Zpátky do lajny

25. října 2018 v 20:59 | Atheira |  život ve 2018
Dnešek byl v jedné věci zvláštní a svým způsobem i jaksi nepříjemný, i když to tak vlastně vůbec nebylo, protože jsem se pro to všechno rozhodla a dnešek si naplánovala sama a dobrovolně.
Může se to zdát jako hloupost. Řekla bych, že kdo mě zná, tak bude vědět, ale není to tak. Ne doopravdy, protože k vědomí toho, jak pro mě období už dávno minulé bylo nešťastné, to by chtělo znát nejen okolnosti, což vyřazuje blogové čtenáře, ale i moje myšlenky, pocity a vnímání, což dál vyřazuje i všechny ostatní.

Děj je jednoduchý a prostý, nezajímavý. Prostě jsem se domluvila na kafe v bývalé práci a zastavila se tam na chvíli. Přesto to na mě z určitého hlediska působilo jako setkání s démonem. A je jedno, jak moc divný se vám to může zdát. Ale démonům se dá vysmát, zvlášť, když už nad vámi nemají žádnou moc.



Nešlo v první řadě o místo jako takové, tam už jsem od svého odchodu jednou byla, před půl rokem, ale o celkový průběh a všechno kolem toho.

Jela jsem ranním vlakovým spojem. Hlavním svozem otroků. Taková zlatá žíla v ranních hodinách, co se přepravování zaměstnanců týče.
Je jich plný vlak, vystoupí ve smečce, podchodem jdou v chumlu, z budovy nádraží vyjdou stejně tak. Hlava na hlavě. Denně jedna vedle druhé, jedna a ta samá co předchozí den.

Dlouho jsem tam patřila a vládce mého života byl čas. Každá minuta drahá, i tak paradoxně uspěchaná víc než ten rychlík, co někde i přesto nabral zpoždění. Jeden by řekl, že když je někomu drahá každá minuta, že bude vážená, ale kdepak. Stresy ohledně toho, že mám být někde jinde než jsem, že včera bylo pozdě, že opozdit se ani o pět minut není možné... Tenhle pocit, že nestíháte žít, mám neustále v paměti a nehodlám ho vymazat. Je mou upomínkou, díky které si všeho více vážím.
Ale, přiznávám, někdy mě napadne, že jsem se z toho asi prostě stále neoklepala. I proto jsem dnes nastoupila tu samou ranní rutinu, abych si to zkusila jako člověk, jehož pánem není čas, ale jenž je pánem svého času.

Tváře v ranním spoji se v mnohém změnily. Jen pár lidí jsem poznala z dřívějška. Zbytek byl nový. Proces však probíhal stejně. Obří stádo sotva probraných hlav valící se podchodem. Po vystoupání na horní schod do budovy hlavního nádraží se prosklenými dveřmi ukázal autobus, který bych se v jiné situaci zoufale snažila dohnat.
Pršelo a já neměla deštník. I to se mi často stávalo. Jen dneska mi to prostě nevadilo. Rozdílů bylo více. Namísto snahy dohnat autobus jsem se vydávala přesně opačným směrem než proudily nekonečné zástupy lidí. Zatím jsem nešla do centra, měla jsem čas. To, co mi dřív tak strašně moc scházelo.

Neuvěřitelně lehce se mi procházelo téměř vylidněnou částí města, abych se později v klidu vrátila k zastávce autobusů, kam zrovna přijížděl ten správný. Bez spěchu, stresu, úzkostného sledování hodin, počítání minut, protože těm si teď velím já. Nikdo jiný.
Je to zvláštní, jak moc mě dokáže vyvést z míry taková věc. S někým by to nehlo, asi by mu to bylo jedno, prostě by se na to třeba i vybodl, byl prostě salámista. Víte, těžko se mi dlouhodobě funguje s natěsno nastaveným časovým režimem, kde není prostor na nic mezi tím a nesnáším to, protože jakmile mám něco takového stanoveno, mám tendenci to dodržovat a přivádět se tak k šílenství. Umím si věci zorganizovat, a to celkem efektivně. Přeskládat si to, když je takhle nechci, upravit, jak potřebuju a udělat tak všechno, co je na mě kladeno. Dejte mi ale časový plán, já podle něj chvíli pojedu, přesně, budu ho dodržovat bez chyby a bude-li to v mých silách, tak bez nejmenšího zpoždění... Jenže pak mi začne hrabat, budu z toho v koncích, začnu se vztekat a nadávat i na to, když přijdete s tím, že oběd je ve dvanáct. Asi je pro mě důležité to vědomí, že mám svůj čas ve svých rukou...

Byla to pro mě dneska taková očista mé duše. Zbavení se starých démonů, odpuštění starých křivd a příjemně strávené dopoledne. Vtříc dalšímu courání jsem odcházela za slunečního svitu, pršelo už jen maličko, spíš to byl jen takový zvláštní poprašek, a přes velký kus nebe se skvěla krásná a výrazná duha. Netrvalo dlouho a nebe zase zešedlo, ale to nevadí, je přece podzim.
Jen mi to dnešní dopoledne pomohlo udělat takovou inventuru a přesvědčit se, že celá současnost není jen klam v živoucí noční můře, ale že je to prostě skutečnost a všechno tamto, to už je jenom vybledlá noční můra.
 


Komentáře

1 Marie Veronika | Web | 26. října 2018 v 10:46 | Reagovat

Tohle je moc krásný článek! Ta úleva a vnitřní odlehnutí z něj úplně čiší. Je vidět, že teď jsi tam, kde být máš - a z toho mám upřímnou, až těžko vysvětlitelnou radost :-)

2 Jan Turon | E-mail | Web | 26. října 2018 v 11:36 | Reagovat

Tak to je dobré vysvobozeni...

3 Romča | Web | 27. října 2018 v 20:29 | Reagovat

Tak to je fajn, když člověk nemusí mít nic uspěchaného. A je nejlepší být svým pánem času.

4 Keiji | 1. listopadu 2018 v 8:02 | Reagovat

Věřím... tomuhle věřím, že bylo intenzivní. Připomíná mi to takové ty chvilky, kdy jsem bulala školu. Jela jsem tím stejným napráskaným autobusem, ve stejný čas, stejným směrem... ale věděla jsem, že tam nejdu. Že jsem svobodná. (I když to bylo trochu nepravdivé a hlavně trochu podvodné... :D) Ale ten pocit si přiřazuju přesně k tomuto - kdy slunce svítí tak nějak víc, a když nesvítí, tak i ty mraky jsou o něco hezčí. Tys měla navíc ještě to vědomí, že už jsi z toho pryč. Je úplně jiné dívat se na to... z venku, že?
Přeju ti to, moc. A chci už to taky! :D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Doporučuji: