Výprava na Kunětickou horu

10. dubna 2017 v 19:26 | Hanyuu-hime |  žila byla jedna blondýna
s orientací v prostoru na Thorinův způsob...
No, ztratily jsme se. Tak co... Aspoň byla sranda.


Plán byl... Vypadal vcelku nevinně. Na tom počítači ta trasa navíc byla tak pěkná. Psali, že je na 2:30 hodin, přibližně. S Verčou jsme se tomu vysmály, protože ten počet kilometrů dohromady s tím časem k ničemu jinému nebyl. Neříkám ale, že bych nevěřila, že někteří lidé to skutečně tak dlouho jít dovedou - i když jdou po vyznačené trase. Nám ten čas nakonec tak nějak plus mínus vyšel, ale u nás chybí to - jít po vyznačené trase... Navíc jsme ji nešly rovnou, ale hezky se i pomotaly. Kdo by nestál o rotování kolem pardubického zámku po parku? :D

Ehm... Kde se stala chyba?

Dobře, trochu u mě. Hodně u mě. Vlastně jednom u mě.
Na mou obhajobu bych to možná trochu rozvedla...

V plánu bylo dostat se přes město na trasu, kterou mi vyhodily mapy. Všechno se zdálo v pohodě, i jsem si chtěla do čtečky hodit mapku, jak se právě skrze to město na tu trasu dostat. Pak už by to nějak šlo.
Nicméně ono to nešlo hned od začátku, protože mapka nakonec nebyla a ve městě jsme se ztratily. Lépe řečeno, sešly jsme z cesty hned, jak to šlo...

Hm... Snaha byla.
Tmavá je plánovaná trasa, oranžová tak, jak jsme nakonec šly tam, vedeno jen do Kunětic, protože pak už jsem ztratila nit a nevím, kudy jsme šly dál.
I přese všechny karamboly, kterých se nakonec vyrojilo celkem požehnaně na všech stranách, ať už před odjezdem, v průběhu víkendu, nebo po odjezdu, byl tento víkend neuvěřitelně příjemný, i počasí se vyvedlo.

Plny energie vyrazily jsme z vlakového nádraží, kde jsme se sešly, směr dobrodružná výprava s cílem Kunětická hora. Jak už jsem ale prozradila na začátku, město je místo zrádné, sešly jsme z původně zamýšlené cesty a vydaly se jinudy. Chvíle vedle hlavní silnice byla zkouška našich nervů, při které jsme si už snad začínaly myslet, že zvuk projíždějících aut nás bude strašit i ze spaní. Cesta odbočující do klidnější krajiny byla krásným vysvobozením.
Začínalo to vypadat, že přijde déšť, což se naštěstí nestalo. V dáli už jsme dokonce viděly i hrad, což byl nezvratný důkaz toho, že alespoň přibližně správně jdeme. Nebylo však úplně jisté, co nám vleze do cesty.
Ještě, že jsme nešly skrze to pole, o čemž jsme původně vtipkovaly, protože bychom si možná i zaplavaly.

Zpáteční cesta už se víceméně blížila tomu, jak bylo původně plánováno jít tam, byť tedy velmi připomínala, jak správně podotkla Verča, pouť postapokalyptickým světem, kde v přilehlé chatové oblasti nebylo ani živáčka, pouze pár zombies bezduše sedících u řeky.

Ale nedaly jsme se, výpravu zvládly v pohodě a nakonec vesele seděly u mně v doupěti u stolu, mizely sušenky, kapučíno, bagetky i polévka. Chipsy jenom chřoupaly! To ráno ještě prázdný stůl byl najednou pohoří z nádobí, jídla a obalů. Někde mezi tím se válel sem tam nějaký mobil a v úrovni toho všeho trčela Gabči hlava, jelikož se jedná o stůl vysoký, kde jsou barové židličky. Dvě. Trochu nám nevyšel počet, tak byla přitočena židle počítačová. A ta, sami jistě uznáte, výškově trochu nedosahuje.
Já neustále valila občerstvení a kapůčo za kapůčem, takže jsem ani nějakou alternativu sezení pro sebe neřešila.

Na další den jsme hned po probuzení ťapaly na burzu, kde Lucie plánovala pořídit proutěný košík. Ten nesehnala, zato Verča se napakovala knížkama, i já jednu ukořistila.
Nějaké to zevlení po lese, další hromada jídla a kafe a odjela nám Verča.
S Lowrýnou jsme pak večer skončily u Obra Dobra a odpadly. Dnešní den se nesl v courání po venku zakončeném ovocným smoothie a domácí pizzou, kterou jsem překřtila na pizza buchtu. Byla na plech, hranatá a těsta bylo trochu moc, tak naskočilo víc, než bylo žádoucí... A byla to... no, prostě pizza buchta.
Z instagramu Lucille Daryl
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama