Potkaní stáří

7. září 2017 v 20:05 | Atheira |  Z potkaního deníku
Zrovna včera jsem chtěla psát článek, jak nám to s Batmanem hezky jde. Jak je to klidný stařík, který sice vyžaduje více péče, co se hygieny týče a tak, ale jinak má neustále nezbednou jiskru v oku a i s ochrnutýma zadníma nožkama je stále docela poděs.
Jenže pak mu praskla plíce a celý poklidný stáří najednou nebylo.

Dlouho jsem si myslela, že budu v životě s potkany pokračovat, že časem pořídím jiné prcky, až starouši odejdou, tak další... Jenže když pak odešel Sheldon, začala jsem nad tím rozmýšlet víc a víc.
Celá patálie se začala rýsovat v létě, kdy mu bylo něco přes rok, nepatrný pupínek se po čase měl změnit v absces. Ještě když byl relativně malý, jela jsem na veterinu s myšlenkou, že je to nádor, domněnka mi byla vyvrácena, nasazena antibiotika a doporučeno pravidelné čištění, až za pár dní bulka praskne.
Netrvalo dlouho a přidal se zánět močáku, se kterým jsme vlastně lítali po doktorech až do samého konce. Shodou okolností ovšem nezpůsobil konec tento neduh, ale velmi agresivní nádor v břiše, který se objevil z čista jasna. V jednu chvíli na sonu nebyl, za týden už ano. Neoperovatelný... Den od nálezu Sheldon zemřel v pátek 13.května 2016 ve dvou letech.
Zbyli mi dva černoši, Batman s Robinem. V tu dobu jsem ještě reálně rozmýšlela nad tím, že k nim někdy přibudou nějaká mrňata, časem jsem ale začala rozmýšlet nad tím, kolik potkanů reálně umře v klidu a bez komplikací a závažných zdravotních problémů - prostě na stáří - a vůle pořizovat další opadala víc a víc.

Měla jsem tři potkany, z nichž pouze jeden zemřel v podstatě k stáru (chvíli po druhém roku života) a tak nějak sám od sebe. Byl a najednou nebyl... Robin.





Batman byl narozdíl od poseroutky Sheldona a ťunti Robina velmi houževnatý a v nejlepším věku taky trochu parchantík. Už z toho důvodu, že to byl silný a odolný potkan, věřila jsem v to, že se těch tří let a možná ještě kouska navíc opravdu dožije.
Přestal ale chodit na zadní nohy a postupně vyžadoval čištění, protože se počurával a byl by špinavý a víc smrděl. Denně jsem ho proto čistila a častěji mu i měnila podestýlku. Včera jsem ho znovu vyčistila, dala do krabice se skartovanými papíry, kde čekal než jsem mu doma uklidila. Když jsem ho šla dávat domů, vykoukl z chumlu papírového skartu a smál se očima jako vždycky. Byl děsně žravý, na jídlo se nechal ukecat vždycky. Jen jste zavolali Batmane, věděl, že je jídlo a už se hrnul, a to i navzdory nefungujícím zadním nožkám.
Dala jsem ho domů a on se ihned pustil do nějaké dobroty. Pak přišel záchvat sípání. Nejprve jsem si myslela, že mu něco zaskočilo. Snažila jsem se mu pomoct, kouknout do krku, vyndat sousto, které mu vadí, jenže žádné nebylo... Jančil jako pominutý, snažil se nadechnout a já si myslela, že se mi už každou chvíli musí udusit. Jenže najednou to trvalo dvacet minut a on pořád lapal po dechu a mě najednou docházelo, že mu nezaskočilo...
Postupně se uklidnil, jako by záchvat přešel, ale pořád lehce chrčel. Místy popčikával, ale vypadal, že se lepší.
Na veterinu jsme jeli dnes. Kdybych bývala vyrazila hned a nevěřila tomu, že by třeba ještě mohly pomoct antibiotika, že to třeba nebude až tak fatální, mohla jsem mu ušetřit ten jeden den...

Dnes frkal, jako by měl rýmu, ale zmizela mu z očí ta jeho jiskra, kterou míval. Ta, co se vždycky tak smála, když se na vás podíval. A tak jsem se dneska dozvěděla, že na levé plíci nejspíš měl nějaký vřed nebo něco podobného, co prasklo a způsobilo, že celá ta jedna plíce je už úplně mimo provoz. Ta druhá funguje už jen z menšinové části a Batman se prakticky dusí, topí, jelikož se plíce plní vodou... A nebylo nic, co by mu pomohlo a ulevilo víc než rozloučit se s ním a uspíšit mu jistou smrt.

Že se ale pravděpodobně nevrátí domů živý jsem ale tušila víc, než mi bylo příjemné, už v tu chvíli, kdy jsem viděla, jak se mu z očí ztratil ten Batman, kterého jsem téměř tři roky znala.

Potkani jsou úžasná zvířata, ke smůle všech potkanářů velmi krátkověká, ačkoli to jim samozřejmě nevadí, nevnímají to, vnímají jen kvalitu života, kterou jim ovlivňujete vy sami. Ke smůle potkanů samotných jsou to ale zvířata náchylná k tolika zdravotním komplikacím a nemocem, že je až bláznivě nepravděpodobné, že váš potkan nebude mít rakovinu nebo jiný problém. A tohle je to, co mě nahlodává nejvíc, co mi zabraňuje vůbec přemýšlet nad tím, že bych někdy v budoucnu měla potkany, ačkoli si ráda říkám, že někdy v budoucnu, třeba... nějaká pořádná skupinka.
Proti tomu ale jasně mluví, přímo řve, osobní zkušenost, kdy dva potkani ze tří odejdou tak, jak nechcete vy a jak nechcete pro ně. Na druhou stranu vím, že jsem svým potkanům dala mnoho. Žili kvalitní život a odešli ve chvíli, kdy už to jinak nešlo. Dva z nich v takové, kdy pro ně byla vysvobozením už jenom smrt... A proto bychom se k ní neměli stavět jako k tomu nejhoršímu na světě. Všem nastane chvíle, kdy je to najednou ta lepší cesta.
 


Komentáře

1 StrYke | E-mail | Web | 7. září 2017 v 21:19 | Reagovat

Bohužel ta častá rakovina je dána tím, že všichni potkani sehnatelní k chovu mají předky z laboratoří, kde byli pěstování k výzkumu léčby rakoviny a tudíž i k jejímu umělému vyvolání.

2 naoki-keiko | Web | 7. září 2017 v 21:25 | Reagovat

Nám šíleně dlouho umíral křeček. Prostě  ztratil tu jiskru v oku, přestal si hrát a rostl mu nádor na bříšku. A už s tím nešlo nic dělat. A pak umřel.
Od kamarádky, která měla potkany vím, že dlouho nežijí. Myslím, že otázka jejich chovu by měla být nastavená, že je chceš chovat, protože tě to těší, že se mají u tebe dobře a prospívají. Jak jsi napsala, ona ta smrt je prakticky jediný východisko ke kterému spějeme všichni. I kdyby jsi chovala papoušky, kteří se v průměru dožívají sedmdesáti let, tak musíš počítat, že jednou umřou.

3 Atheira | 8. září 2017 v 6:23 | Reagovat

[1]: já nejsem z těch, co si pořizují zvířata, o kterých neví ani základní věci...

[2]: ono o délku života ve výsledku nejde... Být to jen o tom, že žijí krátce, tak je to vlastně fajn. Jenže ono se fakt musí počítat s celkými zdravotníni problémy... A stejně všichni v skrytu duše doufaj, že je to nepotká. Tenhle článek měl i hodně ukazovat na to, že je fakt na místě čekat,že potká...

4 Lucirä | E-mail | Web | 8. září 2017 v 7:26 | Reagovat

Měl super život, jako všechno tobě svěřené zvířectvo, a to je hlavní. A navíc, který další potkan může říct, že se v důchodu věnoval natáčení videí o knihách?

5 Lady Lenna | Web | 8. září 2017 v 13:21 | Reagovat

Jaj, to je smutné. My tyhle malé mazlíčky doma nikdy neměli, vždycky jenom pejsky, takže fenku máme už 11 let. Asi bych měla strach mít potkana, když bych věděla, že mi za 2 - 3 roky zemře. Je to smutný příběh.

6 MorphoKeiji | Web | 10. září 2017 v 10:45 | Reagovat

To mě moc mrzí. :( Potkani jsou úžasní, kdysi jsem měla pár zverimexových, kteří vždy odešli příliš brzy na nějakou nemoc, a později dva kluky s PP, kteří se mnou byli dlouho, ale jejich odchod mě taky zasáhl. Jsou to zlatí tvorové. Snad se ti brzy rány zahojí, někdy se holt sávají věci, kterým se nedá předcházet, a těch možností je tolik, že člověk prostě nemůže odhadnout, co bude následovat. :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama