Dlouhý krátký den

25. prosince 2017 v 20:13 | Atheira |  žila byla jedna blondýna
V noci na Štědrý den se mi blbě spalo. Ne ze stejného důvodu, který mi nedovolil zamhouřit oka na moc dlouho, jako v dětství. Letos viselo ve vzduchu něco, co mi bránilo usnout. Jelikož jsem však plánovala vstát velmi brzo, po třetím probuzení kolem jedné ráno jsem se už cítila opravdu bezmocná a naštvaná. Viděla jsem tu zombie hrabající se z peřin, neschopnou cokoli dělat, s kruhama pod očima, a to mě rozesmutňovalo. Má představa Vánoc byla jiná. To ráno jsem si nějak vymyslela, chtěla ho tak mít a nějak se zdálo, že je všechno proti mně...


Přesto jsem před čtvrtou ranní vystřelila z postele a nepřemýšlela o tom, jestli jsem dospalá nebo ne. Vánoce jsou jen jednou do roka. To nejhezčí období v roce je jenom jednou, teď už je to krok za krokem k létu, musím nějak nabrat sílu do toho hororu, co se nenápadně přibližuje!
Nebyl čas zahálet, plán byl vyrazit ven. Hned.
Většinou mě totiž mezi lidi nic moc netáhne. Nemám to ráda, pocity z toho bych nepopsala úplně jako příjemné a raději volím vypadnout do lesa, pokud možno tam, kam lidi nechodí.
Ulice v brzkých ranních hodinách ale mají své vlastní kouzlo, které na mě působí možná stejně jako les. Za každým rohem, živými ploty a zídkami se totiž schovávají kouzla. V průběhu roku na vás v tuto dobu jen lehce dýchnou, občas něco pošeptají. V době Vánoc ale v těch ulicích chodí s vámi, vznášejí se vám nad hlavou, a to je v liduprázdné vesnici a přízračném tichu to, proč stojí za to vyhrabat se z postele.
Jediné štěstí, že si to nepřečte nikdo z mého okolí a nerozhodne se tím řídit. Protože kdyby se tak stalo, velmi ráda bych vás požádala, ať koukáte zůstat zalezlí doma a nemrvíte mi moje skvělý chvilky!

Teprve potom byl čas na snídani (ne, zlatý prase mě moc nebere), kafe a příjemné lenošení za tónů hudby.

V těchto momentech čas ještě stál. A jestli ne, tak se pohyboval jen nepatrně.
Od zdobení stromečku přes prostírání stolu, courání po venku a kafrání nad kávou či čajem jako by se čas zbláznil a chtěl dohnat všechno to, co ráno zameškal.
Co do počtu hodin jsem měla den dlouhý, pocitově se ale od poledne opravdu hnal jak ďas. Nejspíš se těšil na dárky. Přesto jsem si ho ohromně užila, a co víc, ten duch Vánoc se mě skutečně držel, chybějícímu sněhu navzdory.

Najednou jsme seděli u večeře, rozbalovali dárky a Lara se mi snažila odkousnout ruku v rameni a na klín mi cpala nově získané hračky. S mývalem se prý můžu jít bodout, opět zabodovala Gabča. Asi jí prostě z tý plyšový potvory cítí... A Lara má Gabču ráda! A že jsou Vánoce těmi svátky, kdy na sebe mají být všichni hodní, prý se jí prostřednictvím článku i omlouvá za to, že jí málem vypíchla oko, když zrovna letěla kolem.
Dobře, to neřekla, ale je dobrý si představovat, že by třeba mohla... :D


Rozbalování dárků bylo naproti celému dni zdánlivě nekonečné. Tedy, ta část s rozdáváním stála vážně za to.
V jednu chvíli jsem tak, zavalená ze všech stran, o ostatních členech rodiny nemluvě, koukala za stromek, který mě mezitím zuřivě kousal do ramene. S obrovským zoufalstvím v duši jsem hlásila, že tam pořád jsou. A bylo jich tam hodně a nemizely, přestože se všude kolem kupily. Jak kdyby je ten stromek sral nebo co.
Když jsem se pak dostala k rozbalování těch svých, Lara na vedlejším křesle už měla rozbaleno a pojala rozbalování dárků jako nezměrnou radost z trhání papíru, nikoli toho, co je zabaleno v něm. Každý jednotlivý papír ze všech mých dárků proto rozebírala na mikročástečky, aby se to z toho koberce pak ještě líp uklízelo.

Hororové pocity z nutnosti popasovat se s kousajícím stromkem a faktem, že někdo musí vlézt až pod něj a ještě dál, aby byly skutečně rozdány všechny dárky, naprosto přebila ta radost ze všeho, co se mi později objevovalo pod rukama. Nesmírně nadšená jsem byla i z naprostých maličkostí, které přecijen jsou zase o trochu osobnější, když vidíte, že člověk, co vám je dal, ať už jakkoli zoufalý z neschopnosti letost něco pořádného objevit (jak jsme se ostatně s Verčou shodly obě), vlastně při výběru skutečně hleděl na to, že to vybírá pro vás a ne prostě proto, aby vybral nějakou nouzovku. A to potěší snad mnohonásobně víc než cokoli dalšího.

Topila jsem se tedy v horách papíru a v rukou se mi objevovala jedna boží věc za druhou. A co je nutné podotknout, letos jsem měla takovou radost a správnou Vánoční jiskru v srdci, jako už dlouho ne, byť mi třeba i dárky v minulých letech udělaly radost. Letos to bylo jiné.
Těžko v článku pojmout, co všechno si u mě nakonec našlo místo. Jsou toho opravdu kvanta. Už jsem, myslím, párkrát říkala, že si kupujeme dárků prostě fakt moc. (Byly roky, kdy jsme málem pohřbili stromek. To se vlastně stalo i letos. Ve skutečnosti pohřbíváme stromek každý rok!) A tak ani nebudu zkoušet všechno fotit. Nemám v plánu se s věcmi vytahovat a jednu po druhé vypisovat. Momentálně tu ale třeba sedím v totálně úžasném županu, který utkal mimozemský kmen Jemňoušů z hedvábné planety mimo naši sluneční soustavu. Z krásné truhličky od Gabči, která byla ještě včera naplněna rozličnými věcmi, jsem si udělala krabičku čistě čokoládovou. Teď už vím, kam zamířit, když mě bude honit mlsná. A že je momentálně z čeho vybírat, protože ani na čokoládě se letos nešetřilo. Stejně jako na kávě.
K překvapení mojí mámy mi udělal radost i ten pidi ruční vysavač. Neustále lítám se smetákem, protože vysavač je obří hajtra, kterou tady, s láskou k nějakému prostoru, prostě nechci. Když jsem proto objevila tohohle prďolu, vyjádřila jsem nefalšované potěšení, což rodič úplně nečekal. Teď vysávám všechno. I drobky na lince. Kdo by se s nima metl do koše, žejo.
Župany jsem vlastně dostala dva, ale ani jeden nemá kapuci, kterou jsem tak chtěla. No nic, jemňouš to vynahradil. Dokonce se objevily i dvě knížky. Verča prozíravě přinesla Elantris, asi tušila, že ta moje čtečka, která se rozbila zrovna, když jsem to četla, a stihla se rozbít ještě několikrát potom, stejně už nikdy nepůjde dostatečně dlouho na to, abych to někdy dočetla. A týdenní plánovač s pejsky jsem si sice u sestry objednala, úplně ale očekávaný nebyl. Taky mi přišlo na mysl, že ten diář s Hobitem je od Lucky. Ale ne, nadělila mi ho madr. Něco se děje. Stihla vidět tři díly Harryho Pottera a sama od sebe mi koupila hobití diář? Mimozemšťani už jsou mezi námi, fakt!

Mluvím jen o malinkém zlomku toho všeho, ale mám dojem, že opravdu není nutné dělat spis obdržených věcí. Co jsem chtěla říct je především to, že bych za to všechno strašně chtěla poděkovat a opravdu mě to neuvěřitelně potěšilo.
Je sice pravda, že tu až téměř nadpozemskou náladu a radost se podařilo ještě trochu přiškrtit, protože se ten samý večer mamka rozhodla udělat zločin, u kterého musela už předem očekávat, že nemá šanci projít, přesto to provedla.

Co si od dětství pamatuju, miluje ratan. Já ne. Vrcholem hnusu je pro mě ratanový křeslo. Když se k němu přidá stůl, je to absolutní špica. Jestli se houpací křeslo z banánovýho listí od toho ratanovýho nějak liší, tak je to rozdíl naprosto minimální. Když navíc přidám fakt, že snažit se někomu domů vecpat kus nábytku, aniž by s tím ten, kdo tam bydlí, nejprve souhlasil, je dost nehezký žert, stupňující se tím, že prostě na nějaký křeslo navíc fakt nemáte (a nechcete mít) místo, nemůže to dopadnout úplně dobře.
Když jsem řekla, že to fakt nemám kde mít a ani se mi to nelíbí, hrozilo, že se poperem. Dobrý bylo, že jak už jsme měly milion a jednu věc kolem sebe, mohly jsme to po sobě aspoň házet a já byla ta, co měla míň měkkejšů. Bohužel ona naproti tomu zrovna dostala i deštník, tak bylo jen otázkou času, kdy si to uvědomí a vypíchne mi oko nebo obě. Představa vánočního večera, za kterého šílená ženská křičí "to ale není rataaan" a píchá kolem sebe deštníkem není tak líbivá, aby bylo nutný ji uskutečňovat.
Ale sestra si už dlouho stěžovala, že nemá v pokoji na čem sedět, tak už má.

Z dusné atmosféry se ale podařilo vycouvat a na nejhorší nedošlo. Oči mám obě a ani jsem mámu nezbila knížkou. Dokonce i stromek stojí!

A třeba taková Lara... Tak ta bude na podzim díky daru od dýňové královny Luciry nejfešnější ze všech štěkačů!


 


Komentáře

1 Little | Web | 25. prosince 2017 v 22:33 | Reagovat

Skvělý a úsměvný článek, docela mě pobavil :-D jsem ráda, že sis Vánoce užila! :-)

2 nudistka | Web | 26. prosince 2017 v 9:39 | Reagovat

Upřímně, také jsem si svátky představovala jinak. Byla jsem nachystaná, dárky jsem kupovala už v říjnu. Měla jsem hodně času a nakonec jsem 24. prosince ve dvě ráno šůrovala byt, bylo to tam jako po náletu, inu když  se vodárny usmyslí, voda nepoteče. Na druhou stranu to nakonec zachránili a já nemusela kýblovat další litry vody z cisterny. Každopádně mě to rozladilo a to rozladění se mě stále drží.

3 Bitlee | Web | 26. prosince 2017 v 12:26 | Reagovat

Taky jsem nemohla dospat, vzbudila jsem se v noci na Štědrý den asi třikrát a ráno jsem byla taková přejetá :D je fajn, že sis Vánoce tolik užila, u nás byla celkem špatná atmosféra a tak mě to celkem mrzelo. Dárky jsem ale jinak dostala pěkné :) Lara má skvělý obojek :)

4 Sova přepálená | Web | 26. prosince 2017 v 12:51 | Reagovat

Letos ta vánoční nálada a vůbec to všechno asi nějak kolovalo vesmírem, protože jsem prožívala dost podobné pocity, včetně toho, že jsem na neděli blbě spala. A z dárků jsem myslím neměla větší radost než v předchozích letech, ale tak nějak mě to všechno hrozně těšilo a měla jsem přesně tu jiskru v duši, o které mluvíš. Tyhle Vánoce jsou opravdu speciální, kouzelnější než jiné, a jsem za ně hrozně ráda.
Laře vzkazuju, že když se jí tedy tak líbí ten dárek, tak jí tu ránu odpustím. :D

5 Keiji | Web | 27. prosince 2017 v 21:44 | Reagovat

To je hrozně hezký a článek jsem si taky užila. :) Tak nějak u všech čtu, že letos to bylo speciální. Nepocítila jsem to. Ale bylo to hezký, to jo. Až na určité tradiční rozdávání smutků. Třeba dívat se na ty nešťastné obličeje, když opouštím z návštěvy jednoho rodiče a jdu za druhým a pak i od tama pryč. Ty výrazy mi zůstávají v hlavě dlouho a nenechávají tam příjemný pocit.
Ale zase jsem někde jinde. Tvé vyprávění si vždycky užívám, od jemného až po to groteskní. Měkoučký mačkací župan mám taky a vůbec z něho nelezu! :D A Lařin obojek je božský! Mimochodem její nadšení z rozbalování dárků si umím živě představit, tady máme doma taky tuto skartovačku, která rozbaluje a trhá a cupuje a jen pro tu radost, aby rozbalovala a trhala a cupovala. Sbírání drobečků šlo s vysavačem určitě líp! :D

6 Verity | Web | 28. prosince 2017 v 19:46 | Reagovat

Jako... snažila jsem se. :-D A jsem ráda, že tě i tak ty moje nouzovky potěšily. Aspoň trochu. Jenom mě vážně mrzí, že jak jsem tu Elantris sehnala fakt na poslední chvíli (až takhle jsem byla zoufalá!), nestihla jsem tam vepsat žádné věnování. Pak jsem se nad tím zamýšlela a znělo by nějak takhle "protože víme, že dokud budeš spoléhat na čtečku, tak si to nikdy nepřečteš", takže nevím, jestli to nakonec není lepší, že jsem to musela rychle zabalit. :-D

Jsem docela zvědavá, co budeš říkat na ten Les mytág, protože... no, já z toho byla taková rozpačitá. Bylo to vážně zvláštní a říkala jsem si, že bych se k tomu někdy vrátila a zkusila to znovu, jestli jsem náhodou předtím nebyla v tom nesprávném rozpoložení, ale asi na to nemám úplně odvahu. :D

7 Mrtvá Duše | Web | 31. prosince 2017 v 13:51 | Reagovat

pěkné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Doporučuji: