Jak jsem se prohubla ke zdravému životnímu stylu

31. října 2016 v 7:08 | Hanyuu-hime |  Na nějaké určité téma
Hubnutí. Alespoň jednou v životě ho řešila každá holka, a která tvrdí, že o své postavě nepřemýšlela kriticky ani na jedinou minutu, buď to neměla zapotřebí (a že každá holka má pocit, že to má zapotřebí), nebo je to mimozemšťan. Každá z nás totiž chce vypadat dobře. Nejen kvůli chlapům, ale především kvůli sobě, svému vlastnímu pocitu, a také, co si málokterá skutečně přizná, kvůli všem těm mrchám kolem.

Už jako malým holkám je nám často vštěpováno do hlav, že jíst se musí a hladovění je jenom pomalá cesta do hrobu. Přesto si pak velice často tuto hladovějící cestu vybíráme. Někdy jen tak na oko, abychom se měly o čem bavit s kamarádkami, jindy jen na pár dní, protože se to déle nedá vydržet a stejně pak někde v rohu zblajzneme tabulku čokolády, jindy si o svém hladovění vedeme blogy a dáváme to na odiv.
Všechny tyto cesty jsou vlastně neškodné, i ta poslední vypsaná. Jsem totiž přesvědčená, že i tam jde výhradně o to, aby se daná slečna vykřičela, upoutala na sebe pozornost a ve skutečnosti většinou zas tak o moc nejde a není to tak horké, jak to vypadá.
Ty nejhorší problémy se totiž netvoří před zraky všech. Ti, kdo je mají, se jimi nechlubí. Nejhorší problémy, ať už se jedná o cokoli, jsou ty, které si člověk řeší sám se sebou a nepyšní se jimi veřejně. Kolem takových nikdo neběhá a netluče jim o hlavu, že jsou blázni a měli by to dělat tak a tak. Jejich úhlavní nepřítel není vidět, je někde uvnitř v hlavě, je to z počátku tichoučký hlásek známý nám všem. Řvoucí bestie se z něj může stát ve zlomku vteřiny, nedopatřením i úplnou blbostí, jedinou větou, pohledem, čímkoli... A utišit tu potvoru, jakmile se jednou ozve v plné síle, je strašně těžké.


Pro mě to všechno začalo na střední škole. Většina problémů vzniká na střední... Je tam až moc velká koncentrace zakomplexovaných šílenců. Je to místo, které vám zadělá na řadu životních traumat, ani nevíte jak.
V průběhu těchto čtyř let se ze mě postupně začalo stávat oplácané prasátko. Nikdy jsem nebyla vyloženě tlustá, že bych měla nadváhu nebo tak. Ale hubená jsem taky nebyla. A já si přála být. Přála jsem si mít krásné vlasy, ne ty roztřepené cuchance, chtěla jsem mít čistou pleť, ne mít obličej horší než kdy vůbec bude měsíční krajina, přála jsem si být ta hezky štíhlá holka, která si nemusí kupovat velikost 40 a 42, doufala jsem, že mi jednou přestanou stehna třít o sebe... Chtěla jsem znát ten pocit, kdy přestanu mít dojem, že bych díky svému zadku mohla v nějaké fantasy filmu hrát kentaura, aniž by si mě předtím vzal do parády kostymér.

Bylo to strašně těžké. Vypořádání s tím, že jsem ošklivá, bylo mou každodenní realitou. Tisíc věcí mě štvalo. Chtěla jsem je změnit a chtěla jsem to udělat co nejrychleji, nejlépe hned.

A tak se jednou stalo, že jsem si začala psát, co jsem ten den snědla. Postupně se v tom malém bločku začaly objevovat třeba jen tři věci. Nejprve to začínalo tak, že jsem měla k snídani bílý jogurt, k obědu misku rýže, něco málo zeleniny k večeři. Později se to smrsklo na pár kuliček hroznového vína, rohlík, sklenici mléka se skořicí.
Nejhorší a nejhůře překonatelné na tom bylo to, že z toho ze začátku máte strašně dobrý pocit. Hrozně vás těší, že jste to ten den zase zvládli, přijdete si takové lehoučké a jste oblbnuté neoprávněným pocitem vítězství...
Už tehdy jsem ale věděla, že hubnout nejde jenom (ne)jídlem. Hodně jsem chodila, běhala, prostě se hýbala. Nemusím asi podotýkat, že to takhle nešlo moc dlouho. Postupně jsem na dlouhé výšlapy přestala mít energii. Najednou jsem se v půlce zastavila a myslela, že už to prostě nedojdu, chtělo se mi spát, po česání jsem vždycky měla kartáč plný vlasů, pleť se mi rozhodně nezlepšovala. Postupně mi začalo svítat, že tohle přece není to, co jsem chtěla.
Nechápala jsem, proč mi sakra někdo něco neřekl.
Vždycky, když to zajde moc daleko, se všichni ptají, proč něco neudělali rodiče, proč si toho sakra někdo nevšiml. U mě si lidi všímali. Nikdo ale nepřišel, aby mi dal přes držku a řekl mi, ať sakra zapojím mozek. Všichni jen vesele s úsměvem na tváři podotýkali: "Jó, to Hana, ona teď nic nejí."

A já se musela proplesknout sama.
Je tohle to, co jsem chtěla? Docílila jsem jediné věci, kterou jsem si přála? Ne! Tímhle způsobem se postupně tak dostanu do hrobu, rozhodně ne k tomu, abych si přestala připadat ošklivá.

Udělala jsem to, co by měla udělat každá holka s podobnými myšlenkami. Začala jsem konečně používat mozek k tomu, k čemu byl určený - začala jsem PŘEMÝŠLET!
Postupně jsem si začínala zjišťovat, jak správně a jak často jíst. Jaký pohyb je k mém učelu nejlepší, čemu se vyvarovat, co dělat. Chtělo to udělat stylem 'pokus, omyl' a nějak se k tomu probojovat sama. Už tehdy jsem byla vegetarián (takový ten, co spásá brambůrky a sušenky :D), veganem jsem se stala až později. Ani jedno z rozhodnutí nemá s mým pokusem o hubnutí nic společného.

Důležité ale je, že jsem postupně zabředla do světa, který mi byl předtím na hony vzdálený. Zjistila jsem, že je možné cítit se plná energie celý den, vstávat krásně vyspalá, mít radost jen z toho, že prostě jsem. Moje vnímání světa a životní filozofie se změnila od základů. Díky tomu, že jsem začala zaznamenávat změny jak na straně pocitové - nepřišla jsem si pořád tak k ničemu a měla jsem energii klidně na celodenní lítaní po lese, tak po vzhledové - vlasy začaly být vlasy, ne jen nějaké štětiny, viděla jsem úbytek váhy... díky tomu jsem měla stále víc a víc elánu zjišťovat a zkoušet. Otevřel se mi nový svět a já zjistila, že mě to baví!

Ať už jste nebo nejste v podobné situaci, ve které jsem kdysi byla já. Pamatujte na to, že se nehubne jen jídlem, ale strašně důležitý je pohyb. Uvědomte si, že žádná dieta vám to, co si přejete, nepřinese. Musíte změnit sami sebe, od základů. Přestavět si jídelníček a životní styl tak, abyste se cítili dobře. Jde to, jen musíte chtít. Žádné trápení nemá smysl. Docílit svého jde i po dobrém, správnou cestou zkrátka není mučení sebe sama. Copak chcete být hubené, ale nešťastné a bez energie?

A pamatujte, že i když se začnete stravovat zdravě, neznamená to, že už si nikdy nedáte sladké. U zdravého stravování neexistuje žádné "nikdy už si nedám...", podobnou definici mají radikální diety, ne změna životního stylu. Jednou totiž dojdete do takové fáze, kdy si uvědomíte, že běžně jíte tak zdravě, že si můžete dovolit občas zhřešit a nacpat se brambůrky, sníst na posezení tabulku čokolády a dát si klidně takovou čuňárnu, jako třeba langoš... A klidně před spaním.

Tento článek nemá vůbec nic společného, jak jsem se dostala k vegetariánství a postupně k veganství. O tom možná zase někdy příště. :)



 


Komentáře

1 Silwiniel | Web | 31. října 2016 v 8:02 | Reagovat

Hrozně dlouho jsem měla komplexy, připadala jsem si strašně ošklivá a moc jsem chtěla zhubnout, protože kvůli váze jsem si na zš vyslechla spoustu zlých poznámek, ač jsme v té době ani neměla nadváhu. Trvalo mi dlouho, než jsem se nějak smířila sama se sebou, ale myslím, že už je to docela dobré. Naštěstí jsme nikdy neměla dostatečně silnou vůli, abych držela nějaké hladovky. Před pár měsíci jsem si řekla, že už mě štve, jak jsem přibrala a tak jsem šla k výživové poradkyni. To možná přijde mnoha lidem zbytečné, ale já chtěla vědět, jak přesně na tom moje tělo je a jak bych se měla co nejlíp stravovat. Začala jsem jíst zdravě, cítím se určitě líp a pomalu hubnnu. Jde to opravdu pomalu, ale jde to. Mám tendenci hubnout svaly a ne tuky a geneticky mám danou postavu české selky, takže je mi jasné, že nikdy nebudu modelka :D Ale chci prostě jíst a žít zdravě.

2 Bels | E-mail | Web | 31. října 2016 v 9:22 | Reagovat

Tenhle článek mě zahřál u srdce, protože je napsán tak zvláštně lidsky. Je napsán "obyčejnou" holkou a ne nějakou pseudomodelkou z beautyblogu. Tím nabývá na jakési skutečnosti.
Já si asi na to zdraví stále ještě nepřišla. Letos se mi hezkých pár měsíců dařilo stravovat velice dobře a k tomu hodně cvičit, což se na těle i na duchu opravdu odrazilo, ale pak se jako mávnutím kouzelného proutku cosi zlomilo a já nejen že se cpu jako dobytek největší, ale potácím se bez energie jako zombie. Zase bych asi potřebovala nějak "prozřet" či jak to říct.

3 Hanka | Web | 31. října 2016 v 12:26 | Reagovat

Už dlouho mě trápí dvě kila navíc. Nejsem rozhodně nějak extra tlustá, ale připadám si tak. Občas jsem schopná probrečet hodinu nad tím, jak blbě vypadám xD
Naštěstí mám kamaráda, který se o cvičení a zdravý životní styl hodně zajímá. Pomohl mi začít cvičit, zdravě jíst a já pohybem a zdravým způsobem zhubla pět kilo (čili jsem se dostala na ta dvě kila navíc). Dál zřejmě hubnout nebudu, nemuselo by to dopadnout dobře a navíc mi je 13 a v tomhle věku by se neměly dělat nějaké velké věci. :D

4 Melanie | Web | 12. listopadu 2016 v 12:54 | Reagovat

Nevím, jestli jsem výjimka, ale já mám na střední naprosto pohodovou partu, naopak děsně se mi kvůli váze smáli na základce. (Nikdy jsem nebyla obézní, ale prostě jsem byla oplácaná, nejtlustší ve třídě, sport mi taky nešel, což je ve třídě plné nadšených sportovců trochu problém, zvlášť v tělocviku.) Naštěstí jsem v té době zrovna byla v té fázi puberty "mám vás všechny v paži, třeba se podělejte z toho, že neumím hrát florbal, do mojí postavy vám nic není", takže jsem nikdy hladovět nezačala.
Tenkrát jsem ale jedna hrozný sračky (klidně sáček chipsů každý den po celém dopoledni, kdy jsem nic nesnědla, nechápu, jak to můj žaludek mohl vydržet bez následků) a ani jsem nesportovala (částečně proto, že jsem prostě byla příšerně líná a částečně kvůli té krávě, co jsme měli na tělocvik a která mi mou nechuť ke sportu ještě zvýšila). No a tak nějak se to všechno změnilo v prváku, kdy jsem po Vánocích řešila, že by to asi fakt chtělo zhubnout. No a moje teta mi doporučila Jillian Michaels... no a tam to tak nějak začalo. :-D Nejdřív jsem začala sportovat, pak jsem se trochu víc začala zajímat i o to, co jím, a dneska se moje stravovací návyky změnily dost neskutečně.
Jediný problém je, že to pořád nedokáže pochopit moje mamka. A že jí nedochází, že ten smažák a hranolky nebudu jíst proto, že hubnu, ale protože mi nechutná a je mi po něm špatně. (Další perlička - když mi je špatně po mastném jídle, že by za to mohl fakt, že je to prostě mastné a to mi nedělá dobře? Ne,  podle mámy to bude tím, že jsem si zhuntovala žaludek kuskusem a zeleninou, zatímco oni si dají hranolky, další den řízek a hranolky, co zbyly od včerejška, zapijou to colou a budou šíleně happy a zdraví. Nepřeháním, ani trošku. Podle těch jejích řečí jsem taky napsala jeden článek - http://pribehy-ode-mne.blog.cz/1608/proc-nezit-zdravym-zivotnim-stylem) Takže v tomhle směru to ještě bude boj. :-D

5 b. | Web | 19. listopadu 2016 v 20:41 | Reagovat

já v poslední době zhubla dost, takže si teď docela hlídám co jím, ptž se bojím, že to zas naberu a to fakt nechci. takže občas odřeknu kamarádce i víno, což už teda není moc normální :-D ale jednou do týdne si třeba čokoládu dám, to zas joo

6 Luz | 26. listopadu 2016 v 20:40 | Reagovat

[4]:  Tak to me prekvapuje a je mi lito, ze tva mamka k tomu ma takovy postoj, misto aby te podporovala.
Ja mela asi v tomhle pomerne stesti, moje mama se snazila varit spise zdrave - nekdy sice i ta ceska typicka jidla a maso, ale obvykle hodne zeleniny (hodne taky z vlastni zahrady), i napr. lusteniny a ne veci z polotovaru apod., a dba o to dost. O zdrave jidlo i pohyb.
A jinak bezva clanek a pro me docela motivujici k tomu to nevzdavat a konecne uz vydrzet u toho zit a jist zdraveji.
I kdyz napr. nejist syr a pecivo jako ty Hano (teda myslim, ze tu nekdy bylo, ze nejis pecivo?) by pro me bylo neunosne. S tim bych mela daleko vetsi problem nez s vynechanim sladkosti nebo masa. Tak to docela obdivuju, ze nekdo ma takove odhodlani, ze u toho vydrzi dlouhodobe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama