Proč říkám ne chovu zvířat dětmi?

26. srpna 2014 v 12:35 | Hanyuu-hime |  Rady a tipy
Rozhodně jsem pro, aby děti měly kladný vztah ke zvířatům a nějakým způsobem k nim měly přístup. Přiučily se, jak s nimi zacházet, vždy s nimi jednaly dobře, ohleduplně, s láskou a měly k nim úctu. Jenže to hned neznamená, že je vhodné nechat je chovat. Přesně to je totiž jedna z nejnevhodnějších věcí. Nechat dítě, ať se o zvíře stará samo.

Klasická rodičovská věta ve chvíli, kdy je potomek ukecá k mazlíčkovi: "Ale budeš se o něj starat sám!" Je podle mého naprosto nevhodná, nepromyšlená a takoví rodiče by rozhodně svému dítěti zvíře pořizovat neměli. A to až do věku, kdy je dítě schopno samostatně uvažovat, jednat, přebírat zodpovědnost a v případě problémů se neobracet na rodiče jako jediné možné řešení, ale postavit se vzniklým potížím samo.
Proč mám takový názor jsem se rozhodla rozebrat v dnešním článku.

"Dítě tím získá zodpovědnost!"
Mohl by někdo oponovat. Ale to je špatně! Dítě by se rozhodně nemělo učit zodpovědnosti na úkor nějakého zvířete, o které bude špatně pečováno jen proto, že se to děcko ještě nenaučilo. Jediná možnost, která je přijatelná a dle mého naprosto správná je ta, kdy se do rodiny zvíře pořídí s tím, že ho chtějí i rodiče - a ti především. Až v takové situaci je na místě učit dítko zodpovědnosti a starání se o zvíře, o které se stará celá rodina.

Děti neumí se zvířaty zacházet.
A nesnažte se mi tvrdit, že právě proto by se to vlastnictvím živého tvora měly naučit. Jediný, kdo je má něčemu takovému uvyknout jsou opět rodiče. A to rozhodně ne způsobem, že svému děcku pořídí morče a nechají ho, ať ho všude tahá jako kus hadru. Zvíře totiž není hračka, dokonce ani panenka na oblékání a už vůbec ne módní doplněk! Nejde tady totiž pouze o děti, které jsou tak malé, že ještě neví, že morče by rozhodně neměly tahat hlavou dolů a králík, že se nebere za uši, myši se netahají za ocas. Ony za to nemohou, ale rozhodně to nezamená, že něco takového je omluvitelné. Není, ale nelze za to trestat dítě, nýbrž toho dospělého, co za ním stojí, říká si rodič a je schopen koukat, jak mu dcera pořádá čajový dýchánek s morčetem a hromadou plyšáků, jenže vůbec nevnímá rozdíl mezi oním živým tvorem a těmi plyšáky - bere to všechno, jak jí to zrovna přijde pod ruku, div to nezavraždí.
Ne! Ne! Ne! Jestliže nutně potřebujete, aby vaše dítě mělo zvíře, proč mu sakra nejdřív nevysvětlíte, jak ho má brát, jak s ním zacházet a až pak mu s ním dovolíte manipulovat? A nebo úplně jinak - proč, sakra, takhle malým dětem ta zvířata pořizujete. To jste dospělí?

Problém ale není jen v těch nejmenších, kteří ještě nemají rozum. Často to bývají i děti starší deseti let, kdy je jim podle mého už dost na to, aby s živým tvorem jednaly tak, jak si zaslouží, nikoli jako s něčím, co když chcípne, tak se prostě pořídí nové. Slečny v tomto věku mají také často chuť své krásné mazlíčky co nejvíc načančat a pak je tak fotit, aby dokázaly, jak mají strašně roztomilé mazlíčky. Uznávám, že když dáte svojí fence krajkový klobouček a vyfotíte si ji, rozhodně jí tím život neničíte a oba si budete v klidu žít dál. Dokonce ani nemám nic proti tomu, když se ze svého hlodavce rozhodnete udělat blbce a postavíte ho na postel mezi horu plyšáků... Jenže všeho moc škodí a snažit se narvat zvířata do oblečků pro panenky - což vím, že se opravdu někde děje, z prstu jsem si to vážně nevycucala - to už je moc.
Nejdůležitější je, zda o zvíře stojí rodiče!
Ano, zase ti rodiče. Najednou to vypadá, že tu ani nejde o děti, ale že ti nejnezodpodvědnější démoni jsou tady právě jejich maminka s tatínkem. Jenže víte co? Ono to tak částečně i je.
Jestliže jste rodič a vaše dítě urputně chce zvíře, zatímco vy o něj opravdu nestojíte a nehodláte se angažovat v jakékoli péči o něj, není se o čem bavit, zvíře nebude. Leda by už vaše dítě ve svém věku bylo schopné samo lítat po městě, kde by si zařídilo všechno potřebné, pro zvíře nakoupilo a bylo natolik zodpovědné, že tu péči samo zvládne. Já tady totiž netvrdím, že všechny děti se o zvířata samy nestarají. Některé to myslí opravdu upřímně, jenže právě kvůli tomu, že nejsou dospělé, v krizových situacích se stejně obrací na rodiče.
Co se totiž stane, když zvíře bude muset k veterináři?

Už přes šest let jsem zaregistrovaná na jedné morčecí diskuzi, kam se občas zajdu podívat a někdy i něco napíšu. Tak aktivní jako dřív, už tam nejsem. I tak jsem ale byla svědkem toho, kdy na diskuzi přišla dvanáctiletá holka s následujícím problémem:
Morče mi vypadlo z rukou a prásklo sebou o hranu stolu, nemůže chodit a vypadá to, že mi umře. Co mám dělat?
Co asi bylo slečně odpovězeno? Samozřejmě byla ihned poslána k veterináři. Jenže nic není tak jednoduché, jak se zdá a reakce byla následující:
Já sama k veterináři nemůžu a máma mě tam s morčetem nepoveze protože to nemá cenu.
Na zděšené dotazy, jak jako, že to nemá cenu bylo odpovězeno toto:
No, ono když umře, tak prostě umře. Je to prý jenom zvíře ze zverimexu a máma za něj nebude vyhazovat další zbytečné peníze.
A jsme u toho nejzásadnějšího problému v případě, že se dítě stará o zvíře samo. V tomto případě je dle mého názoru máma ukázková kráva a nemám pro to více slov, protože vnímat zvíře jako "jen zvíře", pro které nemá význam se nějak namáhat, to je zkrátka vrchol blbosti a jasně to značí to, že v téhle rodině nemělo být zvíře alespoň do té doby, než si dcera bude schopna toto všechno zařídit sama.

Domluva je důležitá!
Otevírá se mi kudla v kapse pokaždé, kdy dítě přijde s tím, že mělo doma jasně zakázáno, přinést domu to a to, pod pohrůžkou, že zvíře půjde pryč, v tom horším případě rovnou do volné přírody, kde nemá šanci dlouho přežít, a ono si stejně jde a dané zvíře domů přinese.
S největší pravděpodobností to značí to, že máte doma nevychovaného fracka, protože já bych si v dětství nikdy nedovolila přinést domů živou bytost, které by hrozilo, že kvůli mé blbosti a sobeckosti - protože přece já to zvíře hrozně chtěla - může ten drobeček skončit kdo ví kde.
Kde byla rozumná domluva ve chvíli, kdy bylo jasně zakazováno, že zvíře domů ani náhodou? Ono to nejčastější "Ne, nebudeš se o to starat!" nebo "Tohle zvíře doma prostě nebude!" není rozumný argument a kdyby si někdo našel čas pro zvážení pro a proti, vysvětlení, že v budoucnu, až bude majitel starší, by možná ta myš připadala v úvahu... Možná by to mohlo i nakonec dopadnout jinak. Jenže pouhé "Ne, protože jsem to řekla!" je většinou tak akorát na velké houby a je to potom to zvíře, které na to dojede nejvíc.
Miminka jsou roztomilá, ale co až to vyroste?
Všichni, kdo jsme měli jako malí zvířata, to známe. Všichni mazlíčci jsou roztomilí, ale ta mláďátka ještě víc. Jenže když pro ně není prostor, je to zlé. Jenže to si hodně mladých "chovatelů" naprosto neuvědomuje a pak se objevují na diskuzích podobným té, o které jsem mluvila, děti, které se dostaly do situace, která nikdy ani přijít nemusela, kdyby nad věcmi uvažovaly.
Pořídila jsem si myšku/křečka/morče (prostě cokoli z nejčastěji chovaných mazlíčků doma - tahle situace se zrovna týkala myši.) dala jsem k ní samečka, aby měli mláďata, ale teď je jich moc a já nevím, co s nimi.
Většina těchto vrhů pak končí ve zverimexech, protože žádný chovatel je nechce. Nejčastěji to bývají totiž potomci zvířat pořízených ve zverimexu. Tyto obchody už jsou tak dost přeplněné strádajícími zvířaty a rozšiřovat jejich řady je obrovská chyba.

Často je to přestane bavit.
Jedna z nejsmutnějších věcí, která se může stát je to, kdy zvíře přestane svého majitele bavit. Velice často se potom stává, že hlavně kočky a psi, kteří byli dětem pořízeni jako dárek, jsou po chvíli odloženi v lese, u silnice, v útulku. Jestliže nejste dostatečnou zodpovědností vybaveni vy a bez problémů vyložíte zvíře z auta a ujedete pryč, jak by jí asi mělo mít vaše dítě?
V mazlíčkovi naleznete nejlepšího přítele, parťáka do nepohody a někoho, kdo tu pro vás vždycky bude. Vyrůstat mezi zvířaty je skvělé a hodně to člověku dá, v mnohém to ovlivní jeho osobnost. Pro mě to byla jedna z nejlepších věcí, která se mi kdy v životě mohla stát. Avšak toto je možné jen v případě, že celá rodina chce ta zvířata mít, je ochotna obětovat svůj čas a peníze a přistupuje k nim ne jako k věcem, ale živým tvorům. Nepořizujte proto svým dětem křečky, morčata ani žádná jiná zvířata, aniž byste je chtěli vy sami a aniž byste byli ochotni zakročit ve chvíli, kdy by se něco stalo a zvíře by potřebovalo veterinární péči. Než se necháte od svého potomka ukecat ke zvířeti, uvědomte si, že dokud je to dítě, hrajete v životě toho zvířete roli i vy. Buďte rozumní, zvířata nejsou hračky pro děti, tak proč jsou tak často za podobným účelem kupována?

 


Komentáře

1 Markeet | Web | 26. srpna 2014 v 12:43 | Reagovat

Ahoj :-) máš ráda zvířátka? :-) kdyby jsi chtěla, můžeš poslat hlásek mému britskému kocourkovi :-) odkaz mám na blogu, kdybys cokoli potřebovala, určitě napiš :-)

ps: taky nemám ráda, když se ke zvířatům pustí malé dítě.. nerozumí tomu a ublíží jim

2 dobry-jmena-uz-jsou-pouzity | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 13:13 | Reagovat

Souhlasím s tebou. Sestřenkám jejich rodiče koupili morčata, i když sami nemají hlodavce v lásce a odmítají se o ně starat. Co myslíš, jedno morče (té mladší holčičky) už je u nás, ta starší se, myslím, stará a morče dát pryč nechtěla. Ale i tak je to zoufalý - dozvěděla jsem se třeba, že morčatům dávali vodu jenom občas do misky, a když jsem řekla, že si morče vezmu jedině s pitnou (k mým ho přiřadit nemůžu, praly by se, a piten mám akorát na počet) bylo mi řečeno, že to není potřeba, že skoro nepije! Tak jsem velmi mile vysvětlila, že u nás zvířata mají přístup k vodě pokud možno neustále (občas dojde, ale většinou to kontroluju dvakrát denně), tak pitnu koupili. Ale tenhle přístup mi příde zvrácenej - dítě řekne, že se už o zvíře nechce starat, a tak ho dáme pryč? Co to jako je? Tohle není chyba dětí, ale rodičů, kteří v nich nepěstují vztah ke zvířatům a zodpovědnost! Já jsem obklopená zvířata od malička a je pravda, že jsem taky v nějakých těch 11 letech nebyla nijak zodpovědnej chovatel (možná, že se kvůli mojí nezkušenosti někdy neměla zvířata nejlíp) - ale neexistovalo dát zvíře pryč jenom proto, že se mi nechtělo o ně starat. Ano, dělala jsem chyby na úkor zvířat, ale rodiče nepolevili a možná i díky tomu se dneska k chovu stavím zodpovědněji, než jiní. Všechno je to o rodičích a tom, k čemu děti vedou. Nejdřív je třeba je naučit, že zvíře není hračka (což dítě právem nechápe, vidí jenom mazlíčka, ne tu kop starostí okolo.) Já se pokusila trochu "napravit" onu sestřenku (byla u nás na hlídání) tím, že jsem jí ukazovala, kolik práce je okolo celý naší smečky. Je to jinak moc šikovná holka, se zvířatama si rozumí a neštítí se pro ně něco udělat, ale je na ní strašně vidět, že ji k tomu rodiče nevedou, což mě strašně mrzí, protože ta holka to v sobě má.

3 Em Zet | Web | 26. srpna 2014 v 13:15 | Reagovat

Naprosto s tebou souhlasím!! Já bych děcka nepouštěla aj k jiným věcem, než je chov zvěře. :-D

4 Sophiii | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 13:16 | Reagovat

Proč jsou zvířata kupovány jako hračky pro děti? Protože je to jakýsi blbý trend dnešní doby. Lidi berou zvířata jako zábavu, přitom zapomínají, že je to skoro stejně velká zodpovědnost jako péče o vlastní dítě. Vůbec, dnešní výchova celkově je jaksi mimo. A navíc je tu taky ten trend, že jedno dítě má to a to, ve školce či škole si to poví a tak to chce i to druhé dítě, aby náhodou nebylo pozadu. Většina těch holčiček zapomíná, že zvířátko neni jen o mazlení a hlazení, ale i o tom, že se o něj musí postarat, dát mu zázemí a tak.
Hodně dětí by právě pořád ty chlupaté kuličky mazlily a tahaly, přitom i to zvíře samotné chce mít klid, nebo se toho dítěte bojí. Jenže to si ten malý člověk neuvědomí... Samozřejmě, hodně je to o rodičích, jenže ne všichni rodiče jsou rozumní. Bohužel. A pak to odnese to nebohé zvíře. A možná i dítě, protože se o to zvíře i starat chtělo, chtělo s ním navštívit veterináře a tak, jenže mu to jeho rodič neumožnil. Takže s tvým názorem souhlasím. Malé děti nemají cit pro výchovu druhých. Vždyť jsou zatím samy vychovávány.

5 Amiran | Web | 26. srpna 2014 v 13:34 | Reagovat

Naprosto souhlasím s celým článkem. :)) Přijde mi, že někteří lidi nemají ke zvířatům vůbec žádnou úctu... Například, když jsi psala o tom morčeti... je to taky živý tvor jako my. A jak by bylo nám, kdyby někdo řekl "stejně umřeš, jsi jenom člověk"? Prostě jsou lidi, kteří nemají ke zvířatům žádný vztah, a proto by je neměli ani mít. :-/ Když děti nenaučí zodpovědnosti rodiče, tak kdo? Samo se to nenaučí... :)

P.S.: Moc hezký blog. :)

6 Ailin | Web | 26. srpna 2014 v 13:37 | Reagovat

Je krásné, jak vnímáš zvířata, takových lidí by tu mělo být víc :-).

7 dobry-jmena-uz-jsou-pouzity | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 13:41 | Reagovat

[5]: Ani bych neřekla, že je to o úctě, jako spíš o nevědomosti. Spousta lidí, co jsou dneska rodiči, vyrůstala v panelácích, daleko od zvířat, měli možná tak křečka v pidi-kleci, nebo pár rybiček. A pak přijedou na vesnici a vidí všechny ty ovečky, králíčky, hafany a najednou to chtějí taky. Jenže jim nedojde, že ovcím se musí vozit do výběhů voda v barelech, při čemž si člověk div nestrhne záda. Neví, že při chovu králíků se mnohdy stane, že se narodí nadpočetný vrh, postižení nebo už rovnou mrtví jedinci a že se s tím člověk musí umět vypořádat. Nepřipouští si, že k tomu sladkýmu štěňátku se musí vstávat několikrát za noc, že se musí hlídat a hlavně cvičit, aby z něj nebyla nezvladatelná obluda. A tohle přenáší na svoje děti. Tihle lidé mají ve skutečnosti zvířata rádi a váží si jejich přítomnosti, ale nejsou schopní se o ně dobře postarat, protože mnohdy neví jak, nebo jsou v zajetí bludů, které se šíří dál.

8 Hanyuu | Web | 26. srpna 2014 v 14:14 | Reagovat

[2]: Ona většina dětí to v sobě má. Protože jakmile člověk nemá rád zvířata už od malička a má tendenci je týrat a ubližovat jim, ne s ním něco v nepořádku. Hodně potom udělá ta výchova a když k tomu děti vedeny nejsou, úplně se tím zničí lásku ke zvířatům a snahu pro ně něco udělat, kterou v sobě prostě ve většině případů mají.

[3]: No jasně, že tu jsou další věci. Ale to by bylo na hodně dlouho. :D

[4]: Nenazvala bych to trendem dnešní doby. Tohle mi přijde, že se dělá celou dobu, lidi si neuvědomují, že zvířata jsou stejně živá jako my. :-?

[5]: Blbý je, že když už mají takovéhle rodiče, často to v nich zadupe i tu původní snahu o to, něco dělat. Pokud ne, tak je to jedině dobře, ale s takovýma rodičema to bude vždycky strašně těžký. Většinou pak vychovají lidi s podobným pohledem na svět a bude stále víc a víc ignorantů.

[7]: Já si teda myslím, že tohle už o úctě ke zvířatům je. Říct, že k veterináři se nejede, protože je to jen zvíře... to mi nepřijde jako nevědomost.

9 dobry-jmena-uz-jsou-pouzity | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 14:21 | Reagovat

[8]: K tomu jsem to nevztahovala, myslela jsem to celkově k tomu, že lidi nevedou svoje děti k tomu, aby se dovedly postarat. Jinak budu asi působit jako největší kruťas, ale já k veterináři s morčetem taky nikdy nešla. Většinou to totiž bylo tak, že moje morčata jeden den dlabala a vypadala zdravě a druhý den jsem je našla mrtvá - nevím, asi to bylo stářím (je fakt, že většina už přesluhovala), každopádně to bylo tak. Když jednomu začala po porodu padat srst, pohledala jsem po internetu a poradila si s tím sama. Je fakt, že to zní hrozně, ale kvůli léčení bych k veterináři šla s kočkou, nebo se psem, ale s morčetem nejspíš jen v momentě, kdy bych ho chtěla kvůli nemoci/zranění nechat uspat - což ovšem neznamená, že se o ně nestarám, nebo je dokonce nemám ráda.

10 Karol Dee | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 14:30 | Reagovat

Kdybych se nechala sekýrovat od rodičů a poslouchala ty kecy, že jestli domů přitáhnu ještě něco, pustí ho do lesa, tak bych nikdy neměla a) ani jedno zvíře b) ani zdaleka tak pěkný vztah k živým bytostem, jako mám teď.

A věř mi, že já jsem s problémy za rodiči neběhala. To spíš oni časem běhali za mnou.

Úplně s tvým článkem nesouhlasím. Hlavně proto, že žádný učený z nebe nespadl. Úkolem rodiče není se o zvíře starat, úkolem rodiče je dohlédnout na to, aby se o ně dítě staralo správně. To je velký rozdíl. A samozřejmě, že by dítě mělo jít za rodičem, když je něco v nepořádku. Za kým jiným? :)

Ale chápu, co se snažíš říct. Děti jsou jen děti a potřebují dozor. Ale vést ho k zodpovědnosti je správné. Vždyť ona věta "budeš se o něj starat sám" automaticky neznamená, že si s tím zvířetem může dělat, co chce.

11 Hanyuu | Web | 26. srpna 2014 v 14:30 | Reagovat

[9]: No tak v tohle ohledu si spolu rozhodně nebudeme rozumět a dál to rozvádět nebudeme, protože bych se tu s tebou akorát poštěkala. A to nechci.
Já prostě nevidím rozdíl mezi psem a morčetem, obojí je to živý tvor. Podle mě mají VŠICHNI, živí tvorové právo na život stejné a tak by se s nimi mělo zacházet, ano patří k tomu i lidi a podle mého nikdo prostě není víc než druhý. Jenže s tímhle názorem před lidmi moc často neobstojím, ale rozhodně ho nehodlám měnit. Máme obě na věc úplně jiný pohled.
Jinak u hlodavců to tak často bývá, že když jsou staří, tak jeden den jsou úplně v pohodě a druhý už jsou mrtví. Prostě se natáhnou a umřou, takže si myslím, že jim nic nebylo, jen prostě umřeli na stáří.

12 Hanyuu | Web | 26. srpna 2014 v 14:33 | Reagovat

[10]: Dobře, ale ty jsi měla očividně už nějakou zodpovědnost, kterou, přiznejme si, většina dětí, co to zvíře tak urputně chce, prostě nemá. Dokázala sis věci vyřešit sama a postarat se o svá zvířata. Jenže to, s čím se nejčastěji setkávám já, je přesně naopak. Jen málo dětí ke svým zvířatům přistupuje takhle.
Vést ho k zodpovědnosti správné je, ale ne tak, že mu pořídím zvíře, které doma za žádnou cenu nechci a budu očekávat, že si dítě všechno obstará samo.

13 Hanyuu | Web | 26. srpna 2014 v 14:35 | Reagovat

[10]: A jasně, že dítě půjde za rodičem. Vždyť tak to má i být. Jenže když ho pak rodič pošle do háje, ať ho neotravuje se zvířetem, dostáváme se zpátky k tomu, že mu to zvíře teda vůbec neměl pořizovat, když ho to tak moc obtěžuje.

14 dobry-jmena-uz-jsou-pouzity | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 14:40 | Reagovat

[11]: Jsem ráda, že se nechceš hádat, jenom jsem to chtěla zmínit v tom ohledu, že chápu, že někteří řeknou, že s morčetem k veterináři nepůjdou (samozřejmě v tom případě zmíněném v článku je to týrání, pokud to zvíře utrpělo tak vážná zranění, nemá smysl ho nechat trápit se, když je tu možnost ho uspat) - a chtěla jsem říct, že to neznamená, že by ho neměli rádi, nebo se o něj dostatečně nestarali (naopak, třeba já se o morčata starám, jak nejlíp umím, možná taky proto, abych k tomu veterináři neměla důvod jít a ta péče se mi vrací právě tím, že jsou zdravá a dožívají se vysokého věku.) :-)

15 Hanyuu | Web | 26. srpna 2014 v 14:52 | Reagovat

[14]: Zlomená noha podle mého není důvod k uspání. (ale nezmínila jsem, že šlo nakonec o nohu, takže jsi to nemohla vědět) Vždyť i lidé jsou schopni normálně žít bez končetin. Představ si, že bychom se tu všichni hned nechávali uspávat. Ona zlomenina není u žádného zvířete nic hrozného, pokud se s tím něco  dělá. Ale taky si myslím, že návštěva veterináře není s hlodavci nutná tak často, když se o ně staráš. Já tam byla se svými (ještě tehdy všemi sedmi) jednou, protože měli nějaký kožní problém. Nejdříve se to projevilo u jednoho, tomu mi veterinář nacpal nějakou injekci, po které se na den zlepšilo a pak prostě umřelo. Následně se to projevilo i u zbytku, tak jsem vyhledala jiného, kterými dal jen mastičku, řekl, že tamta léčba byla naprosto neadekvátní a morčata se z toho vyléčila. Tehdy jsem si hrozně vyčítala, že jsem s tamtím šla za tím volem. Jenže jinak nikdy nebylo potřeba. Protože jsou  zdravá, jedné už táhne na sedm, druhé na šest a jsou stále plné života. Já si vůbec tak nějak myslím, že kromě pravidelného očkování, není běžně návštěva veteriny důležitá, pokud se se zvířetem zachází rozumně a stará se o něj dobře. Vždyť ani já nechodím k doktorovi, protože mi nic není. Ale to je hlavně i o tom, čím se ta zvířata krmí, dokonce i tím, kde stojí klec a tak... pak je jasný, že budou mít problémy, když se cpou špatným krmením, nebo že se nachladí, když stojí v průvanu nebo na podlaze.

16 Sim Lenn | Web | 26. srpna 2014 v 14:55 | Reagovat

S tímhle souhlasím, my máme psa a kočku jako celá rodina, podle mě by měli mít samostatně zvíře až kolem těch 15 let, zvíře sama nechovám, ale jelikož už budu brzo plnoletá a většinu věcí už si zařizuju sama, tak bych zvládla dojít se zvířetem k veterináři, protože rodiče už za mě nic nedělají, je mi skoro 17 a ne každé dítě nad 10 let je zodpovědné a rodiče ho někam samotné pustí ;-) ale znám i výjimky :-)

17 dobry-jmena-uz-jsou-pouzity | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 15:08 | Reagovat

Tak to jsem skutečně nevěděla, myslela jsem si, že si přerazilo hřbet, nebo něco v tom smyslu... Mám morčata celoročně ve venkovní "morčatárně," kterou jsme pro ně vyrobili, takže mají prostor, jsou na čerstvým vzduchu, ale zároveň dobře chráněný před větrem, zimou... Příde mi, že jim to prospívá - přeci jen v uzavřeném prostoru je ideální prostředí pro všelijaký roztoče apod. Navíc tahle generace už jsou naši odchovanci (vyjma jednoho samečka a té nové slečny,) takže mají od malička pestrou stravu - zrní, seno, zbytky zeleniny, občas jim dojdu na zelený a mají pořád dostatek vody - s morčaty, která jsme si brali dřív ze zwerimexů se to nedá srovnat. Já mám k veterinářům nedůvěru - příde mi, že občas sami netuší, co dělají. Jeden náš pes šel ve 12 letech na operaci (vnitřní krvácení, přišlo to ze dne na den) a těsně po ní  umřel na embolii (to se stát může, uznávám.) Další měl problémy s ledvinovými kameny - honili nás z veteriny na veterinu, vyhrožovali operací (což jsme po tom prvním psovi neradi slyšeli) a drahým léčením s nejistým výsledkem - nakonec pomohly léky určené pro lidi, které nám někdo doporučil a pes je jako rybička. Samozřejmě nemůžu zanevřít na všechny veterináře ve všech situacích, ale po těchto zkušenostech se jim vyhýbám a snažím se řešit většinu takovýchhle věcí sama a vycházet z toho, co se dozvím a ze svých zkušeností

18 Hanyuu | Web | 26. srpna 2014 v 15:31 | Reagovat

[16]: To je normální, že desetiletý dítě nemůže jen tak někde lítat samo, ale aspoň ze strany té rodiny by to chtělo se teda sebrat a s tím zvířetem mu pomoct a třeba ho na tu veterinu vzít. Já vnímám jako naprosto normální, že v rodině nějaká zvířata jsou a když už teda není dítě schopné mít vlastního mazlíčka a následně teda nemá jedno nebo více zvířat, za které odpovídá sám a všechno si sám zařídí, tak že se o ně starají všichni a nikomu to nepůsobí problémy. Jakmile jo, přijde mi to hrozně divné. Fakt si nedokážu představit, jak se člověk dostane k tomu, že nemá rád zvířata. Absolutně mi to nejde do hlavy a nikdy tomu asi neporozumím.

[17]: Určitě se nevyplatí být hysterka a všechno hrozně přehánět. Přehnaná péče je snad srovnatelná s nedostatečnou, protože obojí je špatné. takže když se pak vyvádí kvůli každému prdu a žene se k doktorovi, je to přehnané a člověk by zasloužil proplesknout. A jak jsi ještě výš zmiňovala o tom, že morčata tvých sestřenek nepila, bylo by to i v pořádku, kdyby nepila dobrovolně. Ta naše vodu nechtějí, ani se jí nedotknou. A co jsem zjišťovala od chovatelů, tak ej to i normální. Ony mají každý den horu zeleného, neustále okurku a tyhle věci a o vodu vůbec nejeví zájem.
U těch veterinářů je nutný najít takovýho, který rozumí tomu zvířeti. Nejlepší jsou takoví experti, kteří si myslí, že zvládnou všechno a pak skutek utek...

19 Karol Dee | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 15:40 | Reagovat

[15]: Celkově je dobré zjišťovat si kvalitu veterináře dopředu. Lidé si obvykle na jakoukoliv chybu stěžují a není problém zjistit, který veterinář je nejlepší. Aspoň u nás ve městě to problém není. Bohužel každý může udělat chybu a ani ten nejlepší veterinář ti nezajistí, že zvíře zachrání.

A jinak co se přístupu mých rodičů týče, jsou přesně tak nezodpovědní, jak píšeš v článku. Když jsem byla tak malá, že jsem na ně musela spoléhat, chovala jsem jen pár generací džungaráků. Dožili se relativně vysokého věku a snad o ně bylo postaráno dobře.

20 dobry-jmena-uz-jsou-pouzity | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 15:45 | Reagovat

[18]: Já to spíš brala z toho hlediska, že k tý vodě ani neměly přístup - naše morčata taky pijou málo, zvlášť, když dostanou zelený - třeba oproti králíkům, kterým musím doplňovat vodu někdy i dvakrát denně, je to docela rozdíl. Stejně jim ale tu pitnu dávám plnou a když to do nějaký doby nevypijou, tak vodu měním. Navíc, tu samičku, která u nich údajně vůbec nepotřebovala pít, jsem měla pár dní u sebe v pokoji, dokud jsem nedořešila, kam ji dám a voda z pitny mizela skoro denně, v noci jsem ji slyšela pít, i když ten den dostala zeleninu, tak proto mi to přišlo nezodpovědný, že jim tuhle možnost nedávali :)

21 Hanyuu | Web | 26. srpna 2014 v 15:56 | Reagovat

[19]: To souhlasím, jenže tohle bylo fakt úplně najednou a tohle byl jediný veterinář tady kolem, u kterého jsem fakt věděla, že když tam přijedu, tak tam bude. Až potom jsem našla veterinářku, na kterou nedám dopustit a co se zrovna těch morčat týče, tak je skvělá. Chyby dělá každý, to nevyvracím. Jen mi pak následně bylo řečeno, že tenhle se v malých zvířatech vůbec nevyzná a nikdy pořádně ani neví, co dělá. Mohl mi rovnou říct, že s morčatama nic nezmůže, určitě bych to ocenila víc.

Tak to je blbý, vážně mi nejde do hlavy, jak může někdo takový být a to se to snažím pochopit všemi možnými i nemožnými způsoby a následně docházím jen k tomu, že je to prostě strašně divný. :D Moje máma teda taky není žádnej expert a teď si všímám, jak strašně málo toho o některých zvířatech ví, ale to už je spíš jen tím, že já si teď chovám zvířata, která chci a starám se o ně sama, když jsem byla malá, měli jsme jen takovou tu klasiku, o kterou je schopna se postarat, a tak mi i pomáhala. Teď už bych si jí ale o jedinou radu neřekla. :D Co mě na ní štve je to, jakým způsobem vychovává psa. Copak o to, mě ještě poslechne, ale z každého dalšího si dělá tak akorát dobrej den, a to proto, že ho odmítala pořádně vychovat, protože to přece je jen malinkej voříšek a každou mou snahu z toho psa vychovat psa úplně zadupala do země svými "způsoby výchovy" :-| To mě fakt ultimátně sere. A vím, že ty se o psy hodně zajímáš, tak si myslím, že tohle moje obrovské nasrání pochopíš...

22 Tai Todd | Web | 26. srpna 2014 v 16:39 | Reagovat

Souhlas. S ohledem na tohle bych nejraději urazila ruce svému strýci, ne bratranci, ale strýci, který z děcka vychoval spratka non plus ultra, kterého nikdo, ani už pomalu jeho matka nevydýchá, ale pořídil mu spoustu zvířat. Mají veliký barák, dvorek, ovce a malej, co si řekne, to má, to bohužel platí i u zvířat a když to vidím, přizabila bych je nejraději oba. Strýc ho nechá, ať se ke zvířatům chová, jak se mu chce a podle toho to vypadá. Bohužel u něj neplatí, že by se naučil nějaké láskyplnosti nebo zodpovědnosti. Kočky jsou utahané, psi před ním zdrhají, co zdrhnout nemůže, protože je to v kleci, kouše nebo klove, protože malej s tím neumí vůbec zacházet a navíc je celkem agresor. My jako děcka dostali párek křečků. Když jsem byla asi ve třetí třídě, o ty jsem se zvládla starat sama troufnu si říct obstojně a až bylo jasné, že s tím umíme zacházet, přišla do bytu větší zvířata. Ale sama bych dítěti, přímo jemu na zodpovědnost, do jistého věku nic živého nesvěřila. jak píšeš, musí htít hlavně rodiče, protože ve finále se o to často starají oni a musí tudíž být ochotní případně, za veterinu a podobně dát peníze. Proto už předem, i když nemám ještě děti, vím, že kdyby zvířátko, tak proto, že ho budu chtít já a ne proto, že si ho vydupe dítě (Ale vzhledem k tomu, že mám doma malou zoo to asi nebude taková věda :D)

23 Tajja | Web | 26. srpna 2014 v 17:07 | Reagovat

Rozhodně článek k zamyšlení.
Já se začala v poslední době zmiňovat o potkanovi (místo věty "Chci poníka!" se to namorfovalo na "Chci potkana!"), ale zároveň tak nějak vím, že ho ještě nechci. Jen prostě na to psychicky připravuju rodiče. Zvíře si chci pořídit, až budu chodit na brigádu a budu si moct alespoň z větší části jeho chov zaplatit.
Zároveň mám pořád tak trochu strach si potkánka pořídit, protože i když mi je 16 (jop, jenom 16 :D), nikdy jsem zvíře neměla. Bojím se, že bych mu nějak ublížila, že bych nevěděla, jak se o něj postarat a podobně. Snad jednou naberu kuráž :-D

24 Karol Dee | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 17:08 | Reagovat

[21]: Naprosto to chápu, bytostně nenávadím, když mi někdo kazí výchovu. :D

Pořád jsi na tom dobře. Se svou matkou už se v podstatě nebavím a to z velké části kvůli tomu, jak své psy zanedbává. Jediné, co zvládá, je krmení. Jinak jsou tak zanedbaní, že se mi chce brečet pokaždé, jak je vidím. Má dva dlouhosrsté psy a ani jednoho nevyčesává. Brenta prošla výcvikem, když byla mladá. Ale Leona, osmdesátikilového leonbergera, koupili v nějaké zavšivené množírně, o nějaké výchově se nedá mluvit. Neposlouchal, utíkal, napadal všechny psy a málo scházelo k tomu, aby pokousal i nás. V tu dobu jsem se mu začala věnovat a většinu zlozvyků odnaučila. Jenže jsem také psy vyčesávala a chodila s nimi na procházky. A od doby, co tam nejsem, byli venku možná jednou? A vyčesaní nebyli ani jednou. Vypadají naprosto hrozně. Ostříhala jsem je, ale už to zase je, kde to bylo. Navíc má ten pes pohybové potíže, sotva se hýbe. Myslíš, že s ním zajdou k veterináři? Ani je nenapadne. Takovým lidem bych zakázala psa vlastnit.
Buď ráda, že je tvoje mamka aspoň rozumný člověk.

25 Hanyuu | Web | 26. srpna 2014 v 17:47 | Reagovat

[24]: Tak to ona se o něj zase stará, to jo, jenom z něj vychovala rozmazlenýho žárlivce (takže neexistuje, abych řekla o cizím štěněti, že je roztomilý, nedej bože ho pohladila) a ignoranta. Není zlej, lidí ani psů si sám od sebe vůbec nevšimne, když si jich nevšímáme my, jenom, když ho popadne jedna z jeho ignorantských nálad, tak si jde, jde a úplně ignoruje, když na něj volá. Takhle si projde celou trasu procházky a vrátí se domů...
Jen by mě teda zajímalo, proč si lidi pořizují psy, když se o ně následně nestarají.

[23]: Hlavně se ty psychicky připrav na to, že až si ho pořídíš a nekoupíš rovnou dva, budou tě 24 hodin denně, sedm dní v týdnu napadat chovatelé (protože asi mají v hlavách nějaký radar nebo co, takže si tě najdou, i kdybys byla úplně inkognito :D) a budou ti vštěpovat do hlavy, že týráš zvířata, že jsi zlá a podlá svině, která nemá špetku soucitu a že tě tvé zvíře vlastně vůbec nemá rádo, ale nemá na vybranou, takže s tebou tak nějak existuje, ale vlastně tě ve skrytu duše hrozně nesnáší a plánuje, jak v noci vyleze z klece a zardousí tě. :-D

[22]: Přesně, často se stává, že se o zvíře pak starají hlavně rodiče. A když o něj nestojí oni, prostě nemá smysl mazlíčka pořizovat, dokud na to dítě nemá věk. A tvoje příbuzenstvo, které zmiňuješ, bych asi zavraždila, fakt. :D

26 C. | 31. srpna 2014 v 9:25 | Reagovat

Rodiče by měli celkově naučit jak zacházet se zvířaty, když s nimi přijde dítě do kontaktu. Třeba moje malá sestřenka, přijdou s ní její rodiče k nám na návštěvu. Ta jakmile zří kočku, tak se po ní vrhne. Její rodiče se tomu zasmějí a řeknou "Chudák kočka.", zatímco já jí vysvětluji, že takhle se s kočkou rozhodně nezachází. Vrcholem všeho bylo když na tu nebohou kočku vytáhla klacek s tím, že bude sranda jí s tím mlátit. Co udělají její rodiče rezignovaně jí řeknou ať položí ten klacek, který jí stejně následně musím páčit z rukou. To jí snad mají vysvětlovat rodiče a ne já.
Jinak se vším ve článku souhlasím, ať rodiče dětem raději pořídí tamagotchi, když nemají v plánu starat se o zvíře.

27 Rogue | Web | 31. srpna 2014 v 23:45 | Reagovat

Souhlasím s tebou - učit dítě zodpovědnosti skrz zvířátko není opravdu dobrý nápad nehledě na to, že to ani nemá velkou cenu, protože zodpovědnosti a starosti o něco/někoho by měli dítě naučit rodiče a ne fakt, že má doma v kleci králíka....

28 Monica Otmili | E-mail | Web | 1. října 2014 v 21:56 | Reagovat

S většinou obsahu článku souhlasím, pod tvrzení, že není problém ani tak v dětech, jako v jejich rodičích, bych se mohla podepsat. Ona si totiž ani spousta dospělých v počáteční fázi touhy po zvířeti ať už své, či svých dětí, nedokáže vůbec představit, co péče o ně obnáší a že mláďátko nemusí být navěky roztomilé. Je až zarážející, jak si někteří dospělí, převážně ženy, představují zvířátko na mazlení, ale jakmile má dojít na péči, tak to ne.  Když jsem jako dítě poté, co jsme si pořídili andulku, dostala chovatelskou příručku, na její titulní stránce byla věta "Nejdřív promyslet, potom pořídit." A můj táta tehdy prohlásil, že většina lidí (včetně tehdy i nás) se spíš řídí heslem "nejdřív pořídit, potom promyslet." Ukázkový správný příklad co se týče zvířat naše rodina nikdy nebyla, ale alespoň jsem se snažily ony chyby napravovat. Už proto naprosto souhlasím s tím, že dítě by se nemělo o zvíře starat zcela samo, vždy je na místě, aby na dětskou péči o zvířata rodič dohlížel. Věřím, že to tak může fungovat, já týden co týden čistila velkou andulčí klec ve sprše tak, že jsem si do ní musela vlézt, abych jí vůbec mohla vyčistit. Nakonec jsme se starali celá rodina. Na druhou stranu, je těžké odhadnout, kdy už je dítě dostatečně způsobilé na to, aby péči o zvíře zvládlo. Taky jsem si v deseti myslela, jak zvládnu na jedničku péči o myš/křečka/andulky. I naši uznali, že by to šlo. A když se na to dívám s odstupem času, vidím, že ideální to nebylo. A za něco bych si směle nafackovala, jako třeba když jsme s kamarádkou chovaly křečky tajně...
Samozřejmě, že bych si přála ty myšky zase i teď, ale jsem si vědomá, že z časových důvodů nebudu mít moc možnost se jim věnovat a rozhodně nechci, aby nějak strádaly nebo se pro mě staly pouze povinností ve formě nakrmit-pohladit-vyčistit. Tak musím tento plán odsunout na neurčito. Kéž by své plány takto odsunuli i ti, kteří po Vánocích dávají psy a kočky do útulků, nebo třeba téměř dospělá kamarádka, která si před rokem  pořídila králíka, tři dny ho mučila cestováním a pak prohlásila: "Představovala jsem si, že to bude jiný mít králíka." V ten moment mi v hlavě přebíhala tři písmenka - wtf?

29 AB | Web | 2. října 2014 v 10:13 | Reagovat

Na jednu stranu s Tebou souhlasím. Na druhou stranu, stále jsou tu výjimky, dokonce si troufnu tvrdit, že mezi ně patřím.
Rodiče mi koupili poníka, když mi bylo deset. I oni použili onu větu "Ale starat se o něj budeš sama". A tak to taky bylo. Ranní a večerní krmení, každý den jej vyčistit, postarat se mu o to, aby měl co žrát (traktor jsem nafasovala až v době, kdy jsem si na něj udělala řidičák, nicméně do osmnácti jsem přes sezónu lítala denně  v montérkách, hrabala seno a tak), veškeré náklady na něj šly napůl.

Rodiče byli spokojení, když jsem něco odflákla, stačilo se zmínit, že koníček se dá i prodat - a hned bylo všechno v cajku. Měla jsem zálibu, pro kterou jsem neměla čas dělat brajgl po venku. Dobře jsem věděla, že o koníka se musím postarat v zimě, v létě, o prázdninách, že koníček papá i když jsem nemocná nebo zrovna chodí Ježíšek.

Upřímně, dodnes obdivuji benevolenci svého rodičovstva, neboť když si vzpomenu, jak mě pouštěli v jedenácti na Hubertovy jízdy mezi neznámé lidi a koně do vsí vzdálených třeba přes deset kilometrů (ano, zdá se to jako nic, ale cesta je dlouhá, věřte mi), říkám si, že jim můžu být fakt vděčná.

Když jsem z poníka vyrostla, řekli, že pokud se budu dál starat jako se starám, pořídí mi druhého, většího. Tak jsem k narozeninám dostala dalšího koně a troufám si tvrdit, že se o ně starám dodnes velice dobře. Už to není jako dřív, téměř nejezdím, ale koně mají full servis stále.

Hodně lidí mi říkalo, ať poncla prodám (a že bych ho mohla prodat sakra dobře) a koupím si nějakého sporťáka, ale nemám to srdce - pořád je to můj první kůň, kterej u mě dožije.

Jistě, mám i nějaké negativní zkušenosti s "mami, já bych chtěl (xxx - doplňte libovolné zvíře). Hodně lidí mi závidělo (dostala od fotra koňa, jen tak, rozmazlenej harant), ale každej vidí jen jednu stranu věci.

Tak tedy,nezbývá než si přát, aby se zvířata s jejich dětskými majiteli měla dobře. Bylo by pak na tom světě zas o trochu hezčijáč.

30 Skitty2 | E-mail | Web | 2. října 2014 v 10:18 | Reagovat

Já jsem začala nejdřív chovat hmyz (pakobylky) a fungovalo to dost dobře. :)
Taky je velkej rozdíl mezi tím, jestli si dítě to zvíře opravdu toužebně přeje nebo jestli to je jen takový to "hmm, docela se mi líbí morče" - protože v prvním případě se samozřejmě bude neskutečně snažit

31 Kika | E-mail | Web | 2. října 2014 v 12:02 | Reagovat

Pod tohle bych se mohla podepsat! Prostě zvíře není hračka a dítě není připraveno se starat o sebe, natož o někoho jiného... Sama jsem si pořídila svého prvního psa před rokem (ve 24) a musím říct, že ačkoli jsme před tím doma vždycky měli psy, je to prostě obrovská zodpovědnost.

a p.s.: pozdravuj ségru, mou ségru - Liz..

32 MaddyHarry | Web | 2. října 2014 v 12:38 | Reagovat

Souhlasím s tebou, tak půl na půl. Samozřejmě malé dítě je jasné nemůže uhlídat psa atd. Já nikdy zvíře nechtěl, protože jsem zvířata měl kolem sebe. Psa u babičky s dědou, dva zase doma.. k tomu kočky atp. takže já někdy netoužil, protože jsem už měl. :-D  Ale třeba teď moji sousedé. Děti chtěli psa, mají psa a teď se o něj nikdo nestará a to je podle mě hodně smutné, protože ten pes je sám a když si chce hrát tak jsou na něj zlí, a to je opravdu hrozný pro toho čtyřnohého společníka. :-(

33 Jana | E-mail | Web | 2. října 2014 v 13:03 | Reagovat

Nesouhlasím v článku s jednou jedinou větou: Problém ale není jen v těch nejmenších, kteří ještě nemají rozum. Protože v malých dětech problém není. tedy může být, ale to se pak stejně projeví agresí či jinak i později. Jak píšeš, problém je v rodičích. Ani nevíš, jak mne děsně trápí, že přítelova rodina není na zvířata zvyklá a přítele jsem postoji ke zvířeti jaksi naučila, ale do teď tvrdí, že by zvíře pustil, vrátil,... Každopádně tvůj článek mne utvrzuje v tom, že není vše ztraceno, že pořád jsou kolem lidi, co mají mozek v hlavě a nebojí se (jakkoliv) ozvat!

34 Mrs. Kitty_Kat | 2. října 2014 v 13:22 | Reagovat

výborný článok! :) deti by mali prichádzať s kladným kontaktom ku zvieratám už v skorom rannom veku, aby neskôr mohli využiť to, ako sa k nim pristupuje a čo možno od niektorých zvierat očakávať v ich výchove...
možno ak by rodičia svoje deti dávali do kontaktu so zvieratami častejšie a budovali im k nim dobrý vzťah, možno by sa v budúcnosti nestalo, že by im nejak dokázali ublížiť

35 Metteorwa | E-mail | Web | 2. října 2014 v 13:28 | Reagovat

No my se ségrou tak trochu patříme do kategorie kardinálních fracků. To jednou bývalý otčím v náladě přines domů malou bílou králičici (kříženku rusáka), že mu jí bylo ve zverimexu líto. To byla panečku scéna (samozřejmě s námi zůstala, máma by ji v životě nevyhodila ani nevrátila, i přesto jak byla náležitě vzteklá). Jenže pak jsme se cca po půl roce probudili, a zjistili, že v kuchyni v krabici se z čista jasna objevil králík druhý - tentokrát černá holčička. A máma celá zářila, že nějaký pán je přepadl na nějaké zábavě, kde hrála s kapelou a vnucoval jim koťátko a králíčka, kterého tam samozřejmě nemohla nechat (koťátka se samozřejmě ujala spoluhráčka).
To mohla být z její strany trošku chyba, protože se v tomhle ohledu sama pěkně předvedla, takže zanedlouho sme měli doma myšku, co přitáhla ségra. Ta s námi nakonec žila v bytě navolno (jejímu neustálému zdrhání nepomohla ani velká sklenice s kovovým šroubovacím víkem, ona se prostě vyšroubovala, doteď to je záhada, v tu chvíli jsme to vzdali). Což byla taky sranda, upozorňovat návštěvy, že když potkají myš, tak to je v pohodě, protože to je naše Ferduška, která s námi bydlí, ale odmítá být v čemkoliv zavřená.
A pak nějací ti osmáci, další myšky, nakonec potkani. Celé to v podstatě dosáhlo vrcholu, když si ségra pořídila koně (nic většího a náročnějšího už by si asi pořídit nemohla). Samozřejmě to bylo překvapení pro maminku. Ale ségra to v té době jako cca šestnáctiletá zvládala sama a koně dokázala i poměrně dobře finančně zajistit (ale pochybuju, že se čistě obešla  úplně bez máminy finanční pomoci). Teď má koně už čtyři (dva z toho minihorse), a už těžko by bez nich dokázala žít, jako já bez potkana nebo psa (na toho nakonec samozřejmě došlo taky, máma bývala latentní pejskař, teď je ultrapejskař a kolem Antonína se točí celý svět, každé frknutí je záminka k návštěvě veterináře, a z ostříleného tuláka z útulku udělala rozmazlenýho ňuňánka).
Ale stejně, přijít domů bez upozornění s tím, že máme koně, to už je vážně vyšší liga než nějaký křeček :-D .
Ale tak nějak jsme to všichni vždycky zvládli, já jsem už jako poměrně malá (ve dvanácti stopro) chodila k veterináři sama, a když vážněji onemocněla jedna z osmaček, chodila s ní pomalu celá rodina :-D .
Chodila jsem taky do chovatelského kroužku, což mi určitě pomohlo i v péči o zvířata a vydováděla jsem se tam. To by podle mě pro mnoho rodičů taky mohlo být řešení, když nechtějí mít zvíře doma. Ony tyhle kroužky nejsou jenom o mazlení, ale opravdu i o práci, takže spoustu chtivých dětí by to podle mě mohlo i odradit. Ale moc takových kroužku asi není, zvlášť v menších městech.
Navíc jako pravděpodobně, někdy, budoucí rodič jsem přesvědčená o tom, že zvířata (minimálně psa, na kterého se teď pomalu s přítelem připravujeme) mít budem. A potkany, bez těch se neobejdu :-) . Takže chci děcka zvířecí, a aby poznávaly druhy a tak podobně. Děsí mě lidi co si pletou kozu s ovcí, nebo hledají brambory na stromech - a to si taky nevymýšlím, opravdu.
To sem koupám trošku přepískla, no neva :-D .

36 Steeve X | E-mail | Web | 2. října 2014 v 13:32 | Reagovat

Já jen jak tak sleduji ty tvé názory v diskusi...slovní spojení "každý živý tvor" zastupuje co? Zahrnuje to třeba také komáry, které necháš přežít a celou noc tě štípat a sát krev, jen aby do ní mohli naklást vajíčka? Chráníš také mravence, které přeskakuješ po jednom, kdykoliv zajdeš do lesa? Budeš se zastávat také hlístice, která se ti prokousává do krevního systému? Když ti v těle dostane kašlíček, půjdeš s ní na veterinu? Ale notak, někde ta hranice
být musí!

Je pravda taky to, že ne všichni jsou Rodchiltové, aby měli na všechna ta (často zbytečná) očkování, vyšetření a očipování kolem vlastnictví psa. A stejně můžou mít svého pejska ze srdce rádi, ale bez peněz ho sami moc nevykurýrujou. Proto by se před koupí mazlíčka mělo brát v potaz co nejvíc faktorů... Jak říkáš, špatné osudy mazlíčků většinou leží na unáhlených rozhodnutích. A ty dělají rodiče.

37 Hanyuu | Web | 2. října 2014 v 13:45 | Reagovat

[36]: Ono by to taky chtělo se zamyslet nad tím, že všude by asi měla být nějaká rovnováha. Kdybych takhle přišla za nějakým zvířetem, které je mnohem větší než já a šťouchala do něj, kousala ho a jinak mu otravovala život, taky by si to nenechalo líbit. Stejným způsobem si nenechám líbit já to, když mě otravuje komár. A sice nechodím s lupou, abych v lese nic nezašlápla, ale když vidím, že to tam je, rozhodně po tom nedupu. A svůj názor a postoj si tu nehodlám ospravedlňovat, pro mě je správný a dál si ho budu zastávat. Co si o tom myslíš ty, to je mi upřímně jedno. ;-)

38 Steeve X | E-mail | Web | 2. října 2014 v 13:55 | Reagovat

[37]: Drahá, nikdo ti tvůj názor nebere. Stejně tak nevidím důvod, pro tvou dotčenost. Jen mi fakt líto, že to tak cítíš. Naopak ty sama bys mohla projevit trochu "rovnováhy" a vzít v potaz také postoje ostatních lidí :)

39 Hanyuu | Web | 2. října 2014 v 14:03 | Reagovat

[38]: Vždyť já ti tvůj postoj neberu. Říkám, že je mi to úplně jedno... I kdyby sis myslel kdo ví co.

Kdybys na mě hned nezačal jako na debila, reagovala bych jinak. Nevidím důvod, proč se chovat mile k někomu, kdo na mě hned spustí, jak kdybych byla úplně blbá. :)

40 Steeve X | E-mail | Web | 2. října 2014 v 14:06 | Reagovat

[39]: Věř mi, to je jen a  pouze tvůj pocit. :) JÁ z tebe teda rozhodně dělat debila nemám zapotřebí.

41 Niky | 2. října 2014 v 15:05 | Reagovat

Souhlasím. Já mezi zvířaty vyrůstala :D. Milovala jsem ty tvory a naučila se k nim chovat a když jsem udělala něco omylem špatně ,byla jsem ihned napomenuta.
Takto si myslím by se mělo přistupovat i k dětem co dostali nějaké zvíře. Vše vysvětlit a pomoct.
Tento článek byl vážně dobře napsaný :). A svatá pravda je v něm :).

42 Betty | Web | 2. října 2014 v 16:07 | Reagovat

Souhlasím s celým článkem :) jen dodám, že já kdybych si tenkrát nepřinesla i přes zákaz domů 2 myšky (i když tedy jsme měli psa, kočky a andulky)tak bych teď neměla chov s PP o 60ti hlodavcích :) No čert ví, jestli to je dobře nebo špatně :D Každopádně právě proto neprodávám zvířata dětem pod 15 let, rodičům co chtějí dát zvíře jako dárek to rozmlouvám a bojkotuju prodej zvířat před Vánoci :)

43 Megi | E-mail | Web | 2. října 2014 v 16:12 | Reagovat

Ano souhlasím. Kolikrát jsem také chtěla zvíře, ale rodiče mi to nedovolili. Jednou jsem byla s kamarádkami ve zverimexu a viděla tam úžasné pískomily. Řekla jsem holkám, že jsem vždycky chtěla pískomila. A oni na mě hned ať si ho koupím, i když mi to rodiče zakázali a bla bla bla a furt mě k tomu přemlouvali. Ale já přesto řekla NE. Vážně nemám zapotřebí, aby skončila zase ve zverimexu, akorát někde jinde. Taky se mi stalo, že jednou přišla kamarádka a v ruce měla kotě, že bylo na silnici a nechtěla, aby ho něco přejelo. Ale pak kam s ním? Ani nevěděla, kdo jsou jeho majitele, že by ho vzala domů, ale mamka by jí to nedovolila, tak ho dala na starost jiné holce a řekla jí, ať rodiče přemluví, ať si ho nechají. A kde chudák koťátko skončilo? Ve zvěrimexu. A přitom mělo majitele. Chápu, že o něj měla starost, ale jak pak chudák dopadlo. Zvířata vážně nejsou hračky a nepatří do dětských rukou.

44 reveriedreams | E-mail | Web | 2. října 2014 v 18:06 | Reagovat

Naprosto souhlasím. Se zvířaty by se nemělo jednat jako s méněcennými. Adoptované dítě by na ulici také vyhodil jen úplný idiot, ne snad?

45 Panra | Web | 2. října 2014 v 18:48 | Reagovat

O devíti chovám hady (v devíti jsem domů přišla s užovkou a bratrem haďákem za zády). Mám jančila, ale jelikož jsme už doma měli hroznýše královského, 4 užovky, krajtu zelenou, krajtu tmavou, dvě korálovky kalifornské a krajtu písmenkovou. A povolení k chovu jedovatých hadů v šuplíku. Oba jsme věděli, že by nás se zvířetem nevyhodila. Užovce nikdy nic nechybělo, od 12 jsem se starala o hroznýše k 14 jsem dostala krajtu kobercovou. Nemyslím si, že bych byla fracek, přesto jsem přitáhla domů zvíře bez dovolení. Vím, že jsem v tu dobu byla dítě, užovka si ale spokojeně žije stále a stále jí nic nechybí. Ne všechny děti jsou nezodpovědné a ne všechny potřebují asistenci rodičů. :)
Nicméně pokud zvíře přestane bavit, člověk by to měl buď "přetrpět" protože je to přece pořád kurva závazek a živej tvor! Nebo mu najít adekvátní domov.

46 naoki-keiko | Web | 2. října 2014 v 19:01 | Reagovat

Narodila jsem se do rodiny, kde zvířata byla vždycky. Takže, když se pořizovalo nějaké další, tak se na tom usmyslela rodina a ne jen já s bratrem. Samozřejmě, že byly chvíle, kdy jsme i my chtěli nějaké to morče, křečka, králíka atd., ale protože se morčata u nás chovala už hodně dlouho, tak s tím nikdy nebyl moc problém.
Jestli jde o tahání zvířátek domů bez povolení, tak musím říct, že toto pravidlo domácnosti (nemůžeme mít přeci jenom zverimex) porušuje ze zásady moje matka. Za jejího přičinění se k nám dostali už dva psi, kocour, dvě koťata (která sice potom utekla, ale i to se počítá) a křeček. My jsme ji při tom vždy nadšeně asistovali a asi to pochytili od ní, protože cestou ze školy pokoukáváme po křoviscích jestli tam náhodou není nějaké promrzlé kotě. Ano, u nás máme výhradně tuláčky. A ohledně "životnosti" zvířat ze zverimexu? Máme odtamtud morče a to prosím už devět let :-D

47 Hanyuu | Web | 2. října 2014 v 19:20 | Reagovat

[45]: Jenže tvůj případ je trochu něco jinýho než to, o čem mluvím. Doma jste už, jak říkáš, hady měli. Nebyl to jen nějaký rozmar, ale asi v tom už prostě byla ta láska ke zvířatům, ne něco na ten způsob, že Anička ze třídy má morče a ty ho nutně musíš mít taky, i když tě za týden přestane bavit.

[46]: O rodinách tohohle ražení rozhodně vůbec nebyla řeč. To už je úplně jiná liga, kde je o ta zvířata zájem ze všech stran a podle mě by to tak prostě mělo být. Ale každý to asi holt vidí jinak no. Jinak tuláků máme taky plno, hlavně koček a i ten náš pes je ze silnice. Jakákoli kočka přijde, je tady vítaná. :-D  
Já si nemyslím, že zvířata ze zveráče jsou hned zlo, taky mám morče odtamtud a teď je mu už sedm. Přežilo mi veškeré papíráky a teď už i své vlastní děti. Největší problém zverimexů je podle mého to, že odtamtud, když si kupuješ samici, většinou neneseš jen to jedno zvíře. :D

48 Lucc | 2. října 2014 v 19:56 | Reagovat

S tvým postojem souhlasím (i když ne všechny děti jsou stejné). Dokonce bráním i nevinné mouchy, broučky a pavouky. Nesnáším, když si někdo myslí, že je může jen tak zamáčknout. Vždyť je stačí vynést ven a nikdo tak nepřijde k úhoně.
Věc, která by mě ale zajímala je, jestli bys měla stejný názor i na například tohle (když tak zarputile bráníš všechny živé tvory). Dejme tomu, že by společně s námi na Zemi žili inteligentní tvorové podobní lidem, jen by se nemohli živit ničím jiným, jen lidským masem, protože jejich tělo a orgány by byly zcela odlišné od těch našich. Bránila bys je stejně, nebo bys po nich střílela, jelikož by zabíjeli lidi, aby měli co jíst a mohli tak přežít?
Neber to osobně ani nijak ofenzivně. Je to čistě moje zvědavost, jak se na něco takového dívají jiní lidé (už jsem se ptala i jiných…). :-)

49 Hanyuu | Web | 2. října 2014 v 20:29 | Reagovat

[48]: Podle mě je prostě maso jako maso. Jen lidi jsou už naučený myslet si, že jsou nějak důležitější, i když je to dost omyl. Kdyby byl na zemi někdo, kdo by byl na potravním řetězci výš než my, měli bychom po ptákách. :D Jako jasně, že kdyby někdo chtěl sežrat mě, bránila bych se zuby nehty. Ukaž mi zvíře, které se nebrání nebo neutíká, když je zrovna kořistí, žejo... ale rozhodně v tom nevidím nijak pohoršující situaci. Jednou jsme dokonce takhle s kamarády vedli pro lidi celkem pochybnou diskuzi o kanibalismu. Zrovna se někdo totiž pohoršoval nad tím, jak někde nějaké kmeny kdesi v tramtárii jedí lidi. Pro nás je to sice nepřípustné. A ono to tak je hodně často, jen tak nějaký živočich ti sám od sebe nesežere příslušníka svého druhu, ale podle mě je to prostě jen o zvycích. Dokud jsme schopní porazit krávu a sežrat ji, neměli bychom odsuzovat to, že někde v nějakých končinách se pojídali lidé navzájem, že něco sežralo člověka a dokonce i to, že někde ve světě se na maso chovají psi a kočky. Vidím to prostě tak, že když už to maso někdo potřebuje jíst, neměl by dělat rozdíly v tom, jaké maso jedí v jiných koutech světa, protože, jak jsem psala na začátku - maso jako maso - všechno vzešlo z něčeho živého.
Takže, jak už jsem řekla, jasně, že by se mi vrcholně nelíbilo, kdyby si někdo usmyslel, že se objevím na jeho jídelníčku a rozhodně bych se jen tak nedala. To už by prostě byl boj o přežití, kdo bude  mít oproti komu navrch, jestli lidi nebo ti, které předkládáš jako příklad. Protože kdybychom teoreticky byli na podobné intelektuální úrovni, bylo by to o něčem úplně jiném, protože kdyby nějaký takový tvor přemýšlel jako člověk, nakonec bychom skončili narvaní v klecích nebo ohradách přesně tak, jak my si představujeme chovnou zvěř a to rozhodně podle mě není to, jak příroda sama od sebe funguje, ale kdyby mezi námi byl takový inteligentní odstup jako je mezi námi a třeba právě tou krávou (já vím, že jsou chytré, ale IQ člověka se stejně pohybuje výš), měli bychom to spočítané tak jako tak.

Je to složité a rozhodně na dlouhé diskuze, protože v jednom komentáři nejdou obsáhnout všechna 'ale' a další věci. To nic ale nemění na tom, že si pořád myslím, že každý tvor má nějaké místo, některý žere trávu, jiný maso... A kdyby některý měl jíst lidské maso, tak to tak holt bude... jenom lidi to ve všech směrech, ve kterých mohou, dost přehání.

50 Inalyn | E-mail | Web | 2. října 2014 v 20:58 | Reagovat

Absolútne súhlasím, nič iné sa k tomu ani napísať nedá :)

51 Lucc | 2. října 2014 v 21:46 | Reagovat

[49]: To koukám :D Jsi teprve třetí člověk, který má na věc stejný názor jako já. Ostatní vždycky přijdou s tím, že by se taková monstra měla pozabíjet, nebo diplomaticky pronesou, že by to byla hrozba pro lidstvo, se kterou by se mělo něco udělat. Názor nezměnili ani poté, co jsem jim řekla, že by dělali to stejné, co lidé zvířatům, přičemž my maso k životu vlastně ani nepotřebujeme a ti ‚druzí‘ by se ničím jiným, než lidským masem, živit nemohli a hladovění by jim přežít asi nepomohlo.
Opravdu jsi mi teď zlepšila náladu. Vždycky mě potěší, když se najde nějaký člověk, co má na takováto témata stejný názor. :-)

52 Lucy Lillianne | E-mail | Web | 2. října 2014 v 21:49 | Reagovat

Musim rict ze nesouhlasim. Kdyz mi bylo deset, vyprosila jsem si stene. A starala jsem se o nej sama. Zodpovedne. Davala jsem mu granule, chodila s nim ven. Uklizela po nem a vychovavala ho. Bylo mi deset a byla to moje zodpovednost. A zvladla jsem to. Samozrejme rodice vypomahali financne, ale kdyz mi ho dovolili, museli s tim pocitat. A rozhodne to z jejich strany nebylo spatne rozhodnuti.

53 Hanyuu | Web | 2. října 2014 v 22:06 | Reagovat

[51]: Ani nevíš, jak jsem ráda zase já, že nejsem sama, kdo to takhle vidí. Většinou se moje názory ohledně tohohle nesetkávají s pochopením, ale já je nikomu ani nevnucuju. Prostě vnímám svět jinak, mám názor, jaký mám a společnost z větší části není připravená to přijmout. Lidi mají prostě nalajnováno, že myslet nějakým způsobem je správně a většina tak taky myslí, cokoli je nějak mimo, je špatně. Takže se tomu, že ti takhle odpovědělo jen tak málo lidí, vlastně vůbec nedivím. Mně se v tomhle ohledu taky rozsvítilo až po nějaké době, musela jsem k tomu dojít. :D
No, maso k životu pro nás potřeba není. Kdysi jsem řešila fakt plno zdravotních kravin, různé blboviny, které ale dohromady byly docela problém, ať už to byly kosmetické vady nebo drobnosti, které sice nejsou na umření, ale člověka docela obtěžují - bolesti celého člověka, tlak, co mi najednou ve chvíli vyletěl jak splašený a já se téměř hroutila... a to všechno přestalo, jak stisknutím jedinýho tlačítka, když jsem přestala jíst maso.  Ale s tím to je stejný, jako s tím předchozím - lidi něco takovýho nechtějí slyšet, jsou přesvědčený, že je to právě maso, co je udržuje zdravé - a proto nemá smysl to s nimi řešit. Proto si žiju, jak si žiju, jím si, co jím, mám svoje názory a postoj k životu a když se setkám s někým, kdo to vidí stejně, jsem jedině ráda. Nikomu to necpu, dokud se s ním nedostanu přímo do střetu a neryje do mě on. :-D

54 hogreta | E-mail | Web | 2. října 2014 v 23:05 | Reagovat

[10]: Ano, tohle je přesně ten komentář, který popisuje to, co si myslím i já, jen jsem nevěděla, jak to vyjádřit:).

Jop, z jedné strany chápu, jak byl článek myšlen, z druhé strany ne se vším tak úplně souhlasím. Rodič by měl fungovat jako dozor, který své dítě k té zodpovědnosti dotlačí, a ne, že za něj danou práci udělá. Když dítě bude mít pocit, že "když mu nevyčistím klec já, mamka to udělá", tak se na nějaké čištění rovnou vykašle a té zodpovědnosti nikdy nenaučí. A později na to pravděpodobně dojede nejen on, ale i spousta dalších zvířat a živých tvorů. Ne, takhle to být nemá. Rodič má donutit dítě, aby se staralo. A to je to, proč je dobré začínat u malých, méně náročných zvířat, o které se dítě zvládne postarat skoro úplně samo a které není moc dlohověké(rybička, myška, křeček atd.) a u kterého nemůže "napáchat tolik škody". A až si to dítě "natrénuje", tak se teprve pouštět do něčeho většího a více dlouhověkového, protože za takové zvíře je ta zodpovědnost přirozeně mnohem větší.

55 Nicky | E-mail | Web | 3. října 2014 v 8:41 | Reagovat

Souhlasím ale já jsem měla křečka už od tří let ale je pravda že mi s ním hodně pomáhala sestra a žil 5 let i s nádorem moje máma mi s ním nepomáhala jenom sestra a to jsem si většinu krmiva a pilin platila já sama zní to divně tříletý dítě se stará o křečka a většinu si platí sama??Ale vážně to tak bylo.

56 Hanyuu | Web | 3. října 2014 v 9:17 | Reagovat

[54]: No tak rybičky bych dětem vůbec nedovolila, ona akvaristika je mnohem složitější, než si plno lidí myslí. Rozhodně to není nenáročné a zrovna rybky bych fakt doporučila až někomu, kdo z toho všeho bude mít sakra rozum...
A já chápu, jak to myslíš zase ty a na jednu stranu s tím souhlasím, jenže když je ve většině rodin ze strany rodičů vůči zvířeti úplná ignorace, tak je to prostě špatně. Pořád trvám na tom, že dítě by si nemělo zvíře vydupat, ale že o něj má stát celá rodina.

57 Malá Žužu (konec-utrpeni.blog.cz) | Web | 3. ledna 2015 v 20:57 | Reagovat

Zdravím,
úžasný článek, vážně. Ztotožňuji se s tímto názorem a ve svém okolí jsem bohužel jediná, všichni mají názor, že děti se přeci naučí zodpovědnosti! Prd, akorát je utýrají. Přinesla jsem si takto jedno morčátko asi před pěti lety, sebrala jsem ho jednomu malému klukovi na Pálení čarodějnic, morče stříhal, šťouchal mu do očí a chystal se jej se svými stejně poveděnými kamarádíčky hodit do ohně. Příšerné!! Neříkám samozřejmě, že všechny děti jsou takové, ale v dnešní době, kdy si maminky s tatínkem nadělají děti a nestarají se o ně, je to celkem normální. Svou nezodpovědnost a chybějící čas strávený s dětmi zaplácnou zvířetem a mají vyhráno.

Ještě bych se chtěla zmínit o svých stránkách. Jistě jste už slyšeli o zvířecích množírnách. Většina lidí se zabývá psími, já zase hlodavčími. Potřebuji co nejvíce lidí informovat o této problematice. Prosím, neber tento komentář jako spam nebo reklamu, chci jen upozornit na problematiku. Pokud by byl zájem i z Tvé strany, ráda navážu spolupráci, také vyměňuji ikony. Nechci obří návštěvnost, chci jen upozornit na množírny a vyzdvihnout tento problém, o kterém moc lidí neví.

Děkuji! Malá Žužu (konec-utrpeni.blog.cz)

58 Any | 22. července 2015 v 9:18 | Reagovat

Ano je mi 11, mám křečky, morčata a koně.

Od rodičů, dostávám na zvířata určitou částku (samozřejmě že na koně mi dají více než na křečka nebo morče) měsíčně, pokud je ale potřeba více tak mi samozřejmě dají. Jsou to jen má zvířata, sama jim chodím nakupovat do zverimexu, objednávám přes internet, chodím k veterináři atd.

59 Hanyuu | Web | 22. července 2015 v 12:20 | Reagovat

[58]: Tvůj případ je ale očividně něco jiného. Tvoji rodiče souhlasí s tím, že zvířata máš, přispívají ti na ně a chápu dobře, že kdyby se stal nějaký problém, vezmou tě i na veterinu.
Většinou to bývá úplně jinak a zvířata jsou dětmi vynucené hračky, které rodiče ani jako živé tvory neberou. Nebylo to mířeno globálně proti všem dětem, věřím, že sem tam nějaké zodpovědné, které chápe, že zvíře není hračka, existuje, ale většinou je to bohužel úplně jinak.

To, že jsi sama schopná obstarat zvířata a staráš se o ně zodpovědně tě jenom šlechtí, v tom případě by tě článek neměl urazit, protože máš takzvaně čisto před vlastním prahem. ;-)

60 mojiptaci | 24. února 2016 v 9:02 | Reagovat

Článek je to zajímavý ale mě ani v 5 letech nenapadlo tahat králíka za uši,nosit morče hlavou dolů a podobně.První jsem si vyžebrala morče které mě po roce jaksi omrzelo ale musela jsem se strat dál rodiče mi vysvětlily že se živého tvora nemůžu jen tak zbavit nebo se o něj přestat starat když už mě nebaví.Jako malá jsem je za to nesnášela ale dnes jsem jim za to velmi vděčná.Dnes se mi představa že své zvíře opustím nebo se ho zbavím příčí.

61 Hanyuu | Web | 25. února 2016 v 19:03 | Reagovat

[60]: Ale to jsi ty. Neberu ti fakt, že takových dětí je, bylo a rozhodně ještě bude celá řada. Jenže jak sama ve svém komentáři přiznáváš, vedli tě k tomu rodiče. A ono tolik lidí, kteří by zvířata brali zodpovědně, není, řekněme si to upřímně... Pro většinu je to jen cosi za pár korun, pro co nestojí ani obětovat peníze na veterině, protože nové vyjde levněji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama