a Malfoy of Casterly Rock

Povánoční sníh

29. prosince 2014 v 17:27 | Hanyuu-hime
Tak jsem dohrála The Last of Us, pokračuju ve čtení Závoje smutku, venku sněží a já jsem ráda, že je to tady, i když na Vánoce by to rozhodně udělalo větší radost. Magoří nám kočka, protože jak se vždycky ošívá, když si z ní chci dělat srandu, dneska se nechala držet vzhůru u stropu a visela mi z rukou jako kus hadru... Tvářila se prý jako prdel, ale držela a "proletěla" takhle pokoj i značnou část chodby, než jsem ji poslala na večeři...

Bílé Vánoce

25. prosince 2014 v 2:21 | Hanyuu-hime
Ne sice venku, ale po myšovsku určitě. Kromě trojice, která si nakonec vysloužila jména na A, i když jsem nic takového neplánovala, šlo spíš o čirou náhodu, dostala jsem ještě čtvrtou, tentokrát neživou bílou myšku.
Nejsem zrovna fanoušek podobných věcí. Spíš mi překáží, ale tato myška je pěkná, tak snad vydrží vystavená a nezačne se plést. :D

Letošní Vánoce byly asi nejlepší za poslední dobu. Ne kvůli dárkům, které ale i tak byly bezkonkurenční, ale kvůli tomu, jak celý ten den probíhal. Nakonec bylo i těch hádek míň a když už, tak končily smíchem.
Hned po ránu to sice vypadalo na dost blbý start, protože jsem dostala čočku od mamky kvůli myším. Ne proto, že by snad odmítala mít něco takového v domě, to je jí upřímně jedno. Jen nemá ráda všechno, co jen trochu myš připomíná a nikdy s takovými zvířaty nebude sympatizovat, jen na nich hledat chyby a problémy.

Všechno se ale rychle zase obrátilo. Přinesl se stromek, na dohadování se zapomnělo a šlo se zdobit. To byla protivná zase Lucka a pořád se kvůli něčemu štěkaly s mámou a nakonec jedna druhé vyčítala, že je protivná, přitom si neměly co vyčítat, jelikož byly protivné obě dvě.

Šťastné a veselé

24. prosince 2014 v 13:20 | Hanyuu-hime
A je to zase tady, Štědrý den. Venku to sice vypadá na jaro, ale asi už si budeme muset zvyknout, že zima nám sem buď vůbec nedorazí nebo se jí dočkáme až v lednu.
Všichni už snad máme ozdobené stromečky, pod nimi dárky... S Luci tu momentálně koukáme na Střihorukého Edwarda a nacházíme se v takovém tom mezičase, kdy není pořádně do čeho píchnout, jen se válí. Určitě se ještě chystáme ven, já udělám buď svařák nebo horké jablko, protože svařák si se mnou Luci dát za žádnou cenu nechce, tak uvidím.

Petici za sněhuláka!

17. prosince 2014 v 17:01 | Hanyuu-hime
Všímám si toho, že v poslední době se dělají petice úplně na všechno... Na každou kravinu se sepisuje petice. Některá má ve výsledku sotva stovku podpisů a letí do koše a každá druhá stejně nemá na nic žádný vliv, lidi z toho mají jen dobrý pocit, že něco dělají... No... a tak, když tu teď tak slyším sestru, co mi tu vnucuje, že by šla stavět sněhuláka, ale není z čeho, si říkám, že si vymyslím petici za sníh. Stejně nesmyslnou, naprosto bezúčelnou, ale tyhle bezsněhové Vánoce mi už začínají pěkně lézt na nervy. Jsem zase zpátky, kde jsem byla, tedy v naprosto nevánoční náladě, a to mě štvě, protože jsou už příští týden. V tuhle dobu už to mělo vypadat úplně jinak. No ne? Ale každý to má takové, jaké si to sám udělá, takže tady slavnostně přísahám, že já si tyto Vánoce zvánočním, i kdybych se měla na hlavu postavit. ˇ^ˇ

A jen tak mimochodem, to ohledně sněhuláčí petice jsou samozřejmě kecy... Jen kdyby to bral někdo vážně.

Deset, devět,...

15. prosince 2014 v 18:28 | Hanyuu-hime
zítra osm a pak už je to jen týden do Vánoc. Strašně to letí a já se fakt děsně těším. Jen tak, protože proto, ne na nic konkrétního, vlastně letos ani nevím, na co bych se těšit měla. Protože pokud jde o dárky, skutečně netuším, co to letos bude, nic extra jsem si nepřála. Nevím, co bych prostě měla chtít. Na klidnou pohodičku se taky těšit nemůžu, protože je to tady všechno, jen ne ta pohodička, takže nevím.
Asi mám prostě ráda ten chaos, co se tu jednou do roka vždycky zvrtne v něco děsně debilního, přesto svým způsobem kouzelnýho.

Ukradli nám počítač

12. prosince 2014 v 16:26 | Hanyuu-hime
A místo něj tam nastrčili tu velkou zrůdu, který chybí bedna...

To jsem dneska zase dorazila do práce a zjistila, že nejen, že na mém obyvklém místě chybí počítač a je to tam jaksi jiné, ale prodavačka se nějak málem nechala zabít elektrickým proudem a bylo to celý takový divný. :D
Nikam se mi nechtělo, přiznám se rovnou, chtělo se mi spát, bylo mi nějak šoufl. Když se k tomu připočte to, že vstávám o hodinu dřív, než bych normálně vstávat musela, kvůli tomu, abych ráno proběhla Sheldona, bylo to rovnou na mašli. Náladu však trochu vždycky pozvednou ta roztomilá očička a ten nepopsatelně úžasný výraz v nich.
Už druhou noc po sobě mě navíc příšerně nasral Pythagoras. Člověk se kvůli němu může přetrhnout, dokonce i když tu není Lucka, nechávám mu to hlučné kolečko i na noc a on se mi odvděčuje tím, že po nocích okusuje dřevěné patro a když k němu přijdu a snažím se ho nějak umlčet (uplácím ho jídlem a vším možným), jen na mě blbě čumí. Sebere jídlo, odnese si ho do hnízda a pokračuje v rušení nočního klidu. Došlo to až tak daleko, že i přes jeho roztomilý kukuč, říkající mi: "Člověče, nedělej to, to je moje patro!", prostě jsem mu ho sebrala a slíbila mu ho vrátit až ráno.

Ti, co sem chodí pravidelně, si ho určitě pamatují z fotek z prvního dne jako načechranou ňufatou kuličku... Už je tu přes dva týdny a nejen, že stihl povyrůst (nebo se spíš nějak protáhnout do délky), ale začíná z něj pomalu být disney princezna.

Sobi na poli

9. prosince 2014 v 21:48 | Hanyuu-hime
"To jsou ale docela velký srnky."
"Hm, jo, no."
"A NEJSOU TO SOBI?"
"Doufám, že si děláš srandu!"
"Tak třeba utekli Santovi, ne?"

Dneska se jelo nakupovat. První plán byl ten, že se dokoupí pro ostatní to, co ještě chybí. Sama sebe jsem se však ptala, co vlastně, když už všechny máme všechno, ale stejně jsem jela. Aspoň nebudu dřepět doma, projdu se a když už nefungovala ta elektrika, někde se rovnou i nažeru.

Abych se přiznala... Nakonec jsem odjela jen s nevkusně vypadajícím křeččím trikem z obchodu, kam jsem si myslela, že už nikdy nevkročím - a málem jsem utekla, když jsem viděla, co tam kráčí před náma a následně slyšela tu hudbu tam. Mám pocit, že jsem na všechny ty New Yorkery, Terranovy a ďábelské Tally Weijly děsně stará. Taky, že tam nechodím a když už, tak už tam vlastně nenakupuju, ale dnešek byl výjimkou.
Navrch jsem k tomu všemu domů dorazila s vánočními papučemi, ještě více nevkusnými, než ten křeččí oděv.

Jak to nazvat?

5. prosince 2014 v 21:46 | Hanyuu-hime
Vesele? Pozitivně? Smutně? Rozhozeně? Já ani nevím, jak chci, aby tenhle článek působil, jak vůbec všechno působí na mě. Sice jsem se z těch depresivních stavů, kterými jsem prošla před nějakou dobou, už zbavila, ale stále je to takové zvláštní.

Abych to uvedla na pravou míru. Cítím se hrozně, z toho, co bylo a nejvíc z toho, co je. Těším se na to, co bude, i když vlastně nevím, co to je. Avšak, mám strach, neuvěřitelně hrozný, že se někde něco zadrhne a nepůjde to tak, jak by mělo. A jak by to mělo jít? To je to nejabsurdnější. Právě tohle netuším.
Nebo vlastně ne... nejabsurdnější je to, že vlastně vím tak zpola, o čem to tady mluvím a ani to vám v tuto chvíli vlastně nemůžu říct, protože by to nebylo pochopeno tak, jak bych si přála.

To ale neznamená, že mám náladu na houby. Vlastně jsem v poslední době i šťastnější, než předtím. Mám důvod se smát a zkrátka žít. Jen jsou momenty, které se na blogu strašně složitě popisují.

Vezměme to ale jen po té lepší stránce a nechme divné pocity stranou.
Když trávíte tolik času s takovou kupou roztomilosti, nejde být ke všemu tolik negativní. Jen Bellička se dovede neustále tvářit jako prdel.

Ve tmě při svíčkách

2. prosince 2014 v 17:05 | Hanyuu-hime
Hodně lidí se dohaduje o tom, že Vánoce už nejsou, co bývaly, protože už dávno o svátcích nepociťují to ono, co nejde pořádně popsat ani pojmenovat. Je to prostě takový ten vánoční pocit, co dělá toto období kouzelným a já se přiznám, že několik let mě taky nepotkal tak intenzivně jako třeba v dobách, kdy jsem byla dítě.
Občas si vzpomenu na některý vánoční moment z doby, kdy mi bylo 5, 8, 12,... a vybavím si to ono, co se už pěknou řádku let ne a ne nechat polapit.
Je to potvora, takovou dobu ji marně stíhám, ale s radostí mohu říct, že letos se mi to povedlo a rozhodně ji nehodlám jen tak pustit. Tyto Vánoce si užiju víc, než ty loňské, předloňské a jiné, kdy se mi nepovedlo navodit to správné kouzlo Vánoc.

První adventní neděle

30. listopadu 2014 v 23:12 | Hanyuu-hime
Asi už z toho všem musí hrabat. Mluví o tom každý a všude... Prostě se blíží Vánoce. Já si ale příležitost napsat těsící článek rozhodně nenechám ujít.
Ještě asi před dvěma dny jsem vůbec netušila, že ta první adventní neděle je už tento týden, z nějakého důvodu bych to posunula až na prosinec.

Venku je krásně mrazivo, ale sníh zatím nikde. Vidím to ale pozitivně a říkám si, že aspoň je tu naděje, že budou bílé Vánoce, že třeba sníh opravdu napadne až někdy kolem toho dvacátého.
Budu se opakovat, stejně jako už pár let, ale prostě mi to zatím moc vánoční nepřijde. Najde se sice pár chvil, kdy mě popadne taková ta vánočně laděná nálada, ale nevím... Něco je takové... zvláštní. Z něčeho mám dokonce i obavy, ale naprosto netuším, z čeho a kde se vzaly. Neříkám ale, že se netěším, to jo, jen se mi to všechno těžko popisuje.
Vlastně jsem i zvědavá na ten následující rok. Věřím totiž, že bude jiný, v mnoha věcech přelomový, plný změn (snad k lepšímu) a odstartuje něco úplně nového. Jako by mi něco pořád říkalo, ať se rozloučím se vším starým a vrhnu se do roku 2015.
 
 

Reklama




Wolf silhouette: cDesigned%20by%20Freepik">redit