Jedu si pro psa

15. dubna 2017 v 18:25 | Hanyuu-hime |  Princezna Lara
Čas letí jako blázen a zanedlouho bude Laře rok. Přijde mi, že je to mnohem delší doba, ale zároveň mi připadá, že jsem si toho malého štěniska snad vůbec neužila. Jednoho dne jsem se probudila a zjistila, že mi někdo podstrčil vyrostlýho psa a moje štěňátko zmizelo docela...

Prošly jsme si toho ale už celkem dost a já o ničem z toho ještě vlastně pořádně nenapsala. Jelikož se ale ten jeden rok opravdu kvapem blíží, řekla jsem si, že je čas se do toho pustit. Chtěla bych z toho udělat menší sérii článků, které sice nebudou vycházet s žádnou pravidelností, ale chtěla bych to stihnout v průběhu následujícího měsíce a vypíchnout všechny radosti a strasti, které mi moje první vlastní štěně přineslo.


Jak už jsem mnohokrát zmiňovala, pes byl mým obrovským snem po celý můj dosavadní život. Byly časy, kdy jsem měla přesnou představu o plemeni. V dětském věku pouze na základě vzhledu nebo filmu, co jsem zrovna viděla. Jeden čas jsem zbožňovala štěňátka zlatých retrívrů a labradorů (nyní se tak úplně nechápu, tahle plemena jsou poslední na seznamu těch, které bych si skutečně zvolila), ve věku asi deseti let jsem byla přesvědčená, že si pořídím baseta, ačkoli nevím, co mě k tomuto velmi podivnému a iracionálnímu přesvědčení přivedlo.
V průběhu všech mých psoplemenových stádií, co mě jich v životě potkalo, hrál velmi významou roli německý ovčák, o němž jsem velmi vážně přemýšlela vlastně po celé ty roky, nicméně vedle něj bylo na pozicích případných adeptů velmi rušno. Po basetovi přišel boxer, někde mezi tím i hrozně hustej dobrman, to mi bylo asi třináct. V patnácti mě zase uchvátil československý vlčák. Jenže pak naštěstí přišla hra o trůny, vlna čéesvéček všude po okolí a já vůči němu jaksi vychladla. Taky bylo období, kdy jsem všem kolemjdoucím záviděla každýho střapatýho vořecha, hlavně, že to byl pes. :D

Postupně, kdy jsem více přemýšlela o psích plemenech jako nějakém celku, ze kterého vychází nejen vzhled, ale i povaha psa, začala jsem spíše tíhnout k více atletickým psům, častěji menšího vzrůstu. V tomto ohledu se mi hodně zalíbila kelpie, nicméně tehdy už jsem stejně dávno věděla, že psa asi nikdy kupovat nebudu. Za ty roky jsem si utříbila názory, mezi které navíc patří to, že pomoci zvířeti, které už je na světě a nechtěné, je pro mne mnohem smysluplnější, než dojet si pro psa do chovky, byť je to, máte-li nějaké konkrétní požadavky, trochu sázka do loterie.
Věděla jsem, že by nám společně bylo nejlépe s aktivním psem, nějakou malou raketou. I trochu sobecké nároky jsem měla. Stojací uši. To bylo kritérium, které pro mě, byť se to některým možná může zdát padlé na hlavu, bylo taky důležité (i když bych se s plachťáky asi taky nakonec smířila a psa rozhodně neměla o nic míň ráda).
A tak se nakonec stalo, že jsem úplnou divnou náhodou objevila inzerát na tři štěňata z jednoho nedalekého azylu pro psy. Dva kluci a jedna holka. Ačkoli jsem nikdy ani na minutu v celém svém životě snad ani nepřemýšlela, že bych někdy po svém boku měla fenu, nyní mě ani nenapadlo, že bych měla chtít některého z těch dvou kluků.
Ať už v tom hrálo roli cokoli, ta fenka prostě byla moje ještě dřív, než jsem ji našla.

Ještě ten den, kdy jsem se přiznala ke svým záměrům, dostala jsem přednášku o tom, jak mi ta bestie všechno zničí, mého života včetně. Což mi přišlo trochu irelevantní. Ještě do nedávna v té době jsem měla na volno doma potkana. Jestli mě něco naučilo neválet nic po zemi, ukrývat kabely a odstraňovat z dosahu co nejvíc do výše všechno, co by mohlo být zničeno a když už se stalo, nelpět tolik na věcech, které už to mají stejně za sebou, byla to právě tahle zkušenost, která mě víc než cokoli naučila odpovědnosti, umění předvídat, předcházet a v neposlední řadě mě mílovými kroky posunula v komunikaci se zvířaty.

Kontaktovala jsem paní a zjistila, že jsem první zájemce. Psaly jsme si, domluvily, že fenku mi nechá. Měla jsem štěstí, chvíli po mně o ni projevili zájem další lidé. První do nového domova odjel nejmenší kluk, zůstala jen Lara s bráchou.
Bylo pro mě ale docela obtížné dostat se až do azylu, tudíž mi paní nabídla, že mi fenku přiblíží na vlakové nádraží, což byl asi nejbližší bod, kam jsem byla schopná se sama dostat. Stále bylo ve hře nechat se tam dovézt, ale lepší je nějak si to vyřešit, než otravovat další lidi.

Domluveno bylo, najednou nastal ten den, kdy jsem si měla jet pro svého psa. V práci jsem byla jako na trní, protože jsem kvůli vlaku potřebovala odejít o dvacet minut dřív a bála jsem se, aby mi to něco nepřekazilo. Vystřelila jsem odtamtud a celá nervózní uháněla na vlak.
Ten však nejprve vyjel nějakým divným směrem, což mi zrovna nepřidalo. Zjistila jsem ale, že se hned na první zastávce točí a jede tam, kam měl.
Jenže město, kam jsem mířila, má před nádražím ještě jednu stanici značenou jen jako město-zastávka. Při pohledu z okna mi to přišlo jako někde mezi lesy. Nikdy jsem tím směrem nejela, tak jsem zděšená sehnala průvodčího, který mi sdělil, že nádraží je až další. Jinak bych tam asi celá zmatená vystoupila.

Paní už čekala v autě, o palubku opřené ušaté štěndo, které mě "zuřivě" vyštěkávalo. Byl to Lary brácha, ta moje seděla na sedačce a koukala jak kakabus. Když se otevřely dveře u řidiče, pomalu a ostražitě přiťapkala za zběsílého skákání a ňafání toho druhého démona.
Podepsaly jsme smlouvu, předaly očkovák, dostala jsem do ruky svoje štěně. Takový malinký, sladký. Chuděrka se ale klepala, jak se bála.
Značnou chvíli jsme pak hledaly můj mobil, protože jsem nějak úplně vypustila, kam odešel, ale našel se.

Vlak zpět jel až za hodinu, takže jsme i s paní a Lařiným bráchou seděly uvnitř budovy, Larunka se na klíně už trochu uklidnila, přestala se tak šíleně klepat a dokonce usnula. Druhý démon se ovšem ke spánku moc neměl. Promenádoval se tam kolem nás a kdyby uměl mluvit, vytahoval by se, že je nádražní pes. Stačila mi s ním ta hoďka, to štěně mi přišlo až nadmíru sebevědomý, na to, že bylo v absolutně cizím prostředí, působil, že má naběhnuto být pěkným sígrem.

Když pak přišel čas odjezdu, napadla mě myšlenka, jestli mě náhodou to štěně cestou nepochčí. I to totiž byla možnost, ale nestalo se, což mi v tu chvíli přišlo jako taková malá výhra. Zamávaly jsme dočastné paničce a vyrazily vstříc novému životu. Lara cestou usnula, probrala se až když jsem ji nesla domů. Tam pak dál pěknou část odpoledne znovu vychrápávala.

Když tam tak chrněla s hlavou na plyšákovi, chvíli jsem úplně nemohla uvěřit tomu, že tam na posteli fakt leží pes. Můj pes. Páni, já mám psa!
 


Komentáře

1 Hrobárova Dcéra | Web | 15. dubna 2017 v 19:01 | Reagovat

Užívaj si to =D ani sa nenazdas a oslavite spolu 10 rokov ako my

2 Leri Goodness | Web | 15. dubna 2017 v 19:14 | Reagovat

Je překrásnej! :-) Jednou bych si chtěla taky pořídit psa, až budu mít vlastní bydlení.

3 Eliss | Web | 15. dubna 2017 v 19:33 | Reagovat

Pes je ten nejvěrnější přítel v životě... :-)

4 Siginitou | E-mail | Web | 15. dubna 2017 v 19:52 | Reagovat

Je to krasavec :)
Taky bych chtěla psa :-)

5 duchodkaevka | Web | 15. dubna 2017 v 19:57 | Reagovat

Určitě si spolu užijete spoustu pěkných zážitků. My už máme třetího pejska a bez nich si to nějak neumím představit. Ušiska má fakt stojatý, je milá :-)  :-D

6 Hanyuu | Web | 15. dubna 2017 v 20:16 | Reagovat

[5]: Tak to já taky mám kolem sebe psy odjakživa, ale žádný nebyl ten můj. Všechno takoví ti rodinní. Prarodičů, spíš mamky... a tak. Vždycky jsem ale chtěla svýho, kterýho mi nebude nikdo kazit a remcat do něj po svým. :-D

7 padesatka | E-mail | Web | 15. dubna 2017 v 21:28 | Reagovat

Ona je fakt snad střihnutá netopýrem... :-)

8 padesatka | E-mail | Web | 15. dubna 2017 v 21:28 | Reagovat

[4]: A nechceš toho našeho...? ;-)

9 Siginitou | E-mail | Web | 15. dubna 2017 v 22:15 | Reagovat

[8]: Že by? :D :-D

10 padesatka | E-mail | Web | 15. dubna 2017 v 22:17 | Reagovat

[9]: No, neříkej dvakrát... :-) Je ostříhaný a vykoupaný.

11 Hanyuu | Web | 16. dubna 2017 v 7:19 | Reagovat

[8]: Jak se ho snaží udat! :D co že už ho nikdo nechce?

12 Siginitou | E-mail | Web | 16. dubna 2017 v 9:06 | Reagovat

[10]: No teda :D Hned bych ho brala, ale máme zvířat už dost. 5 morčat a jedna kočka, už teď to nestíháme živit :)

13 Hanyuu | Web | 16. dubna 2017 v 10:12 | Reagovat

[12]: tak doma řekni, že je to šestý morče, to nepoznaj :D  :D  :D Jedno se v tlupě už ztratí.
Kdyby se jim to jó nezdálo, vydávej ho za cuye :-D

14 Siginitou | E-mail | Web | 16. dubna 2017 v 11:11 | Reagovat

[13]: Jo to bych taky mohla no :D Akorát nevím kdo by byl pak za blázna :D

15 padesatka | E-mail | Web | 16. dubna 2017 v 11:37 | Reagovat

[12]:,[14]: ...mé nekalé úmysly byly odhaleny, Prvorozený mi darovat psa zamáznul a ještě navrch vyhrožoval pomlázkou...musím být chvíli hodná... :-)

16 Lucirä | E-mail | Web | 19. dubna 2017 v 19:18 | Reagovat

Na té fotce vypadá jako hrozně nasraný černošský dítě...! :-D

17 Ivišek | Web | 22. dubna 2017 v 8:46 | Reagovat

To je krásný článek. I fenka se velmi povedla. Fascinujou mě ty její uši, ty sou parádní. :-) škoda, že nevydrží takhle malínký dlouho. To jsou nejkrasnější chlupaté kuličky.
Koukám, že jsme na tom byli stejně. když jsem byla dítě taky jsom toužila po ruzných plemenech. Stejně jako ty mě ovlivňovali filmy nebo serialy. Hodně dlouhou dobu jsem si chtělapořídit německého ovčáka. Prarodiče vždy nějakého měli, ale mě se líbyl typ Rex. To mi vydrželo hodně dlouho, jenže pak mě uchvátilo čvečko, už kvůli tomu vlčímu vzhledu a že je to skoro národní plemeno. Před dvěma roky jsem siho skoro pořídila a vlastně to mám v plánu i nadále. V dětství jsem ještě toužila po zlatým retrívrovy, kterého jme nakonerc měly, ale já už bych doněj asi nešla. Dalším mým nedávným favoritem byl Kooiker. Malý milý psík. Nakonec jsem si pořídila borderku, o kteroujsem v mladších letech takový zájem nejevila, ale měla vše co jiný py ne. A usím říst že jsem si zvolila dobře. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama