Víkend v mravenčí kolonii

18. června 2017 v 22:09 | Atheira |  žila byla jedna blondýna
Navštívila jsem svět, kde země není placatá, v lesích rostou smrky, lidi mají místo psů knedlíky a civilizaci tam kolonizují mravenci. Jo... a kromě daňků se v lesích místy vyskytují i jednorožci.


Má cesta začala vskutku nešťastně, jelikož jsem na poslední chvíli po příjezdu do města naším maličkým motorovým vláčkem kupovala jízdenku a doháněla rychlík směr Praha. Ten jsem stihla, to bylo v poho, nicméně můj mobil ho nestihl a zůstal někde na nástupišti. Opuštěn a ponechán...
Moje náklonost k mobilnímu telefonu se projevila tím, jak strašně mě nemrzela jeho ztráta, jako spíš mnohonásobně víc zabolely některé fotografie nebo videa v něm se nacházející, vedle čehož mě děsil i fakt, že mám paušál, nemluvě o zdánlivých drobnostech jako to, že mě automaticky přihlašuje na můj email a tak dále.
Všimla jsem si toho hned, jak se vlak odlepil z místa a jala se shánět dobrotivé duše, které jsem nalezla v jednom sympatickém páru sedícím opodál.
Informovala jsem svého akčního rodiče, který mi během minuty volal zpět, že mobil nalezl nějaký starší a veskrze velmi ochotný pán a v pondělí ho budu mít zpět. Jsem člověk o cizích velmi pochybovačný, ale doufám, že to tak skutečně bude.

Zpátky ale k sobotní výpravě!
Na nádraží mě čekal bojový úkol. Najít Saku, což běžně není problém, ale najděte si na pražském hlavním nádraží konkrétního člověka, když ho nemáte jak kontaktovat a nejste nijak domluvení.
Saku měla dorazit přibližně o dvacet minut později než já. Stoupla jsem si proto na naše nejčastější místo setkání, kde mne ovšem "přepadl" ukrajinský sekuriťák, připravený vést nekončící diskuze. Veškerá jeho slova si račte představit s bohatým přízvukem.
"Vy jedete na víkendový odpočinek? Ona vypadá jako liška a kampak jedete?"
wtf co po mně ta osoba chce? Po zděšení ze slušnosti odpovídám, kam vyrážím a snažím se vyloudit i nějaký úsměv.
"Vy bílá jako sníh! My taky máme na Ukrajině taková děvčata. Princezna!"
Na scénu přichází nějací dva poldové/sekuriťáci/cosi na ten způsob procházející nádraží. Naši vlastní, bez přízvuku.
"Hele, liška."
"To není liška"
"Vidim, ne? Poznám lišku."

Reaguje na ně již přítomný Ukrajinec, který se s nimi očividně zná a tomu mladšímu nabízí telefonní číslo na nějakou Ukrajinku, jejíž jméno jsem už zapomněla.
"Néé, já ho nechci. Mně ženský nezajímaj, mně se líbí tady tahle liška." Spěšně pohladí Laru pod krkem a dvojice mizí za rohem.
"To ona pracovala tady co teď já a spolu si rozuměli a on už teď nechce ani její číslo!"
Snažím se vypadat zaneprázdněně, sleduji hodiny a vysvětluji, že už musím letět a zalezu za roh, kde mě už jistě neuvidí.

Vedle stojí silnější ženština ve středním věku a zubí se od ucha k uchu.
"Jé, to je ale krásnej pejsek, takoví jsou nejlepší."
Přitakám, plácnu nějakou kravinu, abych nevypadala kysele a doufám, že to bylo vše, co se mi snaží říct.
Nicméně z paní vypadlo, že jede na nějaký festival/akci, kde jde primárně o pivo a že minule byla tak opilá, že musela přespávat u kamarádky, přičemž nyní vyjádřila obavy, aby to tak nedopadlo zas.
Než stihnu nějak kloudně reagovat (ačkoli teda nevím, jak bych na tohle reagovala), přižene se týpek možná jen o maličko starší než já, s pořádným foťákem v rukou.
"Dobrý den, já tady fotím psy na nádraží, můžu si ji vyfotit?"
Hlavou mi blesko cosi jako: dojakýdivnýdimenzejsemsetosakradostalaapročtujsouvšichnitakšílený?
"Určitě, můžete." Říkám namísto toho všeho, co mi běží hlavou.

Pak už opravdu přišel čas na to, jít se shánět po Sakuře a doufat, že ji najdu než nám pojede vlak do Domažlic. Času bylo dost, obav ale taky.
Nezbývalo mi, než kroužit po nádraží a snažit se ji v davech lidí najít. Na chvíli jsem se zastavila a slyším poblíž a velmi znepokojivě se přibližující: "Jé mamiii, podívej..." a dál nějaký nesrozumitelný cosi, protože jsem se s Larou jala prodírat davy a zdrhnout z dosadu děstkých démonů.
Obkroužila jsem pár koleček, démonů potkala ještě pár, ale nakonec jsem ji objevila a povedlo se mi ji odchytit.

Čas, který nám na nádraží zbýval jsme využily venčením všech účastníků výletu, které bylo v tu chvíli zcela nejdůležitější položkou na seznamu.

Vlak byl narvaný k prasknutí, zasekly jsme se v uličce, kde neustále někdo běhal do jídeláku a z jídeláku. Týpek, co vlakem tlačí vozík s jídlem s naší přítomností ovšem nebyl spokojen, a tak se rozhodl nám domluvit, ať si sednem. Skvělý nápad! Ale kam?
Nakonec se ukázalo, že ti dva buřti v kupé hned vedle nás sedí v dámském oddílu a někdo je nejspíš vykázal, protože se sbalili a odešli. To, že se jedná o dámský oddíl jsem zjistila až následně.
Skončily jsme tedy v kupéčku čtyři ženské, dvě feny a jeden chlap...
"Nevadím vám tady, doufám?" Ozve se velmi početná mužská část osazenstva.
S naprosto nechápavým výrazem odpovídám, že ne, přičemž i ostatní odpovídají, že rozhodně ne, ty ovšem ne tak neinformovaně jako já. Snažila jsem se přijít na důvod, proč by mi měl vadit. Byl sice děsně ošuntělej, ale to by on sám přece neviděl jako důvod k tomu, proč by měl někomu překážet. Ošuntělý lidi většinou neví, že ošuntělí jsou... Nebo si aspoň neuvědomujou, že to není úplně normální.
Informaci o tom, že se jedná o dámský oddíl jsem ale dostala. A i kdyby ne, dozvěděla bych se to velmi záhy, kdy do našeho kupé nahlédla jakásí nepříjemná pinda, rozhodně ne ve věku, kdy by jí uškodilo chvíli stát, navíc měla batoh, takže o zavazadlech, kterými by zavázela, nemohla být řeč. Přivlekla si s sebou průvodčího, aby týpka vyhodil.
Jak žádné z nás nedělalo problém mezi sebou prohodit pár slov, tuhle stěží někdo pozdravil.

Ale hurá! Dojely jsme a potkaly se s Lowrýnou, která nás odvezla k ní domů.
Přivítání bylo velmi emotivní. Za bránou totiž vykoukl hnědouš s knedlíkem, psi Lowrýniných rodičů odvedle, přičemž knedlík se s vervou pustil do vrat, zuřivě je otevřel dokořán, což překvapilo všechny přítomné, a s bojovým pokřikem se vydal vyhrát bitvu, kterou mu ani nikdo nevyhlásil.
Takže jsem hned po příjezdu běhala s Larou v ruce kolem auta a doufala, že tu věc někdo rychle chytí.
Knedlici nemám vyfocenou, nebyla k tomu příležitost, vtipnějšího psa jsem ale neviděla.

Naobědvaly jsme se a vyrazily vstříc dlouhé procházce naprosto úchvatnou přírodou.
Pořád nedovedu uvěřit, že někde roste tolik náprstníků po kupě. O gigantických mraveništích ani nemluvě.

Co jen říct... Příroda naprosto kouzelná, procházka sice celkem vyčerpávající, ale parádní. Když jsme v pozdním odpoledni dorazily domů, daly jsme si večeři, pokecaly a vyrážely znovu ven, tentokrát zase jiným směrem, ne však méně úchvaným.
Musím navíc dodat, že jsem viděla jeden z nejkrásnějších západů slunce a troufám si tvrdit, že ani nějaký u moře by si s ním nezadal. Protože ten se fakt vyvedl. Ale jak už to tak bývá, zrovna na té druhé večerní procházce jsem s sebou neměla foťák.

Po večerní drbárně se nám povedlo to zalomit kolem jedenácté. Stařešiny... Už moc nevydržíme.
V pět ráno jsem ovšem otevřela oči a Lara si toho všimla, což je blbá kombinace, protože nehnutě leží, i když nespí, to ale jenom tehdy, pokud si je jistá, že spím. Jakmile vidí, že jsem vzhůru, začíná den.
A tak vystřelila obtěžovat Sakuru a pokoušela se jí ukousnout nohu.
Po krátkém vyvenčení se ale ještě nechala ukecat a hodinku pokračoval spánek. Pak už se ale obalamutit nenechala, zjistila, že svět se opravdu probouzí a šla Saku užužlat hlavu.

Uteklo to zvláštně rychle, ale zároveň se toho stalo vlastně moc a bylo to, jakoby v jiném časovém pásmu, v úplně jiném světě. Najednou jsem měla prázdniny a čas zase utíkal jinak.
Dnes jsme stihly ještě jednu parádní prochajdu, lívance a totálně boží sušenky, o kterých Gabča nejprve říkala, že se jí vůbec nepovedly. Ale chutnaly tolik, že nám je i zabalila s sebou na cestu.

Zjistila jsem ovšem, že když od vás ostatní odjedou, dostává se z toho sice blbě, ale je to mnohem horší, když odněkud do toho běžného světa odjedete naopak zase jednou vy.
Je to hrozně divný a těžko se s tím vyrovnává, i když jsem na jednu stranu vlastně ráda, že už nemusím absolvovat tu debilně dlouhou cestu a jsem doma, nemluvě o tom, že i Lara měla radost ze svého křesla a vlastní postele.

Zpáteční cesta byla taky celkem výživná, ale už nějak nemám energii na to, popisovat ještě tu. Takže jenom - byla dlouhá, ale už je naštěstí za mnou. :D

Stačí už jen dodat, že jsem strašně, strašně moc ráda za tak fajn víkend a doufám, že naše čarodějnické slety jen tak neskončí, a že jich bude podstatně víc v plném počtu, který nám bohužel zrovna nevyšel.
 


Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | Pondělí v 8:49 | Reagovat

A že ti jednorožci mají jenom jednu nohu, která jim roste rovnou z hlavy, co? Jsi mrtvá! :D

2 Sova přepálená | Web | Pondělí v 18:16 | Reagovat

Mně zas připadalo horší, když jsem se včera vrátila z Domažlic a byla jsem doma najednou sama, nějakou dobu jsem vůbec nevěděla, čeho se chytit. Ale dneska je to zas lepší, než kdybych byla po takové dlouhé cestě. :D
Bylo to každopádně ohromně fajn. Mám chuť to opakovat pokaždý, když bude nějaký sraz vozidel a budu mít barák pro sebe. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama