Daleká cesta na sever

25. února 2017 v 11:39 | Hanyuu-hime |  žila byla jedna blondýna
Od poslední výpravy skloubené s výšlapem na Ještěd už utekla pěkná chvilka, stihlo nasněžit, roztát, znovu nasněžit, namrznout a zase vylézt slunko.
V den, kdy nebyl ani mráz ani hezký jarní den, nýbrž deštivo, vydaly jsme se s Larou znovu, tentokrát už potřetí, na sever do Zimohradu Liberce.


Předchozí den do mě máma neustále hustila, jestli by nebylo lepší jet až bude líp, že prý, abych tam nezmrzla... Jestli mi nebude zima se mě ptala asi pětkrát s určitým časovým odstupem.
"Copak jedu ke Zdi?"
Tato má otázka se nesetkala s žádou odezvou, nejspíš nebyla pochopena. Nicméně i tak jsem později dost přemýšlela o tom, jestli na vyslovených obavách nebylo něco pravdy.

Odjížděla jsem v sobotu ještě za tmy, přes noc pršelo, venku bylo teplo, ale zatraceně ošklivo. Když jsem ale pak seděla ve vlaku směr Liberec, měla jsem místy dojem, že jsem se dostala do nějaké jiné dimenze, která se nachází v úplně jiném čase.
V jednu chvíli jsme totiž vjeli do mlžného oparu, kde byly vidět jen stromy u trati, jinak bílo a nic. Celkovému dojmu totiž nahrávalo i množství sněhu, které se s ujetými kilometry zvětšovalo a já chvílemi opravdu začínala mít obavy, že místo zastávek, jejichž názvy se střídaly na konci uličky, tam za chvíli skutečně uvidím jako konečnou zastávku Winterfell.

Cesta ubíhala, přes uličku seděla holka (přibližně kolem 13let), zcela očividně fascinovaná Larou, ale kromě zbožného hledění neudělala nic. Poté si na mobilu notnou chvíli prohlížela fotky nějaké bordery.
Dvě hodiny naproti mě seděl potetovanej týpek, ze kterýho se Lara pokoušela to tetování vykousat a pak se rozhodla, že by mu ráda dala francouzáka, snědla ucho, kterým by nejdřív vysála mozek, vybrala kapsy a prohrabala batoh.

Lara je při cestování nebo kavárnění vcelku klidný pes. Vlastně naprostý anděl, dalo by se říct. Jenže pouze do té doby, než jí někdo jí sympatický projeví přátelskou náklonnost.
Obecně nemá moc ráda cizí lidi. Má hrůzu z většiny dětí (za celou dobu se objevily snad jen tři, kterých se nebála) a důchodců (chlapů), naopak má celkem ráda mladé lidi, se kterými vidí, že se bavím, to je k nim pak skutečně milá. Dítě a lidi od čtyřiceti výš, chlapi přes šedesát tuplem, u ní šanci nemají. Výjimky samozřejmě jsou, ale je jich po málu.


Táhla jsem s sebou Kamila. Ne snad kvůli pořádnému selfíčku (ony se tím totiž fotí dost bídně), ale měla jsem takovou vizi, že budu fotit krásy Liberce.
Ehm... Na nejhezčím místě, které jsme potkaly, zrovna museli postavit nějakou hnusnou hajtru, která to tam totálně kazila. Všude po městě se v roztátém sněhu válela kupa hoven a hnědé kupy vyhrnutého sněhu, které by se v našem kraji už daly považovat za pohoří, možnost fotit taky neovlivňovaly zrovna přívětivě.
Tak jsme vymetly dvě kavárny, měla jsem jedno espresso, dvě lattéčka a brzy se zase chýlil čas vrátit se domů.

I když se může zdát, že jsem se půlku dne táhla vlastně pro nic, mám i takové dny velmi ráda. Jsou zase úplně jiné a je vlastně fajn někdy sobotu strávit jen tím, že vysedáváte u kafe a kafráte.

Stejně je zvláštní, jak se věci mění. Ještě před rokem jsem věděla, že bych se do Liberce jen tak nevydala. Pak se všechno změnilo, neměla jsem nejmenší důvod nejet, a od té doby jsem tam byla už potřetí.

Byla jsem ale velmi ráda, že už jsem zase doma. Ne ani tak kvůli sobě, jako z toho důvodu, že jak jsme se více blížily k domovu a Lara už poznávala, kde je, projevovala neskutečnou radost a těšila se. Ráno zase projevovala viditelnou radost z jízdy vlakem...
Sotva jsem odemkla, nečekala ani na to, až dveře otevřu, ale pomohla jim sama a nadšeně se přivrtěla dovnitř a mlátila ocasem o stěnu, převrhla křeslo a koukala jak debílek. Prošla řádnou očistou, aby se nevrhla dál tak špinavá a pak tu ještě asi dobrých pět minut jančila, popadala jednu hračku za druhou... Zkrátka čirá radost z návratu domů.

Je to holt přesně tak, jak se říká. Všude dobře, doma nejlíp. Pro někoho to platí míň, pro někoho víc...

 


Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 25. února 2017 v 12:52 | Reagovat

Taky bych hned někam vyrazila ... ale do státnic je to prostě utopie, bohužel. :<

Ale osobně bych řekla, že hovna jsou v tuhle roční dobu, jak sleze sníh, ale úplně všude. :D

2 Eliss | Web | 25. února 2017 v 15:41 | Reagovat

Lara musí být skvělý spolucestující! :-)

3 Bobouš | E-mail | Web | 27. února 2017 v 18:21 | Reagovat

A já jsem teď v Liberci pečená vařená téměř každý den. Dej vědět, dáme spicha. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama