Jak jsem ke křečkovi přišla

22. října 2014 v 15:20 | Hanyuu-hime |  Křečkův koutek
Jestli jste se mnou někdy na téma těchto malých hlodavců už mluvili, tak jistě víte, že zrovna dvakrát nemiluju křečky. Jako malé jsme jich se sestrou chovaly mnoho, jak těch zakrslých, tedy křečíků, tak i normálních křečků. Postupem času jsem ale zjišťovala, že nejsem schopná si k nim vytvořit takovou vazbu, jako třeba k morčeti. Ne proto, že bych je brala nějak jinak, než to morče nebo třeba kočku, psa... Bylo to tím, že on ten křeček sám vnímal mě jinak, než mě brala ostatní zmíněná zvířata.
Dostávám se tedy k důvodu, proč křečky moc nemusím. Ten ale někteří už také znají, protože se jím netajím. Zkrátka mám pocit, že většina křečků a křečíků (říkám většina, takže stále věřím, že někteří z vás nejspíš doma mohou mít mazlíky i já takového zažila), nejsou k chovu na mazlíčky zrovna nejvhodnější. Nemají z toho lidského zacházení rozum, bojí se, utíkají a nejspíš málokdy pochopí, že u svých lidí jsou doma a že jim nikdo nechce ubližovat. Křeček je stále víc divoké zvíře, než jiní hlodavci a získat si ho stojí často obrovské usilí a někdy se to prostě nepovede.
(Říká ta, co má doma hmyz a šneky, ale to je, alespoň myslím, zase dočista jiná kapitola)


Foto bylo odcizeno z počítače Luci Lestrange


Fantom je Křečík Roborovského, žije s námi už od května a postupem času se mu začalo říkat Fanta a dále i Bobušek, Bobun a jiné přezdívky odvozené od těchto slov. Kde se přišlo na Bobuška se neví... to už se mi z hlavy nějak vytratilo.
Jednoho dne jsem si seděla ve škole, nevnímala přednášku ze stylistiky a radši byla na internetu. Tam mi sestra napsala, že si hodlá pořídit jednoho roboráka, svého vysněného křečíka, kterého strašně chtěla už jako dítě. A bylo na mně, abych ho rovnou přivezla, když už jsem se nacházela ve městě. Jak bylo slíbeno, křeček přijel se mnou, byl pojmenován Fantom, ubytován a následně pak zpříjemňoval sestře učení se k maturitě a zběsile se jí proháněl po posteli.

Jenže jak je u těchto křečků známo, je Fantom víc plachý, než třeba nejrozšířenější džungaráci nebo syrští křečci. Nikdy se tedy nepřestal bát a veškerá nesnaha ze strany jeho majitelky, dát mu nějak najevo, že takový stach mít opravdu nemusí, k tomu spíš přidala. Nekouše. Ani jedinkrát nic takového neudělal, ale k čemu to, když je stejně vystrašený, až hrůza? Je sice pravda, že Luci ho ráda měla, opak v žádném případě netvrdím, ale sama přiznala, že se u ní stejně má špatně (zas tak strašné to ale taky nebylo) a mnohokrát prohlásila, že mi ho dá.
Nakonec tedy ustala veškerá snaha křečka "venčit" a mazlit, což rozhodně neberu jako špatnou věc, oni někteří křečci se takhle mají prostě líp, ale s tím to došlo k tomu, že veškerá péče byla spíš ze setrvačnosti než z opravdového zápalu o starání se o to dané zvíře.

Fanta bydlel v akvárku a poté v kleci, která měla jedno patro, přičemž nahoru se nedalo pořádně dostat, takže to trochu neplnilo svůj účel, ale většinu času stejně noroval v hoblinách nebo jezdil v kole. Když jsme včera dělaly opravdu pořádný úklid pokoje (jak jsem předtím psala, že jdu pořádně uklízet, stejně jsem u toho nakonec udělala ještě větší bordel), protože se Luci rozhodla koupit si nový stůl k počítači. Lítalo se s koštětem, přesunovalo všechno, co šlo, vyhazovalo vše, co bylo k ničemu a Luci se dostala k tomu, že dá Bobuna k adopci. Tedy mně. A já řekla, že si ho klidně nechám. No... a najednou byl křeček můj.
Kdybych na to měla, prostě bych mu pořídila plastový box o větší ploše na běhání, kam se dá dát vyšší vrstva hoblin, aby se mohl zahrabávat a nad to umístila jedno patro, posazené níž, než to je teď. Jenže na to nemám a křečka bych si jen tak asi už nepořídila, takže jsem jen vyměnila původní klec za vyšší, přidala dvě patra, žebříky a hamak. Bohužel mi přijde, že to bude dost zbytečné, protože roboráci nejsou zrovna šplhouni, spíš mají tendenci si hrabat nory... Do patra úplně nahoře ještě něco vymyslím a místo misky na vodu budu muset pořídit napaječku.

Takže mám zase křečka... Asi mi jsou tyhle potvůrky souzené, nebo už fakt nevím. Jako dítě jsem si jednou šla pro morče a nakonec odešla se zlatou křečicí Mandy, která neměla jednu zadní nohu. Pak tu byla třeba ještě Amor, to je ten případ vymazleného křečka... ta byla jednou z nejskvělejších zvířat mého dětství. Tak nějak mám ale pocit, že jak se k těm křečkům neustále dostávám, začínám i je víc chápat. Stále víc se ale jen utvrzuji v tom, že z křečka si zvířecího kamaráda uděláte opravdu jen horko těžko a ve většině případů na sebe budete jen koukat bez toho, aniž by mezi vámi vznikl nějaký druh vazby.
Ale uvidím, jak se to s ušákem bude vyvíjet dál, třeba si ještě padneme do oka, třeba taky ne. Alespoň však udělám, co budu moct, abych mu zařídila nejlepší žití, jaké bude v mých silách.

Tímto zakládám další oddíl ve zvěřincové rubrice, která patří jen křečkovi. Určitě se totiž ohledně něj ještě ozvu, zapíšu si, jak si žijem a jak nám to spolu jde.
 


Komentáře

1 Kitty | E-mail | Web | 22. října 2014 v 16:09 | Reagovat

Já jsem je dokonce chovala a měla je ráda. Muž se jich obával, ale pak si zvykl a už si je oblíbil.
Nakoukni na mým blogu na "knihu" DYNASTIE KŘEČKŮ. Klikneš vlevo na "knihovnu" a tam si najdeš tu knihu. Jsou tam články o našem životě s křečíky. Začneš je mít ráda, neboj. A pokud jsi to už vzdala, škoda. Zdravím tě a neboj, lidi ani zvířátka si občas nesednou - nemůžeš soudit podle jednoho mazlíka ;-)

2 Hanyuu | Web | 22. října 2014 v 16:44 | Reagovat

[1]: Já proti nim nic nemám, to vůbec ne. Jen mám o něco vřelejší vztah k těm větším křečkům, když už bych si měla vybírat.
Rozhodně to nevzdávám. Péči o zvířata miluju, protože je mám prostě ráda, nezávisle na tom, co za zvíře to je. Jenže mám pocit, že jen málokterý křeček se naučí brát klec jako domov. Většina mých hlodavců prostě nemusela být věčně zavřená, protože se do klece vracela a považovala ji za domov. To udělá jen opravdu málokterý křeček. Většinou se budou snažit utíkat. Rozhodně křečky nijak neodsuzuju a už vůbec ne na základě jedné zkušenosti, ale měla jsem tu čest už s desítkami. :-)

3 Hanyuu | Web | 22. října 2014 v 16:48 | Reagovat

[1]: Tím samozřejmě zase neříkám nic špatného. Určitě to jsou pozoruhodná zvířátka a když se ke mně takové dostane, mám ho ráda a starám se o něj. Jen jsou podle mě spíš na koukání. Ono je krásné to zvíře milovat, ale nejlepší je, když pak můžeš s jistotou říct, že i ono cítí náklonnost k tobě. A podle mě křečci nejsou schopni mít rádi své majitele tak, jako to dokáží jiná zvířata. A nemyslím teď jenom psy. :)

4 Ježurka | Web | 22. října 2014 v 17:04 | Reagovat

Taky jsme měli doma křečka. Tedy ne já, ale moje dcera. Ne jednoho, ale postupně tři, až jí umřel ten poslední a ona ho obrečela jako ty předchozí - řekla si DOST! To je právě teď ona, kdo má tu Peggy, o které jsem psala. Měla toho zlatého a byl milý, běhal nám občas i po bytě a měli jsme ho rádi. Tak uvidíš.

5 papája | Web | 22. října 2014 v 18:16 | Reagovat

Moje první zvíře byl taky zlatej křeček, jmenovala se Verunka :) A taky s nim nebylo moc do řeči, ale kdyř měl náladu, tak se i mazlil :) Na morčata nedam dopustit, i když už mě štve, jak pořát jenom vyměňuju podestýlku, protože kadí kudy chodí. Ale jsou to miláčkové, stejně jako náš králík :) Hrozně bych chtěla fretku, ale obávam se, že na ní bych neměla finance a možná i prostor, protože potřebuje běhat a naši se bojí, že by něco rozkousala. Taky nechápu lidi, který mají doma zoologickou, že to všechno dokážou uživit, pro mě to je teda záhada :-D

6 Hanyuu | Web | 22. října 2014 v 18:45 | Reagovat

[5]: To je prostě o tom, že tím musíš žít... Pak je možný mít doma hromadu zvířat a být schopná se o to postarat. Podle toho se pak odvíjí i celkové priority toho člověka - třeba když nakupuješ, tak co koupíš a tak. Můj seznam by se naprosto lišil od seznamu člověka, co žije něčím jiným. Takže třeba když pak seženu levně podestýlku, mám z toho radost jak mamina, co jí v kaufláči udělali akci na pampersky. :D :D
Btw... já taky třeba absolutně nechápu, jak jsi schopná v nějakým, pro mě naprosto nemožným časovým úseku, nakreslit tolik obrázků, co pak od tebe vídám. Člověk, kterýho to nebaví, by skončil u jedný čáry a dál se ani nesnažil, i kdyby mu to šlo... Takže je to prostě o tom, co koho baví a jak se realizuje. :-D

[4]: Tak to je první křeček, o kterém slyším, že běhal po bytě. Já většinou mívala takový bláznivky, které jsem nesměla spustit z očí, jinak bych je hledala dlouhé hodiny. :-D

7 Kitty | E-mail | Web | 22. října 2014 v 21:07 | Reagovat

Jak vidím tu diskusi, je normální mít křečka na koukání a taky ho nemít. Jsou spíš na koukání. To nebylo nic proti tobě - ani náhodou. Prostě se někdy přihodí, že dostaneme třeba křečíka nebo jiný zvířátko a staráme se, jak umíme.

[6]: Jo, naši křečíci taky běhali po bytě, mnohdy i nechtěně pro nás. To jsme tak měli zábavu. Když jsem jednou jednu křečici málem upekla pod plynovým sporákem. No, píšu o více příhodách, měla jsem je víc roků než jeden ;-)

8 V | Web | 24. října 2014 v 14:20 | Reagovat

ten je cuuuute :3 já sama měla křečků šíleně moc, byli to potvůrky, jak říkáš, jsou nevyzpytatelní a nedají se zrovna ochočit.. ale i tak jsem je milovala :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama