Jak se tak na blogu pohybuji už nějakou tu řádku let, sleduju nejen kolem sebe, ale i na sobě, že blogování by se dalo rozdělit do určitých etap podle toho, jak dospíváme. Nechci se teď ani zaměřovat na tu nejhororovější etapu ze všech a to - dvanáctileté blogerky ujíždějící na pixelkách, bleskovkách a přidávání obrázků jejich oblíbených kapel, třpytivých textů a obíhající SBéčka. Vlastně ani nevím, jestli se to pořád ještě dělá nebo jestli už je to pravěká záležitost. V oblasti těchto blogů se už dávno nepohybuji, tudíž pro mě jakoby přestaly existovat.
Chtěla bych něco povědět o šestnáctiletých (plus minus nějaký ten rok) blogerech, protože jsem tak nějak vypozorovala, že právě 16 let je ve světě blogů (takových, kde se nehraje na zkopírované obrázky, ale právě na vlastní texty, ať už povídkové nebo úvahové, fotky, kresby, atd.) taky takovým mezníkem - Nějakým způsobem už jsme přešli stupidní období blogových hádek s našimi SBénky, ale i tady jsou věci, které děláme... děláme je naprosto strašně, ale uvědomíme si to až po pár letech, kdy to začneme pozorovat na svém okolí a připustíme si, že jsme byli vlastně úplně stejní.
Předem už vím, že za tohle mi bude sťata hlava a nabodnuta na kůl, ale potřebovala jsem nějaký ilustrační obrázek a co lepšího je po ruce, než splašit fotku sebe, sestry a kamarádky ve věku, o kterém se tu mluví? (Fajn, ve skutečnosti je mi na té fotce 15, sestře 14... a kdo ví, kolik vlastně bylo té třetí, ale to už je jen malý detail).
Nemám v úmyslu se do někoho navážet nebo ho snad urazit. Chtěla bych se jen zamyslet nad pár věcmi, kterých jsem si začala všímat hlavně v posledním roce... Je to jen můj názor, nikoli věc, která by musela být nutně přesně tak, jak ji tu podám. Já to tak ale vidím a ráda bych se o to proto podělila.
...
Kolem toho šestnáctého roku začínáme více nahlížet do toho "dospěláckého" světa a nejspíš si o sobě v té době myslíme, že jsme dospělejší, než ve skutečnosti jsme. To se hodně často odráží na našem blogovém já, a to má potom jakési 'specifické rysy', které nelze přehlédnout, pokud se na ně zaměříte.
Pokud onen bloger nepodlehl kruté retardaci a nezamrzl u posedlosti zkopírovanými obrázky a věčného hlásání: "Kopírovat pouze se zdrojem", ačkoli to, u čeho to píše, není podle autorských práv jeho, dostáváme ve věku zhruba od těch 15 let autorského blogera, který píše povídky, fotí, kreslí nebo dělá cokoli jiného - ale píše autorsky!
Někdo by si nejspíš mohl říct, že se to opět, jako většina těch hrůzostrašných internetových scénářů o vymytých mozcích, týká pouze děvčat... Ona to ale není tak úplně pravda, protože důvodem, proč tenhle článek píšu, jsou ve stejné míře kluci i holky, i když těch kluků je na blogu celkově o dost méně.
Nejspíš v nás v těch 15 začíná bujet nějaká představa o tom, že už vlastně skoro nejsme puberťáci... V 16 se to pak stane oficiálním a i když s námi většinou ta puberta ještě hodně mlátí, máme pocit, že máme na svět ucelený, dospělý názor, víme o životě první poslední a máme radu téměř na všechno. Není proto pak vůbec těžké narazit na blogera ve věku okolo 16-17 let, který publikuje jednu úvahu za druhou, kde kritizuje společnost, snaží se zamýšlet nad smyslem života, mluví o dnešních dětech, ačkoli je sám stále ještě dítětem, a dává tak nějak průchod tomu obrovskému filozofovi, kritikovi a uvědomělé lidské bytosti, kterou se náhle stal.
Takový bloger/blogerka má potřebu vyřvat do světa všechno, co si myslí, co má rád/a a co naopak nesnáší, co si myslí o tomhle a támhletom a čeká na nějakou odezvu od okolního světa. Chce dát najevo svou výjimečnost, protože je přesvědčen o tom, že mu nikdo nerozumí, že je v skrytu duše neuznaným umělcem nebo má pocit, že nikdo stále ještě neobjevil, jak znalý světa v už tak mladém věku je.
Na jednu stranu mají tohle v sobě všichni, kdo si vedou blog. Proč bychom si ho jinak vedli, kdybychom nechtěli ostatním něco sdělit? Jenže rozdíl mezi - nechci říkat dospělými, protože já dospělá nejsem a ještě pěkně dlouho nebudu - je ve způsobu, jakým své myšlenkové pochody podáváme ostatním.
My, které už tento stav přešel, si svůj názor povíme, občas napíšeme úvahu nad tím, co nás právě zaujalo... někdy se raději rozhodneme držet hubu, pokud se jedná o téma, které by akorát způsobilo nějaké ty klasické internetové rozbroje... záleží na tom, jakou má kdo povahu, ale naše blogové děti, které už děti vlastně tak úplně nejsou, nám všechno tohle doslova vyřvou, podají to svérázným způsobem, který se snaží říct : "Takhle to prostě je a já vám to říkám proto, abyste to konečně pochopili!"
Když mluví o sobě, snaží se dávat důraz na to všechno, co dle jejich uvážení není tak úplně normální a snaží se díky tomu vystoupit z řad ostatních lidí. Často se snaží jít tvrdě 'proti proudu' a dokázat tak ostatním, jak správě by měli žít, navdory tomu, že se ve většině případů sami stále hledají a netuší, co si se svým životem počít.
Těžko říct do jakého věku tenhle stav trvá. Podle mého se to postupně začne vytrácet kolem toho 18 a 19 roku, u někoho to nepřejde vůbec, záleží na člověku. Ale pravděpodobně si tím projdeme všichni, někdo více, někdo méně, ale i tak si myslím, že tahle fáze je pro nás úplně přirozená a koneckonců... nejen na blogu, i když tady je to možná více vidět.
Byla jsem taková taky a pár lidí, co znám, stejně tak. Možná už kvůli tomu není zrovna hezké, když začínám být na tyhle blogerské výlevy stále alergičtější (záleží taky na tom, jak který bloger to je) a napadá mě, že si stejně za pár let sedne, přečte si to a bude kroutit hlavou nad sebou samým, protože ono nejspíš nic jiného ani dělat nejde.
Myslm, že tahle etapa trvá do těch 18-19, do chvíle po maturitě... pak jakmile se člověk dostane na VŠ nebo do práce, většinou se "probere" :)
Pěkně výstižný článek 
odcházím 
Já vím, kde je focená ta fotka! To je před mou bývalou školou!!! 
V šestnácti to se mnou bylo přesně tak, jak to popisuješ. Naštěstí v té době ze zakládání blogu vždycky nějak sešlo a podobné výlevy se tak dostaly pouze na papíry, které jsem nedávno s úlevou spálila
Je fakt, že přestože jsem uvnitř ještě hodně dítětem, mám už tak nějak rozum a dokážu si rozmyslet, co napíšu. Většinou