Po tom, co bylo po štěněti

14. května 2018 v 9:45 | Atheira |  Princezna Lara
V létě loňského roku jsem psala o tom, jak se poslušné a milé štěňátko v mžiku mění v punkáče, který nezná žádný ze světových jazyků, přičemž anarchie je jediné, čemu rozumí a co uznává.
Exorcizmus nikdo neprováděl (nenašla se osoba, která by si na to u démona této třídy vůbec troufla!). Co dál? Sežere mě nebo se dřív zblázním?

A ono to najednou samo vyrostlo a nějak zmoudřelo...

Jen v určitých směrech.
Předchozí článek najdete zde



Když si domů přivezete tu malou psí kuličku, neubráníte se myšlence, že to bude hrozně jednoduché. Jak by takový mrňousek mohl někdy dělat něco špatně? Ale on bude, jak jsem už psala. Nejde se tomu úplně vyhnout.

Byla to zkouška mých nervů a důslednosti především.
Přišla jsem si jako idiot, který neustále opakuje ty samé věci. Pořád a pořád, jako kolovrátek. Zprvu bez valného úspěchu. Spíš pro sebe. Nevím, co si myslel ten pes. Že si asi procvičuji výslovnost některých slov nebo že jsem se šprajcla a v některých situacích se zasekávám v nějaké záhadné smyčce. Ať už se vám to ale zdá jak chce, vždy je to jen dočasné. Dostanete jen to, co jste do toho vložili. Snažíte-li se dost, vrátí se vám to zpět. A proto opakujte klidně tisíckrát. Po tisíctéprvní budete mile překvapeni.

Volám "auto", když jede auto. Volám "auto", když jede cyklista.
Cysklista se ohlíží, kde je to auto a padá do příkopu, případně sjíždí ze srázu v místě, kde ani žádné auto jet nemůže.
K čemu k autu přidávat ještě kolo, když by obojí mělo značit uhnout se z cesty, aby ji to nežvejklo?
A tak jsou cyklisti auta. Někdy jsou i motorky auta. Jenom malé děti jsou jehněčí.

Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že už natrvalo budu příšeře rozmlouvat její debilní nápady.
Nápady jako: "Hele, tady jde cizí pes, jdu do něj, dám mu na frak!"
"Hele, tady jde můj jorkšír, jupí, jdu tam!"
"Hele! Běžec! Já jdu s ním běhat taky!"
"Vooooou, támhletoho člověka znám, znám! Ježiš, já se poseru, točím se jak pinda a nevím o světě! Jdu do něj skočit!"
"Tohohle psa za plotem vystraším k smrti!"
"Tuhle paní potřebuju vyděsit, ta se mě totiž bojí!"

Učím psa česky, abychom se domluvily, točím se pořád dokola v těch samých situacích. Opakuju neustále to samé. A snáším rádoby užitečný rady, rýpance a chytré řeči o nutnosti prutu a jeho používání.
Nemám ráda bití a výchovu vedenou násilnou formou. Je to podle mě důkaz neschopnosti, jisté maličkosti vlastního charakteru, kdy nejste schopni dostát ničeho cestou jinou než násilím. "Jo tak ty mě neposloucháš. Budeš, až tě zbiju." A nebo taky ne, taky si třeba vychováte zlého psa, který po vás preventivně půjde, když mu budete chtít něco vzít nebo vysvětlit, aby něco nedělal.
A tak jsem vždycky hájila její bláznivé mládí a tvrdila, že ona jednou vyroste. Občas jsem šílela. Řvala. Třeba když mě polila horkým čajem. Nebo jsem nadávala, když lidem za letu drtila brýle na obličeji. Někdy to bylo těžké. Občas jako by byla fyzicky v tomhle světě, ale vnímání se pohybovalo na úplně jiné frekvenci.
Ale vždycky jsem raději zvolila možnost ukázat jí, co má dělat namísto toho, co mi vadí a co je nežádoucí než abych ji za to zbila. Klacky a větve jsou v její hlavě jenom na hraní, ruce hladí. Nic netluče do psů. Ruce lidí netahají za kůži na krku, neobracejí na záda ani nepoužívají jiné středověké metody.
Na všem se dá domluvit, když nepředpokládáte, že pes umí česky sám od sebe.

A najednou neposlouchám rady o nutnosti jí občas jednu natáhnout. Lidi se začínají divit tomu, že je najednou nějaká rozumnější. Není dokonalá, ale kdo vlastně je? Vyjít se psy (a vlastně nejen s nimi, i s lidmi!) není o dokonalosti povah obou stran. Je to o schopnosti se domluvit, vědět o všech těch nešvarech, co na té druhé duši jsou a umět s nimi žít a vyjít. Postupovat nenásilnou formou k odstranění strachů i špatných návyků.

Je to těžký, náročný. Rozhodně zdlouhavější než toho psa ztřískat. Jenže to se pak už nebavíme o výchově. Bití není výchova. Je to primitivní způsob podvolování si slabšího jedince provozovaný primitivy.

Zrovna dnes její výsost larva slaví druhé narozeniny. Už je to velká psí dáma. A já jí od štěněcího věku vedla jen tak, jak jsem zvládla s vírou, že je to to nejlepší, co v daný moment mohu udělat.
Byla jsem neomylná? Kdepak. Vždycky se máme co učit. Nadělala jsem chyby, snažila se je napravit, snažila jsem se zlepšovat a snažím se stále. Přesto válčíme bok po boku, myslím, vcelku úspěšně, i když před námi řada zkoušek ještě stojí.


 


Komentáře

1 Silwiniel | Web | 14. května 2018 v 19:38 | Reagovat

Když je to tak těžké se psy, kde berou lidi odvahu na to, aby si pořídili děti? :D Já si pamatuju, jak jsem se snažila vychovat svého prvního psa, ale byla jsem na to moc malá, bylo mi asi 7 let. Naštěstí to pejsek přežil, dožil se krásných 17 let a myslím, že měl fajn psí život.

2 Atheira | Web | 14. května 2018 v 20:02 | Reagovat

[1]: Největší potíže u lidí pramení z toho, že od psů právě očekávají, že budou víc lidi... To se ti u dítěte nestane, to je člověk dost.
Musíš se naučit chápat toho psa jako psa, naučit se od něj, co on jak myslí, jak se ti snaží co říct a jak co cítí. Stejně tak musíš naučit ty jeho, co v tvojí řeči co znamená, jak co vnímáš ty a jak to cítíš. Je to soužití dvou různých druhů, které nemají od přírody dáno vyjadřovat se stejnými způsoby a nemají ani společnou řeč, byť si jsou po tolik staletí po boku.
Dítě je pořád člověk. Je to něco úplně jinýho a nelze to nijak srovnávat přece. Přesto i tak. Ono by neuškodilo, kdyby ne každý tu odvahu měl, protože to, co si občas pořizuje děti... No, chudáci děti.

3 Atheira | Web | 15. května 2018 v 8:54 | Reagovat

[1]: Ještě takový malý dodatek.
Mít psa nutně neznamená žádnou bojovku. On je každý pes jinak temperamentní. U pořizování čistokrevného psa se podle toho člověk musí řídit a vybírat plemeno, které mu bude sedět, u pořizování vořechů je to trochu sázka do loterie, ale já si jí už pořizovala s tím, že bude spíš torpédo, ale hlavně s tím, že je hodně bojavá a mohla by mít sklon k labilitě.
Prostě - není pes jako pes, jsou v nich někdy až opravdu propastné rozdíly. Myslím, že by bylo docela vhodné, kdyby to lidi věděli, ale většinou to ti, kteří by měli, neví. Ne každý majitel psa je nutně pejskař a je to kolem dost vidět. :-)

4 Zlomený meč | E-mail | Web | 15. května 2018 v 22:20 | Reagovat

Moje mamka má nakoukaný pořad toho Caesara Milana (?), a světe div se, jisté pokroky jsme se svým psiskem z útulku udělali :D Sice to není žádná hitparáda, ale aspoň něco, přišel k nám naprosto nevychovaný.
Teď už aspoň poslouchá na jednoduché povely, zejména "neotravuj" :D Mazlivějšího psa jsem ještě neviděl, on snad měl být původně kočka nebo co. V jednom kuse by byl na někom nalepený :D

5 Atheira | Web | 16. května 2018 v 10:31 | Reagovat

[4]: Já k němu mám své jisté výhrady. Třeba k těm jeho "patičkám" a podobným praktikám, ale jinak si myslím, že lidi jako on jsou pro psy i velkým přínosem, poněvadž umí vycvičit a naučit lidi. Vždycky je to ve větší míře práce s lidma, až potom se psama. Hromada lidí absolutně nevnímá specifika jednotlivých plemen, už vůbec ne rozdílnost temperamentu. Cesara jsem nijak aktivně nikdy nesledovala, ale pár dílů toho pořadu jsem viděla a utkvěl mi v hlavě jeden, kde pár měl doma boxera (nebo něco podobného, už si to nepamatuju do detailů). Bydleli s ním na nějakém houseboatu či lodi a ten pes byl jak neřízená střela, obtěžoval i ostatní v tom přístavu. Majitelé takoví ti bramboráci, co provozují aktivní gaučink, jinak nic moc. Vysvětlení, že ten pes se potřebuje hýbat a nějak vybíjet energii vzal Cesar hezky od podlahy. Domluvil majitelům cvičení s Jillian Michaels. Jak já se u toho, možná dost zlomyslně, pobavila. Ale ono nelze pracovat se psem, pokud se nezmění majitelé, především, když k sobě povahy obou stran nejdou dohromady a ten pes už vůbec nesedí k životnímu stylu majitelů.

Některým lidem stačí podobné pořady jen sledovat a vezmou si z toho to užitečné, nejspíš váš případ.

6 pythonissa3 | E-mail | Web | 16. května 2018 v 16:17 | Reagovat

Super fotky. :] :-)

7 MarijaKes | Web | 17. května 2018 v 15:05 | Reagovat

Moc krásně napsané. :-)

8 Keiji | Web | 18. května 2018 v 7:52 | Reagovat

Žiju asi v normální psí komunitě už příliš dlouho a nějak zapomínám, že pořád jsou lidi, kterým nepřijde zbytečné na psa vztáhnout ruku... protože vím, že je to absolutně k ničemu. Nebo alespoň k ničemu dobrému.
Většinou to navrhují takoví ti lidé "ze staré školy", ti samí, co tvrdí, že pes v bytě se trápí a když má zahradu, je spokojený, ti, kterým už nevysvětlíš, že ten pes potřebuje hlavně svoje lidi a nějakou tu aktivitu s nimi, ať už je kdekoliv.
Každopádně gratuluju k úspěchům s Larou, já bojuju pořád s mnoha věcmi a takhle, jak jsi na videu procházela na volno ty, bych si asi netroufla, ani kdybych se fakt snažila překonat... nejspíš bych z toho byla tak nervózní, že by mi vyjela právě kvůli mému stavu. Ale taky máme pokroky... jen jsou víc od toho mínusového k nulovému bodu.
Zrovna mám dychtivě rozečteného Šustu a tam on připomíná ten rozdíl, mezi respektem vydobytým klidnou cestou a násilím. Jde buď o ¨vůdce" nebo "dominátora", jak to nazval. Vůdce si pes volí sám - podle toho, koho uznává z vlastní vůle, koho se rozhodne respektovat, o kom ví, že mu pomůže udržet bezpečí. Dominátor se volí sám a uplatňuje svou sílu, aby ukázal, že velit bude on - a pokud vyhraje, pes ho opravdu bude poslouchat. Ale jen do té doby, než znovu otestuje jeho hranice a třeba ho jednou nepřemůže. A přesně to mi připomíná Cesara. On má cit k tomu psímu rozpoložení, základní rady neznalým majitelům psů dovede rozdat, ale pro mě je pořád dominátor. Kolikrát ten byl pokousaný ve zveřejněných videjích, když ten pes se jeho tlaku postavil na odpor! A kolikrát pak v těch chvílích nezveřejněných?

9 Bev | E-mail | Web | 18. května 2018 v 20:42 | Reagovat

Krásně a pravdivě napsané. :-)

10 Atheira | Web | 19. května 2018 v 12:21 | Reagovat

[8]: Nechci ti brát krásné iluze, ale myslím, že ona to spíš bude jistá sociální bublina. Myšleno v tom smyslu, že se aktivně pohybuješ mezi pejskařskou komunitou, a tak ti přijde, že jejich přístup je nejenže normální, ale většinový, prostě už běžný pro dnešní dobu. Což úplně pravda není. Ono se takovým dojmům propadá velmi lehce. Že když se pohybuješ v komunitě lidí určitého typu a přemýšlení, začne ti připadat, že to je zcela běžné v okolním světě i společnosti.
Jenže bohužel u běžných lidí, majitelů psů jsou postupy a názory pořád někde jinde. A není to pejskařská komunita, ale právě tihle lidé, kteří jsou většinou. Někdy se stačí víc porozhlédnout po blogu a článcích o psech a často bych si dala hlavou o stůl. Je to zlý. Ve skupině psích lidí to má tendenci vypadat, že není. Ale lidi jsou... no, prostě lidi. :-|

11 Keiji | Web | 21. května 2018 v 8:02 | Reagovat

[10]: Takhle to asi bude. Už jsem fakt dlouho nenarazila na někoho, kdo by se hrubě choval ke psům a nazýval to výcvikem, ale ta druhá stránka věci bude, že se takovým místům a lidem vyhýbám. Na začátku jsem prošla rukama několika cvičitelů, s jejichž metodami jsem nesouhlasila, a tak jsem se rychle klidila pryč. Ale mnoho jiných lidí k takovým stále dochází a pak své názory předávají dalším... Takoví lidé nechtějí slyšet jiný názor. Když jsem se jim pokoušela vysvětlit (podle mě) logickou stránku věci, bojovali proti a nesouhlasili. Tak se jim alespoň vyhýbám, abych je nepodporovala. Jak proti nim víc bojovat, aby to nebylo jako do dubu? (Ano, tvůj článek je rozhodně přínosem. Taky jsem mám pár svých na tohle téma rozepsaných... jen se někdy nemůžu ubránit pocitu, že ti lidi, kterým je to určeno, si to buď nepřečtou, nebo z toho nic nevezmou..)

12 Atheira | Web | 21. května 2018 v 8:30 | Reagovat

[11]: Já jsem schopná se kvůli tomu fakt zhádat, pokud člověk není schopný uznat, že jeho metody nejsou jediné správné.

U těch cvičitelů je dost blbý fakt, že řada lidí přenáší zodpovědnost na ně v tom smyslu, že cvičitel to řekl, vidím ho jako určitou autoritu, udělám to podle něj, i když se mi to třeba příčí. Pak jsou lidi, kteří řežou svého psa, protože jim to někdo řekl, i když s tím nesouhlasí.

Ale jo, máš pravdu. Ten článek si stejně přečtou jen ti, kterým to nejspíš k ničemu nebude a když se k němu dostanou tací, co by ten názor trochu pozměnit možná potřebovali, stejně si z toho neodnesou ani houby.

13 Lucienne | Web | 30. května 2018 v 22:27 | Reagovat

Krásný článek s pěknou myšlenkou. :) Bohužel nemám pejska, abych mohla pochopit tvé strasti, ale myšlenky, které jsi napsala, se dají vztáhnout na život jako takový a na vztahy i k ostatním lidem a ne jenom ke štěňatům a k jejich výchově. Vždycky se jde domluvit a ne se navzájem mlátit (ať už doslova, nebo metaforicky :D) - pokud se samozřejmě chce a pokud to chtějí obě strany. Přála bych si, aby to pochopilo víc lidí.
A dvouletá psí dáma je nádherná. :) ♥

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Doporučuji: