Netuším o čem

11. března 2018 v 20:26 | Atheira |  život ve 2018
ale píšu. Jednak proto, že přišel další nedělní večer a já se za celý týden nezmohla na jediné písmenko (a to ani na bloggeru, což mě docela štve. Je to už hodně dlouho, co jsem tam něco vyplodila), ale především proto, že prostě chci...

Převážná většina týdne byla divná, těžko říct jestli fakt tak blbá, jak mi přijde teď, protože tam světlé chvilky byly, a bylo jich dost, jen, a to dost možná z ne úplně zřejmého důvodu, zanechává takovou zvláštní nepěknou pachuť. Oproti tomu momentálně končící víkend byl za poslední dobu opravdu nejhezčí. Ono to jaro, co se objevilo tak z nenadání, určitě udělalo své. Když vám právě sebrané prádlo voní sluncem a celý den od brzkého rána se dá courat po venku, doma lze mít neustále otevřená okna a dýchat neustále jen čerstvý vzduch bez větší nutnosti topit, to člověk hned ožije.

Včera jsem po probuzení zaznamenala klapání deště a docela mě to zamrzelo a na moment asi i rozesmutnělo. Těšila jsem se na něco úplně jiného. Hrabala jsem se z postele s dávkou zklamání, která ovšem opadla, jen jsem vylezla s Larou ven. Rozhodla jsem si to odbýt ještě před snídaní, že si potom napravím náladu u dobrého kafe...
Jenže jak jsem vystrčila čumák ven, zjistila jsem, že neprší zas tak moc, jak se prvně zdálo. Těch pár minut venku mě nesmírně nabudilo dobrodružnou náladou a chutí vyrazit někam courat na pořádně dlouhou dobu. Sice jsem byla limitovaná časem, chtěla jsem být kolem desáté doma, protože před polednem se vyráželo na rodinný oběd, který máma naplánovala ku příležitosti jejích narozenin. (Když s tím přišla, měla jsem dojem, že to mám spíš za trest. Mě tohle rodinný restauračení fakt neba :D)
Takže po kafení a chvilce s knihou jsem vyrazila vstříc více jak dvouhodinovému toulání po lesních zákoutích.
Neuvěřitelně mě to nabilo energií a optimismem. Dokonce i to poprchávání po nějaké době ustalo a vylezlo slunce. Ze psa ovšem byl prvotřídní bahňák (to je na tomhle období to blbý...), takže ihned po příchodu následovala sprcha, čímž jsem sice dostala bahno ze psa, ale výtečně zablátila sprcháč.

Taky jsem dnešním dnem konečně dočetla už osmý díl Cherub, který mě od druhé poloviny tak úplně nebavil a už už jsem ho chtěla dočíst, abych se mohla vrhnout na některou z nově koupených knih. Původně byl v plánu Cizinec, ale nálada se nějak změnila, najednou mi přišlo, že na něj není to správné období, a tak jsem sáhla po Než jsem tě poznala. Takže u zítřejší snídaně už mě nebudou dělat společnost gangy, drogy a špinavý prachy, ale nějaká ta romanťárna.

Od knih přejdu nedaleko, k záležitostem sledovacím. Čím dál víc jsem zvědavá na nadcházející sérii the Handmaid's Tale, která už se blíží mílovými kroky... Dobře, nějakou dobu to ještě potrvá, mému honu na šoumena se to ovšem nevyrovná.
V lednu jsem totiž, vinou hudebního lovu pořádaného na youtube, během kterého se mi nedařilo kápnout na nic, co by mě zaujalo, došla až k hudbě z filmů a muzikálů, což já rozhodně můžu.
Muzikály jsou pro mě taková jiná dimenze filmu. Mám je nesmírně ráda a právě to, co mnoha lidem vadí - zcela nelogické tanečkování a zpívání jedné osoby na druhou - pro mě zcela dodává filmu nový rozměr, zdá se mi pak taky jistým způsobem atraktivnější, koukatelnější a jsem schopná si ho užít úplně jiným způsobem než běžný film. Animáky mám taky ráda především proto, že tam neustále někdo kráká. Když není muzikálový, není to úplně ono...

Abych to zkrátila.
Takhle mi v lednu youtube jednou nabídlo písničky z nějakého The Greatest Showman, což jsem chvíli vůbec netušila, co je. Chvilku jsem ani nepřemýšlela nad tím, co to vlastně je, asi bych to ani nezaregistrovala, kdyby se mi ty písničky neustále nevracely (to je parádní vlastnost youtube. Její skvělost se umocňuje, vrací-li vám něco, co už nemůžete ani cítit :D) a zároveň na ně v průběhu těch dvou měsíců nezačaly vznikat covery jako na běžícím pásu.
Ačkoli se mi to tedy stává opravdu málo, v tomhle případě soundtrack předběhl svůj film a já se do té hudby nějak stihla zažrat tak, že jsem měla ohromné nutkání ten film vidět. Pokud možno hned, což jako úplně nešlo. Protože fakt nepirátím kinoripy a kino jsem nějak propásla.

Ale dneska... Dneska jsem ho konečně viděla!
Nevím. Asi to není až tak parádní, jak mi to přišlo, ale mně se to fakt strašně moc líbilo a asi to potřebuju vidět ještě. Sice ne tak jako že bych u toho seděla a jedla zmrzlinu (jo, fakt jsem se cpala zmrzlinou, protože mám hlad a jídlo mi tu nějak došlo.), ale spíš jako kulisu. Takže někdy příště zase znova! A tu hudbu budu poslouchat dál, dokud se mi neoposlouchá!

S podobnou urputností, s jakou jsem dychtila po sledování jednoho konkrétního filmu už třetím měsícem, jsem při každé vycházce s foťákem číhala na lidi procházející po kopci. Snad jediném, který tu v širém okolí je, a proto mě tak strašně láká a ráda po něm chodím. Hlavně, když je hezky. A taky se tam ráda vyhřívám.
Jednou bych se tam ráda vydala v létě až bude tma. Musíme to nějak naplánovat a půjdeme tam hromadně zírat na hvězdy a chlastat.
Jenže i když se tam místy někdo prohání, vždycky jsem měla smůlu a nikdo tam nešel. (A zrovna dneska tam jela spolužačka ze základky na koni, ale to už jsme se potkaly přímo tam, takže smůla. I když... asi teď budu naivně doufat, že až budu na správném místě, jednou tam siluetu jezdce uvidím a budu moct vyfotit).
Včera jsem ale odchytla někoho se psem. Pes už byl relativně v čudu, když jsem se zběsile vyřídila skokem přes příkop, div jsem neletěla tlamou napřed, do pole, ale neznámý člověk si mě pravděpodobně všiml a psa přivolal k sobě.

Celkově mi dojem z víkendu narušilo jen pár drobností, jinak mi srdce plesá a raduju se. Z toho, co se událo i z toho, co všechno ještě bude. Možná je to jen pobláznění z nečekanýho množství slunečního svitu, ale buď jak buď, je mi strašně fajn a svět vypadá hezčí, než vypadal ještě na začátku týdne. (Nutno podotknout, že v žádných depresích ani vyloženě špatných náladách jsem nebyla. Jen tam pořád něco bylo...)

Někdy si ale říkám, jaká je škoda, že neumíme mít takovou radost ze života, jako průměrný pes... Kupříkladu ten můj kojot je nesmírně život-milující. Udělá jí radost všechno, od hovna v trávě až po kus větve v lese, a přistoupí na každou blbost, ať už jí nabídnete, že budete skákat na místě do výšky nebo běhat kolečka. Bratrancova přítelkyně včera po tom, co ji pár minut viděla na zahradě, prohlásila, že je asi nějaká jebnutá. Lara totiž chtěla využít situace, že se v dohledu nachází dva lidi, kteří nejsou součástí jejího běžného dne, a tak se řádně převede. Nosila klacek a kroužila po zahradě, přičemž se samozřejmě nezapomínala očkem kouknout, jestli na ní aspoň někdo kouká. Kdyby ne. Bude stát jako trubka, jenže jakmile se na ni koukáte nebo jí nedej bože okomentujete, je schopná se i točit na ocase. Teta je toho názoru, že by jistě vyhrála Velkou pardubickou...
Jenže nejsem si úplně jistá, jestli létající stroje na raketový pohon mají v takových soutěžích místo. Asi by to bylo proti pravidlům.

A ona nechodí. Létá vzduchem. A pokud vám jako důkazový materiál nestačí fotka výše, mám pro vás další fotky zachycující tohoto zvláštního tvora. Jen jsou dost nekvalitní, jak už to u snímků paranormálních jevů bývá zvykem...




 


Komentáře

1 padesatka | E-mail | Web | 11. března 2018 v 23:10 | Reagovat

Lara na fotkách mě baví furt.

2 Lucille | Web | 12. března 2018 v 9:37 | Reagovat

Ta první fotka je neskutečná a asi ji miluju!

A sledovat hvězdy na tom kopci mám v plánu tak šest let. Takže letos, platí?!

3 Sova přepálená | Web | 13. března 2018 v 13:03 | Reagovat

Létající Larva je nejlepší! :D

Fotku srneček a tu apokalyptickou s jediným kopcem v placatý zemi jsem už dlouze obdivovala na instagramu. Kolikrát jsem se už takhle pokoušela vyfotit lesní zvěř, ale ta moje zrcadlovka převlečená za telefon na to přece jen nestačí a kdybych šla blíž, už utečou. Úplně vidím, jak ty srnky třepaly ocásky! :D A na ten kopec se chci podívat, až u vás někdy zase budu, jedno, jestli ve dne, nebo v noci, i když to by bylo mnohem epičtější. Určitě bychom odtamtud viděly i ufouny! :D

Na toho šoumena jsem chtěla jít do kina, když ho začali dávat, ale bratrovi se nechtělo, tak z toho sešlo a nějak upadl do zapomnění a ani jsem si snad neposlechla ty písničky, jak jsem chtěla. Takže díky za připomenutí! :D

4 Atheira | 13. března 2018 v 14:21 | Reagovat

[1]: Lara na fotkách už je totiž snad samostatná odnož komedie nebo tak něco... :D

[2]: teď mi došlo, proč na to nikdy nedošlo. Vždyť ona tam je v létě tráva sahající až nad hlavu :D

[3]: určitě na to koukni, mně to hrozně zlepšilo náladu a ty písničky už tak nějak definují letošní předjaří... Mně to přijde božový. :D

5 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 13. března 2018 v 15:17 | Reagovat

Úhoř chlupatý létající ... jediný svého druhu!

O šoumenovi mi nedávno básnila kamarádka, co se v muzikálech doslova vyžívá. Nějak mi utkvělo akorát to, že by tam snad měl bejt Zac Effron, ale ani tím si nejsem tak úplně jistá. :D

U The Handmaid's Tale se jenom modlím, aby si druhá řada udržela kvalitu první, protože předloha se víceméně vyčerpala na právě na tu první ... ale už podle traileru to vypadá víc než dobře.

6 Atheira | Web | 13. března 2018 v 15:25 | Reagovat

[5]: to víš že tam je :D ale od high school musical už uběhla řada let, tak už to není odrůda justina biebera. :D Mi přijde že mu ta role fakt prdla. Bych si tam někoho jinýho asi představovala už těžko. :D

7 Lucka | E-mail | Web | 13. března 2018 v 20:29 | Reagovat

To jsou super momentky. :-D

8 stuprum | Web | 14. března 2018 v 13:49 | Reagovat

Vypité kafe v ranních hodinách zanechává vyšší hladinu kortizolu v těle - nedoporučuje šest ze sedmi doktorů!

9 Victoria | Web | 15. března 2018 v 12:13 | Reagovat

Umíš dělat opravdu krásné fotky, závist! Máš na to nějaký speciální foťák? Taky bych se to ráda naučila :-).

Miluju les, přírodu. Mám to stejně jako ty, nabíjí mě to energií. Hlavně ten pocit svobody. Závidím ti tu ušandu. Já měla před pár lety labradora, který miloval bahno a rostl tak trochu jako dříví v lese, ale byla to spřízněná duše :-). Jednou si psa určitě pořídím, protože se psem je ten život určitě o hodně veselejší.

Já bych se chtěla radovat jako můj sedmiměsíční synovec :-). Ke spokojenosti mu stačí napapané bříško, perda do plenky a blbiny :-D.

10 Atheira | Web | 15. března 2018 v 14:56 | Reagovat

[9]: díky moc :)
No, žádný ultra supr čupr kanón to není. Spíš takový ucházející vybavení na "takový to domácí žvýkání... Teda focení. Mám Canon EOS 450D s objektivem EF-S 17-85mm f/4-5,6
S tou radostí je to asi u dětí i psů takový podobný bych řekla.

Jo, pes je radost. Ale i starost. Přesto je život se psem prostě z mýho pohledu rozhodně lepší neż bez něj.

11 Victoria | Web | 21. března 2018 v 10:11 | Reagovat

[10]: Díky, určitě se po něm mrknu :-)

12 Keiji | Web | 5. dubna 2018 v 20:27 | Reagovat

Ty fotky! Šílené!
Ta prdelová s Larou, nebo spíš Laří zadele...? Je fakt úchvatný! (Jakkoliv je to divný dodatek vzhledem k začátku věty :D)). Už když jsem ji tehdy spatřila na insta jsem na ni zůstala zírat, jak tam vede ten lesní tunel z větví do dáli a pes tam hledí, a chtěla jsem ti tam napsat ódu na tu fotku, ale tuším, že nenapsala.

A ta kopcová je taky úchvatná! Koňská by byla asi ještě lepší, nebo nejlépe obojí najednou! :D

"Někdy si ale říkám, jaká je škoda, že neumíme mít takovou radost ze života, jako průměrný pes..." ... jaká škoda, tak. Ale možná proto je právě máme po svém boku, aby nás to učili...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama