Klikni →ZDE← a podívej se na mé další blogy.

Nejnovější články:




Začít kávou

14. října 2017 v 21:59 | Atheira |  žila byla jedna blondýna
To je velmi důležité. Bez kafe není den, a proto jsem ani tuto sobotu nezačala jinak. Sice jsem měla v plánu rohlíčky plněné čokoládou, v mých představách zatraceně lákavé a totálně boží. Jenže od představ se dost lišily, především strukturou a tou (ne)měkkostí, která se jim nedala odepřít.
Ta čokoláda uvnitř ale byla fajn. Hlavně ráno ještě teplá. Ale ta není moje dílo, to se dneska zatraceně nepovedlo. A to jsem se na něj tak těšila.

Co se ale povedlo byly tortilly na začátku týdne - článek už je na jídelním blogu zde.
Stále doplňuji zvířecí blog, vzpomínám na staré zážitky, objevuji zapomenuté věci, ale přenášení článků pořád nějak nemá konce. I z toho důvodu se zatím více nevěnuji dalším. Chtěla bych to už mít všechno konečně hotové a pak se do toho vrhnout po hlavě.

Dneska se povedlo víc věcí, některé úplně nevyšly, ale s tím se nedá nic dělat. Počasí ale přálo a se sestrou jsme konečně uskutečnily plánované podzimní focení. Zatím nevím, jestli mu přičíst úspěch či nikoli. Prostě... Když nikdo nevolá "sýýýr", tak sýr ani neplatí. To se dělá na takových těch křečovitých společných fotkách ve vánočních svetrech.


Ráno jsem měla přesně připravené. Vylezu kolem šesté a hned nacpu do trouby předpřipravené čokoládové rohlíky, o kterých jsem se vyjádřila už výše. Plán se ale lehce změnil, když mě probudila zírající Lara stojící nade mnou. Hned jsem se zděsila, co jí zas je, vždyť jí přece nemá být po čem špatně!
Rozsvítila jsem, prohlásila "tak jdeme" a ráčila se hrabat z postele. Na hodinách bylo vidět něco málo před pátou. Touhle dobou ve všední dny jsem už dávno nasnídaná a vyrážíme na ranní venčení, tak mě napadlo, že možná blbne proto. Jak jsem ale zvedla peřinu, Lara se bleskově nacpala pod ní, přimáčkla se ke mně. Jak jsem si lehla, naknedlila se mi hlavou na polštář, div mě nedusila psím dechem, a zařezávala dál.

Tak jsem se chvíli ještě válela, než došlo na realizaci těch rohlíků. Stály za prd, ale aspoň se mi kapučíno podařilo po dlouhé době zase správně, jak má být.
Mám koupený kávovar DeLonghi, který nefunguje na principu běžných pákových kávovarů, ale na napěnění mléka má zabudovanou vlastní nádobku, kde pomocí páry přivádí napěněné mléko trubičkou rovnou do hrnku s kávou a vytváří tak kapučíno. Skvělá věcička, jenže důsledkem velmi častého používání a manipulace se mi povedlo ulomit takovou záklapku, kterou se upevňovala trubička do té nádobky. Šlo tomu pomoci tím, že jsem ji vždycky přivázala a mléko se vesele našlehalo i tak. Jenže v posledním měsíci jsem řešila, že to nejde už ani tak a byla z toho docela rozmrzelá, protože jsem si na takový domácí servis už docela zvykla. Na druhou stranu se mi nechtělo kupovat nový kávovar, protože tenhle nemám zas tak dlouho.
Dnes ráno jsem si ale všimla malé dírky v nástavci, který způsoboval, že pára odcházela ven kudy neměla, mléko teklo jen čurkem nenašlehané, pára lítala všude kolem, až to vypadalo, že mašina vybouchne a sbohem kapučíno! I to se mi povedlo spravit obyčejnou gumičkou a mohla si dopřát kávu s takovou vrstvou pěny, jako už dlouho ne.
Tak snad to ještě nějaký čas vydrží.

I když jsem při cestě do obchodu měla pocit spíš předvánoční - předchozí myšlenky na dárky a tak dál - zbytek dne se nesl spíš v duchu perfektního babího léta, které vyhánělo lidi ven na procházky a výlety. Tolik cizích lidí a cizích psů jse tu už dlouho neviděla. Bod pro Laru - z ani jednoho tohoto psa nechytla hysterák, ba ani jedinkrát neštěkla! Bod pro zcela cizí paní - úsměv na tváři a opakovaná slova chvály na hodného pejska taky dělají své. Když se lidi netváří jak vrazi a jsou ochotni směrem ke psu, který je z nich nejistý, taky aspoň nějak komunikovat, je to hnedka jiná. Bod pro holku, která se na Laru už z dálky usmívala, protože mýmu psu očividně děsně zvedla náladu, soudě z toho, jak se celá rozjařená otáčela, jak kdyby říkala: "koukej, já se jí líbím!"

Počasí jsme se se sestrou rozhodly využít a vydaly se fotit. Nikam daleko, skončily jsme prakticky za zahradou, přesto jsme si vybraly velmi pěkné místo pro takové období. Střídavě jsem fotila já ji, ona mě, abychom zase měly jen tak pro radost nějaké nové fotky.
Sice nás pak řádně nakrkli prarodiče, kteří nám začali přes půl lesa vyřvávat Laru a čekali, že za nimi přiběhne. Nepustila jsem ji, ani mě nehne, už vůbec ne v takovým provozu cizinců.
Došli blíž. Lucka se celou dobu pokoušela s ní taky vyfotit pár svých fotek, ale babička to nevzdádala. Snaha o žádost, ať na ni nevolá, že se s ní snažíme fotit, se nesetkala s úspěchem, rozptylovala nám ji dál. Lara je pes, co se nechá rozptýlit velmi snadno.
A tak jsem Laru za nimi prostě nepustila a snažila se opakovat, aby nám na ni nevolali.
"Já vím, že ji nechceš pustit!" dostalo se mi v odpověď, aby ji babička následně zase vyřvávala a snažila se ji přivolat.
WTF! Tak tohle je domluva jak s debilama! Focení skončilo, sbalily jsme se domů a já ještě pěknou chvilku bojovala se zkaženou náladou.

Spravila jsem si rozpoložení na vyřezávání dýně. Nešlo o typicky halloweenskou činnost, ale mamka před pár dny mluvila o tom, že by chtěla k obchodu vyřezané dýně, nějakou čarodějnici, do té se chystá pustit sestra za pár dní. Já ale přišla s návrhem, že jak je po ránu ještě tma a odpoledne se začíná stmívat stále dřív, mohla by mít také jednu dýni s nápisem OTEVŘENO, což se jí velmi líbilo a dnes mi přivezla už připravenou, vydlabanou dýni. Na mě bylo ji jen vyřezat, ale i tak jsem toho měla po dokončení skutečně plné zuby. Být tam víc písmen, tak do toho kopnu.

Zároveň jsem dnes ukořistila nálož čítající kolem šedesáti cibulek tulipánů, květin, které jsem si vždycky přála na záhonku mít ve větším než velkém množství a pokud všechno půjde, jak má, v příštím roce se toho konečně opravdu dočkám. Mamka dostala od nějakého zákazníka, který toto vozí domů ve velkém a všichni jsou tam už značně otrávení a cibulky není kam dávat, plno balení cibulek různých květin.
S výrazem malého dítěte o Vánocích jsem spustila, že chci tulipány, hodně tulipánů, všechny ty tulipány! A dostala jsem obrovské balení, kde jich je dokonce sedm druhů.
Dnes odpoledne šly tedy všechny do země a uvidíme, co z toho bude.

Na večer už jsem se uchýlila do své chýše, kam dorazila i sestra. Na kávu a drb, přičemž navrhla, abych vyhledala téma, které ji kdysi zaujalo. Četla nějaký článek obsahující nejděsivější věty, které kdy pronesly malé děti. Vyhledala jsem to a klikla na první článek. Byly to opravdu perly, to se musí nechat.
Třeba následující skvost je třeba fakt dost znepokojující :D A že jich takových je mnohem víc.

Čtyřletá dcera mého kolegy si myslela, že vrčení ve vodovodní trubce v kuchyni způsobují "bílí vlci" a ten zvuk ji vždy děsil. Jednoho dne seděla na kuchyňském stole a řekla: ,,Mami, bílí vlci nejsou špatní... Jsou to naši kamarádi." Máma ji v této myšlence podpořila tím, že jí řekla: ,, Ano, bílí vlci nás chrání. Jsou to naši kamarádi." Potom ji dcera doplnila: ,, Jsou našimi kamarády, ale ten muž, který se platil na podlaze a stál u mé postele, tak ten není."

Nevím, jestli bych na místě matky chtěla dál sdílet dům s tímto dítětem... A hlavně, jestli bych i nadále chtěla žít v domě, kde se prý nějaký chlap, který rozhodně asi nebude členem rodiny, plazí po podlaze jako by nic.

...

A víte co? Je to možná trapný, ale já jsem tak strašně, strašně moc unavená, že prostě musím jít spát. Zítra jsem původně chtěla zkusit upéct buchty, ale po dnešním fiasku s rohlíčky se mi do toho úplně nechce, protože jak se mi jednou něco takhle nepovede, chce to dát si pár dní voraz, protože když to neudělám, nepovede se mi ani to další, ani další a ani to po tom... Takže asi žádný buchty.
Když už nic, tak ale úžasný a skvělý, mňamózní flat white (to je jakože kafe :D) zítra bude.


 


Komentáře

1 Keiji | Web | 14. října 2017 v 23:24 | Reagovat

Závidím ti chumlací Laru! Akina se mi obloukem vyhne, když jí nabídnu deku. Pokud odejdu z postele, jo, to je hned jen její. Ale když se vrátím a chci, aby tam se mnou zůstala, vlezu si tam a ona zdrhne. Netýkavka. I když netvrdím, že je to zrovna výhra v loterii, mačkat se ke mně v posteli. :D

Tak doufám, že ti podomácku opravený kávovar ještě dlouho bude sloužit a že se i dočkáš pořádné záplavy tulipánů, až si budeš připadat jako u polí v Holandsku! :D

ps. ty fotky jsou fakt nádherný, úplně pohádkový. I když příběh za nimi nestojí zrovna ve stejném, pozitivním duchu (držení chudáka Lary když ji někdo volá a ona by určitě tak chtěla běžet! :D) Tyhle trable s prarodičema znám, to jim prostě nevysvětlíš.
A na první fotce se Lara krásně usmívá. :D

2 Atheira | Web | 15. října 2017 v 8:02 | Reagovat

[1]: Ona je Lara tulící od štěněte. Prvních čtrnáct dní s ní jsem se vyspala jen málo, protože se děsně mačkala. Když jsem spala na boku, choulila se mi pod bradu. Když jsem si lehla na břicho, ležela mi za krkem. Až později se sama začala šoupat po posteli pryč, aby měla svůj prostor, ale občas se prostě z ničeho nic přijde mazlit. Třeba sedím u počítače, ona se mi vecpe na křeslo a strčí mi hlavu na nohy a usne.
Ale naštěstí jí taky vyhovuje spát tak, aby nebyla omezená na prostoru - hrozně ráda se natahuje jak špagát a zabírá děsný množství prostoru a došlo jí, že když tohle bude provozovat moc blízko mě, tak ji stejně vždycky někam šoupnu. :D Mám stejně podezření, že jí šlo hlavně o tu peřinu. Ona se umí zachumlat pod deku, ale peřiny jí moc nejdou, tam vždycky strčí jen hlavu a zbytek zůstane čouhat, tak přišla škemrat, abych tu peřinu zvedla, aby se tam mohla nahemovat celá. :-D

Úsměv je taková specialitka. Nevím, jak se to naučila, buď sama od sebe nebo si to skutečně přebrala z toho, že jsem, jak byla malinká, vždycky když jsem se odněkud vrátila, i kdybych šla třeba jen s odpadkovým košem, na ní schválně ze srandy házela obrovský úsměv a zubila se na ni a dělala u toho opičárny. Ona teď pokaždé, když vidí někoho, koho má ráda, tak už z dálky se vrtí a háže po něm zubaté úsměvy a všichni z toho maj hroznou srandu, nadšeně volaj, ať se usměje a ona je z toho celá ještě víc nadšená, takže se směje a směje. Sestra s ní takhle blbne pořád, takže se na sebe dovedou ksichtit pomalu celou věčnost. :D Docela fascinující je, že ona svým způsobem cení zuby, někdy odhalí vlastně úplně všechny, co v tý hubě má, ale není to výhružka ani snaha zastrašit, je to opravdu veskrze pozitivní a přátelské gesto, který ale v podstatě prostě nemůže být psí, ale spíš fakt člověčí, protože psi na sebe kamarádsky zuby takhle necení. Když se dostane "do ráže", tak má fakt vidět celý dásně, jak se "tlemí" a k tomu se vrtí a poskakuje a je hrozně šťastná.  Když se jí takhle zalíbí nějaký cizí člověk, je ze začátku trochu vedle z toho, o co že se to ten pes pokouší, protože  vidí, že to cení zuby jak příšera, ale nevrčí to, nýbrž vesele tančí. :D

Prarodiče přišli až v době, kdy jsme měly převážnou většinu fotek hotovu, tak aspoň že tak. Je ale pravda, že nebýt jich, zůstaly bychom tam asi mnohem déle. Sice nám za nima neutíkala, ale pořád se po nich ohlížela a čekala, jestli teda může nebo ne a zajímali ji. I to stačilo, aby ji prostě rozhodili a nebylo možný s ní vyfotit kloudnou fotku.

3 Magdalena | E-mail | Web | 15. října 2017 v 11:19 | Reagovat

Po delší době jsem sem opět zavítala a mile mě překvapil pečící blog :-) Ačkoliv je zatím v rozpuku, těším se až tam přibude i zbytek receptů. Jsem totiž odhodlaná něco zkusit.

Fotky z lesa jsou fakt hezké, zalité sluncem a srší z nic pozitivní energie babího léta, které teda zatím bohužel moc nebylo. Těch slunečných (a teplých) dní od prvního září by se dalo spočítat na jedné ruce.

Včera bylo ale fakt hezky takže kdo mohl, ten vyrazil do terénu, včetně mě (i když mi nebylo zrovna dvarkát dobře, ale kdo by seděl doma zavřený, když je venku tak hezky) - na tůru mezi vinice, které teď taky hrají všemi barvami.

A pro Laru bod za výdrž při focení.

4 Verity | Web | 15. října 2017 v 13:07 | Reagovat

Na tý první fotce se Lara tváří dobře creepy, ale ta druhá je boží!

5 Keiji | Web | 15. října 2017 v 18:06 | Reagovat

[2]: Jo, už jsem viděla pár "zubících" se psů v přátelském gestu, je to určitě odkoukané od lidí. :D Ale věřím, že na psy to může působit trochu matoucně. :D

6 padesatka | E-mail | Web | 17. října 2017 v 16:00 | Reagovat

No jo, dvě modelky... :-)
U ségry jsem už byla, taky hezký.

7 Siren | E-mail | Web | 20. října 2017 v 10:48 | Reagovat

Ty fotky jsou vážně kouzelné ! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama