Slábnoucí paprsky

26. srpna 2017 v 20:28 | Atheira |  žila byla jedna blondýna
V obálce s lapači snů laděné do modra, která mě velmi překvapila, protože přesně tu samou jsem si pro Gabču, odesílatelku, šetřila taky, mi dorazila ochutnávka ukrývající chai s čokoládovou příchutí. Voní jako perníčky a přiživuje můj stále větší podzimní pocit a radost z něj. Navozuje pohodu, útulnost a klid.
Stejně tak působí i sluneční paprsky... Je sice vedro, však je stále srpen, ale stejně jako se pomalu řítíme víc a víc do tmy, i ty paprsky hřejou méně a nějak jinak. Odpolední světlo už se barví do podzimního odstínu. Těžko vysvětlit, jak to myslím. Ale třeba to moc dobře chápete i bez toho.


Dneska jsme se s Luci shodly na tom, že nás léto deprimuje. Myslím takový to pokročilý léto, kdy už je moc dlouhý. Ovšemže si dovedu užívat krásná svěží rána, jenže mám prostě obrovskou radost, že se s námi léto už loučí. Holt je to tak.
Strašně se mi líbilo těch pár nedávných probuzení, kdy bylo venku dokonce i jen 8 stupňů, po snídani se sice nedalo vyběhnout bez bot a jen v tričku, musela jsem se obléct, ale mělo to ohromné kouzlo, o to větší, když se pak vrátíte ze zimy domů do teplíčka a útulna.
Vtipné to ovšem je v práci, kde po příchodu všichni sedí v dekách a oblíkají huňaté ponožky (hysterky) a nadávají, proč nevypnou klimatizaci, že se nastydnou. A tak ji po četných stížnostech tedy vypnou, načež se odpoledne vyrojí série dalších, tentokrát ohledně toho, proč tu klimatizaci nikdo nezapnul, protože je prý moc horko.
Lidem by občas neuškodilo, kdyby se naučili brát věci tak, jak jsou. Když je zima, vezmu si na sebe mikinu a nějak to přežiju. Nutno podotknout, že jsme tam nikdy opravdu takovou zimu neměli. Aspoň pak ale nebude odpoledne vedro, když se do oken (a že vnější stěny jsou převážně jen okna... naprosto všude!) začne opírat slunce.

Zrovna v pátek, když jsem seděla v práci u počítače, rozjela se zase velmi plodná debata, při které padlo něco, co mě donutilo se zamyslet nad nutností si všechny hlody zapisovat a pak vám je naservírovat na blogu. Tu perfektní hlášku, strašně logickou a smysl dávající jsem si ovšem nepoznamenala, protože jsem byla přesvědčená, že takovou (omlouvám se) kokotinu nemám šanci zapomenout.
Ještě to odpoledne se mi vypařila z hlavy a marné bylo hledání ve všech záhybech a zákoutích mojí kůry mozkové. Asi to bylo tak blbý, že to mozek prostě neuměl vstřebat a zařadit.
Když se k tomu připočte fakt, že jsem byla bez oběda... Lítost není na místě, byla jsem líná a řekla si, že to takhle při pátku radši přehladovím než se ve čtvrtek večer otravovat ještě s nějakým jídlem.
Teda, ne tak docela, měla jsem kus melouna, asi neměl ani dostatek živin na to, aby takovou náročnou akci provedl.
Den předtím jsem se ovšem těsně před odchodem na vlak přežrala kešu máslem s kousky ořechů, které dorazilo od Grizlyho, objednávala to sestra a já nabídce neodolala. Bylo tak dobrý, že lžíce následovala lžíci a já toho ve vlaku následně litovala, protože mi bylo lehce na blití... I když z toho naštěstí nic nebylo.

Teď bych navíc velmi ráda požádala lidi, co nejsou ujetý na povlečení, o radu, jak to dělaj. Já vždycky někde něco najdu, hrozně slintám nad tím, jak by se mi to sem hodilo a jak ho nutně potřebuju a i když většinou odolám, někdy to prostě nejde, a tak mi včera dorazil další krásný kousek, který jsem hned uháněla vyprat, aby byl dnes ráno suchý a připravený k použití.
Na zútulňování pelechu jsem byla vysazená už jako menší. Vždycky mi dělalo strašnou radost, když jsem měla nápad, jak si vytunit stěnu u postele, co by šlo předělat a nedalo mi to spát, dokud jsem to nezrealizovala.
Často se, hlavně v dobách kolem puberty, nejspíš nejednalo o úplně dekorativní a prospěšnou činnost, protože lepení plakátů jeden přes druhý a růžový povlečení s ledníma medvědama včetně polštářku se Simple Plan asi není úplně vrchol vkusu, ale vždy jsem měla radost, když se mi právě ten kousek mého plácku, co jsem doma měla, dařilo mít podle sebe a v jeho přetváření měla volnou ruku.
Věčný příval chuti do vylepšování mě nikdy neopustil. Jenže pak je těžký odolat hromadě hezkých věcí, který už úplně vidíte na svém místě...

Už týden peču makový muffiny. Nebo vlastně nepeču, protože kdyby jo, nejspíš už by shořely na popel, jenže fakt o jejich neexistenci a stále nezralizovaném pečení už je mi postupně předestírán a stává se důvodem k vtipkování, takže bych se k tomu už asi měla dostat, protože jinak se bude někdo pořád ptát, co s nima teda je a kde jsou.
Plán byl takový, že vstanu před pátou s obrovským elánem, vyběhnu ven s Larou, tam se potkám s mamkou, která v tu dobu míří do práce a kousek půjdeme s ní, načež já se vrátím domů, bude to hrozně fajn, jak si dám kapučíno a snídaní a pak se ihned vrhnu do pečení muffin, nejlíp za zvuků nějaké veselé hudby linoucí se z noťasu.
První část vlastně i vyšla podle plánu. Vstala jsem, nahodila na Laru svítící obojek, protože už je tma a venčit chodíme i takhle z rána do lesa a já už ji tam tak trochu nevidím, a vyrazila.
Když Lara vyšla z lesa zase zpět na cestu k ulici, kde už svítily lampy, zastavila se, stoupla si jak gladiátor a tak, jak jsem ji ještě nikdy neviděla, vypadajíc jak zlej a nejspíš i vzteklej pes se rozvrčela. Byla jsem chvíli za ní, takže jsem si pospíšila omrknout, co se děje. Kousek po cestě nehybně stála vysoká mužská silueta, který jsem se lekla, jak se říká, až mi prdel změkla. Podle postoje jsem ovšem hned poznala, že se jedná o mamčina přítele, který prý nějak dneska nemohl spát, tak vylezl ven, že půjde mamce naproti.
Laře se moc nechtělo nechat se přesvědčit, sice šla vstříc zdánlivému vrahounovi, ale nahodila hyení chocholku a párkrát si prostě musela zavrčet. Teprve tehdy, kdy neznámá osoba promluvila, mohla se z toho poprdět a rozeběhla se s vrtícím ocasem, jak kdyby volala: "A já stejně celou dobu věděla, že seš to ty!"

Konalo se i kapučíno, snídaně a pohodička, jenže muffinovej plán nějak vyšuměl a už si i já sama začínám myslet, že je místo jednoho budu péct ty týdny dva. Přitom já bych se do toho pečení hrozně ráda hnedka dala. Jenom se mi nechce. :D
 


Komentáře

1 MorphoKeiji | Web | 26. srpna 2017 v 21:30 | Reagovat

Ten pocit přesně teď mám. "Ty paprsky hřejou nějak jinak." Jen není tak snadné, popsat hloubku toho pocitu pár slovy. :)
Stejně jako mám pořád, že si chci zapamatovat jen třeba do odpoledne perličku, která vyšla z nějakého zákazníka, přesvědčená, že na něco TAKOVÉHO se zapomenout nedá a kolikrát do dvaceti minut je to pryč. Proto jsem se rozhodla u sebe pořád mít malinký bloček s tužkou a vždycky si tu větu rychle poznamenat, protože pak už se s ní vybaví všechno to okolní. :)
To povlečení je božské. I ta stěna! U mamky mám ještě pořád podobně polepenou... :) i když tam to pořád vypadá víc spíš podle toho vkusu co popisuješ za puberty. :D

To noční setkání je strašně vtipné :D jako bych nás viděla :D hlavně tu zježenou hřívu nad lopatkama :D

2 padesatka | E-mail | Web | 26. srpna 2017 v 22:26 | Reagovat

Také už cítím tu vůni podzimu ve vzduchu, jen nevím, jestli jsem ráda. Léto je pro mě nejlepší. Musím koupit rum, abych byla připravená na ochlazení, mám ráda večer horké mléko s medem a trochou rumu... :-)

3 Lady Lenna | Web | 27. srpna 2017 v 7:50 | Reagovat

Přesně takhle to cítím i já, jakmile už se přehoupává na srpen, tak se těším na podzim, kolikrát už i na Vánoce :D má to svoje kouzlo, léto je fajn, ale už se těším zase na změnu, přesně na ty momenty, kdy budu moct ze zimy domů do útulného tepla.

Já jsem celkem maniak na polštářky do postele než na povlečení, ale i to si občas pořídím. Noční setkání mě pobavilo, ale já bych z něj asi byla mrtvá :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama