Knihy v Praze a trochu Kréty

25. května 2018 v 13:05 | Atheira |  život ve 2018
Když si vzpomenu na můj úplně první Svět knihy, vybavím si trochu deštivé ráno, přesto poměrně hezký den, tašky plné knih a velké nadšení.
Při vzpomínce na ostatní veletrhy v dalších letech, vidím ty slunečné dny, sezení na trávě a fajn strávený čas. Ačkoli jsem v loňském roce nejela, stal se i přesto Svět knihy pro mě jakousi definicí té příjemné a skoro letní části jara. Je to jako když máte nějakou vůni spojenou s určitým zážitkem. Mně jarní slunce připomíná jeden knižní veletrh a příjemný čas s přáteli.


Letos jsem si odtamtud přinesla knihu jen jednu. Už nejsem bláznivá a navíc to moc není kam dávat. Přibyla potterovská svíčka a hezké dojmy ze stánku, kde jsem ji koupila, a jehož přítomnost sama o sobě mi ten den zvládla udělat nějak hezčí. Bylo zkrátka fajn vidět, že jsou potter nadšenci, kteří jsou ochotni přijet na veletrh, vyrábět s dětmi hůlky a učit je kouzlit, nemluvě o přátelské Umbridgeové, která pravděpodobně nabyla obchodního ducha a nadšení, čímž se z jedovaté ropuchy stal velmi milý člověk.
Pouze při výkřiku: "PTAKOPYSK PERRY" deroucího se z úst pana Kviláva postávajícího u hrabáka jsem si chvíli přišla poněkud nepatřičně, především když se nám smrtijed snažil vecpat potterovský kvíz a pak dodal, že je to těžší verze a že přijde s lehčí.
Uběhly dva roky Lařiného žití (nikoli však našeho společného soužití), dva roky už nemám zlaté zhýčkané potkáně a během posledních dvou let se stihla změnit taková obrovská řada věcí. Někdy mi to přijde jako krátká chvíle, jindy naopak téměř jako nekonečno. Tehdejší svět mi přijde zvláštně vzdálený až nereálný jako bych někde přehodila výhybku, jen nevím kde.
Není to tak, že bych tehdy byla nespokojená a teď jsem, není to ani naopak. Spíš se věci posunuly někam dál, některé odešly, jiné přišly. Má to tak být, je ale občas zvláštní se nad tím víc zamyslet.

S přicházejícím létem jsem lehce propadla chuti limonády mazagrande. Ráda říkám, že sladké pití není pro mě, kromě kofoly a jägera. Tak teď už mám kompletní svatou trojici.
Jako úderem blesku jsem začala šít. Ostatní říkají, že jsem musela prodat duši ďáblu, poněvadž jsem nikdy neušila nic než polorozpáraný hamak pro potkany a morčata. Mohla bych se hájit tím, že jsem vlastně vždycky chtěla umět šít. Ne proto, aby mi to něco hodilo, spíš pro radost. Pro radost sobě i ostatním. Už tehdy v té době, kdy jsem se pokoušela o ty zvířecí hamaky jsem pociťovala takovou tu chuť, pocit, že tohle bych chtěla umět. Ale neuměla, a tak jsem zase všechno hodila do kouta.

V souvislosti s šitím se podařilo objevit takovou zvláštní shodu náhod.
Hamaky totiž nejsou jediné, co jsem kdy zmatlala. Když mi byly zhruba čtyři roky, vysílali v televizi pořad Kuřátka. V ruce jsem tehdy nastehovala takovou ošklivou vycpanou myš šitou z látky, co dříve sloužila jako přehoz na gauč nebo závěs. A když v jednom díle měla ta milá babička na stole vyskládanou řadu výkresů, hromádku výtvorů a na jejím vrchu se skvěla moje myška a ona ji nazvala "heboučkou a stehoučkou", udělalo mi to nesmírnou radost a zarylo se mi hluboko do paměti, že i teď si ta slova pamatuji. Ovšem kamarádka přišla ihned s tím, že si ona slova také pamatuje. Ne snad proto, že by ji moje myš tak zaujala, ale proto, že má velmi silný pocit, že ta myš byla ve stejném díle, jako měla ona výkres. Přišla si tenkrát skoro jako celebrita, a tak si ho pouštěla dokola a dokola.
Zvláštní jak je ten svět doopravdy malý.
Mám chytrý totálně blbý telefon. Říkám mu Zlatoň. Neustále mi mé věty opravuje tak, aby zněly hrozně hloupě. Kupříkladu z feťáků udělal fešáky, později z nich byly foťáky a na samém konci vlastně fusaky. Šmíruje mě na každém kroku a když jdu dlouho v kuse, do ticha je schopný zařvat, jakou vzdálenost a za jak dlouho jsem ušla a kolik to bylo kroků.
Asi už mu ale hrabe, poněvadž jsem stála zrovna před Kauflandem, když mi na displeji ochotně uváděl, že místo, kde se nacházím, je Kréta. Nezapomněl přidat i počasí a kolik je hodin. Jako by mi to u toho kaufláče k něčemu bylo.

Chytla mě chuť zbavit se věcí, co mě štvou. Mimo jiné se jednalo i o hrozně pitomou postel s úložným prostorem, která mi i z výměny povlečení byla schopná udělat nepříjemnou činnost, přitom by normálně s normální postelí o nic přece nešlo. A tak jsem se naštvala, všechno z úložňáku vyházela, postel rozšroubovala, vyhodila a objednala si novou. V mezičase jsem kempila na zemi obklopená haldou bordela.
S nově nabytými šicími schopnostmi jsem si na tu novou byla schopná i ušít povlečení. Spekulace o prodání mé duše se stále více množí.

Ani nevím, proč vlastně koukám na druhou, aktuálně vycházející řadu 13 Reasons Why, když je to tak hysterický a hnaný do extrémů. Ale mě prostě zajímá, jak se to bude vyvíjet dál.

Při včerejším dopoledni, které tolik přálo práci venku (té možnosti si nesmírně cením, poněvadž mám ještě pořád v živé mysli to pracovní prostředí připomínající slepičárnu.) jsem si uvědomila další věc.
Nasádlili se ke mně Drago s Larou a byli tam. Jen tak prostě leželi a jenom byli, nic dalšího v tu chvíli nejspíš nepotřebovali. A já jsem si v tu chvíli, kdy tam takhle seděli, vzpomněla na to, jak jsem si jako malá venku ráda představovala, že mám svého psa. Ráda jsem si v hlavě hrála na to, že venku sedí se mnou nebo že mě doprovází po venku. A někdy jsem se ráda myšlenkami zatoulala do vesmíru, kde mám dva nebo tři a všichni tam se mnou takhle spokojeně polehávají a nic dalšího v ten moment nikdo z nás nepotřebuje.
Když nám pak do života nečekaně vstoupilo odhozené štěně a zastihlo nás tak strašně nepřiravené, tak moc nepejskařské a neznalé, přišlo mi to nesmírně neuvěřitelné, ale pořád jsem o tom svém, jenom svém psovi prostě snila. Často s tím druhým na procházkách s námi v mých myšlenkách chodil ještě další. Už jenom tyhle moje dětské výplody mysli mě tehdy naplňovaly radostí. Tím, jak by to bylo strašně super, kdyby to tak bylo...
A já si najednou včera uvědomila, že ono to tak vlastně je.
 


Komentáře

1 K. | E-mail | Web | 25. května 2018 v 14:11 | Reagovat

Jo, letos i předloni jsem tě tam zahlédla. :D

Mrzí mě, že jsem prošvihla toho Pottera. V sobotu jsem se tam nějak nedostala, ale chystala jsem se v neděli... No a to už to tam nebylo. :-?

2 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 25. května 2018 v 14:57 | Reagovat

Na Světě knihy jsem vlastně byla teprve podruhé, ale jak popisuješ, i já ho mám spojený s takovým tím jarně-letním přechodem. A co na tom, že jsem si žádnou knížku neodvezla, když jsem si je nakoupila předtím a potom, že. ^^"

To Mazagrande by mě docela zajímalo, ale na druhou stranu se mi to nechce kupovat a pak vyhazovat, kdybych zjistila, že je to fakt hnusný. Asi se prostě někdy k někomu, co to bude pít, budu muset přisockovat a vyškemrat.

3 Královna Klára | Web | 26. května 2018 v 10:36 | Reagovat

Musím přiznat, že o akci Svět knihy jsem letos slyšela poprvé. Ono to bude asi tím, že bydlím co nejdál od Prahy co to snad jen jde, takže bych stejně moc šancí ukázat se tam neměla, zvlášť teď o zkouškovém.

4 klavesnicetuka | E-mail | Web | 28. května 2018 v 19:58 | Reagovat

panejo od kdy máš moderovanou diskuzi? byl tu nějaký prudič?:)

Tak 13 Reasons Why je nová série? a moc hysterická? tak do toho nejdu to by mě štvalo:)

s tou postelí to se mi líbí:) občas mě chytne záchvat a taky něco takhle vyházím, vyhodím, protřídím, uklidím a hned mi je lépe:)

5 Atheira | Web | 28. května 2018 v 21:39 | Reagovat

[4]: Víš co... Jak se udělalo hezky, otravují komáři, je potřeba mít tu síť, jinak se pak hrozně blbě zabíjej. :D

Nová série mi nepřijde hysteričtější než první. Záleží, jestli se ti ta první líbila a jestli tě to táhne koukat dál a zjistit, jak se to vyvrbí. Pak se na to zkus kouknout. Mně to svým způsobem i docela baví, ale je to takové hodně vyhrocené. V podstatě jsou tam všichni vyhnaní do extrémů a všichni jsou tam gayové. Když nejsou gayové, je to proto, že jsou lesbičky. :D

[2]: Já ti jednu koupím, prosímtě. A když ti nebude chutnat, tak ji dojedu. :D  :D

6 erin-dixx | Web | 31. května 2018 v 13:52 | Reagovat

Krásné fotografie

7 Keiji | Web | 3. června 2018 v 17:34 | Reagovat

Ty tak hrozně příjemně píšeš, že to ve mně evokuje všechny ty podobné vzpomínky, na vůni zážitků, na to, jak je to všechno dávno a přitom před takovou chvilkou, na to, jak bylo moje jméno v televizi a já z toho byla na větvi (na moje šesté narozeniny nebo tak nějak), přesně na to snění, když jsem procházela parky, ulicemi, paloučky a představovala si toho svého psa po boku, tolikrát, nesčetněkrát... a když se to stalo pravdou, ten pocit je nějak jiný, neuvěřitelný, a přitom tolikrát jako ten vysněný...
...ti fešáci mě dostali. :D A Kréta taky. :D

8 Rowan | 7. července 2018 v 19:01 | Reagovat

Náhodou, šití je cool. CO věcí si člověk může spíchnout svépomocí!

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Doporučuji: