Nabourání nálady

30. srpna 2017 v 20:42 | Atheira |  žila byla jedna blondýna
Ráno začalo moc slibně. Čekala mě poslední letní služba, na kterou se přes prázdniny musím dopravovat autobusem vcelku složitě a zdlouhavě. Odchod mi ale vychází přibližně na stejný čas, jen se vydávám na druhou stranu vstříc autobusové zastávce namísto vlakové. Mám proto ráno dostatek času na to, abych se stihla vyspat i courat po venku klidně i dvě hodiny, v závislosti na tom, jak brzy vstavu, a přesto nejela do práce jako strašidlo, protože by na hřeben už nezbyl čas.


Byla zima a moc se mi nechtělo hrabat z pelechu, takže jsem si dvakrát odložila budík. Hned jak jsem se ale vypotácela ven, naházela jsem do sebe snídani a vyrazily jsme s Larou na prochajdu. Většinou takhle ráno jezdíme na koloběžce, ale dneska jsem si řekla, že s ní jen vyrazím kousek po svých a bude mít aspoň možnost zase si zalítat po poli a nosit klacky.
Jak bylo téměř už mrazivo, bylo mi strašně fajn. Takové procházky a blbnutí jsou neuvěřitelně osvobozující a pozitivní. Navíc, když vás psisko nadmíru poslouchá a je prostě milé, nevstalo prdelí vzhůru a nevymýšlí si blbosti.

I když... představte si to jako mimozemšťana chodícího po dvou, nejlíp ještě s nějakým zajímavým typem mluvy podobným klingonštině, jak vás to honí po venku. Ta fotka je divná, vůbec se mi tam to moje psisko nelíbí, spíš mě děsí! :D
Ráno tedy bylo fajn. Byla fajn i cesta autobusem. Proti autobusu jako takovému vlastně nic nemám, sedačky mi tam přijdou jaksi pohodlnější než ve vlaku, že proti sobě nejsou čtyři sedadla je skvělé v tom, že když nejezdíte žádným extra využívaným spojem, je jen málo pravděpodobné, že budete s někým muset sdílet svůj osobní prostor, a i to okolí je takové různorodější. U trati bývá nejčastěji hromada polí, a to časem docela omrzí.

Došla jsem tak akorát, stihla si ještě koupit kafe a bylo mi fajn. Nahodila jsem klidový režim, udělala, co jsem musela... Jenže nabourání nálady přišlo odpoledne.
Že mám kolegyně povětšinou celkem slepičího ražení - takový to všechny jsme hrozný kamarádky, hihihi hahaha, všechny potřebujeme o té druhé všechno vědět, hihi haha, co nám kdo neřekne, to není a všechny naše domněnky jsou vždycky pravda, hahaha...
Už včera mi M., se kterou chodíme na oběd a tak nějak se spolu víc bavíme, zatímco zbytek jde poměrně stranou a kromě pracovních záležitostí a nutností s nimi moc nenakecáme, říkala, že si asi vezme den volno. Že na ní něco leze a že nechce odprdnout dovolenou, tak si radši pobude doma. Tak nedorazila.
Jenže co z toho hned bylo za pohádky. Ona je totiž určitě těhotná! Rozhlašovatelka to ví ze zaručeně pravdivého zdroje... A tak, znáte to. A tak spustily, nedaly se ničím zastavit a klevetily, klevetily... O člověku, který jim za celý den dvakrát řekne ahoj. Když přichází a když se loučí. A občas se jich na něco zeptá.
O člověku, o kterém ví prdlačky. A je jim jedno, že je u toho jejich nezřízeného drbání přítomen někdo, kdo s tím člověkem v té práci tráví alespoň nějaký čas, který mu to zaručeně řekne...

Drbou takhle každého, i sebe navzájem. Tak to u lidí podobného ražení prostě chodí. Nicméně dneska mi to nějak zkazilo mou získanou klidnou náladu. Obecně mě tohle u lidí prostě vadí. Když místo toho, aby šli a pokusili se danou osobu poznat, vytahují nějaké své domněnky a úsudky, baví se o nich mezi sebou, ale za tím, koho řeší, nikdy nepřijdou. V zásadě mě nermoutí, že by někdo, kdo je pro můj život zcela nepodstatný, třeba drbal mě a něčeho se někdy, třeba úplně mylně domníval. Vadí mi to spíš tak nějak z principu. Někdy nad tím mávnu rukou a je mi to putna. Někdy je mi ale líto spíš toho, že je tolik hloupých a jednoduchých lidí.
Už proto, že já nerada kohokoli odsuzuju na základě nějakých nepravd. Když si chci udělat o někom nějaký obrázek, chci ho více poznat. Zároveň razím názor, že všichni jsme prostě jenom lidi a děsně nedokonalí, nemáme proto právo ze sebe dělat lepší. O to víc, když druhého vůbec neznáme. Jenže jak můžu na jedné straně takový přístup aplikovat na lidi, kteří o něčem takovém nikdy ani nepřemýšleli a jejich vnímání ostatních osob je tak strašně jednoduché a omezené?

Snad se zítra probudím s lepší náladou. Ve společnosti lidí je blbé to, že jsem opravdu hodně citlivá na rozpoložení ostatních a hlavně to, jakou energii ten který člověk vyzařuje do okolí. A když na to přijde a já skončím zcela sama v podobné společnosti jako dnes, odolává se té jejich energii, která mě postupně vysává, docela blbě.
Něco jiného je, když jsme přítomni všichni, lidi jsou rozskupinkovaní podle svého a baví se. Všichni jsou v pohodě, vtipkujou a smějí se. To je atmosféra jiná.
Jenže to, co dneska vyzařovaly ony, to bylo výsměšné, uštěpačné až zlé.

Neštve mě to kvůli sobě, i když vím, že jak jsem za sebou zabouchla dveře, rozjely druhou vlnu, neštve mě to kvůli M., protože té je to stejně šumák jako mně. Štve mě to, že nejde takový lidi obalit do nějakýho skafandru, kde by si tu svou debilní energii a vyblitě zkaženou auru drželi jen pro sebe.
 


Komentáře

1 padesatka | E-mail | Web | 30. srpna 2017 v 21:45 | Reagovat

...že to vůbec řešíš... 8-O

2 Eliss | Web | 30. srpna 2017 v 21:54 | Reagovat

Takové drbny nemá vůbec cenu řešit, rozhodně nestojí za zkažení nálady :-)

3 Jana | E-mail | Web | 31. srpna 2017 v 7:47 | Reagovat

Slepičárna no... Přidej se do těhotenských skupin a zapoj se do diskuze o tom novém porodním seriálu na Nově... Nebo teď nově se tam řeší i Výměna manželek... To si pak člověk přijde jako mimozemšťan :D

4 Sova přepálená | Web | 31. srpna 2017 v 8:12 | Reagovat

Tohle znám velice dobře. Někdy se těm drbům a negativním vlnám ubránit prostě nejde a člověka to dokáže zmuchlat do kuličky a zadupat do bláta, i když víš, že to za to nestojí. Připomnělo mi to starý pracovní kolektiv, co tam naštěstí už není. Byli jsme zavření v místnosti o trochu větší než naše kuchyně, pět slepic, mistr a já. Věčně si tam někdo na něco stěžoval, pomlouvalo se o sto šest a taky měly ve zvyku se slézat u rychlovarné konvice na druhé straně místnosti a děsně nenápadně si šeptat, to mě vytáčelo asi nejvíc. Domů jsem často chodila úplně bez energie a zralá tak akorát na to zahrabat se do postele. Zpětně si říkám, jak jsem to mohla ten rok a pár měsíců vůbec vydržet. :D
Lara z téhle fotky by se hodila do nějakého toho videa typu "Top 5 mysterious creatures caught on camera", je fakt strašidelná. :D

5 Lucirä | Web | 31. srpna 2017 v 11:29 | Reagovat

Pocity znám moc dobře z DMka. Zkrátka slepičí kolektiv... Kolikrát mi bylo už opravdu na blití z těch všech přetvářek, pomluv a falešnosti ze všech stran.

A fotku jsem si představovala horší, když jsi mi ji popisovala. Tohle mi přijde jako její běžný výjev... :-D

6 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 31. srpna 2017 v 15:42 | Reagovat

Inu, slepičárna ... tohle je zkrátka specialita většin převážně ženských kolektivů.

7 MorphoKeiji | Web | 31. srpna 2017 v 17:58 | Reagovat

Mluvíš mi z duše. Přesně to je ten důvod, proč se mi chtělo zvracet, kdykoliv jsem jela na šichtu do... ale ono jmenovat podnik je bezpředmětné. Tohle se děje všude. Prostě jsem chtěla říct, že teď jsem hrozně ráda, za to, kde pracuji. Že jediní mí "kolegové" (a zároveň šéfové) jsou dva lidi, manželé, kteří jsou úžasní. Nejdřív jsem měla strach - "když si nesednu s někým z jediných dvou lidí v práci, bude pak tolik trapných situací. Možná mám štěstí na to, že jsou skvělí, a možná je prostě menší, rodinný podnik příjemnější, než mít kolem sebe hejno slepic. To, co popisuješ, se děje všude. Od kolektivu v obchodě, tak už ve škole jsem to vídala. Tam to asi vzniká. Nebo spíš ještě dřív - když to děti vidí u rodičů. Já mám takový postoj, že se snažím nikoho nesoudit ani, když už ho nějakou dobu znám, protože možná znám jeho příběh, ale nezažila jsem jej, neprošla jsem si ním a necítila ty samé pocity, které by mě nutily chovat se tak, jak se chová on. Jenomže to, co popisuješ, vůbec není o těchto věcech. Osobně mám za to, že to je prostě jejich koníček. Že ono je to vlastně ani nezajímá, jak si kdo žije, ale řešit to s ostatníma a probírat každý detail co-kdyby-ona-byla-tohle je prostě strašná zábava. Řešit sebe nebo někoho, kdo je přítomen, prostě není tak zajímavé. A je to hrozně smutné. A smutnější, že uvědomělý lidi s tím nic neudělaj. Na tohle si musí každý přijít sám.

8 Atheira | Web | 31. srpna 2017 v 18:36 | Reagovat

[7]: Shodou okolností jsem dřív brigádničila i v malém rodinném podniku. Konkrétně knihkupectví. A řekla bych, že tady je mi líp. Nikdo se tak nesoustředí na mě, alespoň o tom přímo nevím, takže jsem víc v klidu. Zatímco tam jsem si přišla hrozně nepatřičně. Šéfové byla ženská se synem jen asi o dva roky starším než jsem já, dvě prodavačky, které se tam střídaly, z nich byly docela zoufalé, protože tam vládla strašně divná atmosféra, jakýsi těžko. Ne to, co bys očekávala od malého rodinného knihkupectví, žádný sluníčkový prostředí. No... a taky platili málo a vždycky pozdě. Šéfík docela frajírek. Prostě jsem se tam cítila dost nesvá. Tady (v bance) zase aspoň dělám v tom, co znám, co jsem nějak předpokládala, že budu v dospělosti dělat a jsem za to aspoň dost a včas placená. Ta práce mě sama o sobě baví. Jen holt se všemi si do noty prostě padnout nemůžem.  Co se pracovní stránky týče, tak se zase musí nechat, že jsme tam všichni schopní jednat spolu normálně, na rovinu, pomoct si a poradit a nedělat si naschvály. Ale mnohdy to není upřímný. Jenom prostě... profesionální. :D

9 Lady Lenna | Web | 1. září 2017 v 14:18 | Reagovat

Nesnáším tyhle slepičí typy holek, nikdy s nimi nevyjdu a necítím se mezi nimi dobře. Je hrozně fajn potkat kolektiv holek/žen, které se baví normálně, nedrbou... Ono to bohužel jde poznat už po chvilce, jakým stylem se ten kolektiv baví. Ten drbací vyzařuje přesně tu nepříjemnou náladu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama