Pravidelná dávka adrenalinu

28. listopadu 2015 v 18:24 | Hanyuu-hime |  Myšina mini
Mám své myši ráda. Všechny do jedné. Každou jinak, přesto všechny tak nějak stejně. Kdybych se v tom začala hrabat, vyšlo by najevo, že možná mám nějaké dva tři své oblíbence. To ale vyplývá z něčeho poněkud jiného - a to toho, že ačkoli já se starám o každou jednu myš stejně, jako o ty další, ne každá ta myš má ráda mě stejným způsobem, jako ta, která by se některým mohla jevit jako moje oblíbenější.
Stručně a jasně - Astrid a její parta jsou takové kámošky, se mnou i mezi sebou. Skutečně kontaktní je sice pouze Astrid, ostatní chování nerady, ale všechny za mnou přijdou a jsou takové skutečně přívětivé a milé. Noah je natvrdlý buřtíček, Ori ještě takové hloupoučké telátko... ale co předvádí ta poslední holčičí parta, to v mém zvěřinci obdoby nemá.


Zatímco s jednou tlupou myších slečen je výměna podestýlky vcelku zábavná, jelikož celá pětice se prohání všude kolem a zkoumá, jak vypadá jejich obydlí zvenčí, ta druhá skupina mi vždy připraví skutečně adrenalinový zážitek.
Netuším, kde jsem udělala chybu, ale přímé příbuzné těch neskutečně milých bílých kuliček, které bydlí naproti, jsou pěkné megery.

Nebojí se mě, to skutečně ne. Když je krmím, vždy se vyskládají a čekají, radostně pokukujíc po mých rukou, servírujících jednu dobrotu za druhou.
Jakmile ale tyto ruce začnou čistit a vybírat podestýlku, namísto servírování jídla, změní se milé slečny, které se dokonce i tak krásně umí dělit o jídlo (to mi naopak přijde obdivuhodné. Ony dovedou jíst jeden kus zeleniny vedle sebe a nervou se o něj, to by u nikoho jiného z mých zvířecích svěřenců, naprosto nešlo.), ve stvůry, které si vždy zlověstně podupou a vyrazí mě krvelačně kousat. Už by tomu chyběl jen bojový pokřik. Jsou holt přehnaně teritoriální a já fakt nechápu, kde k něčemu takovému přišly. Ale asi to bude v rodině, jelikož Geralt i Romeo se chovali obdobně.

Na jednu stranu mám ale tu jejich povahu vážně ráda. Sice se chovají tak, že by člověk při bližším kontaktu s nimi raději navlékal pracovní rukavice, ale na sledování jsou skutečně skvělé. Jejich souhra ve skupině je obdivuhodná. Jsou jaksi sehranější, než druhá skupinka a při bližším pozorování jsou jasně rozeznatelné rozdíly v chování jednotlivců a jakési rozřazení pozic v partě. U těch dalších to není až tak patrné.
Je u nich vidět, jak žije jedna pro druhou. V druhé bílé smečce se sice také mají všechny rády a vždy mě pobaví, jak spí na jedné hromadě v rohu, tady je ale to vzájemné pouto o poznání jinačí. Znát je to třeba i na zmíněném jídle. Zatímco u mých myších kamarádek se to odehrává tak, že se všechny seběhnou ke mně a strkají se, která se ke mně dostane dřív, div se u toho nepozabíjí, a poté se nahání kvůli každému soustu a kradou to jedna druhé, u ušatých bestií to funguje tím způsobem, že všechno jídlo nosí na jedno místo, kde pak jedí všechny. Bez řevu, pokusů o vraždu a v takové pohodě, která u třeštiprdel z druhé party nikdy nebyla a s jistotou nikdy ani nebude.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama