Strachy a bubáci

3. srpna 2017 v 20:51 | Atheira |  Princezna Lara
Někdo se narodí jako nebojsa, jiný se musí naučit, že popelnice nekoušou a hromady listí nevraždí.

Lara je velmi nedůvěřivý a citlivý pes. Její povahu sestavilo jistě mnoho faktorů, mezi které mimo nešťastný vliv v brzkých štěněcích týdnech patří i to, že je zkrátka jemná duše, která si bere věci více než jiní. Mnoho z toho bylo vidět i v ten den, kdy jsem si pro ni přijela a setkala se i s jejím bráškou.
Poprvé jsme se setkaly na nádraží, jelikož jsem neměla možnost dostat se do místa, kde sídlí azyl. Doteď se divím, že se na mě paní nevybodla. Zájemců bylo mnohem víc, i by si přijeli dřív než já. Já zdržovala skoro týden...

Zatímco brácha s plandavými plachťáky mě při příchodu k autu zuřivě vítal a tančil po sedačce, následně cupital po budově nádraží, okukoval automaticky se otevírající a zase se zavírající dveře, zdravil lidi a při všem, co dělal, jeho výraz říkal: "Čau, tady to je moje, ty seš taky moje, člověčí otroku!"
Lara se třepala, až jí kosti chrastily. O to víc se rozklepala, když byla předána mně do náručí, i když to z počátku vypadalo, že už se víc klepat nemůže. Nakonec se schoulila do klubíčka a usnula.
Brácha našel brouka, na kterého bylo třeba štěkat, Lara seděla a ukoukala jak tydýt. Brácha mě i své opatrovatelce kousal boty a rozvazoval tkaničky, Lara seděla a koukala jak tydýt, začala se znovu klepat.

Čekala nás proto obrovská zkouška, která nebyla lehká. V Lary hlavě totiž nebylo, jak už to tak u štěňat bývá, že ve světě jsou občas strašidla, Lara si nejspíš myslela, že svět je strašidlo.

Pokud se zalekla, brala nohy na ramena, a tak jsme svět vzaly útokem, protože před strachy se neutíká, těm se čelí. Musela jsem tehdy vypadat jak totální blbka, když jsem v nejkritičtějších situacích, kdy bylo vidět, že má skutečně hrůzu, nosila sedmikilového psího mrňouse v tašce, která náleží spíš dvoukilovým seniorům, ale ačkoli jsou prakticky všechny výcvikové rady proti tomu, viděla jsem to jako nejrozumnější řešení a ty pohledy odsuzující mě jako vrchní krávu nevnímala.

Brzy se dostavil první výsledek. Byla jsem ta osoba, která držela tašku, tu tašku, ve které se mohla schovat před všemi číhajícími monstry. Když se bála, šla za taškou a dovnitř do ní. Později taška zmizela, už se nevrátila, ale Lara se přesto v kritické situaci obracela na mě, nespohléhala na útěk pryč.

Problém bylo všechno. Popelnice, samostatně stojící kola, zaparkované motorky, igelitový pytlík, hromada listí nebo keř v dáli. Ačkoli už nebyla taška přítomna, brala jsem Laru vždy do ruky a přinesla k bubákovi, zasmála se mu, pronesla plno vysměvačných poznámek na jeho účet, aby bylo jasné, že vůbec o nic nejde, příšera byla očichána, zesměšněna a... Už to nebyla příšera.
Hodně jsme ale vyrážely do měst, mezi lidi, ruch aut a hromadné dopravy. Z vlaků, autobusů, po chodnících se pohybujících skupin lidí a škály neznámých zvuků se nikdy nestihly stát obludy. Prostě jsou neoddělitelnou a běžnou součástí světa, a pokud se drží po mém boku, také velmi neškodnou. Dokonce i eskalátory se postupně staly překonatelným strachem!

Občas se stalo, že když jsme šly někde přírodou, najednou se zastavila, něco se jí nezdálo a ona nechtěla jít dál. Někdy jsme jen tak stály, seděly na zemi, koukaly kolem a povídaly si o tom, jak je ten trs trávy hloupej a spadlá větev vtipná, přičemž já se snažila přijít na to, co ji vyděsilo natolik, že nechce pokračovat v cestě.
Mnohdy se mi na to přijít nepodařilo. Zdálo se, že strach je její momentální rozpoložení nezpůsobené žádným viditelným předmětem. A tak jsem doufajíc, že není poblíž nikdo, kdo by mě viděl, poskakovala kolem, pokračovala dál v cestě jako retardovaný kůzle a zpívala u toho ty největší kraviny, který mě napadly. Bubák se asi rozhodl, že s takovou blbkou nechce mít nic společnýho, odešel, Lara se začala znovu po štěněcím usmívat a poskakovala se mnou, pobíhala a svět se pomalu přestal stávat strašidlem.

Přesto strašáci nevymizeli docela a nejspíš nikdy úplně nevymizí. Stále jsou chvíle, kdy jdeme a Lara se najednou zastaví, pozorujíc nějaký předmět, který se jí nezdá. Pokud vím, čeho se bojí, vždycky ji nechám sedět na cestě, ona mě mezitím bedlivě pozoruje a čeká, co budu dělat. Vyprávím vždycky hrozný nesmysly a jdu k číhající příšeře, kterou buď poplácám nebo rovnou zvednu, na to se Lara usměje a pokračuje dál v cestě, často přijde předmět také očichat.
No... a pokud se strach dostaví jen tak, zdánlivě z ničeho nic, nezbývá než lítat kolem s klacky nad hlavou nebo zpívat. Dobré je, že jsem už zatraceně dlouho nezpívala ani ze sebe nedělala idiota. Většinou už prostě stačí říct: "Ale notak, blbečku, to už tu bylo tisíckrát a ještě tě nic nesežralo, jdeme." A opravdu jdeme.

Máme před sebou ještě cestu, nějaké problémy, které bude třeba pilovat. Nic ale nejde hned, něco trvá dlouho, instantní věci jsou taky shity a nedaj se žrát. Mám psa s trochu složitější povahou. Cestou k úspěchu je vzájemné porozumění, důvěra a spolupráce. Všechny tři věci jsme za ten rok, co už nám přeběhl, vybudovaly a jen tak něco je nezboří, mají silné základy, které v sobě mají spoustu času, úsilí a nezměrnou trpělivost.

Za rok vám tu směle napíšu, že strach z příšer už je minulostí a bude to pravda. Proti bubákům je totiž zaklínadlo a pokud snad bubáci přerostou v něco horšího, existuje patron, který vám brání záda. Zaklínadla je ovšem třeba se naučit používat a na patrona se umět obrátit.
 


Komentáře

1 Hrobárova Dcéra | Web | 3. srpna 2017 v 21:10 | Reagovat

Od toho je predsa vodca svorky aby riešil problémy a bol pravým šéfom :) Tiež mám komplikovanú povahu ale našťastie vždy za mnou príde, keď si s niečím nevie poradiť. Akurát, keď vonku prší, tak na mňa škaredo zazerá, prečo s tým niečo neurobím...

2 padesatka | E-mail | Web | 3. srpna 2017 v 22:58 | Reagovat

[1]: Náš pes taky nemá rád déšť, a když náhodou musí ven, kouká na mě vyčítavě a kdyby mohl, řekne mi, že jsem se zbláznila... :-)

3 Hrobárova Dcéra | Web | 4. srpna 2017 v 8:31 | Reagovat

[2]: U nás je to rovnaké. Natešene vybehne von a keď zistí, že prší tak sa začne vliecť ako slimák a popri tom na mňa škaredo zazerá, že prečo ju tak hrozne týram :-D

4 Lady Lenna | Web | 4. srpna 2017 v 11:26 | Reagovat

Naše Betynka taky občas štěká na předmět, který se jí nelíbí, i když je to třeba jen něco pod plachtou :D bojí se bouřek a ohňostrojů, ale třeba naše předchozí fenka se i hrozně bála vody. Někteří psi jsou citlivější :D

5 Hanyuu | 4. srpna 2017 v 11:55 | Reagovat

[1]: Já nemám ráda označení jako nějaký vůdce smečky a tyhlety blbovinky. Já jsem prostě jenom člověk, se kterým ten pes bydlí, kámoš a parťák. Nejsme smečka, nejsme obě psi. Máme takový mezidruhový spojenectví. :D

[2]: A divíš se? Lidi taky běžně zrovna neradi moknou. :D

[4]: Ohňostroje a střelbu jsme naštěstí nikdy u žádného našeho psa neřešili.
Tyjo, ale bát se vody musí být docela opruz. Letní koupačky jsou prostě nenahraditelný. :-D

6 D. | 4. srpna 2017 v 12:25 | Reagovat

[5]: Tak to naše pako se vody nebojí, jen o ni nejeví zájem. Jo, proběhnout se potokem, to je prý paráda, ale třeba do rybníka ho z nějakého důvodu nedostanu ani za nic. Vždycky se jen koukne, jestli jako nejsem hráblá nebo co, maximálně se trochu napije. :-D Ale jinak se nebojí nikoho a ničeho, za což jsem ráda. Jako jo, poslední dobou si říkám, že by bylo fajn dát domov třeba i pejskovi s nějakým podobným "handicapem" (až Ben trochu odroste, ale spíš až budu mít vlastní bydlení, což bude minimálně za pět let... ale vyhlídka do budoucna je to pěkná), ale tohle je naše vůbec první štěně, a i když jsem si toho o psech dost načetla, chodím s ním na cvičák a tak, pořád se ještě za pochodu učím nové věci, takže do psa s nějakým podobným problémem, jako má Lara, bych nešla, dokud si nebudu jistá, že mu nějakým neuváženým jednáním neublížím ještě víc.

7 NaTyy | Web | 4. srpna 2017 v 12:50 | Reagovat

Ta je krásná :) přeji jen, aby vám to šlo a byli jen skvělé výsledky :)...

8 Atheira | 4. srpna 2017 v 14:27 | Reagovat

[6]: Já si jí nebrala účelně jako problémového psa. Adoptovala jsem štěně, který jsem si myslela, že bude vlastně celkem normální, až se otrká. Ale je to prostě cíťa a jsou situace, kdy je třeba prostě brát vpotaz, že si věci víc bere.
Tady popisuju hlavně začátek a jsou tu vypíchnutý negativa. Většinu času funguje jako úplně normální pes. Jen je to trochu formule zbrklá. :D

9 Iris | E-mail | Web | 4. srpna 2017 v 15:39 | Reagovat

Tak Agoš se deště nebojí, za to zdrhá před foťákem :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama