Myš bojovnice

12. prosince 2016 v 19:00 | Hanyuu-hime |  Myšina mini
Za pouhých jedenáct dní to budou přesně dva roky, kdy jsem dostala tři bílé myši. Všechny tři bábrle se stále těší pevnému zdraví a hromadě energie. Tento článek ale bude věnován především jedné, která mi naprosto vytřela zrak a zvládla přežít i takovou situaci, při které by potřebovalo i mnohem větší zvíře při nejmenším kopu štěstí.

Arya je z celé původní trojice mou nejméně oblíbenou. Zatímco Astrid je milá a přátelská, Attia spíše ňouma, Arya byla odjakživa odtažitá a pěkný parchant v myším těle. Ale mít dvanáct dětí, asi bych taky byla dost kousavá. Vlastně jí to nelze mít za zlé.
Ale ať už má povahu jakoukoli, zaslouží si můj obrovský obdiv, protože rozchodila nerozchoditelné.



Bylo to letošní podzim. Víkend. Noc z pátka na sobotu, asi půl jedné ráno.
Už jsem si spokojeně chrněla, když mě probudil rachot. Obrovské rány padajících věcí, malých, ale i něčeho velkého a těžkého. Ještě v polospánku jsem popadla mobil se svítilnou, který byl nejbližším zdrojem světla, a letěla směrem ke zdroji zvuku, probírala jsem se až za pochodu.
Rozsvítila jsem v mojí takzvané "myšovně" a spatřila spoušť. Vysypané věci kolem, knížky, truhličky... A ještě před nějakou dobou přišroubovaná skříň taky. A pod tím vším, totálně rozmlácená myší klec. Tedy, jen jedna její půlka, sestávala totiž ze dvou menších klecí propojených tunelem.
Tři myši z celé čtveřice byly v té druhé, nedotčené. Nicméně jedna zůstala přesně tam, kam se zřítilo to nejtěžší, právě skříňka.

Ležela tam, na hlavě ránu, ze které tekl čůrek krve, nejdřív jsem si myslela, že je mrtvá, po chvíli jsem jí přála, aby byla, protože jsem zjistila, že to přežila.
Víte, jsou chvíle, kdy svým mazlíčkům tu smrt přejete víc, než aby žili dál. Tohle byla ta chvíle. Jindy by mi už dávno visela na prstě, teď se v klidu nechala přemístit. Nemohla se vůbec hýbat. Ostatní myšky po ní lezly a vůbec na ní nedávaly pozor.
S myšlenkou, že jí bude líp, když umře v klidu, přesunula jsem ji do krabičky se senem, kde zůstala až do rána. Když jsem ji ráno byla zkontrolovat, zjistila jsem, že je pořád naživu, ale pohyblivost nemá prakticky žádnou. Pouze jednou přední a jednou zadní nohou na jedné straně zvládla lehce pohybovat, jinak nic.
I tak jsem ji ale dala k ostatním. Když už to zvládla do rána, možná by bylo vážně lepší, aby byla tam, kde je zvyklá.

Už v tuhle chvíli jsem docela koukala, jelikož myš zapojila všechny své síly a jediné dvě fungující nožky a z mojí ruky se sama dosunula ke spolubydlícím. Lehla si tam do chumlu a já si říkala, že teď už může umřít v klidu.

Nedalo mi to. Chodila jsem ji pravidelně kontrolovat. Brala ji na ruku a neustále přemýšlela, jestli ji mám vzít na veterinu ukončit trápení nebo ne. Tehdy jsem si řekla, že když neumřela doteď, možná bych ji neměla pohřbívat tak rychle.
Byla to bílá koule, které padala hlava, prakticky nechodila a na ruce nehybně ležela. Prvně jsem jí zkusila vnutit napaječku. Kapku vody jí nacpala přímo na čumák. Napila se. Podobným způsobem byla později schopná i něco sníst.
Za dva dny zvládla mokrý čumák otřít předníma nožkama a jíst ovesné vločky. Postupně dovedla pít sama z napaječky. Sunula se pomocí předních nohou a jednou zadní pádlovala, čtvrtou tahala za sebou.
Během dalšího týdne hýbala všemi. Byla celkem dost zpomalená, pak ale začala lézt po mřížích klece, věšet se jako dřív... Jediná věc, která ji nenávratně poznamenala, bylo oslepnutí na jedno oko. To, nad kterým měla ranku, kterou má vidět doteď. Chvíli trvalo, než se naučila orientovat. Pár nocí spala sama v rohu, jelikož netrefila do domku. Musela jsem ho upravit a udělat větší vchod, aby byla schopná tam najít cestu. A ona ji našla.
Teď už spí s ostatními, chodí, pije, jí... Na svůj věk a na to, že vlastně přežila vlastní smrt, vypadá až moc dobře. A už nekouše!
 


Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 12. prosince 2016 v 19:54 | Reagovat

Tak to doufám, že všechny tři babči budou svorně bojovat ještě nějakou dobu. :-)

2 Hanyuu | Web | 12. prosince 2016 v 20:05 | Reagovat

[1]: To ono jich je ve skutečnosti 8... a všechny už jsou vlastně docela bábrle. :D

3 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 12. prosince 2016 v 20:07 | Reagovat

[2]: Je mi to jasný, jen jsem myslela ty tři původní matky pluku. :D

4 Karol Dee | Web | 12. prosince 2016 v 20:31 | Reagovat

Páni. Ty okamžiky, kdy člověk neví, jestli bojovat nebo to radši ukončit, jsou těžké. Mě teda nejvíc vadí, když zvíře zbytečně trpí, a pokud to má trvat delší nebo neurčitou dobu, taky to radši ukončím.

Chtěla jsem říct, že bych postupovala stejně jako ty, ale asi to není pravda. Asi bych trochu zpanikařila, pak by se mi udělalo blbě a pak bych nemohla zbytek noci spát. Druhý den bych šla na veterinu, ať mi zhodnotí situaci, a pokud by se zdálo, že bude bojovat, asi by jí píchli antibiotika a pak by to probíhalo stejně. Vždycky mám dilema, jestli ty ATB dávat nebo ne. Preventivně mi to přijde jako humus, zároveň ale představa, že se rána zanítí a zvířeti přivodím další komplikaci, tak ta mě děsí.

5 Hanyuu | Web | 12. prosince 2016 v 20:57 | Reagovat

[4]: No, tak tady nebylo moc co dělat. Bylo to buď a nebo, s tím, že jsem opravdu už počítala, že rána nedožije.
Ale taky nemůžu vidět, když se některé zvíře trápí. Tohle pravidelně dělají moji prarodiče. Když zvířeti něco je, ani se neobtěžují volat veterináře, oni ho prostě nechají, jestli se z toho dostane nebo pojde. I za cenu toho, že by se mělo trápit dlouhé dny. Letos jim umřel pes - selhávaly mu ledviny. Kdyby mu máma ve chvíli, kdy zjistila, že se něco děje, toho veta nezavolala, normálně by na něj jen čuměli a mluvili o tom, že mu něco je.:-?

Ale zpátky k té myši...

Ránu jsem jí vyčistila, vyčistila betadinou (já to cpu všem zvířatům, když mají něco, co by mohlo způsobit neplechu, než stresovat s veterinářem). Navíc tohle byl případ, kdy jsem si fakt říkala, že když už na veterinu, bude to na konečnou. Co jiného by s ní zmohl? Když se pak začala už víc pohybovat a vypadalo to nadějně, mohla bych ji tam vzít, že by ji třeba nějak ulevil. Nicméně, to už by bylo spíš jen na škodu. Až na Astrid by se sebou žádná z myší u veta rozhodně manipulovat nenechala.  
Tak jsem si radši zkusila poradit sama. Často není pro takové zvíře lepší lék, než být doma v klidu, když se o něj člověk postará, jak nejlíp to v danou chvíli jde.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama