Do třetice, zlatá kojotice

10. února 2018 v 9:55 | Atheira |  Princezna Lara
Jelikož mnou otřásá nutkání konečně už zase něco napsat, nešlo to jinak, než zasednout k blogu. Pro články, které mám momentálně v plánu, ale zatím nemám potřebnou fotodokumentaci, kterou se mi teď na rychlo nechce pořizovat. Navíc na to ještě není správná příležitost, přidělala bych si tím akorát práci navíc. Jeden článek ale už snad vidím na zítřek.

Smůla už se mi nelepí na paty s takovou urputností, jako tomu bylo ještě nedávno, dokonce i ten kávovar se umoudřil a funguje jako nový - tedy tak, jak by měl, když ho mám týden, že ano. Přesto už se mi stejně povedlo z nepozornosti se trochu připálit párou, což by se jindy normálně nestalo, kdyby tu někde nebyl schovaný ten šotek potížista.

Není ale třeba zacházet až k imaginárním zlomyslným skřítkům, ona někdy bohatě stačí jedna pojančená kojotice.


Aktuální týden se ze začátku dost vlekl a zdál se jaksi obtížnější, náročnější. Přišlo mi tedy jako velmi skvělý nápad udělat si na středeční večer čaj, zahrabat se do postele a dopsat rozepsané dopisy. Lara ten den už měla být ráda, že je ráda, protože strávila velkou část dne couráním po venku se psy, jelikož mamka má ten den krátkou směnu a odpoledne si ji bere ven se smraďochem a drátěnkou.

A jak bývá běžně v klidu, ten den byla jak z divokých vajec a neustále něco chtěla. Tu otravovala s plyšovým mývalem, támhle jí zase zaujala moje ponožka.
Běžně ji navíc stačí dát najevo, že teď fakt není čas na takové debility,(ví, že si s ní budu hrát, ale ne zrovna teď v tenhle moment), a ona se buď stočí na posteli nebo si odejde na křeslo i s plyšovým mývalem.
Tak tomu ale nebylo v tu prokletou středu, kdy otravovala s o to větší intenzitou, jak já se snažila jí nějak normálně sdělit, aby zklidnila hormon. Ostatně, zrovna jsme přišly z venku a já zkrátka chtěla mít chvilku pokoj...
Když jsem jí ponožku, se kterou si nemá co hrát, sebrala a odkázala ji na její dostatečné množství hraček, se kterými si může hrát, jak je libo, dupla mi do notebooku, div do něj neprokopla díru. To jsem ji už okřikla, ačkoli si jinak myslím, že by se všechno mělo dát domluvit bez zbytečného hulákání nebo snad bití. Náhle ale vzduchem proletěl hrnek s čerstvě uvařeným čajem a vznášejíc se přes mé pravé koleno, zakotvil na levém stehně, přičemž obsah ráčil vytékat až k lýtku a hurá do matrace.
Příčetnost byla ta tam. Nadávala jsem do rozmazlených sráčů, řvala něco o nevycválaných sviních a teprve až když jsem vyjmenovala dostatek různých pojmenování a vykázala Laru vedle na křeslo (byť jsem jí nejdřív stihla párkrát poslat do prdele), uvědomila jsem si, že mi nohy snad hoří, protože přesně tak ta kůže pálila. Na matraci se skvěl modrofialový flek, protože jsem si zrovna ten den dala ovocný čaj, i když je jindy nepiju.
Na nohy jsem rychle začala hňácat kvásek, protože nic jiného po ruce nebylo. Bohužel, kvásek rychle usychá, a tak mě na chvíli uklidněná kůže za moment bolela o to víc, jak na ní tvrdlo těsto. Dost jsem se divila, že na druhý den zůstalo jen pár rudých fleků a já dokonce bez větších obtíží vydržela mít na sobě kalhoty, což se ještě ten večer zdálo jako noční můra.

Matrace uschla, flek zůstal, deky taky uschly, dopisy to přežily bez úhony, noha se zahojila a co je na tom aspoň trochu přínosné, ten pes je od toho incidentu takový o dost poslušnější. Přijde mi ale už nějakou chvíli, že snad začíná dostávat více rozumu. Možná v tom hraje roli i to, že už to brzy bude dospělá psice, tak už možná nemá ani ten mozeček tak jalovej... Až tedy na pár výkyvů, kdy jde racionálnost stranou. To třeba, když jde na něco vyskočit, nebo naopak seskočit a přeskočit, i kdyby měla zahučet do hnoje... Když se jí líbí nějaký kus větve, který musí mít nebo si najednou uvědomí, že ztratila kus uzmutého pařezu a ráčí se pro něj vracet, jelikož bolest z této ztráty je obrovská a pokračovat domů by pro ni znamenalo velké neštěstí!
Kdo si myslí, že je šáhlá, ať je rychle vyveden z omylu. Je prostě... speciální! :D

Bonus na závěr:

Tuhle povedenou sebevraždu na sebe ušila Lucirä, která také fotila úvodní fotku.
 


Komentáře

1 padesatka | E-mail | Web | 10. února 2018 v 10:17 | Reagovat

"Speciální" je krásný výraz, budu ho používat ve spojení se svými syny... :-D

2 hedd | Web | 10. února 2018 v 11:23 | Reagovat

Je úžasná. Tečka. :D :D A navíc krásná. :)

3 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 10. února 2018 v 12:27 | Reagovat

Zase jsem si vzpomněla na ten předvánoční večer ve stylu Satan přichází ... :D

4 Atheira | Web | 10. února 2018 v 14:07 | Reagovat

[3]: Aspoň máš nezapomenutelný zážitek. :D

5 D. | 10. února 2018 v 14:56 | Reagovat

No jo... Když ona by to bez našich speciálních zvířecích kámošů zdaleka taková zábava. :D

Připadáš mi co se týče výchovy psů jako takový rozumný člověk, tak mě napadlo se zeptat, jestli nemáš nějaký nápad, jak odnaučit psa vrhat se (přátelsky, i tak je to ale značně nepříjemné) na každého, koho uvidí. Když jde o někoho domácího, většinou to nedělá, ale jak uvidí nějakého známého, nebo i cizího kolemjdoucího, okamžitě jej běží pozdravit, skočit na něj. Nevěděla bys, jak mu vysvětlit, že se to prostě nedělá?

6 Atheira | Web | 10. února 2018 v 16:39 | Reagovat

[5]: Mně ten satan taky dává pořádně zabrat a některé věci mi jdou fakt horko těžko a pomalu. Třeba přivolání měla jako malá perfektní, dokud mě jednou neposlechla a vrhla se na fenu, kterou od malička nenávidí. Prostě se vracela na zavolání ke mně, najednou si to rozmyslela, skočila po ní... Pak to šlo všechno do prdele a i tak si dávám zatraceně pozor, kde ji pouštím na volno, i když už na zavolání přijde. Jen prostě některé psy miluje, jiné nesnáší tak na to holt musím myslet. Celkově mám prostě problém, že když jsem s ní jen já, tak poslouchá jak hodinky. Jakmile je nás víc, je hrozně roztěkaná a dělá tisíc věcí najednou a poslouchá jen napůl.
Ale v tvém případě bych mu zkusila zadělat dlouhou šňůru, aby ji tahal za sebou a až někoho zblikne, učila bych "ke mně", přitáhla si ho a odměnila. Potkávat lidi ho asi bude bavit i dál, ale když přiběhne zpět na zavolání (časem odbouráte tu šňůru) a nebude se za nimi řítit, tak to půjde, ne? Když fakt vytrváš, měl by si to spojit tak, že když někoho vidí, má vyrazit k tobě.
Já akorát s couračkou měla ten problém, že fungovala, když jsem ji měla s sebou o samotě (i z toho důvodu poslouchá dobře, když s náma nikdo není), ale jak šlo víc lidí, pořád jí na to někdo dupal = pes neví, co teda má a co nemá dělat - a byl to straašnej problém, že proč jako musí mít něco takovýho. To je pak těžký naučit cokoli, když okolí totálně nespolupracuje a všechno mu přijde zbytečný. Taky jsme se tu už asi tisíckrát zhádali, protože tady panují názory, že všechno vyřeší, když psa seřežeš. :-?

7 Leri Goodness | Web | 10. února 2018 v 18:15 | Reagovat

Je nádherná, řekla bych, že v ní dříme bojovnost, možná to cítím z jejího postoje na snímku... :)

8 Eliss | Web | 10. února 2018 v 18:24 | Reagovat

Děkuji za komentář 8-)

9 Atheira | Web | 10. února 2018 v 21:04 | Reagovat

[7]: No, ona má temperament galaktických rozměrů. :D

10 klavesnicetuka | Web | 11. února 2018 v 7:56 | Reagovat

to je ale živý pes:-) ale nehoda s čajem poměrně nepříjemná:-(

11 Keiji | Web | 13. února 2018 v 18:45 | Reagovat

Kolik už jsem zažila vylitých káv a polívek a čajů! :D A stejně si je pořád tahám k posteli a do ní... jednou už to tam bylo vylito, tak to víckrát neuškodí. Až na ty spařený nohy, to moc příjemný není. Nebo když je večer a ty tam pak musíš dát mnoho dek, abys neležela na mokru, které to stejně časem nasáknou, nebo půl hodiny rachotit s fénem, který to stejně do hloubky nevysuší. A pes jen sedí a čumí a k tomu všemu ještě nadšeně vrtí ocasem...
...stejně tu jejich 'nevinnou' mysl zbožňuju. :)
A ten gif je skvělý! Jako bych zacítila tu bolest v zubech ze srážky... a drápy zaryté do stehen... :D

12 Keiji | Web | 13. února 2018 v 18:53 | Reagovat

[5]:

[6]:

Já bych na to šla ještě o trochu jemněji. Určitě je tam určitý vzdálenostní spouštěč - tedy například, na dvacet metrů si pes všímá mě, ale na pět už se zajímá o kolemjdoucího a chce ho vítat. "Najala" bych si pár lidí, které pes nezná nebo zná, ale také na ně reaguje tímto způsobem, a pak bych situaci trénovala tím stylem, že dokud pes vnímá mě, padají odměny. Kolemjdoucí se přibližuje a ve chvíli, kdy má pes problémy se soustředit a odvrací hlavu k němu, kolemjdoucí se přestane přibližovat, zastaví se, dokud pes zase není schopen vnímat majitele. Pokud už je to moc blízko a pes se pořád nevrací pozorností k páničkovi, kolemjdoucí se obrátí a půjde pryč. Po pár opakováních takovýchto situací by se ta vzdálenost měla zmenšovat, podle chápavosti psa, až by nakonec neměl být problém nechat takového člověka projít. Jen to chce trochu práce a důvtipu, ale absolutně žádné fyzické korekce by neměly být třeba. Vodítko by samozřejmě mělo být na místě, aby se tam pes nerozběhl, kdykoli se mu zachce, ale při práci volně prověšené, jako by tam nebylo.

13 Atheira | Web | 13. února 2018 v 19:45 | Reagovat

[11]:  Kdyby stehna. Ona jí skočila do foťáku a pořádně s ní zamávala. Chvíli se tam něco válelo po zemi. :D

[12]: Tak či tak. "Ke mně" by umět prostě měl. A pokud se to naučí na sto procent, opadne ti takovýhle způsob jakéhosi desenzibilování, které ani nemusí vydržet věčně a nikdy mu nemůžeš úplně věřit.
Navíc si fakt nemyslím, že to, že psa lehce zatahám za šňůru, upoutám jeho pozornost a zavolám na něj a přiměju ho přijít (nikde jsem nepsala, že s ním musí vláčet jak s kačerem na kolečka), je nějaká drsná metoda. Když někoho nevnímáš a on ti zaklepe na rameno, taky z toho nemáš pocity jako kdyby ti jednu vrazil. Některé psy na dálku jinak prostě neupozorníš na to, že mají dávat pozor.
Lidi navíc ještě často dělají tu blbost, že na utíkajícího psa volají právě ke mně, načež on je vůbec neposlouchá. Jak jim zdrhne, nemají ho jak zastavit. Pes si to spojí. Člověk volá ke mně, ale můžu si utíkat, kam chci. Když ho máš za co stopnout a přesměrovat na to, co udělat má, přijde mi to mnohem smysluplnější než ho učit něco nevnímat. Mám zkrátka za to, že on by měl vědět, kdo tam je, že tam jde někdo cizí a klidně z něj může mít radost. Ale v první řadě musí vědět, že za tím nemá letět, ale má jít za mnou. Proč bych měla psa učit něco nedělat, když místo toho může udělat něco, co mu bude ve výsledku dávat větší smysl? Vem si to zcela logicky - aspoň já to takhle teda chápu - kdyby ses učila třeba nějaký nový recept a někdo ti stál za zády. Vzala bys mouku a on ti na to řekl jen, že zrovna tu tam dávat nemáš, ty bys ji položila a co? Nebylo by lepší, kdyby ti namísto toho rovnou poradil, co tam dát? Víš jak to myslím?
Je jednodušší psa naučit, co má v situaci, ve které si dělá, co se mu zlíbí, dělat namísto toho, abys ho učila nevnímat okolí a tedy v podstatě nedělat nic.
Ideál by byl, kdyby ten konkrétní člověk aspoň trochu spolupracoval a po tom, co pes odvede, co měl, aby ho alespoň přišel pohladit. Pes by nakonec po několika zkušenostech poznal, že není potřeba hnát se jako ďas, protože z toho nakonec stejně taky bude něco mít.

14 Keiji | Web | 22. února 2018 v 7:12 | Reagovat

[13]: Ale ta metoda vůbec nevede k tomu, že se pes "naučí nevnímat" takové podněty, ignorovat je. Naopak; ve chvíli, kdy si pak - když už bude vědět, co bude nadcházet - tu situaci uvědomí, bude vědět, že se má soustředit na majitele. Něco jako 'mamko hele dívej, on tam jde, já se mám soustředit na tebe, že?' ... Vždycky, když se snažíš dát špatné chování pryč nebo někomu řekneš, že nemá něco dělat, měla bys mu navrhnout i náhradní řešení, s tím souhlasím. A tady právě vůbec nejde o to, že by pes měl dělat prázdné nic, ale koukat na toho majitele, soustředit se na něj.. I to je činnost, s trochou cviku velmi zábavná a myslím si, že i výhodná a žádoucí. Samozřejmě nejde o to, že by pes už nikdy nemohl někoho pozdravit, tam pak stačí zavést nějaký povel 'můžeš' nebo 'volno'.. Které psi velmi rychle chápou. A dají se použít i místo odměny.
A ty korekce vodítkem, vím jak to myslíš. Není na tom nic násilného, problém je v tom, radit to ostatním lidem. To, že ty máš představu, co je lehké zatahání za šňůru, neznamená, že i druhý člověk má tu představu. Navíc někdy to může vést k takovému stupňování - zatahám lehce, pes poprvé zareaguje, podruhé ne, zatahám víc, pes zareaguje, po pár opakováních však zas budu muset přidat na síle... Tohle neříkám, že je případ všech, ale hodně lidí na tohle taky může narazit. Podobné je to s důrazným vyslovováním povelů, kdy se to pak tak vystupňuje, že nakonec už musíš na toho psa křičet, aby poslechl.
'Ke mně' je stoprocentně nejdůležitější povel, jen zároveň asi i ten nejtěžší na stoprocentní naučení. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama