Hlavně ať to nepráskne někde blízko...

25. září 2018 v 20:55 | Atheira |  život ve 2018
Prý se přes území naší malé zemičky přehnala vichřice. Nevím o tom. Vždycky mi pokaždé všichni tvrdí, jak jim vítr rozrážel okna a boural střechy, jak jim domácí mazlíčci (teda kočky, žádný jiný domácí zvířata nejsou takhle ujetý) lítali z rohu do rohu a hrozilo pracné hledání jejich očí v temných zákoutích za skříněmi, jak je měli vypoulené. A já pravidelně o ničem nevím, protože si větru většinou úplně nevšimnu. Pravda, často ho totiž přebije ultra silný zvuk deště, který zní jak když vylévají kýble vody...

Vichřice v nějaké ohromné míře jsem si nevšimla, ale té bouřky jo. Míněno blesky, hromy a tak. Došla jsem si s ní totiž potykat jednoho příjemného večera se psem na vodítku. Dál než na zahradu jsem ovšem nedošla.


Toho večera, kdy řádila předpovídaná apokalypsa jsem měla v plánu vzít vyvenčit Laru. Klasická rutina - vyčurat, pomodlit a spát, jak se říká.
Jenže než jsem se stihla posbírat a vylézt ven, začal se dít ten konec světa a já nevěděla, jestli jít rovnou, dokud to ještě není tak strašné, nebo počkat, až se to zlepší. V hlavě mi běželo, že to může být ještě horší, ale počítala jsem i s možností, že to rychle uteče - vzhledem k předpovědím jsem ale spíš považovala za reálnější tu první verzi. A tak jsem se sebrala a přesvědčila psa, že jdeme ven.
Teprve až po otevření dveří jsem spatřila, co se venku skutečně děje. Vítr foukal, docela dost, ale nijak vražedně nepůsobil. Pršelo, neskutečně, ale co se zdálo zcela nenormální a vážně šílené byla ta bouřka. Nebyla totiž jen blízko, byla opravdu zrovna tady a celé nebe blikalo. Tu to švihalo tamhle, najednou zase odjinud, tři blesky naráz ze tří různých směrů a dunivá rána procházející zemí, až mě naklepala skoro jak ten řízek.
Aha... tak to budem muset udělat rychle... ČŮREJ, ČŮREJ, povzbuzovala jsem psa, zatímco jsem ho vláčela po zahradě a zahučela do rozbahněného pole.
Blikající nebe mi nedovolilo odvážit se vyjít do otevřenějšího prostoru než byl nízký porost v zahradě. Rozumějte, odmítala jsem vylézt kamkoli za plot na cestu, kde to jen trochu smrdělo otevřených prostorem, stejně jako jsem se vyhýbala všem vyšším stromům, které byly v dohledu, protože ty blesky mířící k zemi se nezdály zrovna daleko a ty řachance to jen potvrzovaly.
Přála jsem si být levitující had a po zahradě se téměř plížila, přesto chodila div ne po palcích a prodírala se vším, do čeho to určitě (snad?) nemůže prásknout, když jsem najednou narazila na venkovní slunečník a prchala od něj, co mi nohy stačily, to všechno za stálého přesvědčování - čůrej, čůrej...
A pes nečůral, chtěl jít domů. Protože déšť. Bylo by vcelku jedno, kdyby bouřka mlátila do všech stromů v okolí, déšť je nepřekonatelný nepřítel. Když zemí prošla už za těch pár minut asi třetí rána, po který krtci vibrují ještě teď, zbaběle jsem se vydala po zahradě zpět. Můj styl musel působit, jako když se jdu vykrást, ale nebylo komu být podezřelá, nikdo jiný se venku přece nepohyboval.
A tak jsem se ukryla doma s nevyvenčeným psem a musela ho, chtě nechtě, vzít později.



*****


Přišlo mi vždycky docela milé, když se naskytla možnost vidět z dálky mraky, z nichž prší. U některých to není zřetelné tolik, u jiných je to vidět naprosto krásně, jak kdyby to pro vás někdo namaloval.
Snažila jsem se je vyfotit alespoň mobilem a užívala si moment proměnlivého, skoro až aprílového podzimního dne, kdy v jednu chvíli svítilo sluníčko, ale mraky rozeseté po obloze ho každou chvíli schovávali a zase pouštěli ven.
Na jedné straně oblohy bylo krásně modro, na druhé rázem kupa černých mračen. Vítr je hnal neskutečnou rychlostí a bylo těžké určit, jak bude za deset minut, natož za celou dobu procházky venku.

Ty pršící mraky byly někde nad naší vesnicí nebo velmi blízko ní. Zvedal se navíc hodně studený vítr a celkově se dělalo hodně ošklivo. Z louky jsem měla možnost dostat se domů jedině projitím kusem lesa, kde jsou hodně staré stromy, při každé větší přeháňce tam něco padá a nechtěla jsem zrovna, aby spadlo něco na mě, tak jsem se vydala domů. Vítr hnal ty dešťové mraky přesně mým směrem, tak mi bylo jasné, že se s nimi dříve nebo později musím setkat, pořád jsem ale doufala, že ještě ani nedošly k nám domů.
Pletla jsem se. Hned jak jsem vylezla z lesa na pole, naskytl se mi pohled na "takovou lokální přeháňku", která přesto nabrala vcelku brutálních rozměrů, když se potkala s větrem, který byl v poli silnější než kdekoli jinde.
Nevím, kolik z vás už takový pohled zná, ten, když stojíte na jednom místě, kde neprší a vidíte, jak se přesně vaším směrem řítí ohromná kvanta padající vody. Ne jen nějaký deštík, ale fakt slejvák... A nehodlá zastavit jen pro váš údiv a zděšení v očích.
Lara je v poli zvyklá běhat napřed, hrabat myši a blbnout, takže mi během chvilky zmizela v neprůhledném oparu gigantické přírodní sprchy, která velmi brzy pohltila i mě.
Společně s větrem vytvořila moment, kdy jsem nejen nic neviděla, ale ani neslyšela a nebyla schopná se ani dovolat psa, poněvadž moje volání vítr nesl úplně na druhou stranu.
Byl blbý čas, přesně v ten chodí FČ (to je bojové označení feny - úhlavní nepřítelkyně té mé), takže jsem byla o to zoufalejší, že se mi nikde ani nedaří zahlédnout flek připomínající psa a že se toho fleku ani nemůžu dovolat, protože nemá šanci mě slyšet. Volání jsem proto vzdala a raději se s očima na stopkách rozeběhla po polní cestě, když se naproti mě najednou vynořil ke mně běžící flek. Nenechala by mě tam, hodná psice.
Bylo to jako nějaký tunel jinou dimenzí, jelikož po pár metrech jsem se z toho deště dostala dál, kde nepršelo a dalo se vidět, jak přeháňka uhání dál, stejně jako jsem předtím viděla její zběsílou cestu ke mně. A najednou se zase zpoza mraků vylouplo sluníčko a jiný, už hodnější mráček, přinesl deštík jak z rozprašovače, který se v paprscích leskl a dělal roztomilé kapičky na stéblech trávy. Jako by ta apokalyptická hrůza nikdy nebyla.
 


Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 26. září 2018 v 9:18 | Reagovat

Jen jedno slovo - mimozemšťani. (¬‿¬)

2 Jan Turon | E-mail | Web | 4. října 2018 v 19:43 | Reagovat

Mne zastihl benku drst hnany větrem...docela sila

3 Marie Veronika | Web | 5. října 2018 v 16:18 | Reagovat

Ten pocit, jak tam stojíš a řítí se na tebe kvanta vody, jsem snad ještě nikdy nezažila. Škoda, zní to docela romanticky :-) Na rozdíl od toho zbytku, který je spíš děsivý...

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Doporučuji: