Knižní srdcovky,

19. srpna 2017 v 15:37 | Atheira |  Knižní recenze
které nejsou Harry Potter...

Je několik kategorií, do kterých mám rozděleny ty největší knižní srdcovky. Svou vlastní má jistě Harry Potter a stejně tak Stephen King, jehož knížky se tu ale stejně objeví... Protože prostě. Je Harry Potter (a ten by vydal na samostatný článek ještě s filmy), je Stephen King a jsou další knížky. Jenže do té třetí kategorie nějakým divným způsobem zasahuje i Stephen King, protože některé jeho knihy mám ráda natolik, že bourají mé osobní příčky napříč všemi kategoriemi, které bych byla schopná mezi přečtenými knihami vytvořit.
V tomto článku bych chtěla sesumírovat takové knihy, které mě nějakým způsobem zasáhly. Ne nutně jen takové, které jsou opravdu jen a pouze skvělé a čtenářsky velmi pozitivně hodnocené. Jsou to takové knížky, které pro mne kromě zajímavého příběhu mají i osobní hodnotu.
Znáte to, když vezmete knihu a ona vás svou vůní nebo i jen dotekem částečně převezme někam jinam, kde jste byli tehdy, kdy jste ji četli, až vás někdy docela zabolí u srdce? Tak přesně tyto knihy mám na mysli. Ne nutně mistrovská díla, byť se tu nachází i taková.
Se značnou dávkou zděšení jsem zjistila, že už přeběhlo deset let od doby, kdy jsem potkala jednu z mých největších srdcovek.
Jedny z Kingovek, které mne bavily nejvíc a které mám stále nesmírně ráda jsou To, Řbitov zviřátek a Cujo. Ostatně, To čtu nyní znovu a jsem velmi zvědavá na to, jaký pocit z něj budu mít dnes, po tak dlouhé době. Zatímco Řbitov zviřátek mi zpříjemňoval jeden závěr školního roku, To je pro mě krásně prázdninové. Je to možná trochu zvrácené, mít letní, příjemně prázdninový pocit spojený s titulem tohoto typu, ale je to tak. Vraždící monstrum v podobě klauna je prostě srpnová záležitost, která ve mě vyvolává krásné vzpomínky a letní dojem víc než jiným lidem bosé nohy v písku a vůně vody.
King byl pro mě ale mnohdy i záchrannou pákou v době školních let. Nadšením pro jeho díla jsem si zasloužila ne jednu jedničku z prezentace nebo řečnických cvičení na literaturu, kterých jsem se ani hystericky neobávala jen díky tomu, že jsem měla tak milované téma. Ve škole jsem tehdy byla jediná, kdo aktivně četl knihy a kdo je četl dobrovolně a s láskou, už to byl v kolektivu značný hendikep. King pro mě měl ale ještě jedno eso v rukávu. Nikdo se mi za něj nesmál. Přijít s prací na téma Harry Potter, vyžrala bych si to ještě dobrý měsíc po tom, čehož jsem si byla moc dobře vědoma. Touto láskou jsem se sice nijak netajila, byla ale velmi příhodnou záminkou, proč se do mě navézt. Veřejný proslov na takové téma by byla nejen noční můra, ale především třídní sebevražda.
Takže Kingovi sláva nejen proto, jak božsky umí psát, ale i za to, že mi pomohl zmírnit deptání ze strany jisté sorty spolužáků.
Malá knížka, která mi zabrala jeden jediný den čtení. Válečný kůň, literatura původně pro děti, která má ale rozhodně co říct i staršímu čtenáři, když není líný v ní něco najít.
Válečné období zpracované pohledem koně není tak hloupé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ve skutečnosti se jedná o neuvěřitelně milé a citlivé čtení, jisté poselství o absurdnosti lidského válčení a zápolení, kdy jeden druhého vraždí pro barvu uniformy, původ a jazyk, kterým hovoří. Mezi tím vším se pohybuje kůň, který ničemu z toho nerozumí, jelikož jsou pro něj všichni lidi prostě lidi. Stejní lidé jako ten, kterého má doma a se kterým se touží znovu setkat.
Doteď si vzpomínám na okamžik, kdy jsem seděla na nádraží a čekala na vlak, svítilo slunce, ale dubnové paprsky nebyly tak silné, proto mi tehdy bylo příjemně v tenké mikině. Přesně to byl čas, kdy jsem četla Čas vlků, před maturitou, odpočítávající poslední školní dny. Knihu, kterou jsem sháněla až zoufale dlouho, abych ji později konečně sehnala. Z druhé ruky, jelikož se dávno nevydává, stejně jako nikdy nevyšel přeložený další díl.
Krása jejího příběhu se mísí s nepřehlédnutelnou syrovostí. Ačkoli je příběh o vlcích, kteří vypráví a mluví, nejedná se tedy o pohádku pro děti.
Moje vydání se ke mně dostalo v roce 2012, přesto toho od doby, co spatřilo náš svět v roce 1997, nejspíš zažilo celkem dost. Předchozí majitel nebo někdo z jeho domácnosti nejspíš musel být kuřák. Kniha v sobě skrývá nejen zašlou vůni zaprášených knih, ale i stopy po tabáku. Její vůně je ale díky tomu tak specifická, že stačí zalistovat a rázem znovu sedím na té nádražní lavičce v dopoledním slunci...
Mnohem novějším objevem, pár let starým, je druhý díl z trilogie (u nás nevyšel třetí díl), která se rozhodně mezi kvalitní knihy zrovna řadit nedá... Přesto si našla místo mezi mými srdcovkami a já nejsem tak úplně schopná popsat proč. Je to totiž pocit. To, co jsem z knihy vnímala... Šlo o to prostředí. Jistá fascinace dystopickým světem, která ve mně zkrátka dřímá a baží po podobných počinech, ať už knižních nebo filmových. Ten pocit umocnilo i zimní období, ve kterém se kniha odehrává. Zima je sama o sobě určitým způsobem spojená s horšími časy, je potom jasné, že když jde ruku v ruce se zuboženým světem, násobí se jeho atmosféra hned dvakrát.
Naopak podzimní záležitostí je další King. Holčička, která měla ráda Toma Gordona. Můj výtisk je opět starý a zašlý, má v sobě hned několik razítek ze zrušených knihoven... Nejspíš putovala mezi mnoha lidmi, než po třinácti letech od svého vydání skončila u mě. Mám dojem, že mi ji dokonce vezla Verča (http://stellar-thief.blogspot.cz/), jelikož v ní mám ještě účtenku ze září 2013 s vybledlým názvem nějakého libereckého antikvariátu.
To fascinující, co na knize je, uměl mistr spisovatel podat naprosto brilantně a tím je kombinace nevinnosti malé holky a přírody, která nemá slitování. Když k tomu přidám fakt, že k podzimní atmosféře pro mě není lepších knih než takových, které se odehrávají uprostřed temných lesů nebo s sebou nesou tíživou a depresivní atmosféru, natrefila jsem na Holčičku, která měla ráda Toma Gordona v ten nejlepší čas.
A protože pochmurného a v zásadě velmi depresivního bylo málo, je tu Věk zázraků. Kdo to přečetl a neměl z toho minimálně den černé myšlenky, ať se přihlásí.
Už jsem to nejspíš jednou, v článku o této knize, musela zmínit... Nemám ráda, když se o knihách bezduše plká a když už člověk neví co říct, pronese, že příběh měl hloubku, aniž by vlastně tušil, co tím chce říct. Jenže u Věku zázraků nic jiného nejspíš ani říct nejde, protože tady ten příběh skutečně do hloubky jde. Každá stránka, jako by nebyla jen tenký list papíru, ale zasahovala do jiné dimenze, kde má rozvětvené kořeny, které jsou schopné omotat se kolem vašich nejniternějších pocitů, myšlenek a tahat za ně, některé trhat, jiné polechtat a zakořenit ve vás.
Ta knížka totiž nepopisuje jen nějakou katastrofu a to, jak následně jde lidstvo velmi úspěšně do kytek. Popisuje jednotlivé postavy velmi věrně, přirozeně, lidské chování zde má opodstatnění a dovedete si představit, že nějak tak by se svět asi skutečně mohl odebírat. Mimo to poukazuje na zdánlivé drobnosti a všední věci, jejichž normálnost člověku začne paradoxně chybět jako první, když se začne něco dít.
Mezi typicky pohádkové knížky, na které ovšem nedám dopustit ani v dospělosti, patří Inkoustové srdce a jeho pokračování. Je jedno, kolik vám je. Jestli si ji čtete sami nebo dětem. Ta knížka je prostě kouzelná a strašně milá. Není víc co říct, prostě je to tak!
Vynechat Hunger Games nelze. Jestli mám psát o knižních srdcovkách, musí tu být. Aréna smrti minimálně.
Dostala se ke mě ještě v době, kdy to prakticky nikdo neznal, byla takový můj malý poklad, o kterém jsem mohla mluvit, doporučovat, být z něj nadšená. Její vůně mi připomíná časy školní praxe, kterou jsem trávila v knihovně. Bylo to další období, kdy jsem byla schopná se do nějaké knižní série naprosto zamilovat, zažrat a zbláznit. Od té doby jsem stihla aspoň trochu vyrůst a dospět, přečíst si to znovu a pak ještě znovu a najednou se změnil i můj pohled na celý ten příběh. Není v mých očích ale o nic horší než býval, jen nějak jiný.
A teď je řada na vás. Četli jste něco ze zmíněného? Jaké jsou vaše knihy, ke kterým máte osobní pouto, ať už z jakéhokoli důvodu?
 


Komentáře

1 StrYke | E-mail | Web | 19. srpna 2017 v 15:52 | Reagovat

Super, hodně z těch knížek jsem četl a hodně se mi líbily :) Na nový horor IT se hodně těším :D

2 Ann Taylor | Web | 19. srpna 2017 v 15:59 | Reagovat

Kinga, včetně To, mám taky ráda. A fakt se obávám, jak vyjde ten remake letos. První zfilmovaná verze nebyla nic moc a mám vážné obavy i o druhou. Tohle je zrovna věc, co se hodně těžko točí.

3 NaTyy | Web | 19. srpna 2017 v 16:09 | Reagovat

To a Válečný kůň jsem viděla jen jako film, ale ta kniha Válečný kůň vypadá moc dobře :)

4 Atheira | Web | 19. srpna 2017 v 16:11 | Reagovat

[2]: Já z toho nového remaku mám naopak celkem dobrý pocit. Myslím, že už by jim to snad mohlo vyjít. Co si budem povídat, téměř všechny kingovky dříve natočené jsou prvotřídní sračky a naprostá ostuda pro autora předlohy. :D Všechno bude lepší než staré filmové To. :D

5 D. | 19. srpna 2017 v 16:14 | Reagovat

U Věku zázraků se směle hlásím :-D. Nic proti té knížce nemám, je moc hezky napsaná, bavilo mě ji číst, všechno v pohodě... ale prostě jí z mého pohledu chybí takové to "něco", co tě nutí nad knížkou přemýšlet, tedy něco, co jsi v ní nejspíš našla ty. Ano, ke konci mi bylo z toho všeho trochu smutno, ale že bych měla nějakou zvláštní potřebu nad tím příběhem hloubat, to vážně ne. Jediné, co mě asi nepřestane uchvacovat, je ta krásná obálka.

6 Eliss | Web | 19. srpna 2017 v 16:33 | Reagovat

Holčička, které měla Toma Gordona se mi velmi líbila, přečetla jsem ji na jeden zátah!

7 MorphoKeiji | Web | 19. srpna 2017 v 16:47 | Reagovat

Překvapivě silně mě tvůj seznam zaujal. Hlavně proto, že popisuješ knihy z té stránky, kterou na nich mám i já nejradši. Jak se ti s ní vybví všechny ty vzpomínky přesně na dobu, kdy jsi ji poprvé četla a k tomu všechny vůně, místa, doba, detaily. Mám to tak i u písniček a některých filmů/seriálů. :)
Válečný kůň mě díky tobě hodně zaujal a jdu si ho přidat do seznamu k sehnání, protože mi připomíná knihu Divoký pes, která je sice taky určena dětem, ale nese podobné poselství o lidské absurdnosti a má špatný konec. A měla na mě dost podobný vliv, jako ta koňská na tebe.
A jelikož jsem hodně vlčí člověk, i Čas vlků mě zaujal, tak snad od někoho seženu..

8 Ann Taylor | Web | 19. srpna 2017 v 18:20 | Reagovat

[4]: Jo, asi jsou. A když k tomu ještě přidáš dabing... to je teprve bomba :D Třeba takový Řbitov zviřátek. Dodneška mám záchvaty smíchu u oživeného Gage a jeho dokonalého, zřetelně dospělého dabéra :D

9 KAY | Web | 19. srpna 2017 v 18:31 | Reagovat

Od Kinga je to za mňa jednoznačne Carrie a Atramentové srdce som čítala, krásna kniha :-)

10 Atheira | Web | 19. srpna 2017 v 18:47 | Reagovat

[8]: Jo, s dabingem dostane výraz horor úplně nový význam. :D

[7]: Mě zase zaujal Divoký pes, kouknu po něm. :-D

[5]: Připomněla jsi mi, jak se u nás v práci nedávno všichni hroutili z volání netvora. Vyšel film, tak najednou ví, co je to knížka. :D U toho jsem zase naopak já nezjistila, co na tom všichni mají.
Ale rozumím ti. Když k tomu přidám, že tuhle tématiku (teď už mluvím o věku zázraků) fakt mám moc ráda, vidím to asi i jinak než někdo, kdo to tak nežere. :D

11 padesatka | E-mail | Web | 19. srpna 2017 v 19:03 | Reagovat

Já se chytám jen u té první, ale tu jsem si užila náramně.

12 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 19. srpna 2017 v 19:38 | Reagovat

Asi jsem trapák, ale zrovna od Kinga jsem nečetla vůbec nic ... bojím se, že s mojí bujnou fantazií by to byl docela zabiják. ^^"

13 Atheira | Web | 19. srpna 2017 v 20:37 | Reagovat

[12]: Hele, hele. Neschovávej poserství za fantazii, protože to prostě nutně nejde ruku v ruce. :D  :D  :D

[11]: A další kingovku jsi pak už nezkusila? To je chyba! :-D

14 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 19. srpna 2017 v 20:48 | Reagovat

[13]: U mě většinou jo. :D

15 Atheira | Web | 19. srpna 2017 v 20:51 | Reagovat

[14]: To ovšem znamená prostě to, že jsi posera. Nazývej věci pravými jmény. :-P

16 M. | Web | 19. srpna 2017 v 21:37 | Reagovat

Znám akorát to Inkoustové srdce.

17 Jana | E-mail | Web | 20. srpna 2017 v 7:42 | Reagovat

Tak můžu s klidným srdcem říci, že minimálně Válečného koně a Hunger Games číst nebudu nikdy :) Každopádně u TO jsem si říkala, zda nejsi podobně zvrácená duše jako já :D Asi se na toho Kinga mrknu tedy ... :D

18 Atheira | Web | 20. srpna 2017 v 8:06 | Reagovat

[17]: Já mám spíš ohromný štěstí natrefit na takový kousky v celkem nepatřičným období. Třeba takové Stranger Things je pro mě zase děsně vánoční seriál, protože jsem ho sledovala týden před Vánoci. :D
King je hodně svůj, často dost vulgární, což některým lidem děsně vadí. Jenže ten chlap prostě umí a je to Spisovatel, ne nějakej pisálek. Málokdo dovede stvořit, co on. Takže určitě směle do jeho knih, ať si můžeš udělat vlastní názor. ;-)

19 Jana | E-mail | Web | 20. srpna 2017 v 8:22 | Reagovat

[18]: Já právě o Kingovi slyšela, že má pár dobrých knih a pak vykrádá sám sebe. Což je jediný důvod, proč jsem jej ještě nezačala číst. Ujíždím na Deaverovi a Francisovi :) Každopádně aspoň jednoho Kinga zkusím no :)

A s tím obdobím, co k čemu patří, protože jsem to tak dělala kdysi poprvé a nadchlo mne to, to znám :D :D

20 Atheira | Web | 20. srpna 2017 v 9:45 | Reagovat

[19]: Nevím, od koho jsi zaslechla, že vykrádá sám sebe, ale všechno, co jsem zatím četla já, to byl originál. Jo, všimla jsem si, že hodně často má někde mezi hlavními hrdiny nějakého spisovatele, ale tím to končí.
Pak akorát ještě, že jeho starší knížky jsou nějak lepší než ty novější. Tak když už začít, opravdu vybrat něco z jeho stále opěvovaných klasik.

21 Lady Lenna | Web | 20. srpna 2017 v 10:26 | Reagovat

Na TO jsem viděla trailer a dost se na to těším. Myslím, že King je klasika.

22 D. | 20. srpna 2017 v 14:44 | Reagovat

[10]: No, tak zrovna Volání netvora si myslím, že by se mi mohlo líbit. Ale zatím jsem to neviděla ani nečetla, tak těžko říct. :-D

23 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 22. srpna 2017 v 21:34 | Reagovat

[15]: A to jsem ti chtěla pochválit ten knižní obleček ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama