Ale ta hudba...

Pátek v 16:23 | Atheira |  život ve 2018
Už si přijdu vcelku živá. Bolí mě záda... Ale koho by nebolely, kdyby tolik dnů v kuse jenom ležel nebo se potácel jak smyslů zbavený a vrážel do nábytku a rohů stěn. A že moje doupě je svou velikostí k této činnosti vlastně uzpůsobeno.
Cítila bych se ale živější, kdyby se venku nevznášelo hejno mozkomorů a nevysávali radost a dobrou náladu z celé podstaty lednového bytí. Venku není jenom lezavo a deštivo, počasí venku se totiž jmenuje deprese. Pro to lepší výraz není.
Nepomáhá mi ani fakt, že všechny energické a dobronáladové písničky z youtube snad někdo schválně vymazal, protože ta přehlídka, co se mi tu nabízí, to je, vážení, taky deprese. Když to nechám dlouho běžet bez dozoru, většinou se tam po čase vecpe Peter Hollens, jehož houkání už mi taky pěkně leze na mozek. Pokaždý mu říkám, že na něj fakt nemám náladu a on stejně příště přijde nečekaně znovu. (Abyste tomu rozuměli, nechávám ty písničky hrát tak, jak se přehrávají po sobě samy, zatímco jsem vzdálená od počítače, a dokud tam nezačne halekat Taylor Swift, většinou vyčkávám s nadějí, že se tam objeví něco, co mě zaujme.)

Včera (to jsem psala včera, takže předevčírem) celý den pršelo. A protože ještě bohužel nemůžu pořádat dobrodružné výpravy a už vůbec ne běhat či jen tak energicky poletovat po lese (Ach jo, jak já mám někdy chuť rozběhnout se proti zdi a doufat, že ten náraz mě zbaví veškerého odhodlání a chuti lítat jako ďas! Potřebuju pobíhat po venku, sakra, jo!!), přičemž energie už mám dostatek, abych skutečně něco dělala, vrhla jsem se do precizního úklidu a za zvuku hudby (a Petera Hollense, kterej mi snad fantomuje v počítači nebo co) se pořádně činila.
Jako minimálně ten oblak myšiny vznášející se v myšovně (to je místnůstka, kde bydlí a kde taky počítačuju a mám knížky a tak - taková pracovna s myšima a knihovnou = myšovna) byl za tu dobu už fakt brutál.
 

Zdravím, jmenuji se Puma

8. ledna 2018 v 10:53 | Atheira |  Princezna Lara
"Těší mě, Adidas."

Jak na hlavu by musel svět být, aby si kolemjdoucí reálně mysleli, že když to máte na bundě, určitě se jmenujete Alpine Pro? Řekla bych, že hodně. Ten lidský určitě.
Střetává-li se lidský svět neznalý značek psího vybavení s pejskařským, hranice se bortí a vzniká podivná sféra nepochopení a domněnek.

Že ke střetu dvou světů došlo poznáte ve chvíli, kdy vám cizí dáma fenu oslovuje Juliáne a ráčí nabízet polomáčenou sušenku. Psům se přece všechno píše na obojky nebo postroje. Ať každý ví, že jde kolem Fifinka nebo Bertík. Zaobírat se nyní vhodností polomáčených sušenek pro Bertíky a Fifinky netřeba. Postroj, to je to, oč tu dnes kráčí. Taková kouzelná věcička. Vyrobí Juliána i z toho, komu k tomu jeden podstatný julián chybí.
Postroj Julius-K9

Neslavnostní přivítání

7. ledna 2018 v 14:59 | Atheira |  život ve 2018
Když jsem 29.12.2017 měla odcházet z práce, bylo to asi deset minut před mým odchodem, zamotala se mi hlava. Nejdřív tak z lehka, když jsem si nazouvala botu. Nebylo to poprvé, co se mi něco takového stalo. Kupodivu byl den po pracovní stránce strašně klidný a prakticky nebylo co dělat, já ovšem už tak měla pravděpodobně většinu dne horečku a neudělala bych toho moc, ani kdyby bylo co.
Podstatné ovšem je, že, a už jsem to na sobě zaznamenala dříve, když konečně poleví, aspoň na chvíli, ty dny, kdy nevíte, co dřív, stranou poodejde i nesmírná buzerace, najednou má vaše tělo čas na to vypovídat službu, hroutit se a dávat najevo, že už dávno překročilo přes hranici vyčerpání. Dohromady s obyčejnou chřipkou vytvoří kombinaci, kterou už nemůžete dál přehlížet.

Další články