Další strastiplná cesta

22. prosince 2016 v 18:37 | Hanyuu-hime |  Zmírající deník
Že se zase už pěkně dlouho nechci po žádném městě tahat s obřím vánočním nákladem jsem si říkala už po úmorné cestě Prahou, která mě totálně zmohla. Na druhý den jsem byla celá rozlámaná a mrtvější než dočista mrtvá. Do života jsem se nějak probrala již během pondělí, ale známky rozlámanosti moje tělo nese v menší míře ještě pořád.
Naivně jsem si myslela, že podobnou bojovku si uštědřím zase až za rok, ale nakonec to bylo všechno jinak.

Včera jsme totiž se sestrou jely do města nakupovat poslední dárky, které ještě zbývaly. V mém případě to bylo všechno, co letos nadělím mámě, jelikož se mi za celou dobu nepoštěstilo jí něco koupit.
Ne, že by to bylo až tak složité, to vůbec ne, spíš právě naopak. Jen se mi vůbec nepodařilo k tomu dostat, a tak jsem spoléhala na poslední možné datum, které jsem nákupu dárků pro ni plánovala věnovat.

Celou předvánoční výpravu jsem si ale představovala trochu jinak.



Ráno bylo neskutečně fajn. Rozhodla jsem se, že nebudu vůbec přemýšlet nad ničím, co se týká práce. Jestli se má stát v době mé nepřítomnosti nějaký průser týkající se mého případu, tak se prostě stane a tím, že si tím budu lámat hlavu a kazit náladu, nedocílím vůbec ničeho.
Takže jsem nyní volná jako pták, v klidu, bez stresu, jak to má být. O Vánocích to platí dvojnásob.

Těšila jsem se, jak si na záda hodím batoh a dárky ponesu pěkně v klídku a pohodlně. Do něj přibalila nákupní tašku pro případ, že by se to tam nevešlo, ale vůbec mě nenapadlo, že se to rozhodně vejít nebude a ještě přibyde igelitka. Všechno samozřejmě těžké, až z toho končetiny odpadávají.

Měly jsme jasný plán. Na půl dvanáctou už budeme nastupovat do osobáku z hlavního nádraží, který nás vyplivne o vesnici vedle a my ten kousek dojdeme. Jenže to se tak úplně nestalo.
Cesta na nádraží byla dlouhá, úmorná a v posledních přibližně deseti minutách už jsme jely z rezervy z rezervy... takže nás vpřed asi vláčela už jen setrvačnost.
Ještě než došlo na nejhorší, vtipkovala jsem o tom, ať z výpravy Lucka napíše fantasy příběh. Na argument, že na tom vlastně není nic fantasy se dalo říct jen to, že hovno, které jsme zrovna potkaly, bylo skřetí.
Mimochodem, viselo v pytlíku na keři.

Byly jsme zhruba půl hodiny cesty turbochůzí od nádraží a vesele si to štrádovaly na autobusovou zastávku, abychom zjistily, že nejbližší autobus jede až tři minuty před odjezdem vlaku, což se tak trochu neslučovalo s naším plánem, odjet přesně tím vlakem, který by si ale už radostně frčel v dáli, když my bychom ještě tvrdly v MHD.
Do odjezdu zbývalo přibližně půl hodiny, tak jsme šly.
Šly, svištěly, braly jsme to mezi paneláky i divnými lesoparky (vzpomínáte na to skřetí hovno?) a v jednu chvíli silně uvažovaly, že bychom možná mohly risknout utonutí v Labi. Vzhledem ale k tomu, že náš hrůzný zážitek, kdy nám ruce visely na posledních nitkách svaloviny a v zimním oblečení jsme se pekly jako kuřata, jelikož slunce si v tu chvíli hrálo na letní den, bylo to fantasy story, mělo Labe nějaký hrozně krutopřísný název, který jsem vystřelila tak rychle, až si myslím, že jsem ho od někoho musela zkopčit. Každopádně, už byl úspěšně zapomenut.

Plavba se nekonala, most už byl nadosah a my šly, co nám nohy stačily. Sestra pravidlně hlásila čas a já ještě notně dlouhou chvíli hrdinsky z posledních sil dodávala: "To dáme! To dáme!"

A daly bychom, kdyby nebylo okolí nádraží rozkopané a my ho nemusely celé obcházet. Daly bychom to, možná kdybychom neměly tolik těch tašek... Ale obětujte právě nakoupené dárky pohozením na chodník a věnujte se následnému sprintu na vlak, když celá ta výprava vlastně byla o těch dárcích.
Ten vlak bychom doběhly, kdyby vyjel ani ne o dvacet sekund později!
Tak jsme se na nástupišti rozplácly na lavičku a chvíli postupně tam vychladly. Z nasrání i z rozhicování vedrem.
Když jsme se přesunuly zase dovnitř, kde šla sestra loudit nějaké jídlo, aby následně odhalila, že nikde není jedlého vůbec nic, seděly jsme tam celou hodinu navíc, nabíraly vyčerpanou energii a nechtěly se hnout už vůbec nikam. Nakonec jsme byly rády, že po takovém zápřahu nemusíme hned ještě chodit od vlaku kus domů.

A regenerování nám dalo tolik zabrat, že když přistavili další vlak, už už jsme v něm seděly a zapomněly na jízdenku. Naštěstí přišlo uvědomění dřív než čas odjezdu nebo ještě hůř, průvodčí.

Příští rok kupuju dárky už zase od června.
 


Komentáře

1 Eliss | Web | 22. prosince 2016 v 18:12 | Reagovat

A co zbytek článku :-)

2 Hanyuu | Web | 22. prosince 2016 v 18:39 | Reagovat

[1]: V průběhu psaní vypadl internet a i když jsem to dopsala, zveřejnilo se to jen po tu část, kdy se to automaticky uložilo.
Ještě, že už jsem tu tolik let a po dopsání si celý článek kopíruju, než klikám na zveřejnění... A ještě líp, že jsem od té doby nic od nikud nekopírovala. :D

3 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 22. prosince 2016 v 20:34 | Reagovat

Vyžaduju fotodokumentaci skřetího hovna!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama