Klikni →ZDE← a podívej se na mé další blogy.

Nejnovější články:




Co nešlo zařadit aneb kecám z cesty

Chytit křečka

15. července 2014 v 11:39 | Hanyuu-hime
To je věc, která je neuvěřitelně složitá a když tomu podmínky nahrávají, může se z toho stát akce obřích rozměrů. Skoro každý v dětství choval nějakého toho křečka. Nejčastěji džungaráka nebo syrského. Takový křeček větších rozměrů, tedy ten syrský, není ještě taková hrůza, jako některý z jeho zakrslých příbuzných. Jenže chytat tu roborovskou, hyperaktivní superstřelu, to je ještě horší, než útěk džungaráka.

Včera jsem seděla v pokoji a sestra něco prováděla se svým křečkem. Pod pojmem "něco prováděla" si opravdu nepředstavujte žádné pokusy, spíš normální starání se o zvíře. Když najednou prostě Fantom prosvištěl kolem mých nohou a už už si to chtěl namířit mezi krabice pod stůl a následně nejspíš tam, kde bychom ho opravdu těžko lovily. Ale že je to stvoření víc než hloupé - což jsem usoudila po velice rozsáhlém sledování jeho do očí bijícího debilního jednání za všech situací - otočilo to zase zpátky, směrem do chřtánu své zděšené paničky.

Srazová a sčuchovací nálada

28. ledna 2014 v 10:57 | Hanyuu-hime
Byly časy, kdy jsme i jako parta pitomých malých dětí, byli schopni dát dohromady nějakou tu srazovou partičku a na ten jeden den, někdy třeba i na celý víkend, nám bylo prostě fajn... Už delší dobu se mi hlavou honí takový nápad, možná nerealizovatelný, ale stejně bych se o něj ráda podělila.

Šťastné a veselé

23. prosince 2013 v 14:19 | Hanyuu-hime
Obyčejnější název už snad vymyslet nešlo, ale znáte mě - já to vymýšlení nadpisů tak strašně nemám ráda...

Důležité ale je, že už tu máme 23.prosince, zítra je Štědrý den, a tak vám přeji už teď, abyste ho prožili v pohodě, klidu a večer pod stromečkem našli něco, co si přejete.
Společně se mnou vám přispěchala popřát i Iluze, moje zmijozelské morče čisté krve. (bohužel si sama okousala ne moc hezký sestřih) Morčice vám samozřejmě přeje i za její sestřičku Intuici a další dvě, Kim a její dcerku Emily.

Za měsíc

24. listopadu 2013 v 20:38 | Hanyuu-hime
Nevím, jestli to tak opravdu je, nebo je to jen můj pocit, že jsme se dostali do doby, kdy každý nadává na Vánoce. Všichni mají najednou pocit, že musí světu říct, jak komerční, trapné, o penězích, zbytečně vyhrocené, atd... jim přijdou.
Já jsem stále z těch, co si radost z přicházejících svátků nenechají vzít. Mám totiž za to, že jsou jen tak komerční, jak jim dovolíte, aby byly, jen tak trapné, jak si je sami uděláte a peníze tam hrají jen takovou roli, kterou jim sami přisoudíte.

Od dětství mám ráda zimu a k ní neodmyslitelně patří i Vánoce. Každoročně se na ně těším. Ne už tak, jako když jsem byla dítě, těším se na ně trochu odlišným způsobem, přesto stále se stejně velkým nadšením.
Zatímco dřív jsem si užívala dětskou radost a nedočkavost z důvodu blížícího se Ježíška, nyní, když vím, že žádný Ježíšek není, mi dělají radost věci odlišné, nikoli však méně hodnotné.

Liebster Blog Award

30. října 2013 v 19:13 | Hanyuu-hime
Šíří se to tady jako mor a pomalu zasahuje každého druhého blogera. I já už byla nominovaná, a to nikým jiným, než přeúžasnou Sakurou.
Jde o to, napsat 10 faktů o sobě, zodpovědět 10 otázek, které vám zadal ten, kdo vás k tomu dokopal, vymyslet 10 dalších otázek, na které pak bude odpovídat 5 blogerů, které nominujete vy.

Snad se mi povedlo seznámit tu s tím i ty, kteří o to ještě nezavadili, a můžu se do toho pustit. Takže tedy 10 faktů o mně.

1. Když mi byl rok a půl, máma přivezla takovou malou zablešenou opici. Chtěla jsem, aby ji vyhodila a už ji nenosila do domu... Bohužel jsem později přišla na to, že je to moje sestra.
2. Jako malá jsem se často spolčovala s bratrancem. On Luci mlátil a já hlídala, jestli nikdo nejde.
3. Jsem ujetá na sešity a jiné zboží z papírnictví, které ale po koupení nikdy nepoužívám.
4. Denně nachodím průměrně 20 km. (někdy je to víc, jindy míň)
5. I když to tak z blogu nevypadá, jsem hodně tichý člověk. S lidmi toho moc nenamluvím, protože v tom často ani nevidím smysl.
6. Nesnáším hloupé lidi a burany.
7. Nemám ráda, když mě někdo k něčemu nutí nebo se snaží "nenápadně" donutit. To potom udělám vždycky něco úplně jiného, protože si nehodlám nechávat od někoho poroučet.
8. Je mi proti srsti říkat lidem, že je mám ráda.
9. Neumím jednat v situaci, kdy má někdo kolem mě problém. Nezvládám na problémy jiných lidí prostě pořádně reagovat, protože se mi často zdá, že lidi zbytečně moc všechno hrotí.
10. Když chci, umím tak dobře lhát, že bych tomu dokonce i sama věřila :D

O věcech (ne)normálních a (ne)všedních

19. srpna 2013 v 1:20 | Hanyuu-hime
Je na čase si to přiznat. Tady, myslím tím u nás doma, není nikdo normální. Máme v rodině pár lidí, ke kterým bych se raději nehlásila, ostatně, to asi každý druhý. O těch tu řeč ale není. Mluvím o těch, co vlastně za normální i celkem považuju. Já jako naprosto psychicky zdravého člověka, kterému ještě neruplo v kouli, totiž tak trochu vnímám i sebe, ale to jsem od pravdy asi hoodně daleko.

A kdy jsem si to uvědomila?
Popravdě... Té chvíle bych se asi nedohrabala, jak už je to dávno. Vlastně bych mohla říct, že je tu plno šílenců a bláznů odjakživa.

Víte, já a moje sestra jsme schopny říkat, že naše kočka mluví... a dokonce s ní po celé dny normálně rozmlouvat a tvářit se přitom naprosto vážně, jakoby to byla věc, která je u každého naprosto běžná. Ona má totiž i facebook.
Otázky, které mi téměř denně přistávají na asku jsou také jen důkazem toho, že tu má někdo o pár koleček navíc... a ráda bych řekla, že já to nejsem, ale když jsem na to schopna odpovídat a brát to úplně normálně, asi v tom jedu taky, nemluvě o tom, že občas také pokládám velice podobné.

Včerejší večer se vlastně zdál být docela normální. Normální v našem podání, ale nijak nevybočoval z průměru našich 'běžných a všedních' vysedávání u počítače. Otevřela jsem facebook a najednou vidím novou žádost o přátelství. Mám v přátelích vlastní kočku, takže ani nechápu, co mě na tom tak rozesmálo... Možná jsem jen opravdu čekala, že to bude někdo......prostě normální :D

Jak jsem přestala 'kafovat'

24. července 2013 v 13:32 | Hanyuu-hime

Pít kafe jsem začala docela brzo. Bylo to někdy na základce, řekla bych, že tak v deseti letech. Tehdy to nejspíš nebylo proto, že by mi to chutnalo. V prvních chvílích jsem si s hrnkem kávy přišla jako děsně dospělá. Nepila jsem ji moc často, máma mě hlídala a nedovolila mi toho moc. Postupem času se pro mě ale stalo zvykem a vážně mi to zachutnalo. Pak už nešlo si bez kafe představit den. Každé ráno jeden hrnek, odpoledne další, a aby toho nebylo málo, bylo důležité dopřát si jeden ještě večer.
 
 

Reklama