Klikni →ZDE← a podívej se na mé další blogy.

Nejnovější články:




Malé krémové medvídě

25. listopadu 2014 v 12:40 | Hanyuu-hime |  Křečkův koutek
Rozhodnutá jsem byla už asi tak den, dva před tím, než za Saku a Kelly přiběhla ta anonymní čůza a snažila se dokázat, že jsem zavrženíhodná bytost, protože svá zvířata prý nemám šanci stíhat, nemohou se tedy mít dobře a rovnou bych je asi měla pustit ven, aby se měla líp. Klidně hned měsíc před Vánoci a nebo klidně dýl, ale hlavně, že je tam ta smečka koček, přes kterou by se nikam nedostali a kdyby jo, zabil by je někdo jiný. Ten člověk asi nepřemýšlí.
Jenže tenhle její menší výstup tomu dodal šťávu, protože když už ji štve tohle, až uvidí toho křečka, nejspíš rovnou skočí ze srázu.

Ale nechme být tu nezajímavou osobu, která musí řešit cizí lidi. Mám tu jedno velice zajímavé zvířátko, dlouhosrstou varietu křečka syrského, krémové barvy s černýma ušima a očima. Jméno Pythagoras si nakonec vysloužil hned při našem prvním setkání, a to podle postavy ze seriálu Atlantis.


Udělat větší zvířecí nákup už bylo potřeba, tak jsem se včera po práci vydala do mého osvědčeného zverimexu, který je sice přes celé město, ale věci tam nestojí dvakrát tolik, než je ještě normální a když už jdu pro křečka, je lepší táhnout se přes celé město, než si domů přinést nemocné nebo zavšenkované zvíře. Už kvůli těm ostatním, které tu máme.

Původně jsem si svého nového kamaráda představovala úplně jinak. Nejvíce mě zaujala klasická zlatá barva a normální, krátka srst, ale bylo mi vcelku jedno, jak nakonec bude vypadat... Jen jsem se chtěla vyvarovat těm dlouhým chlupům, co všude tahají hobliny a nevypadají, nebo mi tak alespoň nikdy nepřipadaly, příliš hezky. Angoráky jsme doma měli dva. Jednoho společného se sestrou a mámou, druhého, celéhé bílého, pak měla sestra. Ze srandy jsem jí začala říkat Božka a jinak už se na ní ani nepamatuje. Kdo ví, jak jí sestra nejprve pojmenovala.
Měla jsem tedy vymyšlených tisíce jmen pro holky i kluky, pro bílé, čokoládové i strakaté a nemohla se rozhodnout. Bylo to děsné dilema a já jen doufala, že až křečuldu uvidím, najde si to správné jméno sám.
Když jsem dorazila na místo, kde by měli být křečci syrští a viděla v rohu jeden černý chuchel a z domku čouhající jednu dlouhosrstou černou prdel, docela jsem se zlekla. Na jednu stranu jsem se bála, že nebudu vědět, kterého vzít dřív, protože jich tam třeba budou různí. Jenže po tom, co jsem viděla, začínala jsem přemýšlet nad úplně opačnou variantou - co když tam budou všichni dočista stejní? Jak pak mám vybrat toho nej, když budou jak přes kopírák?

Z celkového počtu šesti křeččích kluků nebyli dva stejní. Sice byli 4 tmaví a 2 světlí, každý měl ale jinak postavené uši, jiný výraz ve tváři a i jinak se choval. Po odtažení předního skla a zvednutí domku se všichni nahrnuli k prodavačce, dva se dokonce přišli podívat ven tak, že se opřeli o přední stěnu a rozhlíželi se kolem. Zatímco dva čuměli ven, jeden běhal dokolečka, jeden se nenechal rušit v odpoledním spánku a jen zívnul a jeden se nepřetržitě sápal po prodavačce a doufal, že nejspíš dostane kus žvance, šestý si stoupnul na zadní a jenom koukal. A to byl ten, který tam čekal jenom na mě!
Rozhodla jsem se, vzít si kluka, protože jsem vždycky měla samičky a to byly všechny do jedné náladové semetriky, které pro hryznutí nešly moc daleko, i když se s nimi zacházelo jako s bohy. U ostatních zvířat, hlavně hlodavců, se mi navíc osvědčili kluci jako ti nejlepší kamarádi. Je s nimi sranda, jsou přátelští, rádi se přijdou pomazlit a ať už jde o jakékoli zvíře, vždycky jsem si opravdové pouto vytvořila jen a pouze se samci. Holky si vždycky udržovaly určitý odstup, nebyly ke mně tak vřelé a když došlo na blbnutí, nikdy nebylo společné, ale hlodavčí slečna si prostě dělala, co se jí zamane a já jí jen překážela. To jsou moje zkušenosti, neříkám, že to tak musí být vždycky, třeba jsem jen měla zatracenou smůlu.

I tak jsem byla ale docela překvapená z povahy tohohle huňatého tvorečka. Cestou domů v přepravce usnul a probudil se až když jsem ho šla přemístit do nového domova.
Celou cestu jsem ho měla zabaleného v bundě, protože nebylo zrovna nejteplejší počasí. Ve vedlejší vesnici mě vyzvedávala máma autem, abych se se všemi těmi věcmi, ke kterým patřil i balík hoblin, které už dochází, nemusela táhnout pěšky. Při nástupu do auta si máma oddychla: "Jo to máš křečka! Já už myslela, že neseš psa."

Pythagoras je ale skutečně pozoruhodné zvířátko. Hned první den jsem ho mohla vyndat a fotit, protože stejně celou dobu, jakmile si prošel své nové království, jenom seděl a zíral na mě. Znáte takový ten pocit, že na vás někdo kouká, vy se otočíte a on fakt zírá? Tohle hodně často praktikuje kočka, ale teď to začal dělat i tenhle medvídek. Tak jsem ho teda vyndala ven. Je to takové důvěřivé, vlněné klubíčko. Hned mi vylezl na ruku a nechal se vyndat. Celou dobu v klidu seděl a pak z ruky přelezl na stůl, kde se nechal fotit. Poprvé se trochu lekl cvakání foťáku, to na chviličku zamrzl a najednou se rozeběhl pryč a spadl by ze stolu, kdybych ho nechytla, ale jinak byl úplně zlatý. A když jsem viděla, jak si prohlíží nový domov, který je jen a pouze jeho, chodí po žebříku nahoru a pak skáče dolů, zkouší tunely a hrabe se, kde může, měla jsem z něj hroznou radost.

Na patře má teď už misku s jídlem a přijde tam ještě kolečko, které snad seženu co nejdřív to půjde. Mamka mi pořád říká, že je nějaký velký a že už mu je určitě hodně, přitom to dělá jenom ta srst. Ve skutečnosti je to taková hubeňoučká nudle... A navíc, nevím teda, ale člověk nemusí být nijak zvlášť znalý, aby poznal, že tohle je křeččí dítě.
 


Komentáře

1 Christine | Web | 25. listopadu 2014 v 13:12 | Reagovat

Je nádherný a vypadá neskutečně inteligentně. Měla jsem podobnou křeččí holčičku, povahově byla super, ale jakmile se jí něco nelíbilo už mi visela zakousnutá v prstě :D

2 Arvari | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 13:22 | Reagovat

Je to zlatíčko. :-) A tak trochu dámička, zdá se. Když koukám na tu fotku se zvednutou pacičkou... :-D

3 Guizmo | 25. listopadu 2014 v 14:08 | Reagovat

Zdá se teda ultimátně obrovskej na těch fotkách =D
Co vím, tak s křečkama co sem potkala byla hrozná nuda, tohle je nějakej spešl křeček =D

4 Lúthien | Web | 25. listopadu 2014 v 14:37 | Reagovat

Jéé, ten je krásnej :D To je super, že je takovej pohodář, jak popisuješ :)

5 Melanie | Web | 25. listopadu 2014 v 15:09 | Reagovat

Jé, ten je nádhernej :-) Taky musím přemluvit mamku a tátu, aby mi dovolili si něco pořídit.
Jo, k té "anonymní čůze" - nevím sice, o co jde, ale to je fakt úplně blbá, když si neuvědomuje, že zvířata, která byla chovaná v zajetí, by venku nepřežila? :D

6 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 15:17 | Reagovat

Roztomilá huňatá kulička. ^^

7 Lisi | Web | 25. listopadu 2014 v 15:18 | Reagovat

Tyto zvířátka jsou nejroztomilejší. Asi pokoutně těží ze svých nádherných kožíšků.

8 Hanyuu | Web | 25. listopadu 2014 v 15:31 | Reagovat

[7]: Kožíškem to nebude. Měla jsem nahaté morče a bylo stejně roztomilé, jako ti s kožichem. :-D

[6]: Tak huňatá, že by v té srsti mohl pašovat drogy přes hranice a nikdo by si toho nevšiml. :D

[5]: Stará jsi snad dost, ne? Proč to přemlouvání? :D
A jinak šlo o tohle:

http://ask.fm/SakuraPinkFox/answer/121386643314

http://ask.fm/SakuraPinkFox/answer/121386866546

http://ask.fm/Kellieta22/answer/119982759517

[4]: Uvidím, jak se ještě vybarví. Momentálně pořád chrápe, čekám, až v podvečer zase vyleze. :-D

[3]: Taky jsem zažila hlavně děsně nudný křečky. Ale v poslední době se mi fakt začali zamlouvat stále víc, tak jsem si vzala ještě jednoho, když už mám toho Fantoma, ze kterýho nikdy nebude nějak přehnaně ochočenej tvor.
A obří vypadá, jenže vážně není. Když ho chci pohladit, trvá strašně dlouho, než se vůbec přes ty chlupy dohrabu k tomu křečkovi. :D :D

[2]: On něco pozoroval. Všimla jsem si, že tohle hlodavci často dělají, když vidí něco, co neznají a mají nakročeno k rychlejšímu útěku, kdyby náhodou. Je tady pro něj všechno nový, tak se ještě musí otrkat. :-D

9 Hanyuu | Web | 25. listopadu 2014 v 15:34 | Reagovat

[1]: Koukám, že jsem přehlídla první komentář. :D Jo, přesně tak jsem to s křeččíma holkama měla taky. Stačilo opravdu maličko a už byly zakousnuté. Proto už jsem teď chtěla kluka, protože hodně lidí říká, že u křečků jsou samice opravdu podstatně agresivnější.

10 Cornel | Web | 26. listopadu 2014 v 13:39 | Reagovat

Ten je fakt úžasnej! Hlavně na tý poslední fotce. :D A kolik máš vlastně doma zvířat? :)

11 Hanyuu | Web | 26. listopadu 2014 v 15:59 | Reagovat

[10]: No, doma celkově jich je hodně. Máme tu dva psy, pět korel, želvu, venku  sedm koček a doma jednu... a babička s dědou mají slepice, kohouta a kachny. Pak tu jsou zvířata, o která se starám jen a pouze já, to jsou 4 ryby, šnek, 5 strašilek, 3 hlodavci a pak máme ještě dvě morčata, o ta se ale starám společně i s mámou, která se mi do jejich péče před lety začala strašně cpát, tak už to tak nějak zůstalo.

12 K. | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 19:21 | Reagovat

Když tak o tom přemýšlím, je pravda, že všichni samečci, co jsme měli, byli přátelštější než samičky. (Od andulek, přes králíky až po psy. Dokonce i šnek, co dostal klučičí jméno byl vždycky přítulnější než ten druhej, co je jako "holka" :-D )

Křečík je krásnej, tak ať ti dělá radost. :-)

13 Marillee | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 20:14 | Reagovat

Ten je vážně krásný! A představa, jak je zabalený do bundy, přesladce roztomilá!! :-D

14 Aires | Web | 29. listopadu 2014 v 23:09 | Reagovat

Je nádherný!:) Sama mám hodně podobného, dlouhosrstého pískového samečka :)Je to zlatý kluk, moc hodný a je jako dvojče toho tvého :) Ještě mám bílou samičku a musím souhlasit s tvou zkušeností.Samičky si vážně dělají, co chtějí a jsou náladové :) S křeččími kluky jsem si vždycky vytvořila lepší pouto :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama