LIFE STYLE ← → VEGAN FOOD ← → PETS ← → BOOKS

Nesojové mléko k našelhání do kávy : OATLY barista

Do vánočního městečka a zpět

18. prosince 2017 v 10:05 | Atheira |  žila byla jedna blondýna
Nakvartýrovat se na předvánoční slet ke Kemile ( Verity ) mi už v době, kdy nebylo ještě úplně jasné, jestli to reálně půjde, přišlo jako skvělý nápad. Rozhodně lepší než celodenní trmácení se po přelidněné Praze, přičemž vaši už tak bídnou existenci značně ohrožuje nelidský náklad vánočních dárků.
Byla to navíc skvělá příležitost, jak si připomenou pravou vánoční náladu, protože pravděpodobnost, že na krutém severu budou mít alespoň nějaký sníh, byla rozhodně větší než tady, kde je běžně výška zelené téměř jarní travičky úměrná vrstvě sněhu všude jinde.

Musím přiznat, že ačkoli jsem se na samotnou miniakcičku těšila, v žádném případě se mi nechtělo absolvovat tu cestu. Tam ani zpátky, prostě jsem z toho byla zdrchaná už hodně předem a kazilo mi to těšení. Co se ale dalo dělat, teleporty ještě nemáme, že ano.
Cestování vlakem mi samo o sobě přijde fajn, jenže ne v době, kdy jsou vlaky přecpané a cestujete se psem, za kterým vám všichni lezou - nevadily by mi ani ty přecpané vlaky. Spíš mě točí to, že mi toho psa nikdo nenechá pořádně na pokoji. Nejlíp vám k němu ještě nechávají se srát svý smetáky, bez koše, že ano a diví se tomu, že z toho nezáříte štěstím. Lara je při cestování zlatá, neotravuje, prostě se vyvalí na deku a je v klidu. Zároveň ale rozhodně neaspiruje na nominaci nobelovy ceny za mír, takže když chytnete blbý spolucestující, nedá se za celý tři hodiny ve vlaku dělat nic, než koukat kolem sebe, jestli k vám náhodou někdo nepustil řvoucí dítě nebo čokla, protože ten pes s obříma ušima je přece tak sladkej... Dost vážně uvažuju nad potištěním postroje textem: nehladit... nebo ještě líp, koušu, to lidi snad odradí líp.

V řadě už asi páté přiblížení zdebilnělého kavalíra, který se sral po polovině vagonu pod sedačkama. Nechtěla jsem zbytečně vyvolávat konflikty, už jsem toho taky měla plný brejle, tak jsem jen vyklidnila Laru, aby se netvářila jak vrahoun a na vraždu ani nemyslela. On s paní pak stejně mluvil průvodčí a kavalír záhadně přestal cestovat po vlaku. (Tohle je ze zpáteční cesty, cestou tam otravoval zase jiný smeták, to jsem paní řekla, jestli by si ho nemohla držet u sebe, že jí ho můj pes chce sežrat). Zvláštní je, že vlak byl psů plný. Potkaly jsme barzoje, vlkodava... Ale malí smetáci jsou očividně horší než neukázněné děti.

No, ale přežily jsme obě. Vlak byl sice děsně přetopený a z kombinace všeho mě fakt bolela hlava, ale dala jsem to. Na nádraží už čekal zbytek čarodějnic, tedy Sakura i Gabča (Sova přepálená).
Už byly na místě nějakou dobu, dorazila jsem poslední, nějaké zážitky už tedy také měly za sebou a ihned na mě vychrlily, že mě údajně plánovaly poslat na nějakého mnicha, který tahá z Verči peníze za knížku, kterou jí v nutil, když u sebe neměla víc peněz než na půlku, a nahání ji po ulicích Liberce. Mnichovská konfrontace se ale nakonec nekonala, protože zmizel. Nejspíš věděl, že přijela urejpaná držka.

Zamířilo se k Verče domů, kde jsem odložila přebytečný náklad a šlo se na oběd. Předem jsme kontrolovaly na internetu podnik, jestli budu mít možnost se tam najíst. Denní menu nabízející také jeden vegetariánský a jeden veganský oběd ukázal, že ano, proto jsme dál nic jiného nevybíraly. Prostředí navíc bylo příjemné, paráda... Jenže denní menu se vztahuje jen na všední dny. V sobotu jaksi žádná veganská nabídka nebyla. Jen ovesná kaše... A to jako pro člověka, co chce normální oběd, úplně není.
Slečna ale byla přívětivá, domluvila se mi v kuchyni na vyveganěné verzi jiného jídla. Bylo neuvěřitelně žravý a úžasný. A ta limonáda! Lepší jsem v životě nepila, a to nepřeháním.
Takže, kdo budete v Liberci, hurá do Omamu!

Další zastávkou bylo Crosscafe, kde jsem doplnila energii alespoň kávou. Verča mě ovšem nařkla z toho, že jsem si místo sojového objednala sobí mlíko. Naštěstí to ale rozuměla jen ona a ne obsluha, to by asi čuměli pořádně.

S vidinou jisté dávky odpočinku a klidu jsme se po projití města následně přesunuly k Verče domů. Tam se ale Lara změnila na démona, který se nám snažila odkousnout nohy u kotníků, ruce v loktech a Gabče dokonce vrazila do obličeje takovou herdu, že jsme opravdu věřily tomu, že se ráno probudí s monoklem. Takhle ji neznám, opravdu. Je to ale asi tím, že se prostě jen procházela po městě a neměla dostatek vybití, na které je zvyklá. Šly jsme tedy znovu se procházet ven, v zájmu zachování našeho psychického zdraví a fyzické celistvosti to byla jediná možná varianta. Pak už s ní bylo žití podstatně snazší a i vyměnit si dárky se dalo bez větších potíží.
Verče se Lary démonování promítlo do snu, kde hledala jiné ponožky, aby jí mohla věnovat ty své chlupaté. Mně se naopak zdálo o tom, že se Gabča vdávala, což způsobila ta dávka vánočního Doctora Who a Donny pobíhající ve svatebním.

A navzdory tomu, jak jsme se večer bavily o vypínání ranních budíků, jeden stejně zůstal naživu. Ta horší verze. K melodii ten mobil totiž i vibroval. Lara má naučeno, že na melodii nevstává. Ve všední dny tak mám čas se nasnídat a probrat. Na vrčení se ale vyhrne z postele jak velká voda, protože je čas jít ven. No... A tak vyběhla z podpeřiny, ujistila se, že nikdo už nebude spát a dožadovala se pozornosti. Protože byla neděle ráno a ve městě určitě nikdo nebude strašit, šla jsem ji vyvenčit sama v pyžamu. Bylo to kouzelné, ulice dočista prázdné, padal sníh, ten, co byl na zemi, ještě nebyl poťapaný od nikoho. Kouzelné!
Méně kouzla už mělo to stání na chodbě, kdy mi nešly odemknout vchodové dveře k Verče do bytu, a tak jsem tam tak rozmýšlela, jak by se to dalo odemknout. Zkoušela jsem klepat (mlátit do dveří), ale nic. Spoléhat na to, že se třeba některá z nich půjde podívat ven, když se nebudu dlouho vracet, se mi nechtělo, protože to by bylo asi až opravdu za dlouho. Tak jsem holt musela zazvonit a doufala, že tím nenaseru spící spolubydlící. Ale ke dveřím přišla Verča, tak snad dobrý. :D

U snídaně jsme pouštěly plovoucí svíčky, v klidu se válely a mluvily, za okny se snášel sníh. Zkrátka předvánoční pohoda, jak má být.

Uteklo to hodně rychle, vlastně jako vždycky, ale bylo to strašně fajn. Rozhodně zatím nejlepší předvánoční sraz, který se nám povedlo domluvit. Teď už jen doufám, že se budou líbit dárky. A díky moc za parádní víkend!
Psa nikdo netýral, ona se jen tváří jak hromádka neštěstí, protože na ni sněží! :D
 


Komentáře

1 Sova přepálená | Web | 18. prosince 2017 v 12:09 | Reagovat

To místo zranění sice není úplně modrý, ale jinak barevný je, a taky to dost bolí, takže od toho Satana očekávám omluvu. :D
A taky nevím, proč bych se zase měla vdávat, když jsem teď nejvíc šťastná, že jsem sama, a nic takovýho vůbec nechci. :D :D :D
Ale vážně, byl to hrozně milý a pohodový víkend a jsem ráda, že jsme to takhle naplánovaly. :)

2 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 18. prosince 2017 v 13:44 | Reagovat

Satan přichází, verze Lara. Fakt jsme z ní měly udělat piňatu na tom Verči cool háku ze stropu. :D

Sice mi dneska ráno málem upadla ruka, ale bylo to celý hrozně milý a jsem ráda, že to takhle pěkně vyšlo. :3

3 Atheira | Web | 18. prosince 2017 v 15:17 | Reagovat

[2]: Jako třeba aby se houpala a šla nám místo po končetinách po krku? :D

4 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 18. prosince 2017 v 16:37 | Reagovat

[3]: Kdyby visela dostatečně vysoko, tak se mohla jenom točit u stropu. :-D

5 Keiji | Web | 19. prosince 2017 v 18:47 | Reagovat

Ty máš K9 postroj? :D Nemělo by to samo o sobě trochu značit, že to zrovna není pes na hlazení, i kdyby se tak sám tvářil? :D Už jsem teda viděla i lidi, co si v tramvajce tvrdohlavě chtěli hladit bandoga, který na ně vrčel a prskal a sežral by jim ruku, kdyby neměl košík. Chudák pán se ho pořád snažil uklidnit, ale ti lidé nechápali, proč si jej nemohou pohladit, vždyt je přece tak pěkný a jim se tato plemena líbí... takže mě už nepřekvapuje nic. Přemýšlela jsem dost dlouho, že bychom začly s Akinou nosit žlutou stužku (teda ne my, ona), jestli jsi už o ní někdy slyšela, jenomže si myslím, že většina lidí stejně nezná ten význam.
Cestování vlakem mám taky ráda, ale příliš, příliš topí! I v MHD. Člověka to sice zahřeje, když jede deset minut, ale když už tam sedí přes hodinu, má chuť se z té sauny vysápat pryč.
Ten sníh vám závidím! I když... ty sis ho zasloužila víc, po takové době. Zněl to jako hrozně fajn víkend, že i mě to skoro naplnilo energií... :)

6 Atheira | Web | 19. prosince 2017 v 19:20 | Reagovat

Jo, je fakt, že lidi si myslí kdeco. Ono to vydá na samostatný článek - jak se žije s postrojem Julius-K9. :D Něco už konečně musím sepsat.
Žlutá stužka je na prd, mám zkušenost, že její význam znají jen lidi, co jsou adepti na to, že by ji potřebovali. Majitelé všech těch milých Alíků a Fifinek nebo malých lidí nemají ani ponětí, takže kontraproduktivní.
Ale zase se tomu cestování vlakem musí nechat, že je to takový trénink zadarmo. Takové prostředí tě hodně naučí - poznat svého psa víc, odhadnout ho, naučit se s ním pracovat lépe. Nehledě na to, že pes sám si z toho vezme celkem dost. Třeba, že není třeba řvát na každýho joudu, když u něj sedíš a zařídíš to za něj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama