Třetí předvánoční slet

18. prosince 2016 v 14:12 | Hanyuu-hime |  Zmírající deník
Již třetím rokem jsme se s čarodějkami sešly, abychom si zase jednou mohly všechny společně popovídat, rozdat vánoční dárky, pod jejich tíhou postupně umírat a málem umřít v davech předvánoční Prahy.
Je strašně zvláštní, že už to jsou tři roky, kdy jsme se vydaly do kina na posledního Hobita... Nějak mi to k těm vánočním sletům moc nesedí. Jednak i z velké části proto, že tam snad ani nebyla Gabča? Jestli ano, tak se hluboce omlouvám, ale z toho dne si vzpomínám na to, jak jsme se Saku dlouho čekaly na opožděnou Verču, která došla jen tak tak, vyzvedávaly rezervaci do kina na její jméno a couraly po nákupáku, prolézaly hračkárnu a já kupovala Lucce Twylu. Původně to nebylo nic, co by mělo odstartovat cíleně plánovaná adventní setkání... A kde jsme teď?
Jsem za to ale ráda, protože je to strašně skvělé vytržení z obyč života s obyč lidmi, ačkoli tedy dovede člověka pořádně vyřídit. A nejen toho, letos nám do party přibyl pes.

Tak si říkám... Když loni konečně přibyla Gabča, letos Lara, příště by konečně mohla jet Lucie... a kdo ví, třeba s námi za pár let budou po kavárnách vysedávat i její kočky. :D

Letos jsme nechaly celý městský shon a adventní trhy ladem. Vydaly jsme se totiž do pražské zoo.
Místní exempláře: exot Lowrýna (exotem je myšlen papoušek, jak by vás mohlo napadat něco jiného?) a liška sakurová.


Cesta byla strašná. Včera se pravděpodobně půlka veškerého obyvatelstva ze směru od Brna přes Pardubice rozhodla vyrazit do Prahy. Volná místa ve vlaku podle toho vypadala. Žádná totiž nebyla. V Kolíně se mi dokonce povedlo usadit se na zemi kousek ode dveří, od kterých ovšem šla řádná vlhkost, což jsem zjistila až ve chvíli, kdy jsem přesunula totálně mokrou tašku, která tam byla opřená.
Ale zvládly jsme to. Po strastiplné a nepohodlné hodině jsme s Larou konečně vylezly na hlavním nádraží v Praze, kde jsem zjistila, že můj psík má hrůzu z eskalátorů. Praha je holt jiný oříšek, než Brno, Liberec a Pardubice, a tak jsme si mohly připsat další zářez na stupnici společných zkušeností. Tato by byla zatím nejvýš... Davy, metro, jezdící schody. Najednou si uvědomíte, že všechny ty autobusy, vlaky, auta a šaliny, co jako pískle zvládla už mnohokrát, jsou proti eskalátorům úplné nic. No, nezbylo mi, než ji v těch davech vždycky popadnout a vyjet/sjet s ní v náručí. To jde v pohodě jednou, dvakrát, ale zvedat celodenně skoro patnáctikilové závaží je celkem makačka. Ale to už předbíhám. Zatím jsme jen na začátku.

U vchodu do knihkupectví, který se stal tradičním setkávacím bodem, jsem objevila Verču s Gabčou v obležení tašek, což jen posílilo můj pocit, že dárků, které vezu, rozhodně není dostatek. Bych tu Veroniku klepla! :D
Metrem jsme se vydaly vstříc dobrodružství a cestou nabraly Saku. Tu však bylo třeba nejprve najít, což nebyl úplně snadný úkol. Nikde nebyla. Nebo vlastně byla, ale úplně někde jinde, než jsme předpokládaly že bude a odkud nám měl jet autobus do zoo.
Ale stihly jsme to. Nakonec se po chvilkovém nahánění sama objevila a byly jsme kompletní.
Veškeré přebytečné věci jsme si před vstupem nechaly ve skříňkách a vyrazily za zvířátky. Bylo to snad poprvé, co jsem v zoo viděla lední medvědy vypadající normálně živě... Celkově to tam bylo jiné, zvířata se jen nepovalovala ve stínu a nechcípala vedrem, nicméně i tak to z počátku nevypadalo na žádnou slávu.
Všechna se k nám totiž bez zjevné příčiny obracela prdelí, jako by to snad měl být nějaký vzkaz, co jim můžem.

O to větší nadšení ale vzbudila partička pekari, která se po našem příchodu dala do pohybu. Už jsme očekávaly, že se sbalí a otočí se zadky vpřed, ale ono se to vydalo za námi! Partička čtyř morčeprasat byla jednou z nejroztomilejších zastávek. kterou jsme v zoo absolovaly. Vzhledem k tomu, že jich bylo stejně jako nás a k jejich zjevnému zájmu, usnesly jsme se, že to jsou naši ztracení sourozenci. :D
Podobně, ne-li ještě nadšeněji, nás přivítala o kousek dál vikuňa. Ještě jsme byly za zatáčkou, když se řítila a dlouhým krkem natahovala, co to šlo, až to vypadalo, že odhodlaně proběhne i tím plotem.

Cesta pokračovala, my viděly pár sobích zadků, Verča si dala kapučíno s kávovou příchutí ze zubřích bobků a šlo se zase pozorovat přehlídku zvířecích prdelí.
Ať už o nás ale zvířata jevila zájem nebo nám ukázala zadek, nejrozkošnější stejně byla všechna mimina, která jsme potkaly. A dokonce je tam gorilí mimčo narozené na moje narozky! Muhaha!

Nakonec ale nejvděčnějšími modely byli stejně plazi. V jednu chvíli jsem byla ale poněkud rozčarovaná sama ze sebe, když jsem zuřivě fotila lezoucího hada. Najednou jsem si totiž uvědomila, že ve fotografickém zápalu jsem na něj zamlaskala... Víte, jako když chcete, aby za vámi přišel kůň nebo se na vás aspoň otočil. Je to určitě aplikovatelné na hromadu zvířat, ale hadi mezi ně prostě nepatří. Doufám, že to nikdo opodál nezaregistroval a nepomyslel si, co jsem to za blbce. :D


V zoo jsme couraly asi dvě a půl hodiny. Později už se začal ozývat hlad a hlavně byla čím dál větší zima. Cesta už se ale blížila ke konci a ačkoli tedy vymrzlé a hladové, ve zdraví jsme se zvládly autobusem a následně metrem dopravit na naši další zastávku.
Než ale budu pokračovat, přihodím ještě pár zvířecích fotek.





Přepravily jsme se přes kus Prahy přecpanou hromadnou dopravou a zakotvily v Cafe Moment, veganském podniku, který jsem nevybírala já, abych tu náhodou hned nebyla za netolerantního veganského propagátora, co každého nutí jíst tofu pod výhružkou smrti.
Bylo ovšem dost na místě splašit něco, kam můžeme vzít psa. To, že se tam kromě kafe dokonce najím i já už byl jenom příjemný bonus. Navíc si myslím, nebo alespoň v to doufám, že ani holky nebyly z nabídky nijak zvlášť zklamané a najedly se a pochutnaly si následně i na kafi a nějaké té sladké tečce.

Rozdaly jsme dárky, což by se v dané situaci dalo nazvat spíš výměnou přebytečné zátěže, která, hlavně na cestách po městě, nikoho netěšila.

Uteklo to všechno strašně rychle. Ani jsme se nenadály a byly tři... najednou nás na cestě zpět opustila Saku, v metru se oddělila Verča a na nádraží jsem cestovala už jen s Gabčou, které fakt moc děkuju, že mi s těma taškama pomohla. V pět už jsem seděla ve vlaku. Skutečně seděla, čemuž jsem nejdřív ani nemohla uvěřit! A o pár nástupišť dál přijížděl vlak Gabče.
Na poslední chvíli, kdy jsme ještě byly všechny pohromadě, jsme zase spáchaly společné selfíčko. Jak už se stalo tradicí, opět řádně rozmazané a opravdu na tu nejposlednější chvíli, co to vůbec šlo.
Po příjezdu domů jsem byla totálně vyřízená. Chvíli jsem sice ještě fungovala, ale o půl desáté jsem vytuhla já i pes. Dnešní ráno bylo celkem krušné. Fakt jsem se musela nutit, abych se vyhrabala, jak mě bolela všechna místa, kde jsem měla navěšené tašky a batoh a celkově jsem byla fakt rozlámaná. Ale už je mi zase skvěle.
Venku navíc krásně chumelí velké chuchvalce sněhových vloček a dokonce zůstává i něco na zemi. Jupijé!
 


Komentáře

1 nudistka | Web | 18. prosince 2016 v 14:47 | Reagovat

Do ZOO chodím ráda a přiznám se, že jsem tam v posledních letech právě mezi svátky párkrát byla, je to něco jiného a určitě to stojí za to.

2 Eliss | Web | 18. prosince 2016 v 16:01 | Reagovat

Krásné fotky :-)

3 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 18. prosince 2016 v 17:09 | Reagovat

Saku totiž nikdo neřekl, odkud jede autobus do zoo, takže Saku automaticky čekala tam, kde vylezla z autobusu ... ale byla natolik inteligentní, že si vzpomněla na podchod. I když tedy ta fotka o mé inteligenci zrovna moc nevypovídá. :D

Btw, tady leje jak z konve.

4 Lowri | E-mail | Web | 18. prosince 2016 v 21:10 | Reagovat

Hobita jsem se neúčastnila, měla jsem takové to vrcholně debilní období, za které se asi budu stydět i po smrti a nechtěla jsem jet. :-D

Ale tohle bylo opravdu moc fajn, i přes zimu a rozlámání těla a těším se, až někdy spácháme další slet. :-)

5 Sandra | Web | 19. prosince 2016 v 11:04 | Reagovat

Já o Vánocích ZOO miluju, je to tam lepší než kdekoliv jinde....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama