Přepadení

9. září 2017 v 19:29 | Atheira |  žila byla jedna blondýna
To na mě bylo zosnováno hned dvakrát. To lepší je kreativního rázu, to druhé je podobné tomu, o čem jsem psala už minulý rok, i když mu chybí ta vtipná část... závěr stejný. Bohužel, bohudík?

Přepadení č.1 - to příjemné
Není tomu zas tak dávno, teprve pár týdnů, kdy mě přepadlo nutkání čmárat. Kreslení mám ráda, hodně jsem se dříve ale věnovala kreslení portrétů tužkou. S pastelkami jsme si až tak moc nerozuměly, a proto jsem na ně rezignovala. Důvodem našeho neporozumění ale bylo to, že jsem se snažila dělat něco tak, jak už to udělal někdo přede mnou, držet se nepsaných pravidel a nenechala jsem je dělat svou práci mou rukou, mou hlavou a citem.
To rozhodnutí přišlo úplně náhle, ani nevím jak. Najednou mi hlas v hlavě řekl: "pořídíš si malý bloček na kreslení" A tak jsem jednoho dne vlítla do papírnictví a pořídila si ho.
V hlavě jsem měla představu, šla jsem rovnou po náčrtníku z té konkrétní kolekce, ze které je i ten na obrázku, ale k mé smůle byly motivy, které se mi líbily nejvíce, buď linkované nebo čtverečkované. Čisté listy měly jen dva. Ve formátu, který jsem si původně představovala nabízeli jen s duhovými kočkami a ten jsem fakt strašně nechtěla. Nejsem holt kočkař... Mou záchranou byl tenhle, o něco menší, ale nakonec se právě tento formát ukázal být mně naprosto vyhovující. Motiv mě sice neuchvátil, ale milý a aspoň z části splňující mé představy nakonec vlastně je.
Do vazby jsem si dala snítku sušené levandule, která ho dělá ještě o to víc speciálním, že tak hezky uklidňuje a voní.

Představa o nahodilém čmárání různě, kde mě napadne a co mě napadne, se ještě chvíli nerealizovala, nosila jsem ho tak různě v batohu a ne a ne se do toho pustit.
Ledy se prolomily teprve včera a začaly vznikat obrázky. Ne zrovna nějaká díla, když chci něco, co bude mít blízko k dokonalosti, vezmu tužku a nakreslím něčí ksicht... Od tohohle bločku jsem si ale slibovala, že bude jakousi transformací mého vnímání světa, nebo spíš existence obecně. Je to barevný a možná to vypadá i trochu zdrogovaně, ale je to moje a má to pro mě smysl... Ale drogy neberu, fakt. :D Spěšný náhled do jeho nitra vám ale poskytnu možná až někdy časem, až toho bude víc.

Přepadení č.2 - myšičko myš...
Z novostaveb to možná neznáte, z bytů nejspíš také ne. Ze starších domů na vesnici a z bývalých statků nejspíš možná ano. Já si třeba pamatuji noční číhání na myš i z dětství, kdy se nám přes zimu vždycky aspoň jedna proloudila domů skrze půdu... No a pokud bydlíte na kolečkách u lesa, je to prostě věc, která se stane, nějak se s ní vypořádáte a žijete dál. (Počítám s tím, že to tu lidi ví, ale došlo mi, že ti, co to věděli, už sem asi ani nechodí, někteří to zapoměli, jiní ani netuší - mé bydlo jest mobilheim... Je to bláznivý, asi i divný, ale zamilovala jsem si to. Je to prostě jiný... Ne pro každýho, ale když jste správně ujetí, je to boží. :D) Moje brzké ranní (před pátou ráno) a noční venčení navíc vypadá tak, že nezavírám dveře, takže jednoho dne čekám minimálně sovu nebo tak něco.
Abych ale navázala zpět k tématu - myš... Včera jsem z koupelny (Jo, když už jsme u toho, mám koupelnu, do lesního potůčku se fakt koupat nechodím, a je tam splachovací záchod, nechodím za trnkový keř... na to se vždycky každej hned zeptá, tak abyste nemuseli.) slyšela divný škrábání na stěnu a myslela si, že to je Lara. Jenže jak jsem pak zjistila, ta spala na křesle úplně někde jinde. Ale nějak jsem si s tím nedělala hlavu. Mohlo to být z venku a jen to vypadat, jako že je to uvnitř.
A tak se tak ráno válím v posteli, když v tom najednou Lara vystřelí z peřin a letí se kouknou za roh. Pak se vrátí, jakože nic. Udělá to ještě takhle asi dvakrát, takže jdu za ní, protože už se mi to přestává líbit.
Stojím před linkou, čumím a nic. Koukám pod linku, jestli tam neleze pavouk, rozhlížím se po mouše a taky nic.
Nakupovala jsem dárky, tak jsem se k tomu zase vrátila, protože jsem byla úplně ve vánočním rauši. Lara se na předmět svého zájmu taky vyprdla a šla se válet. Když v tom slyším chřoupání tvrdého chlebu.
Je těžký si zvyknout na to, že tlumené okusování čehokoli už neznačí, že někde za dveřmi je moje vlastní hlodavčí armáda. Ty myšky si stejně časem nejspíš pořídím znovu, protože mi to prostě nějak chybí...
A tak jsem měla takovou tu trapnou chvilku, kdy se mi dařilo jen blbě čumět, než mi seplo. V mém mozku probíhala data asi podobným uskupením: "á, to myš jen kouše... nemám myši... vlastně potkan... AHA" a v tu chvíli jsem vystřelila jak nikdy, popadla baterku a rovnou pod linku, kam předtím chodila koukat Lara. Někdo tam přinesl kousek chleba, který jsem ještě měla v kelímku na ledničce pro Batmana.

Musela jsem, i když nerada, nastražit pastičky. Dělám to jen s těžkým srdcem, ale po loňském nepřetržitém snažení chytit myš, která mi sem chodila po nocích jezdit na kolečku a vrzala a vrzala, než mi došlo, že myším na noc kolečka vyndavám právě proto, aby nevrzaly, tak, aby nepřišla k úhoně a já ji mohla někde pustit, vím, že je to vlastně nemožné.
Jedy se mi příčí, protože je to prasárna největšího kalibru. Asi jako takový ty lepicí pastičky, které sice chytí myš živou, ale neudrží ji živou, jen ji utrápí k smrti. Ze všech možností mi rychlé zlomení vazu přijde jako ta nejmíň odporná věc.
Odpoledne jsem slyšela znovu chřoupat chléb, posvítila jsem pod linku a byla tam. Jedla si chleba, koukala na mě. Nevadilo jí ani, když kolem lítala Lara. Nevadil jí hluk, mluvení, bylo jí to všechno jedno.
Byla mladinká, ještě měla takový ten heboučký medvídkový kožíšek, co mívají v době, kdy už jsou sice samostatné, ale ještě ne úplně dospělé... A v závislosti na tom taky byla prostě hloupá.
Ta loňská byla dospělá mréca, oprsklá a vychcaná. Než jsem přistoupila na metodu pastiček, hrály jsme spolu vcelku složitou hru a nebylo úplně zřejmé, kdo tu má náskok. Mám dojem, že celá ta akce trvala tak týden, ne-li víc, pak došlo na pastičky a ještě pár dní trvalo, než přestaly klapat naprázdno a návnada přestala sama odcházet. U té dnešní byl problém, že zalezla za linku a tam jsem neměla ani žádnou možnost snažit se ji nějak odchytit, jak jsem to zkoušela vloni.

Achjo, mně je to vždycky tak líto. Hlavně i proto, že opravdu znám myši a vím, jaká to jsou zvířata, nejsou pro mě ničím míň než kdy byly moji hlodavci. Jsou všichni stejní... Jen s těmi z venku se prostě nijak nedomluvíte.
 


Komentáře

1 padesatka | E-mail | Web | 10. září 2017 v 10:10 | Reagovat

Taky si pamatuju ten zvuk, když se zaklapne pastička na myš. Pět jsme jich měli, cvakala jedna za druhou... :-(

2 MorphoKeiji | Web | 10. září 2017 v 10:56 | Reagovat

Achjo, tady se prochází hlodavčí smrtka. Pohled na myší pastičky jsem taky nesnášela. Rodiče přítele mají zahradu v osadě, a i když vím, že ti hraboši prostě to pěstěné jídlo ožírají a stahují a nejde je asi nijak jinak zahnat, pohled na tu nastraženou pastičku ve mně vždycky budil pocity ji nenápadně zlikvidovat, než by měla způsobit smrt. Asi právě proto, že jednoho zabije a druhý přijde znovu. Doma když ti běhá myška, to je asi něco jiného, z toho bych taky neměla úplně dobrý pocit a asi jak říkáš, pastička je nejrychlejší a nejšetrnější. Ale je mi z toho prostě taky nějak smutno.
Mobilheim jsem si googlila a vypadá to suprově! Tyjo, něco takového by mi taky úplně stačilo!
A přeji hodně inspirace do nového nártníčku! Taky nesnáším, když nemají přebal, jaký si představuji... nemám pak chuť do něj psát/kreslit, vůbec jej u sebe nosit... :D

3 Atheira | Web | 10. září 2017 v 11:35 | Reagovat

[2]: Venku je pro mě právo zvířat na život svatý. To bych se netkla ani vosy. Samozřejmě pokud na mě neútočí jako první. Ale když ti domů vleze myš, je to fakt složitý. Protože ona nejenom, že ti tu bude všude lézt, čůrat a posléze smrdět, ale není to samotářský tvor, takže by jich tu později určitě přibylo. A taky mají ve zvyku všechno zničit, takže je dobrý se té jedné zbavit rychle, ačkoli mě to prostě fakt netěší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama