Po růžové do hrobu

26. května 2017 v 20:16 | Atheira |  žila byla jedna blondýna
Týden už se zase chýlí ke konci. Nezačal zrovna slavně, spíš velmi neslavně, abych se přiznala.



Vstala jsem normálně jako každé jiné pondělí, celé ráno probíhalo v klidu, nicméně byla jsem po dlouhé řadě let, kdy jsem toho růžového démona neviděla, nucena vzít si ibalgin. Chabou dvoustovku, jednu, nic jiného nebylo. Nasměrovala mě na něj máma, jelikož já sama u sebe běžně léky na bolest nemám.
Už dlouhé roky jsem neměla důvod se něčím takovým zásobit. Natož pak ibáčem.

Nu... A tak jsem vyrazila na vlak posilněná jednou neškodnou pilulí. Už u prvního přestupu mi bylo jasné, že je něco špatně. Motala se mi hlava.
Mám přirozeně celkem nízký tlak, což není žádná katastrofa. Že to ale není jen tak obyč motání hlavy, které zase odejde stejně, jako přišlo, jsem netušila, tak jsem nastoupila do vlaku.
Asi dobrou půlminutu před odjezdem jsem měla obrovské nutkání vystoupit. Bylo mi fakt špatně a zhoršovalo se to. Říkala jsem si, že pořád bych ještě měla jednoduché spojení domů. Na druhé straně mě zase ale nahlodával hlásek, že je jen nějaká špatná konstelace hvězd a kdovíco ještě a než dojedu do práce, budu zase v cajku. Omyl.

Zavřely se dveře, vlak se rozjel a já litovala, že jsem nevyužila příležitosti vystoupit, dokud to šlo. Seděla jsem tam tak na sedačce, snažila se vnímat okolní světa připomínala si, jak se jmenuju a kam jedu.
Už jste zažili stav, kdy prakticky nevidíte, neslyšíte a třesou se vám ruce?

Ale dojela jsem, na čerstvém vzduchu jsem se hnedka svalila na lavičku a snažila se objevit mobil, abych měla odvoz alespoň z vedlejší vesnice, kam za chvíli měl jet vlak a abych dala do práce vědět, že nedorazím.
Bylo skvělé vidět, kolik lidí kolem vás projde, vidí, že jste prakticky na umření a i kdybyste tam leželi na nástupišti, všichni vás vesele překročí a jdou dál. Ještě vtipněší na tom bylo to, že stejně se mnou vystupovala moje známá, kdysi kamarádka... Nějak jsme se přestaly bavit, nikoli ale proto, že bychom si něco udělaly. Prostě to tak nějak vyšumělo. Je od ní velmi hezké, že se ani nezeptala, jestli jsem v pohodě.

Co jsem dorazila domů, šla jsem spát. Kromě jedné procházky s Larou, kdy jsem usoudila, že by mi čerstvý vzduch udělal dobře, jsem vlastně až do odpoledne (asi do čtyř hodin) spala a ležela jak mrtvola. Až mezi čtvrtou a pátou mi bylo už tak nějak normálně. Byla jsem rozleželá a přespalá, takže to nebyla žádná hitparáda, ale už mi bylo dobře.

Je mi jedno, co za to mohlo. Jestli Vesmír nebo nějakej smrtelnej virus, co se mi ho náhodou podařilo přechodit a teď jsem jediná imunní a za chvíli vypukne epidemie a všichni pojdou jen já ne. Už nechci ibalgin nikdy ani vidět, protože ho za to viním, ať je viníkem nebo ne.
 


Komentáře

1 padesatka | E-mail | Web | 26. května 2017 v 20:32 | Reagovat

A já Ibalgin ráda... :-)
Nedávno v podchodu metra slečna po pádu ze schodů taky tvrdila, že má nízký tlak...byl u ní hlouček lidí, nic nechtěla a to jsem jí nabídla právě koupenou colu (normálně jsem děsně lakomá)..spousta lidí jí nabízela pomoc...zřejmě větší frekvence lidí.

2 Eliss | Web | 26. května 2017 v 21:12 | Reagovat

O Ibalginu jsem četla, že způsobuje nemoci srdce. Snažím se veškeré chemii v lécích vyhýbat co to jde. Doufám, že už je ti lépe :-)

3 Veronika | Web | 27. května 2017 v 9:14 | Reagovat

Ibalgin sice pomáhá, ale není zrovna korektní k žaludku a ani k srdci. Takže já se mu snažím vyhýbat.

4 Atheira | Web | 27. května 2017 v 10:07 | Reagovat

[2]:[3]: : Nevím, jestli to z toho článku vyplynulo, ale já se tomu vyhýbám už několik let. Prášky se prostě necpu, mám to podobně, jak píšete. ;-)  Tohle bylo z nouze, ale jen prostě další utvrzení v mém názoru, že je to sajrajt.

[1]: Jelikož zrovna přijel vlak plný lidí, ve kterém jsem jela taky, tak nevím...

5 damn-girl | Web | 27. května 2017 v 12:56 | Reagovat

Musím se nechvalně přiznat, že s Ibáčem se docela kamarádím. Trpím na bolesti hlavy (hlavně v pátek odpoledne po práci) a to je jediná věc, která mi zabírá. Pokud to třeba jen zaspím, druhý den se to většinou vrátí s migrénou.
Musím říct, že ten pocit bezmoci, kdy ti je hrozně zle, ale nikdo průchozí ti nepomůže moc dobře znám. Zkolabovala jsem takhle dvakrát a dvakrát vlastní vinou - dehydratace. Poprvé jsem naštěstí byla v centru Prahy s mamkou (jela se mnou od doktora) a já omdlela, ona mě jen o fous chytla, ale ty pohledy cizích lidí byly strašný! Podruhé se mi to stalo teď v zimě, kdy jsem celý den někde lítala a prostě se nestihla napít, a když jsem šla večer na brigádě jen na skok do obchodu, už bylo pozdě. Seděla jsem tam v zimě na chodníku a všichni mě přecházeli. Štěstí bylo, že jsem asi po 20 minutách narazila na kolegyni z brigády, která končila směnu a šla domů, takže mě chytla pod křídlo a odtáhla do prvního lokálu, kde mě posadili a dali přede mě vodu. Já vím, vlastní blbostí, ale stejně to bylo naprosto strašný! Teď už se bojím natolik, že vodu ucucávám prakticky nonstop a všude s sebou nosím láhev s vodou :-D

6 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 29. května 2017 v 17:27 | Reagovat

To bude ten motýlí mor.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama