Je všechno, co si o sobě myslíme, pravda?

7. října 2013 v 13:32 | Hanyuu-hime |  Na nějaké určité téma
Každý o sobě máme utvořenou nějakou představu. Je to normální. Kdybychom si o sobě nemysleli vůbec nic a nechali se jen vést tím, co nám o nás napovídají druzí, mohli bychom taky skončit jako hromádka neštěstí, protože ne všichni nám vždy všechno říkají upřímně. Ti, co nás nemají rádi, vždycky vyzdvihnou to špatné, co na nás je a všechny dobré věci úplně zazdí. Pak je tu ale ještě druhá strana... a to, kdybychom se zase nechávali utvrzovat v tom jací jsme jen lidmi, kteří nás mají rádi. Ti nás nebudou každou chvíli upozorňovat na naše chyby, které jistojistě každý má... Je to přirozené, nikdo není dokonalý a nikdo nikdy ani nebude.
Ale někdy bychom na ty názory druhých - ať už jsou z jakékoli skupiny zmíněných lidí - měli dát. Když se budeme totiž řídit jen tou představou, kterou si o sobě vytvoříme sami a nebudeme vnímat to, co nám tvrdí ostatní, budeme žít v tom největším omylu.

Tenhle článek jsem napsala už včera a byla to jakási spontání reakce na dění kolem mě. Více jsem si začala uvědomovat, že se lidi často vidí úplně jinak, než jací ve skutečnosti jsou... Nebo spíš sami sobě často nalhávají, že jsou takoví, jací by chtěli být, ale nejsou.

Vzhledově je to všechno o dost jednodušší. Podíváme se do zrcadla a vidíme, jak na tom jsme. Stejně tak nás vidí i ostatní. Jestliže si stoupnu k zrcadlu a vidím se jako blondýna s dlouhými vlasy, pravděpodobně to tak i bude, pokud nejsem hráblá a nemám halucinace. Nikomu tedy nemusím dokazovat, že je to tak, jak to prostě je.
Jenže do duše žádné zrcadlo neexistuje. Tak, jak si můžeme prohlédnout náš zevnějšek, není možné nahlédnout do toho, kým opravdu jsme.


V poslední době mě začalo rozčilovat víc než kdy jindy, s jakou jistotou jsou lidi schopni něco tvrdit, ale konat podle toho, co říkají, se jim už dvakrát nedaří.
Nesnažím se tu vykládat, že se nikdo nezná dostatečně na to, aby nemohl říct že je takový či makový. Pokud o sobě někdo ví, že je stydlivka nebo že je naopak neuvěřitelně společenský typ, nevidím sebemenší důvod, proč to nepřiznat sobě i lidem kolem, pokud tomu tak opravdu je. U všeho je ale nejlepší ta zlatá střední cesta a ne všechno by se mělo roztrubovat na každém rohu jako právě to, že jste třeba nadšeným čtenářem nebo vás baví kreslení.

Nejhorší lidská vlastnost je totiž to, že se všichni vnímáme jako jedinečné bytosti a středobody veškerého dění. Ano, každý jsme jedinečný, ale důležité je uvědomit si, že tu danou vlastnost, kterou se případně chystáme vyzdvihovat jako tu, o které by všichni měli vědět, nemáme jediní. Na světě se najde x dalších osob, které jsou na tom podobně, ne-li někdy třeba lépe/hůře, záleží na tom, na co se zrovna zaměříme.
Jenže tohle tomu našemu drahému "já" nedochází, a pak si vytváříme nějakou představu o sobě samém a rádi bychom, aby nás tak viděli i ostatní.

To se potom stane, že za vámi přijde ve všech směrech úplně průměrný člověk a bez sebemenšího pocitu studu pronese, že je nadprůměrně inteligentní... a teď nejspíš čeká, že spustí fanfáry a všichni budou oslavovat toho nově objeveného génia.
Horší na takovém případě je, že se tak může vidět jen ta jediná osoba a ten zbytek, který by momentálně měl začít uctívat toho velikána, který se jistě stane novým myslitelem a nikdy neumírající legendou, stále nějak nemůže dojít k tomu zjištění, ke kterému došel náš chytrolín.
Ale není to jen o tomto jediném případu. Běžně se setkáváme s lidmi, kteří nám tvrdí, že něco umí. Nezáleží teď na tom, co to je, jen od nich pořád dokola uslyšíme, že dělají tohle a tamto a že jim to jde. To, co ale odlišuje realitu od obyčejných smyšlenek jsou činy, nějaké důkazy toho, že to tak je. Ať už jsem se setkala s jakýmkoli počtem takových lidí, ani jeden z nich nikdy neudělal nic, aby potvrdil to, co právě řekl nebo co říká každou chvíli a úplně každému.
Pak tu jsou experti na krutý a těžký život, z jejichž úst budeme stále dokola slýchat, co se jim všechno stalo a jaké to na ně mělo následky... jaké všechny fobie nakonec mají a jak hrozně je věci minulé omezují v normálním žití. U takových je nejlepší ale to, že když pak dojde na nějakou situaci, kde by se ta jejich údajná fobie měla projevit, není po ní nikde ani stopy.
Dalším problémem lidí je přesvědčení sebe sama o nepravdě a její šíření dál. Slečna se vyžívá v pojídání hamburgerů a podobných hrůz, její postava tomu poté také odpovídá, ale ona se nestydí okolí tvrdit, že ten třesoucí se tuk jsou svaly.
...
Z nějakého důvodu jsem prostě pocítila potřebu se tak nějak, ačkoli možná chaoticky, vypsat z toho, co mě momentálně na lidech začalo štvát víc a víc. Vytáčelo mě to vždycky, jen jsem neměla takové nutkání si tu na to zanadávat. Pokud se vám tedy zdá, že tu melu absolutně z cesty, buďte v klidu, ono to tak totiž pravděpodobně vážně je, protože zrovna tenhle můj postoj na věc se mi vyjadřuje tak nějak blbě a pořádně nevím, za jaký konec ten článek uchopit.
Prostě mě u lidí štve to poslouchání nikdy nekončícího opakování frází "Já jsem" nebo tlachání o tom, co všechno ten člověk bude dělat - a jak se mu to samozřejmě náležitě podaří - bez sebemenšího náznaku konání po vzoru toho, co ten člověk hlásá, to je pro mě jedna z nejvíc otravných věcí.
Ano, jen si říkejte, že jste úžasný malíř, ale ukažte mi vaše dílo. Můžete si dokonce hrát na hrozného ubožáčka a říkat, že trpíte sebepoškozováním a každý večer se řežete do rukou (případ, který znám), v tom případě ale přestaňte schovávat ten další neviditelný pár rukou, na kterém ty jizvy nejspíš jsou... Můžete mi klidně říkat, že vlastníte něco neuvěřitelně speciálního, z čeho bych si sedla na zadek, ale tak mi tu krutopřísnou věcičku teda ukažte, ať si na ten zadek vážně můžu sednout a nemusím jen pořád dokola slýchat o tom, že bych si na něj sedla, kdybych to viděla.

Na tom, co říkáme, je krásná jedna věc. Můžeme říct úplně cokoli, pravdivé i nepravdivé. Ale zároveň bychom měli znát určitou mez. Jestliže si tedy jsme tak strašně jisti, že víme, jací jsme, můžeme si také být jisti tím, že jak nás budou lidé poznávat, i oni ty úžasné vlastnoti, na které bychom je nejraději upozornili, objeví. A pokud je neobjeví jeden člověk a dalších deset ano, je ten jeden zabedněnec. V případě, že jste tu úžasnou věc na sobě odhalili jen vy sami a další stovka ji nevidí, nejsou to ti ostatní, co si nevšímají, jak to doopravdy je.

I tak máte dál pocit, že jste neuvěřitelně výjimeční a právě vaše vlastnosti, něco na vašem vzhledu, cokoli, co se vás týká, i nadále stojí za vyzvihování bez toho, abyste ukázali, že to tak opravdu je? V tom případě vás asi překvapí, že ten pocit výjimečnosti, kterou zrovna pociťujete a máte chuť ji nějak ventilovat, cítí všichni... Všichni do jednoho jsme totiž jen lidi. Lidi, co jsou sice v mnoha ohledech odlišní, ale zároveň tak moc stejní, že nemá vůbec žádný smysl, abychom si museli navzájem říkat, co všechno jsme a nejsme. Spíš než to všem podsouvat slovy, měli bychom se chovat tak, aby na to ostatní kolem nás přišli sami. Jakmile budete muset přijít vy osobně a připomínat lidem kolem vás, že jste vlastně hrozně inteligentní člověk nebo že jste neuvěřitelně nadaný zpěvák, budete se muset smířit s faktem, že jím asi tak úplně doopravdy nejste.

A víte co? Že já se tady vůbec s něčím takovým namáhám... Jsem hrozně krásná princezna, ve sklepě mám kopu zlata a na zahradě stádo jednorožců. Psaní nějakých článků nemám vůbec zapotřebí a teď zrovna jsem tu napsala tuhle blbost, protože už mě přestalo bavit hrát na harfu, na kterou hraju nejlépe ze všech, co znám!
 


Komentáře

1 takara | Web | 7. října 2013 v 15:18 | Reagovat

Souhlasím/Nesouhlasím. Jsme každý výjimečný, jsme každý jedinečný. V tom je ta stejnost: každý jsme jiný. To je pravda, tak jako ani dvě lidé nemají úplně stejné oči, tak ani stejné srdce (myšleno obrazně) To že někteří lidé milují pózy a vytahování se jako šuplík, ale skutek utek, to je pravda, ale to je spíše na tobě, aby ses obklopila lidmi, kteří to nedělají. Být spokojený sám se sebou není špatné, někdy se to označuje termínem: "zdravé sebevědomí" v ostatních je to sebevědomí vystavěné na vodě, které srazí život... Jinak názory na vlastní osobu je dobré přinejmenším vyslechnout, ale nedoporučovala bych se jimi striktně řídit...Ne každý to s tebou myslí dobře, ne každý si přeje abys uspěl...to chtějí pouze dvě kategorie rodiče a nejbližší kamarádi (rozhodně ne 400 kamarádů na FB) Navíc dospělý člověk by měl být schopen sebereflexe, měl by být schopen realisticky zhodnotit, co umí, co neumí, jaké jsou jeho silné a slabé stránky...To jací jsme nám život a konkurence ukáže, neboj se :)

2 Jenny Tenshi | Web | 7. října 2013 v 16:53 | Reagovat

Áno aj mňa takéto veci štvú ale skúsenosti ma naučily sa tomu zasmiať. Ako môže niekto tvrdiť že má tažký život TU? To považujem za prejav nudy. Ja osobne som sa naučila od toho troška odosobniť. Pracujem, študujem a medzitým riešim veci ohladom rodiny. Preto nemám čas myslieť na to aká som úžasná alebo špatná. A ešte jedna zaujímavosť . Opítaj sa týchto ľudí čo ta štvú či čítajú knihy., varia alebo majú inú aktivitu Ja som som spravila takú tajnu anketu a skoro všetko to boly ľudia bez koníčka. Ako som povedala Nuda.

3 Gabriella | Web | 7. října 2013 v 18:05 | Reagovat

O takovém tématu jsem už několikrát také přemýšlela. K tvému článku nemám co dodávat, úplně mi mluvíš z duše.

'Experty na krutý a těžký život' znám velice dobře, neb do této kategorie spadá velká většina lidí v práci. Kolikrát vážně nevím, co čekají, že jim na to řeknu.

4 Anchor | E-mail | Web | 8. října 2013 v 17:29 | Reagovat

No, a pak jsou tady i opačné extrémy, jako třeba já. :-D
Potom má člověk takovou škodolibou radost, když se dotyčnému ta věc nepovede 3:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama