Uklízečka z povolání

22. dubna 2017 v 10:17 | Hanyuu-hime |  Princezna Lara
Když si pořizujete štěně, zároveň počítáte s tím, že budete utírat loužičky a uklízet bobky, že možná něco zničí... a možná něco, co bylo drahé nebo co se vám líbilo. Možná odhalí i vaše tajné skrýše, kam schováváte věci, které nechcete, aby zničilo, a stejně je zničí.
Možná vám nadělá na koberec, přestože je ho jen kousek v celém bytě, možná vám vykuchá polštář...

A možná taky ne.

Upřímně. Kdo předem počítá s tím, že možná taky ne, je blázen, co si zadělává na to, že mu rupne cévka nebo že zničí psa. Každopádně, by asi úplně neměl toho psa vůbec pořizovat. Ale důvodů, proč ho nemít, je spousta a lidi na to stejně nehledí.


Já do toho šla s tím, že si dost možná pořizuju demoliční četu. Nemohlo se mi tedy stát, že bych pak hystericky ječela, že mi pes zničil život. I přesto mnoho takových lidí skutečně je. Někde v hloubi jsem částečně i počítala s tím, že mi možná prokouše díru do stropu nebo sestrojí atomovou bombu.
Byla jsem proto trochu rozčarovaná, když se nestalo, že by polštáře záhadně explodovaly zrovna, když jsem se nedívala, nábytek by se rozkládal na třísky a linoleum na prvočinitele.

Nebyla to úplná pohádka, jasně, že ne. Přivezla jsem si nadšenou piraňu, která se mi v jednom kuse snažila ukousnout nos a vyblízat mozek ušima ven. Velmi ráda také zkoušela odkousnout všechny lidské končetiny.
Jenže i s tím se u štěňat tak nějak počítá. Jako každé mládě, ta potvora si chce hrát. A jinak to neumí.

A tak jsme s nadšeným vískotem mordovaly balíky od pošťáků a objevovaly, co se v nich ukrývá, zabíjely kusy hadrů a kuchaly plyšáky.

Pak jsem pochopila, že šťastný a vyblbnutý pes vám nikdy jen tak nezničí byt.

Jenže i tak... Se štěnětem jsem prostě i tak žila spíš jako uklízečka. Ten tvor dělá bordel, nehledě na to, jestli něco záměrně ničí nebo ne. Tu při hře převrhne květináč, onde rozlije vodu.

A v neposlední řadě - štěně pořád čůrá a kadí. Když říkám pořád, tak pořád. Navíc, když má dost špatný návyky a tím rozházené trávení.
Laře dlouho trvalo, než přestala zkoušet jíst hlínu, hovna a odpadky. Neustále jsem jí něco páčila z pusy a nabízela jí místo toho něco, co skutečně JE k jídlu. Naučila se to, ale byl to boj.
A tak jsem doma neustále uklízela louže a srance, vstávala třikrát za noc a venčila. Všechno bez jediného slůvka nebo snad kárání. Když se zadařilo, čapla jsem ji a utíkala ven. Když jsem přišla už k hotovému... No, co se dá dělat.

To je asi největší problém velkého množství lidí. Uvědomit si, že když dojdete do posraného bytu a začnete ječet, štěně se netváří provinile proto, že by snad tušilo, že to hovno je hodně hodně špatný. Tváří se provinile, protože ječíte jak hysterka.

Necelé dva měsíce jsem tedy úspěšně trénovala na kariéru hovnometaře. Psice uznala, že jsem asi už potrénovaná dost a já si v jejích čtyřech měsících mohla oddychnout od každodenního uklízení hromádek a louží.
V tomhle ohledu to nebylo úplně parádní období, ale jak jsem psala, musí se s tím počítat, jinak to nejde. Ono to jednou přejde. A možná pak budete mít v záloze i nějaké ty vtipné story, jako třeba já, když mě jednou ze spánku probudilo šramocení a pohyb. To si ještě sama moc neuměla říct, že chce ven. (Naučila se to, velmi jemně, fakt že jo. Když náhodou potřebuje v noci ven, začne mi píchat packou do očí!) Než jsem se stihla probrat a rozsvítit, už jsem měla nasráno ve velkém květináči na zemi u dracény.
Výhodu to mělo. Aspoň jsem ve tři ráno nemusela tahat kýbl a jít vytírat podlahu. :D
 


Komentáře

1 D. | 22. dubna 2017 v 11:30 | Reagovat

"...důvodů, proč ho nemít, je spousta a lidi na to stejně nehledí."
Přesně, naprosto s tebou souhlasím. Ale bohužel, mezi majiteli psů i jiných zvířat je bohužel plno těch, kteří očividně nemají rozum, částečně i naše rodina.
Kolem domu máme velkou zahradu a dvůr, takže prostor pro psa by byl (rodiče by nikdy nepovolili mít takové zvíře, jako je kočka nebo pes, doma, protože podle nich jsou to jen venkovní zvířata), ale až doteď jsme venku vždycky měli jen kocoura, posledních pět let kocoura a kočku.
Jenže moje mladší sestra odjakživa toužila po štěněti ("kočky jsou přece na hovno, protože se s nima nedá jít na procházku"), rodiče ale byli proti, hlavně máma. Před pár lety se ovšem do sousedního domu přistěhoval nový soused, který si pořídil dva krásné pejsky (jak se zdá, s labradořími geny, ale z útulku), a ti letos na podzim měli štěňata. Soused jim pochopitelně potřeboval najít nový domov (nechat si je samozřejmě nemohl, protože štěňat bylo asi deset), a že prý nám jedno dá. A rodiče na to přistoupili.
Takže už od prosince máme doma (resp. na dvoře) sestřina vysněného psa. Myslíš, že se mu věnuje? :)))))
A celkově mě sestřin přístup ke zvířatům neuvěřitelně se*e. Asi před třemi lety dostala k narozeninám křečka, teď má myslím třetího nebo čtvrtého (ani s jedním jsem nebyla pořádně v kontaktu, protože klec měli všichni u ní v pokoji, kam běžně nechodím), protože ti předchozí umřeli. Klec mu čistí jednou za uherský rok a co vím, především ji obtěžuje tím, že dělá v noci rambajz.
Takovýhle lidi bych nejradši střílela. Uznávám sice, že když jsem asi ve čtvrté třídě dostala akvárko s rybičkami, nic moc jsem o nich nevěděla, a tak mi jich spousta zemřela, což si teď hrozně vyčítám, ale dostala jsem rozum a teď se o své čichavce starám nejlíp, jak umím, hodně jsem si toho o nich přečetla... Zkrátka mám pocit, že těmi mrtvými rybičkami jsem si ve zvířecí říši udělala jakýsi dluh, který se snažím "splatit" tím, že teď se starám tak, jak si ty "nové" ryby zaslouží. (Ale starala bych se i tak, mám je ráda a vím, že si zaslouží plnohodnotný a pořádný život, i když se s nimi nemůžu pomazlit nebo je vzít ven.)

2 Hanyuu | Web | 22. dubna 2017 v 11:42 | Reagovat

[1]: Tvoje sestra je bohužel prototyp typické holky, která, jak tvrdí "miluje zvířata".

Ono veškeré odvětví, do kterého se lze jako zvířomil zařadit, je vlastně tak trochu věda, do které se musíš ponořit, chceš-li, abys měla spokojené zvíře.
Akvaristika a teraristika se, myslím, v tomhle hodně dobře vymstí, když to někdo nedělá pořádně, protože tam toho jde podělat strašně moc a i na menší chyby mohou ta zvířata umírat. Lidi s tím buď seknou nebo si uvědomí, že něco dělali špatně, což je vlastně výhrou pro ta zvířata.
Nejhorší je to s hlodavci. To jsou takový potvory odolný, že těm lidem přežijou i katastrofální podmínky a je pak kvůli tomu ani nenapadne, že by bylo něco špatně. :-?
Oproti tomuhle všemu jsou tu pak psi a kočky, kterým už fakt musíš propůjčit část života. To jinak prostě nejde. Kdo nechce měnit svůj denní režim (minimálně to), nemá mít psa ani kočku. Ale realita je jiná... Dost smutná.
A to nemluvím o dalších zvířatech jako třeba koně a tak...

3 padesatka | E-mail | Web | 22. dubna 2017 v 11:52 | Reagovat

Zase jsem se hezky zasmála....díky... :-)

4 Mari Choi | Web | 22. dubna 2017 v 13:05 | Reagovat

Nejhorší jsou v tomhle ohledu děti. Znám spoustu dětí, které dostali křečka nebo zlatou rybku (převážně asi proto, aby si jejich rodiče byly jistí, jestli by se byly schopné postarat o něco většího) a slibovali, že se o zvířátko postarají. Nestarali. Prý že je to nuda a chtějí psa. A že o psa se prý budou skutečně dobře starat, že to bude jiné. Jenom úplný blbec by jim věřil.

Já osobně vím, že se psem bych prostě ven chodit nebyla schopná. Proto jsem taky chtěla kočku (a nakonec jsem dostala, ale až pár let potom, co máma domů přivezla psa). Navíc mám kočky daleko raději. A podle toho, jak moc mě naše kočky milují si myslím, že jsem se o ně starala dobře (když jsem se odstěhovala, tak po mě převzala žezlo vrchního krmiče a tuliče mladší sestra - naštěstí je daleko zodpovědnější než ta starší).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama