To bude dobrý, pse!

5. září 2018 v 8:53 | Atheira |  Rady a tipy
Těžko spočítat psy, co se bojí třeba bouřky nebo ohňostrojů, projíždějících aut, zaparkovaných motorek a dalších nesmírně hororových věcí... Skoro se zdá, že náš svět je udělaný tak, aby se v něm každý druhý pes něčeho bál.

A lidi jsou zase udělaní tak, aby je v tom nevědomky podporovali a dělali jim ze života noční můru.


Je to jako s lidmi. Každý pes je jiný a každý má jinou nervovou soustavu. Zatímco jeden už odmala v klidu lítá po venku, zatímco mu za zadkem střílí rachejtle, jiný se lekne i svého ocasu. I já si domů jednoho dne přivezla profesionální lekačku. Nebudu lhát, řadu strachů se nám ještě pořád nepovedlo úplně odbourat, těžko říct, jestli se v zásadě lekavý pes někdy přestane lekat něčeho, co nečekáte, nicméně lze ho naučit, že s vámi se nemá bát, a to je nejzásadnější na celé této věci - psí strachy přímo ovlivňujete vy. Pes s nimi může přijít k vám, ale to, jak je bude nadále zvládat, to už je ve vašich rukou.

Jak už jsem zmínila, pro mou fenu byl svět strašidlo. Z počátku bylo těžké s ní vůbec vyjít ven, jelikož nechtěla opustit své nově nabyté doma a pokud se jí podařilo překecat na vyjití na zahradu, těžko se s ní šlo někam dál než pár metrů od branky.
A když už jsme na procházky vyrážely, čekala tam hromada bubáků.
Tu popelnice, tu kupka listí, támhle pařez, zvedne se vítr a popoletí igelitový pytlík. Zdá se to absurdní, ale toto všechno a mnohem víc pro ní znamenalo děs. Bála se všech takových věcí a nejraději by prchla domů.

I já jsem byla hloupá a párkrát na to šla úplně blbě. Jenže když se to nezlepšovalo, ba spíše naopak, uvědomila jsem si, že dělám něco špatně.
Pes přímo reaguje na vaše rozpoložení, jestliže zrovna uzná, že situace, ve které se nachází, je děsivá a vy se k němu posadíte s chlácholivým tónem, utvrdíte ho v tom, že se něco děje.

Dosaďte si na jeho místo sebe. Jdete někam, kde vás něco nesmírně děsí a po boku máte někoho dalšího. Budete se bát méně, pokud vám kuňkavým tónem začne povídat či s velmi pohřebním rozpoložením vás vezme za ramena a sdělí, že to bude dobrý, že to nic nebude?
Kdepak, budete se bát méně v případě, že osoba vedle vás bude jednat tak, že opravdu nabudete dojmu, že o nic nejde. Nemusí vám to ani říkat, jde o její přístup, ze kterého vám bude připadat, že danou situaci už absolvovala, prošla jí v pohodě, nejenže vám říká, že to nic není, ale ona vydává do světa svým chováním to, že to opravdu nic není. A to je ohromný rozdíl.

Těžko se však dokazuje neškodnost situace, pokud rovnou prcháte.
Z toho důvodu jsem zavedla povel Počkej, na který se naučila reagovat i tehdy, kdy už začínala panikařit. Já sama se naučila všímat si, kdy jde do tuhého a rychle tedy reagovat povelem počkej ve chvíli, kdy se mi začínala něčeho bát a přestávala vnímat svět ještě než úplně vypla a začala prchat - to je důležité... Však se říká, pozdě bycha honit. Všímejte si reakcí svého psa. Nejlépe jim předejdete, když je podchytíte včas.

Z tohohle povelu, kdy ona zkrátka čeká na místě, jsem totiž mohla přejít do aktivního představování neškodnosti nastálé situace. Dojít ke kupce listí a hrábnout do ní nohou, vyskočit na podezřele vypadající pařez, dotknout se strašidelné popelnice, napíchnout na klacek letící pytlík, sebrat ze země příšerácky vzhlížející větev... Horor jsem přetvořila v komedii, někdy i šmrncnutou muzikálem... A můj pes se s vyplaženým jazykem smál a často se nechal pobídnout k blbnutí kolem té ještě před chvílí hrozivé věci.
A tak jsme skákaly přes strašidelný pařezy a hrabaly kolem psožravých sněhuláků a svět se pro toho psa stal zase hezčím. Mnohem hezčím, než kdybych ho pohřební náladou a chlácholením vrhala hlouběji a hlouběji do propasti strachu z celého širého okolí.

Některé strachy jsou menší, jiné větší. Některé povrchové, jiné zakořeněné hluboko v duši. Já sama před sebou ještě naše vlastní výzvy mám, i tak chci ale říct jednu velmi důležitou věc.
Nestrašte si psa chlácholením a přesvědčováním o tom, že to bude dobré. Takhle to totiž vždycky bude jenom horší. Veďte ho tak, aby došel přesvědčení, že už je dobře - že s vámi to tak je.
 


Komentáře

1 bluesovka | 5. září 2018 v 9:12 | Reagovat

Za dva týdny mě čeká dvouměsíční hlídání psa mé dcery. I když jsem pejskař, tohle byl výborný článek a já se znovu poučila. Díky! :-D

2 Lucienne | Web | 5. září 2018 v 11:41 | Reagovat

Psožraví sněhuláci. :'DDDD
Tohle je skvělý přístup k věci. Ono to leckdy takhle platí i u lidí, nejen u psů. :D

3 klavesnicetuka | E-mail | Web | 5. září 2018 v 13:05 | Reagovat

měli jsme doma pejska který byl týraný a ten se teda bál i toho když člověk zvedl ruku aby ho pohladil:(
a moje sestra měla taky doma pravidelně týrané pejsky než se dostali k pořádným majitelům a když jsem k ní přišla tak se schovávali za sporák..

4 lissy-paolohn | E-mail | Web | 5. září 2018 v 15:39 | Reagovat

Nejen psi mají strach z bouřky a tenhle přístup platí nejen na psy. Jsem ráda, že jsem si mohla tenhle článek přečíst, je opravdu skvělý. A i když to třeba nějak podvědomě cítíme, tak někdy si to člověk uvědomí právě ve chvíli, kdy mu to někdo řekne. :-)

5 Marie Veronika | Web | 6. září 2018 v 8:45 | Reagovat

Nejsem sice psí člověk (ani trošku) a psa nechci, ale tenhle článek oslovil i mě. Myslím, že ani není třeba ho nijak transformovat - a může pomoct i leckterému člověku. Kéž by se svými psy lidé zacházeli tak jako ty; pak bych se jich možná nemusela tak bát.

6 klavesnicetuka | E-mail | Web | 6. září 2018 v 11:12 | Reagovat

[Smazaný komentář] no tak teď jsem se úplně urazila :-D

ale asi jsem se špatně vyjádřila, my respektive mí rodiče k tomu pejskovi tak nepřistupovali:)
a je to jak píšeš

7 Atheira | Web | 8. září 2018 v 17:39 | Reagovat

[6]: Moje komentáře zmizely. Ten blog mě teď poslední dny fakt sere. I proto, že mi fakt dalo pořádný úsilí se dostat ke komentářům od ostatních a nemluvě o tom, něco napsat.
Když už se tam v tom vrtaj, tak doufám, že aspoň zruší ten autorák (už mě to docela otravuje - a to jsem tam taky :D) a začne to tu fungovat.
Mně osobně je i docela jedno, jak je to tu předpotopní, jen kdyby to tu prostě fungovalo... :D

Jinak ke psům - k mým komentářům ses asi dostala, tak asi dobrý, no.
Prarodiče taky měli psy všemožné, jen ne v pohodě. Ten poslední trpěl separační úzkostí - byl hodně závislý na babičce. Jenže ta na něj neustále řvala, že byl tak v nervu, že občas jenom stál a klepal se. Zalezl pod stůl, dostal vynadáno, že leze pod stůl, tak vylezl a dostal vynadáno, že vylejzá ven. S takovýma lidma neuděláš nic. Ještě štěstí, že si nepořídili dalšího.

[5]: Jsem toho názoru, že v základě se prostě nijak neliší pes, kočka, člověk ani třeba koza. A strach je jedna z těch základních věcí a platí to u všech stejně. Jen je pak rozdíl v uvažování a přemýšlení, komplexnějším chápání situací, kdy člověk je schopný   o tom uvažovat více do hloubky, ale taky až jako starší. Ale třeba u hodně bojácných dětí se to dá určitě dělat stejně jak se psama. :D

[4]: Díky, jsem ráda, že se líbil. Jinak bych se vyjádřila asi stejně jako k předchozímu komentáři. :-)

[2]: Ono to takhle zní vtipně, ale ona socializace je strašně důležitá. Ano, brala jsem si štěně, takže by kdekdo mohl říct, že jsem si to všechno pokazila sama, což uznávám - chyby jsem udělala, ne že ne, ale běžné štěně za dva měsíce života, než se dostane do nového domova, už něco zažije. Zvykne si na chod domácnosti, kde žije. Podle toho, jestli je venku, nebo doma, tak na televizi, ledničku, vysavač nebo sekačku, sousedovic psy za plotem, kočky nebo drůbež nebo třeba i ty popelnice... Štěně k odstavu je takový předškolák, co sice ještě neví, jak to přesně ve světě chodí, musíš mu řadu věcí ukázat a vodit ho za ruku, ale už má položený základ k tomu, aby se v něm naučilo žít správně. A pokud ten základ někdo položil dobře, pár chyb ti určitě bude odpuštěno bez většího průseru. Když jich nasekáš víc, můžeš si to pěkně pohnojit, to samozřejmě ano... Jenže co bude s tímhle předškolákem, když mu sebereš mámu, jen co zvládne přežít bez kojení, strčíš ho pod bednu, kde mu i nějaký ten sourozenec umře, odkud teda naštěstí putuje jinam, ale do dvou měsíců žije jen se dvěma sourozenci v ohrádce, uprostřed které je křeslo a dostává najíst - a je to izolované od veškerého ruchu - takže si zvykne leda na prd. Nemluvě o tom, že absence matky znamená naprostý nepochopení světa už v  jeho podstatě, protože ta by měla postavit základ sociálnímu chování... Takový dítě nejenže nedá školku a psychicky by se z ní totálně rozbilo, ale bude pěkně dlouho dost nepoužitelný i v těch pro ostatní nejjednodušších situacích.
A já asi úplně neměla až na tak "porouchaný" štěně, takže si pár chyb vyžírám ještě teď, nicméně dalo mi to dost a myslím, že jsem to mohla pokazit mnohem, mnohem víc.
Psala jsem to už dříve, ale komentáře zmizely. Nemělo by se moc ohánět minulostí. Třeba u týraných psů by se vůbec neměl brát zřetel na to týrání, protože u vás doma už se nic takového nedělá, takže se pes při správném zacházení hodí do klidu a může fungovat normálně. Jenže raný vývoj je základní kámen, na kterém stavíš. A když ten je chatrnej, zadělává se na pěknej průser i u lidí a vidíme to dnes a denně na všech těch psychických poruchách, co jich na světě je.

[1]: Já díky, že to zaujalo i člověka od psů, z toho mám radost. Ne jeden pejskař by si plivnul, že kor když mám štěně, je to všechno jenom moje chyba a mám, co jsem si způsobila sama. Opravdu, takoví pejskaři jsou a na internetu jich je hodně. :D Ale já si prostě nenechám vymluvit, že je to jako s lidmi, někdo je hodně velká citlivka, někdo je jako led... Kdo jsme, abychom mohli tvrdit, že zvířat se tohle netýká? Vždyť jsme taky jenom takový divný zvířata. :-D

8 padesatka | E-mail | Web | 12. září 2018 v 9:33 | Reagovat

Syn měl Bonga taky od štěněte, pes je bázlivý, ale na Tvoji čoklici teda nemá.
Ovšem začátek života měl taky hnusný, v zimě někde odhozený.
Taky jsem ho vždycky blbě chlácholila, ale co dělat u veterináře...? Při koupání...?

9 Atheira | 12. září 2018 v 10:01 | Reagovat

[8]: Ono vlastně když ho chlácholíš, dáš mu důvod myslet si, že se děje něco špatnýho, že se má bát.
Třeba Lara už se leká jen věcí, které jsou nečekané a tak, že se prostě lekne. Asi jako ty, když na tebe někdo bafne a ty s tím nepočítáš. Akorát s tím rozdílem, že někdy mi fakt dá práci přijít na to, čeho se lekla, protože to nevnímám jako divnou věc - postupně jsem se ale naučila víc koukat na okolí jejíma očima, tak to už odhadnu a podle toho se zařídím. Blbý jsou čerstvě přistěhovalí psi nebo náhodní kolemjdoucí, kteří se tu běžně neobjevují. Mimo domov je to víc v pohodě, tam to bere tak, že jsou tam cizí, ale tady jsem to ještě úplně nevychytala, je to jeden z těch mých restů, co se snažím zachránit.

Koupání a veterinář. To koupání vlastně není problém, většinou si ho z něj udělají lidi sami. Laře se taky nelíbí, přesto mi do koupelny a do sprcháče napochoduje sama, ačkoli teda kouká jako "seš zlá, zlá, zlá", ale neodejde, dokud ji neumyju a neosuším, nepropustím. Ani se s ní nemusím prát, prostě stojí a čeká. :D Prostě jsem jí odmala učila, že se to tak dělá. Ze začátku za to vždycky dostala něco dobrého, pak už to začala brát jako rutinu, tak ji jen pochválím, když dokoupem. Vana je pro psy asi větší problém, ale v zásadě by mělo platit to samé. Ideálně učit od štěněte, ale ani u dospělého to není ztracený. Psa tam odvedu/donesu a když nemá koupání zažitý jako běžnou věc nebo se bojí, mluvím na něj. Povídám mu kraviny, nechlácholivě, spíš to převedu do vtipu, takový tý uvolněný atmosféry... Můžu komentovat, co právě dělám. "Hm, tak jdem do vany, je ta voda akorát? Teďka šampon. Není to zas taková hrůza, viď? Koukej a už to bude, teď osušit a můžeš mazat. Vidíš, jak seš hodná..." Povídání nesmyslů úplně normálním, skoro až ledabylým tónem je u psů skvělá věc na mnoho věcí. Oni z tebe naberou dojem, že situaci rozumíš a že je to vlastně v pohodě. Když v tebe má ten pes důvěru a ví, že když je situace ok pro tebe, je ok i pro něj, zachráníš tím hromadu věcí a běžných úkonů, se kterým má pes problém.

Veterinář už je horší oříšek. Třeba u nás to bylo ok, do té doby, dokud špatně nepřezubila a vet ji netahal stoličku bez anestezie, protože už byla stejně skoro venku a držela jen na vlásku. Od té doby se ho bojí dost. Navíc je tam hromada neznámých pachů, když chytneš blbej den a narazíš na někoho, kdo má fakt problém (zvíře na umření atd.) je tam hromada stresu od lidí, další hromada stresu od bázlivých zvířat. Pro toho psa je těžší to zvládnout než jiný věci. Ale když z toho člověk nebude dělat vědu a bude k tomu přistupovat s chladnou hlavou - třeba pes se bojí, čím blíž je k ordinaci, tak se posadím někam k východu čekárny. Nebo tak... Jít na to pomalu, dokud pes ještě nešílí a když se zapojí i veterinář a se psem si třeba pokecá nebo ho pohladí, tak je to taky krok vpřed.

Pro štěně je důležitý být 8 týdnů v psí společnosti - s matkou a sourozenci. Učí se základům chování. Vlastně takové štěně má hodně velké naděje být normální i v případě, že ho pak hodí do kontejneru. Jako opravdu. Když si takové štěně někdo vezme, má pořád lepší základ. Samozřejmě, záleží pak i na jednotlivci. Někdo je větší cíťa, někdo menší, ale to pak už vypozoruješ sama.
Ono ani štěně od chovatele pro někoho nemusí být výhra. Protože ne každý je "kompatibilní" s každým štěnětem. Nejčastější chyby při výběru: "Jéé, tenhle za námi přiběhl jako první, koukej, jak už mi okusuje botu, ten bude náš." = pravděpodobně dost svéhlavé štěně, trochu sígr, asi to s ním bude těžší než s těmi, které přišla až za ním a jen se nechala pohladit a nedělala moc neplechu. A nebo "Koukej na támhletoho chudáčka, jak tam sedí vzadu a kouká jak trdlo a nechce k nám jít, toho musíme mít." = nejspíš nejnesmělejší štěně, asi citlivka. Člověk s menším citem pro zvířata má velkou naději z něj udělat nerváka. :-D

10 padesatka | E-mail | Web | 12. září 2018 v 21:02 | Reagovat

[9]: Díky moc. Mytí ve vaně už celkem zvládám, už se s ním prostě nepárám a snažím se být rychlá a efektivní... :-)
Taky se snažím eliminovat problémy, nemá třeba rád hlučící opilce, u nás trochu problém, protože bárek v domě...
Teď naštěstí jenom hlídám.

11 Jan Turon | E-mail | Web | 4. října 2018 v 19:48 | Reagovat

Pes nebude člověk, kdybychom se treba stavěli na hlavu...

12 Atheira | Web | 5. října 2018 v 11:15 | Reagovat

[11]: A článek snad tvrdí opak či tak nějak?

13 Jan Turon | E-mail | Web | 5. října 2018 v 13:58 | Reagovat

[12]: To bylo přitakání... :-)

14 Atheira | Web | 5. října 2018 v 15:33 | Reagovat

[13]: Já právě najednou netušila, jestli to na tebe nezapůsobilo úplně opačně. :-D
Vědomí toho, že psi nejsou lidi, se nám mezi lidmi nějak ztrácí a taky to vidím nerada. Jen prostě někteří mají pocit, že polidšťování je i to, když pes bydlí doma, tak jsem netušila, jak to myslíš zrovna ty... :D A lekla jsem se i proto, že jsem zrovna na to samé téma dopsala článek a najednou tady tenhle komentář. :D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Doporučuji: