Klikni →ZDE← a podívej se na mé další blogy.

Nejnovější články:




Ze života se strašilkami

31. srpna 2014 v 10:48 | Hanyuu-hime |  Hmyz, šnekouni a ostatní
Člověk by řekl, že když se jedná jen o strašiláky a ještě k tomu pouhé dva, půjde automaticky i o nicnedělající, stále na listu sedící zvířátka, která jsou sice pěkná tak na jedno pokoukání, ale jinak hovno z toho. Nehrozí žádná hmyzí invaze, kterou by dokázala zařídit některá ze strašilčích slečen, schopná rozmnožit se sama... Prostě taková pohoda, klid a taky nuda. Nikomu bych to nevyvracela. Akčňáci to zrovna nejsou, takže strašilčí závody, agility a jiné pohybové aktivity nepřichází v úvahu. Chlupaté kuličky na mazlení to taky nejsou, postrádají barvičky a krásu akvarijních rybiček, nenaučí se mluvit a neoplývají ani barevným peřím, pro tenisák vám v parku nepoběží... Zato mají šest nohou, dvě srandovní kusadla a žluté pruhy na těle. Taky se zvládnou vtipně vrtět, ale jinak si o mně pravděpodobně myslí své, a to hlavně ve chvíli, kdy je chci vyndat ven nebo vyfotit.
Je to už nějaká chvíle, co jsem si domů přinesla své první zástupce hmyzí říše vůbec a získala tak nové mazlíčkovské zkušenosti. I přesto, že jsou to ale jen drobci, vypadající jako oživlá trnitá větev, už jsme spolu i něco málo zažili, proto mě napadlo, sepsat to jako článek.
Kam jinam obsáhnout ty drobnosti, které jsou samy o sobě celkem o ničem, ale dohromady jsou jakýmsi důkazem, že jsem tyhle dva krasavce někdy měla. A co si budeme povídat, věčně tady nebudou, tak až tady na to třeba jednou po čase narazím, budu vědět, že to s nima byla bžunda.


  • "Ach ano, jistě, slečno, jen je zabijte."
Jednoho květnového dne jsem navštívila zverimex. V tašce jsem už měla připravený box s ostružinovými listy a doufala, že můj strašilčí objev z předchozího týdne bude stále obývat terárium, kde jsem ho předtím viděla. Doma už bylo všechno připravené, zbývalo jen přinést nové obyvatelstvo.
Po mém požádání o dvě strašilky, přistoupila prodavačka ochotně k teráriu a dala se do hledání. Celá veselá se snažila vtipkovat o tom, jak se ty strašilky špatně hledají, že se maskují, potvory, a jistě, uznávám, že to tehdy byla ještě prďata, ale hledání by jistě usnadnilo, kdyby listy, na kterých se chudáci museli nějak uživit, byly zelené, nikoli hnědé. Jedna strašilka byla objevena celkem rychle a bez větších potíží přesunuta do kelímku, druhá však musela prodělat urputný boj, protože se, chudák, snažila mermomocí udržet na větvi. Slečna se taky nedala a strašilku ulovila, jenže jí rázem hned zase pustila na zem, přičemž chudák hmyzáček se zmítal na podlaze a já myslela, že to bude mít za chvíli za sebou. Celou cestu domů jsem tedy kontrolovala, jestli si místo dvou strašilek nevezu domů jen jednu a mrtvolu k tomu. Nakonec to ale dobře dopadlo.
  • Vzhůru za dobrodružstvím!
Bylo to hned ten den, co jsem si je přivezla, byl už večer, já byla ze svých nových kamarádů nadšená a chtěla si je vyfotit. Uvnitř to ale moc nešlo, tak jsem je vyndala ven. S oběma to byla taky fuška a i když mi je fotila sestra, uhlídat je, když po mě pořád tak pobíhali a chtěli si sednout na nějakou kytku, to bylo téměř nemožné. Jednoho jsem tedy vrátila a k focení se rozhodla využít jen druhého.
Jenže víte, jakou největší blbost můžete s hmyzáky udělat? Nechat jim pootevřené bydlení. Byla to sice jen minuta, ale z Arnolda se mi stal průzkumník. A já o tom nejprve neměla ani tušení. Ani s jedním se nedaly pořídit zrovna kloudné fotky. Světlo nehrálo v náš prospěch, k tomu všemu model byl naprosto nefotogenický a pořád se vrtěl... No, nic moc z toho nebylo. Uklidila jsem i druhého, pokropila jim ostružinové listí a zavřela je. Snažila jsem se zkontrolovat, jestli tam jsou oba, jenže toho menšího ne a ne najít. Neřešila jsem to, asi prostě sedí někde za listem, myslela jsem si. Celý večer mi to ale nedalo. Kam by se takhle zašil? Zkontrolovala jsem tedy ještě jednou, jestli už najdu oba dva, ale znovu bez úspěchu. To už mi začínalo docházet, že hned první den mi hmyz utekl, ačkoli jsem mámu ujišťovala, že nic takového se za boha nemůže stát. Vždyť jsou jenom dva a ještě k tomu mají ubikaci udělanou tak, že z ní utéct prostě nemohou.
Pravda byla taková, že utekl. Rozhlížela jsem se kolem a už mě napadal jeden šílený scénář za druhým, když v tom mi do oka padla kytka postavená nahoře na boxu a na jejím úplném vršku strašilka. Asi si udělal výlet s vyhlídkou, ale měl smůlu, už musel domů.
"Můžu vidět strašilky?"
*Ochotně ukážu strašilky a jednu vyndám ven*
"Jé, ty jsou roztomilý, můžu si ji vzít?"
*Strašilka podána na pochování*
"Oni to jsou takoví metalisti, jak kvedlaj těma tykadlama, koukej!"

  • Někdo po mně jde!
Když se vám v noci zdají noční můry, kde po vás jdou vrazi, příšery a kdo ví, co všechno, včetně duchů, a těch je v mých snech habaděj, občas se prostě nevyvarujete probuzení se a zmatení, kde vlastně právě teď jste a co se to děje...
I mně se to jednou v noci stalo. Náhle jsem se probrala ze sna, jehož příšerná atmosféra na mě doléhala ještě po probuzení. Vlastně jsem si ani už nepamatovala, o co tam šlo, jen jsem byla rozespalá a stále dost vykolejená z toho, co se mi zdálo. Mžourám do tmy a pomalu si uvědomuju, kdo a kde vůbec jsem. Jenže slyším cosi takového zvláštního. Škrábání? Možná... nebo něco na ten způsob. Je to hrozně blízko a pořád se to opakuje, možná i nabírá na intenzitě. Upřímně jsem se zděsila a rozsvítila, co nejrychleji to šlo. Hned jsem se podívala směrem, odkud zvuk šel, tedy hned pár centimetrů od mé hlavy a vidím jednoho ze strašilek, jak visí na přední stěně, drží se za záclonu a imituje list ve větru, přičemž dělá šílený randál, jak s sebou bere kus ostružinového listí, které se trny chytá všude možně a bouchá do stran boxu. A proč ne... Jen dobrou noc, strašilka si tu jen trochu zatrsá a všem bude fajn.
  • Sebevražedné sklony
Takový sebevrah, který chce skočit, musí se jistě dostat do ještě větších depresí, když zjistí, že vlastně nemá pořádně odkud tu sebevraždu spáchat. Tím myslím situaci, kdy nic není dost vysoké na to, aby se po pádu odtamtud zabil, a tak si nejspíš časem najde jiné řešení... V případě těchto dvou to nakonec dopadlo tak, že na sebevražedné pokusy nejspíš rezignovali.
Několik nocí po sobě jsem od nich slýchala klapání. Vždycky pouhé klap následované dalším, chvíli nic a pak se to opakovalo znovu... a takhle několikrát za sebou. Opět mi to nedalo, tak jsem si na ty šílence rozsvítila, abych se koukla, co tam zase tropí. Neviděla jsem nic zvláštního, jen strašilky, každou sedící na jedné větvičce. Když v tom se jedna prostě klidně zřítila dolů a další ji během chvilky následovala. Ze země znovu vyšplhali nahoru a po chvíli hupsli dolů. Neshazovali se, na to od sebe byli až moc daleko. Prostě jen padali, sebrali se, vylezli nahoru a zase spadli dolů. Teď už to nedělají, ale i tak... Mohl by mi tohle někdo vysvětlit?
  • Kouše mě cedulka
Znáte ten příšerný pocit, když máte na triku tu příšernou cedulku, která vás pořád škrábe za krkem? A víte taky, jak hrozné je, když to samé svede cedulka u kalhot, akorát s tím rozdílem, že vám pomalu rozežírá záda? Tak přesně na to jsem jednou nadávala. Byly to kalhoty, které jsem nosila úplně normálně a nikdy jsem s nimi neměla problém, ale asi začaly nějak zlobit, svině.
Jenže to bych nemohla mít pod trikem, těsně nad kalhotama, přidělaný ostružinový list, který mě škrábal svými trny. Záhada žravé cedulky byla ihned vyřešena.

Krmení zvěře je ale občas prostě dost nepohodlné. Když se k tomu připočte, že všechno, při čem je možno se nějak, i když třeba jen minimálně zranit, tak tam možností využiju na sto procent, je vlastnictví strašilek, které jedí jen ty ostružiny, docela zábavné. Neustále tedy chodím zamotaná v trní, mám trní i v hlavě, ruce jednu ďubku vedle druhé... A do toho mi někteří šneci baští kopřivy. Porvaná od trní a popálená od kopřiv. To je přesně to, po čem jsem vždycky toužila! Ale věřte mi, jednu výhodu to stejně nakonec má. Už jsem si na to zvykla, a to nejen kvůli těm zvířatům, ale proto, že jsem stejně s těmihle zlými rostlinami přicházela do kontaktu denně, takže je mi i tohle vlastně úplně putna.

  • Koukají na mě jak na čarodějnici
Když jdu pro ostružiny, beru automaticky i kopřivy, pampeliškové listí a další věci, abych nemusela pořád lítat tam a zpátky jako blázen. Nosím to proto v koši na houby, abych to zase pěkně cestou nepoztrácela, když už se pro to ženu. Jenže když s sebou nesete koš na houby, lidi si automaticky taky myslí, že na ty houby jdete... a když řeknete, že ne, prostě divně čumí.
"Kampak jdeš? Na houby?" ptá se soused, jehož jedinou náplní volného času je zírání u branky.
"Ale ne... Mě moc sbírat houby ani nebaví." Odpovídám a přidám ten nejmilejší úsměv, kterého jsem schopna, aby si dědula nepomyslel, že jsem protivná kráva.
"Tak proč máš košíček?"
"To mám na větve... na listy..." Mluvím na něj za pomalé chůze téměř pozpátku, protože už jsem přešla jeho oblíbené šmírovací místo u branky (a rozhodně nemám v plánu se zastavit, chci co nejdřív zmizet), a už mě pomalu přepadá smích, protože vlastně nevím, co bych mu na to řekla, abych si sama nenaběhla na hodinovou konverzaci a vysvětlování, co že to vlastně chovám a proč to žere, co to žere.
"Jo ahá, nějaké čarodějné bylinky..." Pokývá si a odchází si sednout na lavičku.
  • On ho určitě chce sežrat!
Jak Arnold, tak Rudolf (ta jména byla zvolena náhodně, jen tak a už jim zůstala, proto taková šílená) nemají zrovna potřebu být s tím druhým. Některé druhy hmyzu to pravděpodobně takhle nevnímají, takže, ačkoli sdílí společný prostor, nachází se většinou vždycky na úplně jiném konci. A místa tam je pro dva vážně dostatek, takže se nemusí za celý den vůbec potkat. A taky, že toho náramně využívají a nikdy, opravdu nikdy je nevídám, že by k sobě seděli nějak blíž, než je nutné. Žije si tak každý ten svůj život, ožírá listy a nic jim nejspíš nechybí. Jednou jsem ale viděla Arnolda sedícího na větvi a Rudolfa doslova se řítícího přímo proti němu po té samé větvi. Nejspíš ho tam hnala touha po lepších listech, než byly v jeho končinách, kdo ví, každopádně se řítil jak stádo šílených krav. Chvíli mě napadlo, že mu určitě hráblo a teď je Arnold synem smrti... Stejná myšlenka mě napadala, když se hnal přímo přes něj, strašilka nestrašilka, prostě přes něj přeběhl - tak, jak strašilka běhat dokáže, takže si představte spíš jakousi divnou rychlejší chůzi, kde vnímáte jen to, jak je ten tvor samá noha - a pokračoval dál. A to byla asi veškerá socializace mezi nimi. Pravděpodobně už navždy, protože už nikdy potom nedošlo k tak blízkému střetu.

  • A co z toho?
Vlastnit hmyz mi dalo úplně jiný pohled na tyto tvory. S klidným svědomím mohu říct, že teď úplně každého brouka vidím úplně jinak, a to částečně právě i z toho důvodu, že mám možnost mít tyto dva. Nejsou to zvířátka na mazlení. Je nutné si uvědomit, že nemají na lidi nejmenší vazbu a proto, když se jim zasahuje do boxu, většinou člověka berou jako něco, čeho by se měli bát, proto to toleruju a většinou je jen pozoruju, místo toho, abych je brala ven. I tak je mám ale moc ráda a přemýšlím o pořízení jednoho nebo dvou dalších kousků, tentokrát zase nějakého jiného druhu. Bohužel, co jsem objevila, neživilo se ostružinovým listím, ale něčím, co nemám šanci sehnat, a nebo byl chovatel z daleka. A kdybych některého poblíž stejně nakonec sehnala. Nejspíš by si ťukal na čelo, co jsem to za divnou osobu, že chci jen jednu nebo dvě strašilky. Ačkoli ale ten prostor mám, prostě nějak nefandím tomu, chovat to po desítkách kusů. Já to prostě všechno beru až moc individuálně, vnímám je jako jednotlivce a to při takových obrovských skupinách hmyzu, které se pomalu přibližují invazi, to mi prostě nějak nejde. Tak snad doufám, že se mi povede sehnat jednoho nebo dva další hmyzí kamarády, kteří se budou moct přidat do party k těmto mým dvěma. Do budoucna bych moc chtěla strašilky ďábelské, ale tam mám obrovský problém s krmením, takže to moc nadějně nevypadá.
Fotky v článku mi ochotně pořídila Luci Lestrange, která své nejmenší modely v historii musela neustále přemlouvat, aby nikam nechodili, ale oni ji stejně moc neposlouchali. Tímto jí ještě jednou děkuji, že byla schopná vystát i takovéhle podmínky a já konečně mám nějaké pěkné fotky těch svých hmyzích kámošů.
 


Komentáře

1 Blanka | Web | 31. srpna 2014 v 10:59 | Reagovat

Pozoruhodné zvířátko :-)

2 Světlo | 31. srpna 2014 v 11:25 | Reagovat

Píšeš to hrozně hezky!! :D Několikrát jsem se vážně rozesmála. :)

3 Tai Todd | Web | 31. srpna 2014 v 11:40 | Reagovat

Mě tyhle potvůrky nikdy moc neoslovily, ale vím, že je měla tátova kolegyně v práci, v jejich kanceláři. Vždycky prý byl na mrtvici z toho, když ráno přišel a na klávesnici počítače mu ve ztuhlém stavu posedávaly strašilky, protože kolegeně nikdy nedovřela terárko :D Smůla pro něj, že se štítí hmyzu, takže vždycky musel čekat, až se dohrabe kolegyně, aby mu je sundala a on mohl v klidu pracovat :D

4 Jorika | Web | 31. srpna 2014 v 12:40 | Reagovat

Krásné ty strašilky. :-)

5 Leri Goodness | Web | 31. srpna 2014 v 13:38 | Reagovat

Naprosto stejné strašilky jsem doma vlastnila zhruba před třemi roky. Když je člověk má na dlani, jejich nožky se jim zachytí za kůži a je celkem složité je následně sundat dolů :-D. Asi dvakrát se mě podařilo uchovat jejich vajíčka tak, že se nakonec vylíhla, ale poté už se mi to nepovedlo.

6 Skylar Vincent | Web | 31. srpna 2014 v 21:06 | Reagovat

Strašně mě baví styl, jakým jsi to napsala.
Doma máme momentálně něco málo kolem 50ti strašilek a naprosto je miluju. Přesně, názor na hmyz se mi po tomhle opravdu změnil. Navíc když táta ještě pořídil pakobylky a kudlanku, tak je to teprve něco :)

7 Rogue | Web | 31. srpna 2014 v 23:40 | Reagovat

Fotky jsou krásné a u čtení jsem se velmi pobavila - v mnohém mi to připomínalo moje eskapády, jelikož chovám šneka a to se u lidí nesetkává s příliš velkým pochopením :D
A mimo jiné - taky neaportuje, neběhá, nechodí se za mnou mazlit (OK na krčku se drbe rád, ale člověk si ho sám musí v terárku ulovit), nezpívá ani nemluví, nepouští chlupy a vůbec nedělá takové ty roztomilé kousky, co se obvykle od mazlíčků čekají nicméně já jsem spokojená chovatelka... :-)

8 Hanyuu | Web | 1. září 2014 v 15:35 | Reagovat

[3]: No teda, tvůj táta je teda chlap. Čekat na kolegyni, než odnese strašilky... :D :D Na tom nedovření terárka bych se pak bála nejvíc toho, že je pak nenajdu, kdo ví, kam pak zdrhnou. Ale jestli si to vždycky namířili na počítač... :D

[5]: Tak se sundáváním jsem fakt nikdy neměla nejmenší problém. Nikdy je neberu tak, abych je tahala a prováděla podobný věci. Prostě je nechám přelézt. :-)

[6]: To jsem ráda :-D
Padesát, jo? Tak to už je pěkný číslo. Já bych jich tolik nechtěla, no, ale když to někdo chová a má pro to ten správný zápal, tak proč ne. :-D  Já si chci někdy pořídit lupenitku, ty se mi moc líbí.

[7]: Vyřídím sestře a jinak děkuju :) Šnečky mám taky, takže to moc dobře chápu. Jsou to moc super zvířátka. :-)

9 Ailin | Web | 1. září 2014 v 15:58 | Reagovat

Já mám momentálně doma čtyři skoro dospělé lupenitky :-). Dřív jsem měla Strašilky australské, ale lupenitky jsou mi asi sympatičtější.

Jinak moc hezky napsaný článek! :-)

10 Skylar Vincent | Web | 1. září 2014 v 18:17 | Reagovat

[8]: No, řekněme, že se nám to trochu přemnožilo...každopádně s tátou nás to baví se o to starat, takže není problém. Lupenitky chceme tátovi pořídit k narozeninám, tak uvidíme.

11 Hanyuu | Web | 1. září 2014 v 18:54 | Reagovat

[10]: Já se před pořízením hodně bála, abych si je nekoupila a po čase jich neměla hrozně moc. Zase jsem ale slyšela, že taky docela trvá, než se z těch vajíček vylíhnou a běžně jich celkem dost ani nepřežije, ale i tak jich je pak pořád hodně. :D  Nakonec to takhle hezky vyšlo, že mi dali zrovna samce.

12 papája | Web | 1. září 2014 v 22:43 | Reagovat

Strašilky jsem taky měla, ale to jsem ještě bydlela ve městě a chodit pro ostružiny, bylo dost namáhavý. Byly to super zvířátka, těšila jsem se na miminka, bohužel mi máma ty vajíčka vyhodila v domění, že v tej krabičce je nějakej bordel.....No,od tý doby jsem si nový nepořizovala, šetřim na gekončíky 8-) Ale nejvíc jsem mi na strašilkách líbilo, jak tancovali, zvlášť když jsem je dala třeba na rádio, tak se snažily přizvůsobit těm zvukovejm vlnám, pravděpodobně :)

13 Hanyuu | Web | 1. září 2014 v 23:37 | Reagovat

[12]: Pravděpodobně ne. Chudinky měly prostě strach. :D Pokus vydávat se za list nebo kus větve ve větru - je jen snaha se schovat, aby se jim nic nestalo, když mají pocit, že jsou v nebezpečí. Nejspíš tam jsou i jiné důvody, proč to dělají, ale u těch chovaných doma si myslím, že je nejčastější důvod právě tohle. Sestřenčiny strašilky se takhle kymácely pokaždé, když je vyndala, vždycky jako o život. Mně se takhle vrtěli když jsem je přivezla a pak už jen jednou, tehdy v noci, kdy fakt nevím, co mu hráblo, jinak jsem nezaregistrovala, že by to někdy jindy dělali. Moc jim do toho bydlení nezasahuju, až na výměnu ostružin a občasné vyndání, ale oni prostě jen lezou a ani nemají důvod se bát, protože nejspíš ani neví, že s nima manipuluju v rukou. :D

14 Tuareg | 15. června 2015 v 20:27 | Reagovat

Mám jich doma milion, líhnou se mi jako mravenci, koupit to nikdo nechce a vůbec nevím, co s nimi [:tired:]

15 attwood | Web | 28. září 2016 v 5:01 | Reagovat

nebankovní půjčka online nová paka [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama