Náušnice na tkaničkách

1. dubna 2018 v 13:16 | Atheira |  život ve 2018
Bylo to zvláštní, těžko pochopitelné v ten moment, kdy se to dělo. V podstatě jsem poslední tři měsíce byla více v pohodě než tomu bylo v průběhu minulého roku, kdy se všechno začalo dost bortit, ale ta divná věc někde v mém nitru pouštěla jed pořád. Neřekla bych, že toho času lituju, že bych vůbec litovala práce ve spořce. Mnoho mi to dalo, to bez nejmenších pochyb. Naučilo mě to řadu věcí, které mi usnadňují a ještě určitě usnadní mnoho kroků v životě, přesto si myslím, že jsem odešla až příliš pozdě.
Příliš na to, abych touto prací byla pouze obohacená. Postupně mi to totiž začalo brát víc než vracelo zpět. A to je přesně ten moment, kdy je nutné jít dál. Ode všeho. Netýká se to jen práce. Jakmile vám něco v životě více vezme než předá, už tam setrváváte moc dlouho, opustit to bylo pozdě už včera. Každý další den je zbytečné trápení navíc.

Poslední tři měsíce jsme si s M. dělaly přestávky na kafe delší a častější než by člověk, který svou práci bere vážně a zodpovědně, vůbec zkusil, i tak jsme ovšem odvedly práce víc než někteří jiní (i když posledních pár dní už pouze M. Já ne...), a proto jsme se ani necítily hloupě. Byl to čas, kdy jsem cítila jisté jemné potěšení, že už se nestane to, co minulý rok. Že bych se od jara zase více jak osm hodin denně stresovala a žila napjatá, s myšlenkou, že nevím, zda po skončení pracovní doby ten den půjdu domů či nikoli, jestli stihnu vlak, v kolik se dostanu skutečně domů, jestli jsem ve spěchu něco nepokazila, jestli...
Víkendy si ani pořádně neužila, protože by ještě nestihl opadnout ten stres dnů předchozích a já se stále točila v kruhu, ze kterého se zdánlivě nedá vymanit.


Čtvrtek byl zvláštní tím, jak byl normální. Prostě jsem dělala, co jsem byla zvyklá dělat. Všechno narušilo jen to srocení celého týmu do jednoho hloučku, přání, upřímná i ne tak docela, smích upřímný i z trapnosti, dárky a jídlo... Do posledního momentu mi nepřišlo, že by se po svátcích něco mělo změnit. Zase přijdu na své místo, budu se točit v tom samém kolečku, které nemá konce. Jako křeček, který neumí skončit a jednoho dne se uběhá. Loučení mi nepřišlo definitivní. Asi se loučit úplně neumím.

A když jsem pak jela domů, opodál si znovu, jako tomu bylo téměř každé odpoledne, přisedla paní s holčičkou předškolního věku (tím samým vlakem vždycky jezdilo skoro to samé složení lidí, kteří se točili v tom svém vlastním kruhu, spokojeném i nespokojeném...).
"Mami, proč má náušnice na tkaničkách?" ptala se nechápavě.
Toto děvče si celkově všímá všeho, co se kolem děje, vykládá si to jinak než to je, komentuje spolucestující, kteří se někdy dostávají do rozpačitých situací...
I celou škálu těchto známých tváří z vlaku jsem ten den viděla naposledy. (Pokud chcete znát odpověď, proč nosím náušnice na tkaničce - Byla myšlena sluchátka, špunty, červené :D)

A vlastně mi to nedošlo ani cestou domů, ani ten večer. Možná bych čekala nějaký zlom. Něco podobného, jako když konečně uděláte maturitu a už se jí více nemusíte zabývat. Jako když opustíte základku a jdete vstříc novým zkušenostem. Ale ne.
Tohle se dělo tak nějak plynule, jako kdyby to vlastně nebyla až tak nová etapa, jako přirozený vývoj, ke kterému věci došly samy tak, jak měly.

Teprve až další den ráno mi bylo nějak jinak. Jako by přes noc zmizela olověná koule zavěšená někde uvnitř mě. Možná na duši, možná v žaludku... Prostě někde uvnitř. A možná to nebyla olověná koule, ale černá díra, která preventivně pohltila všechno, co by mohlo rozvířit seskupení obav a stresu číhajících na konec víkendu nebo volných dnů.

To ráno bylo lehké, jako už dlouho ne... všechno je lehčí. A já si najednou uvědomuju, že i když nepřišel žádný ohromný zlom a euforie, spořka sama pro mě od jistého období byla problémem větším, než jsem si byla schopná sama přiznat.

Ve skutečnosti mi ale i toto období, které mi tak moc bralo a vysávalo, něco cenného dalo. Poznám totiž ten plíživý pocit a ten jed uvnitř v sobě, který dovede otrávit i ten zbytek bezstarostného bytí, který byste z toho běžného dne mohli mít. A už vím, že jakmile se jednou objeví, neodejde ani nezmizí. Musíte mu dát sbohem vy a jít dál.
Možná přesně kvůli tomuhle vůbec existuje. Aby se lidi naučili jít dál, nechat všechno staré za sebou a vydat se pryč, zase někam jinam. Protože všechno má smysl. Jen ho musíte najít. A všechno se děje proto, abyste si z toho něco vzali.

...

Den před tím posledním jsem měla telefonát. Zrovna jsem seděla ve vlaku, ale volající si pravděpodobně mysleli, že už jsem spokojeně doma. Bylo přece dávno po konci pracovní doby.
Ale chyba lávky. Takhle to u mě chodí. V době, kdy už jsou všichni dávno z práce pryč, užívají si pohodu doma nebo někde sedí s přáteli, já sedím ve vlaku.
V době, kdy všichni ještě spí, já jsem už dávno vzhůru a v době, kdy se teprve neochotně budí, já mířím na vlak do práce. A přesto dorazím později než ti, co vstávali, kdy já vyrazila...

Volaly mi boží síly shůry, pražané velmocní, aby si se mnou promluvili o mém odchodu.
"Mohla bych se vás zeptat na důvod vašeho odchodu?"
Chci zpátky vlastní život, jak jednoduchý... Popsala jsem svou situaci, která mi připadala zkrátka k nežití a absolutní neexistenci volného času v průběhu pracovního týdne, dosadila existenci přesčasů, které jsou na denním pořádku od dubna do konce roku, se kterými bych musela už začít fasovat i spacák (komu to přijde normální a běžné, nechť si tak žije, já tak žít prostě nebudu), načež bylo znát, že volající se upřímně zděsila. Ano, nejspíš i ona si myslí, že takhle se žít nedá.

"A myslíte, že byste vaše rozhodnutí přehodnotila např. v případě, že byste měla možnost home office?"
Ne, ne, NE! Moje znechucení přerostlo už i v nenávist celý týhle instituce, byť za to třeba plnou měrou nemůže. Ta situace se ale vyhrotila natolik, že už bych tu práci nechtěla dělat ani kdyby mi věnovali teleport. Ta odpověď vynechala mé velké znechucení a tu část o teleportování se, ale ne z ní i tak vyplynulo.

"Takže už neexistuje žádná možnost, kvůli které byste na své pozici zůstala?"
Seš hluchá nebo nechápající?

"A zůstáváte v bankovnictví?"
S tebou upadli? Nevím, co to mělo být... jestli nějaký výzkum, jestli jim zaměstnance nežere konkurence. Ale to, že tak hromadně všichni odchází musí hledat u sebe, ne u druhých...

Nuže... tahle část je prostě za mnou, uzavřená kapitola, jak Atheira v bance pracovala (i když bych pár situací mohla přetvořit do článků, určitě by měly co říct). Jdu dál a jdu žít.
Už jsem sice stihla nalámat tvrzené sklo na ochranu displeje u mobilu (ta věc je šmejd, normálně jsem ho takhle už vytáhla z kapsy, kde kromě toho mobilu nic jinýho nebylo! Mi nikdo neříkal, že tvrzené sklo je náchylný na rozbití o bundu), který kupovala nová vedoucí (takže jsem objednala nový na Ali a budu dělat, že nic), ale beru to jako znamení, že to všechno bude dobrý. Vždyť to se tak říká, ne? Když nějakou věc omlátíte, že bude dobrá. Nebo že když roztřískáte něco na maděru, že střepy přínáší štěstí.
Věřím, že tomu tak bude.
 


Komentáře

1 Helga | Web | 1. dubna 2018 v 15:19 | Reagovat

tleskám a chválím, vymanit se z pracovního kolotoče, který člověka ubíjí je hodně těžké, je fajn vidět, že existují lidé, kteří to mají dobře srovnané v hlavě

2 Atheira | E-mail | Web | 1. dubna 2018 v 16:02 | Reagovat

[1]: No ale že mi to trvalo. :D Musela jsem skončit totálně vyřazená z provozu a jako zombie, abych si uvědomila, že už se to nezlepší. :D

3 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 1. dubna 2018 v 17:01 | Reagovat

Gratuluji ke konečnému odchodu z Očistce!

4 klavesnicetuka | E-mail | Web | 1. dubna 2018 v 17:09 | Reagovat

tohle přesně znám, mě zachránilo to, že jsem otěhotněla..

nevím co to je za trend, dělat od nevidím do nevidím, přesčasy, o víkendu, nemít osobní život, neodpočinout si, o víkendu myslet jen na tu práci..

nechci se tam po rodičovské vracet

5 stuprum | Web | 1. dubna 2018 v 17:14 | Reagovat

Objevila jsi aspoň chlapa, se kterým sis v bance začala románek? :)

6 Atheira | E-mail | Web | 1. dubna 2018 v 17:29 | Reagovat

[3]: Díky, díky :D

[4]: Když to jde ruku v ruce s tím, jak chtějí mít lidi všechno hned. Všechny velké společnosti se jim samozřejmě snaží vyjít vstříc a jak se snaží nahonit si klienty, ženou zaměstnance k tomu, aby dělali nemožné. Pak už to není o tom, že by někdo takhle dělat chtěl (ale i takoví určitě jsou), ale že mu nic jinýho nezbývá. Tys taky byla v bance nebo v nějakým podobným hororu? :D

[5]: A víš, že bys měl velkou naději, že tam chlapa na románek taky najdeš? :D Bez přehánění, jako fakt!
Pokud máš potřebu pročítat se řádky o vztazích jiných lidí, tak holt pokračuj jinam, jelikož já fakt nevidím důvod, proč bych měla po internetu cizím lidem vyprávět o svém soukromí a proč by to takoví lidé měli vědět. :-P

7 stuprum | Web | 1. dubna 2018 v 17:56 | Reagovat

[6]: No rozhodně jsem tě nechtěl nijak urazit, kámoška Lucirä mě sice v návalu hněvu zablokovala, ale doufám, že ty pochopíš, že jsem jen komentářový vtipálek. A kór když je ten apríl, tak si musím rýpnout. :)

Banka je podle mě prostě místo, kde se dá dobře vyvádět - a romantika do života patří, no ne? :)

8 Atheira | E-mail | Web | 1. dubna 2018 v 18:15 | Reagovat

[7]: Já vím, že jsi takovej blogovej šotek, a proto tě tak i beru. Jen... tvůj humor je místy trochu nejasnej a lidem to motá palici, to musíš vědět zase ty. :-D Zároveň si nemyslím, že bys byl úplně blbej, spíš naopak, proto na tebe ještě reaguju, takže tak. Jenom jsem lehce alergická na takový ten trend, kdy mi, velmi často už lehce plesnivý ženský začnou tvrdit, že nutně potřebuju s někým bydlet, nejlíp ještě se vdát a nedejbože mít děti. A nebo když se ze mě někdo snaží dolovat moje osobní informace, na který mi přijde, že prostě nemaj právo. Sama si určuju, co je pro lidi a co ne. :D Já si žiju po svém a nechávám si své soukromí pro sebe, stejně jako mě opravdu ani povrchově nezajímá soukromí jiných lidí. Takže vlastně nekoukám divně na nikoho, pokud nedělá vyloženě něco, co by někomu bylo proti srsti a zasahovalo do jeho života. V podstatě je mi to opravdu jedno, řada lidí tohle není schopná pochopit.  
Ovšem, romantika do života patří, v tom ti nerozporuju. To s tou bankou už ale ano, asi máš o tom trochu zkreslenou představu. Opravdu je tam drtivá většina ženských a teploušů... Jako jo, místy tam je docela prdel a pár chlapů, co nejsou bukvice tam vážně je, ale to už by ten komentář byl douhej jak článek... Možná někdy jindy. :D

9 Unavená matka | 1. dubna 2018 v 19:00 | Reagovat

Odvážná školačko, tedy vlastně, jsi jako odvážná školačka, opravdu tě chválím, a gratuluji. taky bych chtěla mít takovou odvahu, ke změně se už chystám dlouho, jak pracovní, tak i v životě... nejraději bych se odsunula někam do lesů, vod a strání, samota nádherná, žádný hluk, děti, klienti... kontakty s lidmi pouze, když sama budu chtít, taková místa jsou, ale chce to odvahu. No, snad se mi jí taky dostane ;-)

10 klavesnicetuka | E-mail | Web | 1. dubna 2018 v 19:12 | Reagovat

[6]: v logistice, nejdřív dispečer, pak vedoucí..hrůza...tam všichni takhle tlačí na pilu jak píšeš, včera bylo pozdě, zázraky ihned

11 stuprum | Web | 1. dubna 2018 v 19:18 | Reagovat

[8]: Vidíš, nakonec jsi nám dala nahlédnout za zdi finanční instituce daleko ochotněji, než se na počátku zdálo. Náhle vidím ten nezkalený příběh přátelství, důvěry a nezištnosti, jak se na chodbách míjejí bukvice a zdraví osmahlí borci, co nakupují jen ve velkém a ani jedni, ani druzí nepohlédnou směrem k přepážkám, kde sedí vzorné mladé úřednice, od maturity stále ještě nezadané. :)

12 Atheira | E-mail | Web | 1. dubna 2018 v 19:20 | Reagovat

[9]: Tak děti jsou tvoje, od těch se neutíká... To jedině utéct do těch lesů s nimi. Těch už se nezbavíš a když, tak nebudeš unavená matka, ale ne tak úplně dobrá matka. :D
Ale jinak všechno schvaluju. Kontakt s lidmi, pouze, když sama budu chtít. K tomuhle se zrovna teď upínám a věřím v to, že celá ta změna mi pomůže k tomu, být šťastnější a mít radost z bytí mezi lidmi, když si ho budu moct sama korigovat. Lidi jsou důležitý, nejde se zahrabat do díry a uhnít tam, jenže v dnešní době je hrozně těžký urvat si chvíli pro klid a pak je tolik lidí deprimovaných a představy tý hnicí díry je pro ně často jak představa vysvobození. :D

[10]: Blbý je, že už je to ve fázi, kdy se těžko něco změní. Lidi by se museli naučit změnit všechno, na co byli zvyklí. Skvělý příklad jsou pošťačky. Chuděry.
Zkráceně bych to řekla asi takhle - kdyby lidi nebyli bezohledný hovada, nedělalo by jim problém si na něco počkat o den dýl a nemuseli by o víkendu žrát čerstvý pečivo... a vůbec, kdyby nebyli tak rozežraní a zhýčkaní, neměla by Česká pošta problém vůbec někoho k sobě dostat (berou všechno, pracovat už u nich nikdo nechce) a prodavačky by nemusely makat o víkendu jak otroci... a tak dál a tak dál.

13 Atheira | E-mail | Web | 1. dubna 2018 v 19:21 | Reagovat

[11]: Nedělala jsem na pobočce. Jaký přepážky a jaký úřednice. :DDD

14 Atheira | E-mail | Web | 1. dubna 2018 v 19:22 | Reagovat

[11]: Asi tě taky bloknu. Už mě nebavíš. Tvůj humor je... divnej. :D

15 stuprum | Web | 1. dubna 2018 v 19:37 | Reagovat

Jediná nesnáz je, že na psaní z mobilního zařízení se blokace komentářů nevztahuje. :D

Ale nevím, proč o tom vůbec mluvíme. Rád se kochám střípky z tvého života. Pokud je mohu náležitě ocenit ve slovech, ještě to zvýší mou radost - toť vše! Chceš-li mi ovšem potěšení brát, přijmu to s pokorou v srdci. :)

16 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 1. dubna 2018 v 19:38 | Reagovat

[14]: Taky už nad tím začínám uvažovat, přestává to být únosné. ^^"

17 Atheira | E-mail | Web | 1. dubna 2018 v 19:42 | Reagovat

[15]: Já bych si poradila, co s tebou. :-P
Ono by stačilo nepůsobit tak, že se všem, ke komu vlezeš, vysmíváš a urážíš je, byť to tak nemusíš myslet... Kdo ví, co vlastně jak myslíš... Některé ty komentáře tak působí. Že prostě pak nikdo neví, co si o nich myslet. :-|

18 stuprum | Web | 1. dubna 2018 v 19:45 | Reagovat

Můžu se u tebe i u kolegyně Sakury mírnit.

Co naplat, když mi to vůbec útočné ani výsměšné nepřipadá, jak si to tak po sobě čtu. Ale budiž. Můžu zde být beránkem!

19 Atheira | Web | 1. dubna 2018 v 19:50 | Reagovat

[18]: A tak, připadat nemusí. Ono to tak prostě působí. Že se ti ten člověk vysmívá a ani nevíš, proč, čím a kvůli čemu. Já chápu, že je to tvůj individuální smysl pro humor. Každý nějaký máme. Já zase velmi ráda trousím sarkastické poznámky a občas si rejpnu nebo řeknu něco zlýho, co se asi lidí taky dotýká. Ale snažím se to mírnit. Protože nikdy fakt nemůžeš vědět, jak si co kdo vyloží, jak to pochopí a tak... Třeba prostě konkrétně z tebe fakt mám pocit, že se mi dlouhodobě vysmíváš a nenacházím jediný důvod, proč by to mělo být nutný. :D

20 stuprum | Web | 1. dubna 2018 v 19:53 | Reagovat

[19]: A já ti říkám, že to je nesmysl. Že neznáš člověka za monitorem. :)

21 Atheira | Web | 1. dubna 2018 v 19:59 | Reagovat

[20]: A já to chápu. Jen jsem ti zkrátka řekla, jak já to vnímám. Platí to na obě strany. Neznáš člověka za monitorem, nevidíš do jeho života ani do něj. :-D Ale dobře, tak jsme si o tom aspoň pokecali, když už nic. :D

22 klavesnicetuka | E-mail | Web | 1. dubna 2018 v 22:12 | Reagovat

[12]: no právě,na tom co píšeš je kus pravdy...jako těsně před odchodem na mateřskou jsem si říkala kam až to zajde - přece takové nároky na jednoho jedince jsou nereálné, to dlouhodobě nikdy nesnese a pak to nikdo nechce dělat a bere se kde kdo a je to neustálý kolotoč
a pak se ti lidi vzepřou a kašlou na to a jak odbije čtvrtá, zahodí tužku a jdou domů a já se jim nedivím ale mí nadřízení se divili že to jako vedoucí nezarazím...ale přece každý má právo na osobní život..
no teď už vím že nechci sedět 12 hodin v práci, pak ještě pracovat do rána doma a o víkendu taky, kdy furt zvoní telefon:-)no jen to chce najít takovou práci která mě bude bavit a bude mi vyhovovat...ale vidím to manželovi jak změnil místo a jak pookřál a je spokojený takže to jde!:-D

a s tím co píšeš souhlasím to jsem říkala taky, že lidi jsou rozežraní protože musí mít čerstvé rohlíky v sobotu a kdyby si koupili v pátek pečivo na celý víkend tak se všude tak netlačí na pilu
kamarádka dělala na poště, vlastně dvě, jedna za přepážkou a druhá roznášela dopisy...tak to byl mazec z vyprávění, to můžu být jen ráda že jsem nemusela pracovat na poště..zatím

23 Lucienne | Web | 1. dubna 2018 v 22:14 | Reagovat

Odchod z ubíjející práce ti jedině schvaluju. Práce by člověka prostě neměla ničit a když jen trochu může, měl by si najít něco, co mu bude dávat možnost žít. Je super, že jsi takové kroky podnikla. :) Jdi dál, jdi žít a já ti moc držím palce. :)
Btw, náušnice na tkaničkách jsou rozkošná hláška. :D

24 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 2. dubna 2018 v 14:02 | Reagovat

[18]: Často je to divné, a to ne takovým tím pěkným způsobem, ale takovým, kdy člověk fakt netuší, jak to má brát. :'D

25 Sova přepálená | Web | 2. dubna 2018 v 20:00 | Reagovat

Jako že bys měla home office, aby ses od té práce už vůbec nemusela hnout, jo? Něco mi říká, že by si to asi přesně takhle představovali. :D
Opravdu doufám, že nová práce bude v pohodě a už nebudeš muset podstupovat takové šílenství. Čarodějnicím jako ty se takové věci přece nemůžou dít! :)

26 Bels | E-mail | Web | 3. dubna 2018 v 9:04 | Reagovat

Tak já doufám, že se brzy najde místečko pohodlnější, než byl tenhle blivajz. :-) Nebo už něco vyhlídnutého máš?

27 Atheira | Web | 3. dubna 2018 v 9:41 | Reagovat

[26]: Já už zítra nastupuju... Teda ofiko jsem nastoupila dneska, ale mám přijít až zítra. :-D

[25]: Ono reálně ani nejde mít home office při té práci, kterou jsem dělala já, což oni moc dobře ví. :D

28 pythonissa3 | E-mail | Web | 4. dubna 2018 v 14:09 | Reagovat

Ahooooj po dlouhe dobe. :D Jasne, klidne si prvni krok vezmu na starosti, jsem na to zvykla. :D :D Kazdopadne mi nejde otevrit Tvuj mejl, takze tady mas muj - pythonissa3@seznam.cz - a napis mi teda adresu. :] Dekuji pekne. :]

Jinak super clanek, ten rozhovor je cool, hlavne preskrtane casti jsou Bozi a pobavily me. :] Znam tyhle situace, no. :D Kazdopadne doufam, ze si najdes uplatneni v jinem oboru hoooodne rychle. :] Drzim palce. :D

(Ehm, aha, ted tady ctu ze uz zitra nekam nastupujes, tak to je supeeeeeeeeeeeeeeer, gratuluji. :] } :-D

29 pythonissa3 | E-mail | Web | 4. dubna 2018 v 14:13 | Reagovat

Jo a omlouvam se za takovou opozdenou reakci, to je u me bezne, proto jsou pro me dopisy tou nejlepsi formou psane komunikace. :-D :-D :-D

30 Keiji | Web | 5. dubna 2018 v 20:59 | Reagovat

To je... fakt hrozně moudře sepsáno. Přišlo mi, že píšeš nějak jinak. Jinak než obvykle. Ale možná to bylo kvůli tématu. Možná se mi to zdálo.
Docela jsi mě tím zasáhla, už tím prvním odstavcem. "Postupně mi to totiž začalo brát víc než vracelo zpět. A to je přesně ten moment, kdy je nutné jít dál." Začínám to cítit... ale ne. Už to cítím delší dobu... taky v práci. Není to přímo nespokojenost... jen taková ta.. nepopsatelná nechuť, nevázající se na nic konkrétního, jen... tak nějak obecně. Všechno. Změnu. Asi to chce změnu. Tři roky vlastně nejsou tak dlouhá doba, ale mně to už přijde jako věčnost...
...jen udělat ten krok.
Moc tě obdivuju, že jsi to dokázala. A gratuluju? Doufám, že pro tebe má budoucnost přichystané jen to nejlepší. Zasloužíš si to!

A omlouvám se za všechny ty komentáře ke starším článkům. Vypla jsem se a nečetla. Teď jsem to chtěla dohnat a nedalo mi to, k některým věcem se vyjádřit, i když už nejsou tak úplně aktuální.
Snad už bude líp. Nám všem!

31 Atheira | 5. dubna 2018 v 21:23 | Reagovat

[30]: to bude tím,  že většinu věcí,  o kterých píšu,  nepíšu vážně...  Vždycky tam je nějakej blbej humor nebo prostě něco,  co to tak nějak sráží dolů,  nebo jak jinak to říct.  On by se život neměl brát přehnané vážně, pak to není prdel.  :D

32 Atheira | 5. dubna 2018 v 21:36 | Reagovat

[30]: ještě k tomu mému komentari: nejde brát vážně běžný věci,  z těch si člověk musí dělat občas prdelky...  :D ale pak jsou věci,  který ti úplně nedovolují žít,  i když by to šlo jinak.  A tam už není co řešit.  Tam ti žádný vtip nepomůže.

33 bluesovka | E-mail | Web | 10. dubna 2018 v 11:47 | Reagovat

Tyto kroky jsem ve svém životě udělala třikrát. A moc jsem nad nimi nepřemýšlela, prostě to najednou přišlo a já frčela dál. A poprvé to bylo z banky do rádia - to byla změna! Ale krásná! A všichni říkali - no ty, taková bankovní úřednice ! Ale prd, říkala jsem zase já - jedeme dál, do banky už nikdy. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Doporučuji: