LIFE STYLE ← → VEGAN FOOD ← → PETS ← → BOOKS

Nesojové mléko k našelhání do kávy : OATLY barista

Zmrzle a zdespacitovaně

25. února 2018 v 19:59 | Atheira |  život ve 2018
Je to jen pár dní zpátky, co jsem zcela nechápavě vyprávěla, jak jsem nemohla v noci spát a při každém probuzení mi v hlavě zuřivě běžela z léta velmi známá píseň Despacito.
Bylo to o to podivnější, že jsem ji vlastně nikdy pořádně neslyšela. Věděla jsem, že to bylo populární, tušila jsem, že to bude taková ta telenovelní dupačka, jediná její podoba, kterou jsem dosud ale slyšela, byla monofoní melodie na mobilu jedné z kolegyň.
Jak se mi to tedy do té hlavy dostalo? Tady už musel šotek řádit pořádně, minimálně to musí být nějaký psychický pokémon, aby se mi takhle dostal do hlavy. Hmm... popravdě je vysvětlení někde úplně jinde a já na něj přišla až včera díky sestře, která tu projížděla youtube a proklikala se k velmi zajímavým informacím.


Sestra záměrně vyhledala zmíněný pekelný song, aby si poslechla, co že to tedy vlastně je. Nejenže youtube vesele ukazovalo, že tenhle výkvět už mám přehraný, v boční nabídce podobných písní se zjevila dlouhá řada přehraných podobných telenovelních dupaček.
Nuže... Mohla bych to svést na šotka, mohla bych také sdělit tu verzi, která se teď nabízí - jakože ujíždím na podobném stylu hudby (což není pravda), znovu se ale ukázalo, že nechat youtube přehrávat i nadále všechno možné, jak ho napadne i v době, kdy na nějaký čas odejdu, než se zase vrátím, je docela zábava, když pak nahlédnete do historie.
Nicméně, konkrétně tahle písnička tu musela hrát v době mé přítomnosti. Jak je tedy možné, že si z toho nepamatuju ani ťuk? Bylo to ve všedním týdnu, takže to bylo, co jsem se vrátila z práce. Běžně dělám hromadu věcí a playlist si tu žije vlastním životem a přepínám ho jen tehdy, kdy tam naběhne podobná šílenost. Asi jsem ten den nemohla být úplně ve své kůži. :D
Zároveň se nám trochu změnily podmínky k žití a k zábleskům jara ještě udeřila zima. Třeskutě mrzne a do toho se svět tváří jarně. Od pusy odchází oblaka páry, skrz holé stromy probleskuje slunce, které překvapivě i maličko hřeje a pod nohama křupe naskrz promrzlá tráva. Vzduch voní hlínou a jarem, jenže při vdechnutí pálí, ošlehání větrem vyloženě bolí, štípe a vyhrožuje, že vám kůži sní zaživa.
Tenhle zvláštní mix kruté zimy a hezky milého, pozitivního jara se mi svým způsobem velmi líbí, i když mě rty děsně pálí z přechodů z vyhřátého domova ven a zase zpět, i když si musím pořád mazat ruce krémem, jinak je mám omrzlé (nosit rukavice se prostě nedonutím, vždycky je zapomenu nebo ztratím). V jistém smyslu je totiž právě to pozitivno a krásno v přesile, i když to tento víkend vypadalo jinak. Je to taková poslední snaha zimy, která už teď stejně nemá moc šancí. Hyacinty, tulipány i zpívající kosi to dokazují.
A zatímco dneska se radostně kávovalo v lese mezi stromy, srnami a s kojotem, včera jsem řádně rozvířila vody v Costa coffee, kde už tak měly slečny vcelku napilno, soudě podle toho, jak dvojice obsluhující kávovar zběsile uskakovala před vzdouvající se párou zrovna ve chvíli, kdy jsem si stoupla do fronty.
Roztěkanost a plné ruce práce jim, chuděrám, navíc ještě ztížily mé požadavky, ze kterých byla jedna z nich velmi rozčarovaná. Když jsme si tedy ujasnily, co chci, co zaručeně nechci a kde si to dám, vydala se radostně šlehat obyč mléko, načež se zašprajcla a se zděšením hrabala v lednici to, co jsem si objednala. Následně se zábleskem zoufalství ve tváři hleděla do účtenky a odevzdaně se zeptala: "A citron v tom čaji být může?"

Času ve městě ale moc nebylo. Plány byly rozsáhlejší než časová kapacita a doma jsem byla až divně brzy jako mávnutím kouzelného proutku. I tak ale peněženka zažila při nejmenším vichřici. Tomuto jevu stejně nikdy úplně nepřijdu na kloub. Jako by ji jen samotná přítomnost ve městě ždímala.

Našla jsem si skvělý ranní rituál ke snídani spočívající ve čtení, na které jsem už dlouho neměla pořádně čas. Je to strašně příjemný začátek dne a rozhodně si hodlám tento zvyk udržet. V průběhu dne se totiž jen málokdy dostanu k tomu, abych knihu otevřela, což je na jednu stranu škoda, na stranu druhou je často škoda válet se právě u knihy, protože mám plno jiných věcí, které chci dělat spíš.
Podařilo se mi proto zase po dlouhé době pohnout se sérií Cherub a dostat se tak už přes šestý díl. Sérii čtu průběžně už pár let, vždycky jednu knihu za čas... No, tak jsem teď v půlce. Kupodivu mě to stále baví, i když se hrdinům věkově vzdaluji stále víc a víc a někdo by tedy mohl říct, že už se mi to přece nemůže až tak moc líbit.
Místy je to fakt blbý, přesto je to jedna z těch sérií, po které sáhnu vždycky, když chci něco, o čem vím, že mě opravdu bude bavit.

Aktuálně mám navíc ze své strany ukončené komplet poštovní kolečko. Všechno, co ode mě mělo odejít, už odešlo a došlo. Částečně mě trochu mrzí, že nemám co komu psát a kam lepit obrázky a pásky. Zase se ale zase můžu těšit, až někdy ve schránce přistanou odpovědi, a to je na tom dopisování hrozně fajn.

Blogový svět mi tu ale maličko chátrá. Mám řadu produktů k recenzím na "life stylovém blogu", přesto jsem se ještě k ničemu pořádně nedostala. I pár zvířecích článků by se našlo, ale ani na ty ještě nedošlo. Aspoň tady se tedy ozývám prostřednictvím deníčkového tlachání.
Konstantně více aktivní bývám na instagramu, takže pokud bažíte po přísunu fotek, víte, kde mě najdete.

Pokud vám tedy nevadí velká koncentrace kojota... Toho tam je totiž hodně!

 


Komentáře

1 Keiji | Web | 28. února 2018 v 7:32 | Reagovat

Ta píseň je skoro až bych řekla pekelná! :D V hlavě se mi usídlila podobným stylem, s tím rozdílem, že nejen že mnoho lidem vyhrává když jim někdo volá, ale v rádiu, které posloucháme většinou na cestách v autě, ji pouštěli jako při časové smyčce, pořád dokola. A youtube ji jednu dobu taky pořád cpalo do repertoáru, než jsem ho nekompromisně přehodila na úplně jiný styl, při kterém by neměl možnost na Despacito narazit.
A přiznám se, že ty jarní okamžiky nevidím žádné. O víkendu sice vysvitlo slunce, ale tu hřejivost jsem nepostřehla. Jen sníh nezvykle zalitý teplým světlem... trávu už jsem nespatřila pěkných pár dní. Jen zmrzlé sněžné duny, u kterých do poslední chvíle nevíš, jestli se pod tebou propadnou nebo ne.
A na ranní čtení taky nedám dopustit. Je to nejlepší start, skvělý doplněk potravy pro duši k té snídani fyzické. :)
S dopisem už pomalu finishuju, ale děsí mě, že výjimečně jsem to stihla tak rychle, že si dám ještě chvilku na čas, abych dopsala pár detailů. Mohlo by se pak zdát, že mé řeči o dlouhé prodlevě byly plané. :D

2 Silwiniel | Web | 2. března 2018 v 14:20 | Reagovat

Slyšela jsem jenom parodii na Despacito od youtubera Kovyho. Ta zima už mě fakt nebaví, tady v Anglii nám nečekaně napadalo tolik sněhu, že už jsem to neviděla tak 10 let, je tu totální kalamita a hlavně furt fouká ten šíleně ledový virch. A přitom už bylo tak pěkné jarní počasí! Už aby bylo teplo...

3 nemam-cas | 3. března 2018 v 14:32 | Reagovat

Cherub série...poslední nedočtený díl mi stále sedí na poličce a pořád se k němu ne a ne dostat. :-D

4 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 4. března 2018 v 12:49 | Reagovat

Dokud tě s tím (a s českou verzí od Kovyho, kterou kvůli tomu dodnes umím nazpaměť) čtrnáct dní prakticky vkuse neprudí děti, neznáš pravé utrpení. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama