Divnosti

4. března 2018 v 11:05 | Atheira |  život ve 2018
Přehoupli jsme se do závěru první čtvrtiny letošního roku. Zní to divně, ale takových divných věcí je v poslední době víc. Možná jich je vlastně vždycky plno, jen jim nepřikládám takovou váhu. Ať je to ale tak či onak, má blogová nečinnost zase nabrala týden a chvíli to vypadalo, že se i bude prodlužovat.
Jak nedávno v článku zmínila sestra. Taky bych blogovala, ale nechtělo se mi...
Problém bývá v tom, že jakmile takhle víc dní nic nenapíšu, ani si nijak nesesumíruji myšlenky, většinou se v tom pak ztratím, jaksi mi ujede blogový vlak a já ho naháním jen těžko. Vznikají pak paskvily a nic s extra výpovědní hodnotou. Ale na tom tu jedu už pěkně dlouho.

Paskvily by se daly nazvat i nedávné sny. Na mluvící čokoládu sovy sice mít nebudu, nicméně to, když mi na mobilu celý den zvonila melodie z budíku, kterou nebylo možné zastavit vypnutím, dokonce ani vytažením baterie z přístroje, nebylo taky zrovna příjemné.
Za všemi jsem chodila, aby mi pomohli a všem to bylo jedno. Po vytažení baterie totiž zvonila i ta... Když mi po pěti minutách zvonil budík znovu, už se mi ze spánku podařilo se probrat a hned mi bylo všechno jasné. Vstávání do práce je zážitek. Asi jako už pravidelné sesterské dýchánkování. Jen možná v trochu jiném smyslu. Jak by ale řekla Lucirä, prostě MINT fuck!
Angličtina vám zkrátka umožňuje (chtěla jsem napsat dovoluje, ale to asi není to správné slovo), objevovat výrazy jako kute nebo zcela omylem vytvořit označení pro "mentolovej šuk" ? Víte co... Nebudeme to rozvádět.


Předchozích šest dnů nyní končícího týdne se kolem přehnalo jak velká voda. Mezitím se ale začaly hýbat důležité věci kupředu, nové obzory jsou blíž než se zdá, staré se řítí ke konci a kecala bych, kdybych řekla, že mě to ani trochu neděsí. Je to ale taková ta hrůzostrašnost a nadšení v jednom, očekávání a naděje, že bude líp. Na druhou stranu i strach, že nebude, přesto jistota, že i kdyby nebylo, horší by to bylo těžko.
Za poslední necelé tři roky jsem se naučila řadu věcí, která mi hodně dala. A ačkoli si události vzaly dost svého, ohlížím se za tím vším, co jsem tím získala a je to jisté posílení stability a odhodlání, které jsem v sobě sice dříve měla, ale vzdávala a smiřovala jsem se snadněji než nyní.
To, čeho si ze zmíněného období cením asi nejvíce je schopnost nepanikařit dopředu, dát šanci i tomu, u čeho si nejsem úplně jistá, jestli zvládnu, neodpískat hned všechno proto, že něco třeba neumím dostatečně nebo vůbec. Protože vím, že všechno jde. Ne třeba hned, o čemž jsem se přesvědčila už dříve, konkrétně v říjnu 2015, kdy se mi chtělo někdy až břečet, jak jsem se topila v odvětví, kterému jsem pramálo rozuměla, přesto jsem vytrvala, nebrečela a když už nic, tak aspoň dělala, že všechno chápu, rozumím a zvládnu. A zvládla.
Zvládnout, umět, dokázat, porozumět, dokončit i zvítězit. To jsou všechno věci, který jdou, když máte odhodlání. Když máte to, nemusíte na samotném začátku umět vlastně vůbec nic.
Mám teď akorát v hlavě trochu bordel, protože chci dodělat nebo se pustit do tolika věcí, které si zatím úplně nezvládám zorganizovat, že bych se nejradši vrhla do všeho po hlavě. Budu si muset napsat seznam a začít odškrtávat, je to asi ta nejschůdnější a nejjednodušší verze.
Uhánějí mě z Air bank, protože si myslí, že si neumím dokončit žádost o účet. Jen na to nějak nemám čas. Vysvětlili jsme si to a už mám pokoj. Čas bude, ne teď.
Je docela úsměvný, že mám účty všude jinde, jen ne v bance, kde dělám. Tomu se říká zaměstnanecká důvěra a věrnost.

Chtěla už bych trávit víc příjemného času venku. Ty nejhorší mrazy sice už polevují, dnes je krásná předjarní neděle, přesto to ještě není na vysedávání po venku ani na pořádné běhání či koloběžku. (Vím, že běhat lze i v mrazu, já ale nemám ráda ty vrstvy, co na sobě musím mít, přijdu si pak jak yetti...)
Zima moc nevoní ani mojí E.T. parťačce. Vždy se při vypravování na procházku tvářila jak před popravou. Stačila bunda a venku řádila jak ďas a na domov ani nepomyslela. Mamka, která mi ji chodí dopoledne venčit, má ale zkušenosti trochu jiné. Nejsem si jistá, jestli věřit všemu.
Kupříkladu přišla s tím, že jí Lara utíká a nechce si nechat nandat kšíry. Jo, tomu bych věřila. Prý na ni vrčí. Tomu úplně nevěřím. Na druhou stranu, na mamku vrčí všechno a respektu má po málu, takže si to možná fakt nevymyslela.
Před pár dny si dokonce nechala nasadit kšíry i s vodítkem, jenže pak se rozhodla ukrýt v komoře, odkud bohužel čouhalo vodítko, takže byla jasná. S poraženým výrazem prý vylezla hned, jak se jí máma vysmála, že je blboučká.
Později ale do skříně frnkla hned a odmítala vylézt. Tentokrát se rozhodla ušít boudu zase moje máma, která se s ní tedy rozloučila a cvakla dveřmi. Hned na to ze skříně vylezla hlava, rozhlédla se do všech stran a mrcha pokračovala lebedit na křeslo. Když se schovaná máma rozhodla ukázat, psice prý kulila oči, div jí nevypadly.
No... mráz nebo ne, venčit se musí, prasknout ji přece nenecháme, i když by jí to možná v tu chvíli bylo příjemnější než zima.
 


Komentáře

1 nudistka | Web | 4. března 2018 v 12:07 | Reagovat

Včera svítilo sluníčko, jenže zdání klame, venku zima. Dnes svítí sluníčko a opět zima. Tohle nevypadá na příchod jara. Nedivím se parťačce, že jí zima nevoní, jsme na tom asi stejně. 8-) Co nestihneš dnes, dohoníš zítra.

2 Bobouš | E-mail | Web | 4. března 2018 v 12:14 | Reagovat

Já miluju ten její suverénní výraz. :D
A tomu tvýmu období naprosto rozumím...

3 padesatka | E-mail | Web | 4. března 2018 v 13:26 | Reagovat

Je to štramanda, Lara samozřejmě...
To naše pako nesnáší jen déšť, mrazy mu nevadí...ach jo.

4 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 4. března 2018 v 15:59 | Reagovat

Larva se tváří jako správnej povýšenej Zmijozel, ale z toho, co popisuješ, teda nevim nevim. :-D

Mentolovej šuk, oukej ... děkuji za nečekané obohacení slovníku. :D

5 Silwiniel | Web | 4. března 2018 v 17:40 | Reagovat

Schopnost nepanikařit dopředu je velice dobrá, musela jsem se to dlouho učit a možná už mi to aspoň trochu jde. Taky bych ráda trávila víc času venku, teď jsem tu byla kvůli sněhové kalamitě pomalu týden zavřená doma a už mi z toho hrabe!
Se psy je fakt sranda! Škoda, že už nemám svoji malou Ťapinku...

6 Atheira | Web | 4. března 2018 v 18:52 | Reagovat

[1]: Tady je právě fakt celkem pěkně. Jo, zima, mrzne, ale není už tak moc pod nulou a na sluníčku se i ohřeješ. :-D

[2]: Je to vskutku zajímavá osobnost, to jo. :D Ale je to jen výraz, suverén je pouze v běžným bezpečným provozu, kdy si je stopro jistá vším kolem. Stačí, abychom šly po tmě vedle lesa, něco tam duplo (nebo spadnul žalud z dubu :DDD) a utíká se ke mně schovat. :D

[3]: Náš druhý pes je spokojený jen v mrazech. Má medvědí kožich a teprve teď se tváří, že je fakt spokojenej. :-D

[4]: Správně je to nejspíš mátovej, ale chtěla jsem zachovat autentičnost z danýho okamžiku, kdy nám prostě naskočilo mentolovej. :D

[5]: Co tak koukám na tvůj blog, tak zase hodně objevujete nová místa, to je taky fajn. A sníh brzy zmizí, přijde jaro a všechno kolem bude krásný a venku určitě budeš častěji. :-D

7 Lucille | Web | 5. března 2018 v 5:46 | Reagovat

... ty vždycky na blog vypíchneš to nejhorší a nejstupidnější, co proneseme. PROČ-TO-DĚLÁŠ. :-D

8 Lucka | E-mail | Web | 6. března 2018 v 10:46 | Reagovat

Mrška. :-D Ale tohle znám, sice to nedělá náš psík, ale tety to dělával pořád, to bylo jak hra na schovávanou. :-D

9 Sova přepálená | Web | 6. března 2018 v 15:26 | Reagovat

Koukám, že jsem ti nevědomky trochu okopčila nadpis. :D Asi nějaká telepatie nebo co.

Larůnuyje má v té kravatě výraz, úplně jako kdyby říkala "Počkej, až tohle uslyší můj otec!". :D Nezapře, že je ze zmijozelské rodiny.

Ta rostlina na okně je bazalka, že jo? Ta fotka mě úplně láká začít už se taky rochnit v zemi, ale nejdřív musím nakoupit květináče a takové věci. :D

Mint fuck od teď zařazuju do slovníku. :-D

10 stuprum | Web | 10. března 2018 v 4:35 | Reagovat

Též mám v hlavě guláš a v břichu rum. 8-)

11 Keiji | Web | 5. dubna 2018 v 20:27 | Reagovat

Ten sen musel být příšerný! Budíky jsou dost stresující už samy o sobě, o to víc, když nahmatáváš tlačítko a snažíš se jej stisknout a snažíš a ono to furt nejde a furt to frustrujícně vyzvání... a pak takový level, jako vyhrávající baterka. No fuj!

A ta Lara...! :D Ach jo. :D To je kvítko. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Doporučuji: