O čtení, poznatcích (a nesmyslech, jako vždycky...)

18. března 2018 v 20:04 | Atheira |  život ve 2018
Neunavitelná a hyperaktivní mrcha z fotky má nyní velmi zaujatě v hledáčku druhý příběh Steva Rogerse, ale vypadá to, že ji soustředění moc dlouho nevydrží, poněvadž usíná. Už bylo načase, být venku v té zimě už mě netěší. Rozhodně ne takovou měrou, jakou by mě to těšilo v listopadu nebo prosinci, dokonce ani ne tak trochu, smířlivě, jak tomu bývá v druhé polovině února. Ačkoli však ledový vichr mezi poli a na jediném místním vršku hrozí, že vás unese daleko a tam spáchá nemilosrdnou, pomalou vraždu, mrcha larvovitá má energie značně víc než on, proto i tak jdu ven, i když oproti minulému týdnu zase jako méně pohyblivé eskymáčí cosi. Teď mám zase chvíli klidnou pohodu, umocněnou přicházejícím volnem a zároveň také brzkým koncem ubíjejícího utrpení. Jen škoda, že jsem se už zase stihla naladit na ty tulipány a kočičky vířící pyl a zase mi to nevyšlo.

Ačkoli jsem nejprve věřila tomu, že to tak nebude, uplynulý týden se nesl v takovém zvláštním duchu. Věci se v dobré obrací nebo tomu všechno alespoň nasvědčuje, ale i přesto se našly chvíle, kdy mi přišlo, že je všechno šílené. Možná neopodstatněně, bezdůvodně, přesto doopravdy a sebralo mi to mnoho energie, kterou bych jinak mohla využít na něco pořádného a příjemného.
Co se dá ale dělat. V příštím týdnu rozhodně hodlám dumat nad ošklivostmi co nejméně a pevně věřím, že teď na ně stejně, alespoň nějakou dobu, zase nebude čas. Že už konečně skutečně dojdu k tomu bodu, kdy si nebudu říkat, že bude líp, ale kdy to tak skutečně už bude.
Není to tak, že bych se věčně cítila pod psa. Takových momentů je strašně málo, spíš to jsou opravdu okamžiky, kdy vás něco napadne, nad něčím se zamyslíte nebo se jenom stane jedna nepříjemná věc, která vás uvrhne do takové divné nálady. Jenže jak už to tak bývá, ono to tu energii vysává víc než jsou jí dobré věci schopny dát.
Ale nejdůležitější je se z toho neposrat. Ten divnej hlodač už totiž moc nemá co hlodat, dochází mu materiál, takže jsem teď fakticky docela spokojená. Kašlu na blbosti a učím se znovu najít i schopnost bez výčitek lenošit a nedělat nic, aniž by mi v hlavě vířilo tisíc a jedna věc. Ovšem... na světě vždycky jsou věci, který vás serou. Někdy hodně, někdy míň. Přehnanej pozitivismus ještě nikdy nic nevyřešil, když se to s ním přehání, přijde mi, že je spíš jedovatej. Někdy je potřeba si to, co nás sere, prostě přiznat a naučit se s tím žít tak, aby nás to sralo co nejmíň. Ono fakt není úplně normální snažit se na věci, která vás nedělá šťastným, najít něco strašně skvělýho. Mám podezření, že to vymysleli takový ti batikovaný víloidi, který už vám ale neřeknou, že k uskutečnění tehlech praktik je potřeba notná dávka nějakýho fetu.

Opět jsem nalezla chuť a čas číst. Toho se mi nedostávalo docela často. Ve vlaku se mi moc číst nechce, protože bych toho stejně moc přečíst nestihla. Ale ten snídaňový knižní rituál mi k tomu velmi pomohl.
Stihla jsem rozečíst a dneškem i dočíst knihu Než jsem tě poznala, která mi velmi rychle připomněla časy, kdy jsem byla schopná příběhy doslova zhltnout jako malinu. Četlo se mi to nesmírně příjemně, když tedy vezmu na vědomí styl psaní, nikoli to, že celá ta podstata až tak příjemná nebyla, spíš lehce drásající, abych pravdu řekla... Není to zas až tak dávno, kdy jsem u dvou kolegyň zaslechla srdceryvné výlevy o téhle knize, při kterých téměř ronily slzy a zdály se být duševně rozervané na cáry. Tomuto stavu nelze přidávat zrovna velkou váhu, k mrákotám a pocitu rozervanosti některým stačí zprávy na novinkách... Přesto i mě nebylo vlastně úplně příjemné knihu číst. Když si totiž vezmeme, že Will je v podstatě už pouze jenom mluvící hlava na nefunkčním těle, které mu slouží jako hodně neforemný a velmi často bolestivý, jinak však nepoužitelný držák, který vlastně sám o sobě není schopný udržet absolutně nic, protože je pro něj výkon i jen zvednout prst, dojdete k tomu, že - máte-li zrovna hodně černou, bylo by mu možná líp, kdyby byl jenom hlava a po světě se pohyboval v někým nošeném košíčku.
Na knize mi ale nedrásalo nervy to, jak to nakonec skončí, ale to, s jakou vervou a přesvědčením byli všichni schopni udržovat ho při životě. Představila jsem si všechno to ponížení, které musí člověk, jenž není schopen v ruce podržet ani sklenici s vodou, natož se z ní napít, snášet. Pokud je totiž naprosto normálně smýšlející a nijak neretardovaný člověk uvězněn v nefunkční schránce, musí být absolutní neexistence soukromí, intimity a všechna ta neschopnost tak ponižující, že v takové situaci bych se asi pokoušela umřít všemi možnými způsoby, které by mě napadly. Nic horšího, než že se to nepovede, by se stát nemohlo... Zmrzačit už se nejde, žejo. Ta představa člověka, který byl zvyklý sportovat, dělat všechny možné i nemožné věci, ze kterého se stala ona zmíněná mluvící hlava odkázaná na všechny kolem, mě nesmírně děsila a žrala uvnitř. Všechna ta snaha ostatních, dokázat, že i tak přece život za něco stojí (jakože nestojí) mi zas a znovu přihrávala myšlenku, jak jsou lidi zvláštní, sobecky krutí samou láskou a jaký by ten chudák měl štěstí, kdyby byl blbý morče, kterýmu by každej na hned píchnul injekci, aby ho víc už netrápil.
Ano, ta kniha má podstatně víc co říct. Má i tu, mými kolegyněmi vyzdvihovanou, hezkou a milou stránku věci, která vás ve finále cupuje po boku s tou, o které jsem mluvila... A celkově... Ona ta knížka fakt je srdervoucí i nesmírně krásná zároveň, jenže já prostě teď nemůžu vymazat tu představu hlavy v košíčku.

Od zítra se vrhnu na další vlnu emocí v podobě Psí cesty.


... Měla jsem jistý problém s připojením k internetu, což způsobilo, že jsem se k dopsání dostala až po delší době. Takže mrcha se na Kapitána Ameriku už dávno nekouká. Nekouká se na televizi vůbec, jelikož fakt usnula. A stejně jsem to vypla, protože mě tenhle díl prostě přijde nesmírně nudnej a nezáživnej.
Chtěla bych v příštím týdnu víc fotit a zkusit potom sesumírovat nějaké fotomomentky na konci týdne. Ráda bych něco takového zařadila do chodu blogu běžně. Ne jen vykecávačky, ale záběry, které mi zrovna přišly pod ruku. Uvidím, jak se mi to vydaří nebo nevydaří. Pak je možné, že z toho skutečně něco bude.

 


Komentáře

1 stuprum | Web | 18. března 2018 v 20:35 | Reagovat

Znovu nalezla jiskru, chvályhodné!

2 padesatka | E-mail | Web | 18. března 2018 v 21:31 | Reagovat

Tohle by asi nebyla kniha pro mě.
Stačila mi Johnny si vzal pušku. Četla jsem ji před víc jak třiceti lety a pořád si pamatuju, že takhle prostě NE..!

3 klavesnicetuka | Web | 19. března 2018 v 8:13 | Reagovat

mě teď štve snad úplně vše
nejhorší je, že já už vstávám s blbou náladou..přes den se to sice může už jen zlepšovat ale nezlepšuje

4 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 19. března 2018 v 8:28 | Reagovat

Hlava v košíčku ... dík, teď to z té mé nedostanu, a to jsem jenom kdysi dávno viděla film.

Říkám si, že kdyby už se to venku dokázalo fakt rozhodnout, který roční období bude, tak by to hned bylo tak nějak příjemnější.

5 Atheira | Web | 19. března 2018 v 19:00 | Reagovat

[4]: No a nebylo by mu líp? Řekni, že nebylo... Nic by ho nebolelo a když by už ho život nebavil, mohl by se cestou po městě skutálet do kaluže a utopit se.

Počkej... Teď mě tak napadlo... může se hlava, která není nijak napojená na plíce, utopit?

[3]: Jakmile s blbou náladou i vstáváš, je to zlý. Chtělo by to se úplně distancovat od toho, co ti tu náladu nejvíc kazí. Navíc ono to v týhle šedi není úplně jednoduchý samo o sobě. Mě už to třeba venku fakt děsně neba, a to já nejsem z těch, co by odmítal jít ven kvůli počasí nebo tak něco. :-?

[2]: Ona tohle je v první řadě romantika... Tebou zmíněná knížka je fakt asi jenom papírová deprese. Tohle  je takový hořkosladký. No, jak jsem psala. Hezký i příšerný zároveň. :D

6 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 19. března 2018 v 19:16 | Reagovat

[5]: Líp by mu určitě bylo, protože jenom jako hlava už by fakt necítil nic. ^^"

7 Eliss | Web | 20. března 2018 v 20:10 | Reagovat

Pokud máš potřebu citovat výňatky z mého blogu, posmívat se mi že jsem byla podle tvého názoru na škole pro "retardy", alespoň můžeš jmenovat přímo. Je opravdu ubohé někoho takto urážet. Přeji pěkný den

8 Atheira | Web | 20. března 2018 v 20:32 | Reagovat

[7]: Však tam už jmenováno bylo, proč se opakovat?

9 Victoria | Web | 21. března 2018 v 10:16 | Reagovat

Než jsem tě poznala je skvělá kniha. Rozhodně to není romanťárna v pravém slova smyslu a zabývá se docela závažným tématem. A mám na to stejný názor jako ty. Já bych tohle prostě nevydržela. Je to sice hrozné, ale radši bych byla mrtvá, než aby se o mě někdo musel starat.

10 Magicmax | Web | 21. března 2018 v 13:43 | Reagovat

Nepomlouvej Eliss! Seš zlá! Jsem z tebe hodně zklamaný. A já ti tak hezky komentoval tvé články a ty se u ostatních zachovalas takhle.
Pociťuji v tobě velké zklamání. Měla by ses nad sebou zamyslet.

11 Atheira | Web | 21. března 2018 v 13:50 | Reagovat

[10]: Ach, ano, měla bych zpytovat své svědomí... :D

12 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 21. března 2018 v 15:29 | Reagovat

[11]: Ztratilas právo žít. :-D  :-D  :-D

13 Atheira | Web | 21. března 2018 v 16:39 | Reagovat

[12]: Vtipný na celý tý věci je, že ten ublížený nikdy nepřijde, aby mi řekl: hele, ty seš totální kráva, ale spolu s tím si i hystericky vyleje srdíčko v článku, po jehož napsání očekává nějakou zdánlivou podporu od ostatních  nebo aspoň ujištění, že je přece tak skvělá a ostatní jsou hrozně zlí. A že to určitě dělají proto, že jsou nevyrovnaný a do očí by jí to neřekli. Hele... Jako fakt kvůli tomu za ní nepojedu. :D  :D  :D  :D

14 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 21. března 2018 v 16:41 | Reagovat

[13]: Taky jsem to dělávala ... když mi bylo tak 15-16. :D

15 Atheira | Web | 21. března 2018 v 16:50 | Reagovat

[14]: Já ve dvanácti taky. :D Takže i proto si tak nějak dovoluju tvrdit, že vím, co za tím je. A že to rozhodně nedokazuje nějakou vyšší inteligenci nebo vyrovnanost oponentovu. Spíš naopak. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Doporučuji: