Hlášení ze Zmijozelu

(Ne)všedně

28. prosince 2015 v 20:48 | Hanyuu-hime
Vůbec jsem se nevyspala. Zdály se mi takový pitomý sny. A že se mi nic nezdálo už pěkně dlouho... Teda alespoň nic, co bych si pamatovala. Ten zdánlivě bezesný spánek jsem měla ráda. Byla jsem po něm mnohem víc odpočatá. Jenže dneska mě navštívil takový ten nesmysl, co známe asi všichni. Ve skutečnosti je to blbost, všechny okolnosti a dokonce i všichni a všechno, co tam vystupuje. Jenže stejně vás to vzbudí a zanechává to takový svíravý pocit, má to v sobě trochu děsu i přesto, že si nepamatujete, co přesně to po vás v tom snu šlo, protože byste se v momentě ihned po probuzení zapřísáhli, že to byl ten nejtemnější démon, kterého je peklo schopné vyplivnout. Jen máte takové neblahé tušení, že to vypadalo jako malý králíček, co kdovíproč vylezl z hrnce plného páry u babičky v kuchyni, kde jste seděly s tetou a sestrou... a chtěl vás sežrat.

Tak nějak si říkám, že bych možná mnohem víc chápala, kdybych měla šílené sny ovlivněné tím, jak zapáleně jsem ještě těsně před spaním hrála Uncharted 2... a že jak jsem si dlouho nic pořádně nezahrála, občas jsem měla pocit, že když toho chudáka na obrazovce teď zase někdo sejme, bude i po mně, kde jsem navíc shledala, že se nám z hranatého Drakea z jedničky s potenciálem být sexy vyklubal nehranatý sexy Drake.
Jen čistě hypoteticky... Když naše sny ovlivňuje to, co jsme přes den všechno dělali a co se nám honilo hlavou, tak proč se mi zatraceně místo toho, že bych třeba byla nějaká krutopřísná lovkyně pokladů, zdá sen o tom, jak mě chce zabít krvelačnej malej králíček, co se vyklubal z oblaku páry, o kterým jsem věděla, že to žádnej králíček není asi stejným způsobem, jako si v hypnóze přiznali všichni ti chudáci ze čtvrtého druhu o sovách? Dokonce bych i víc chápala, že jsem se třeba uvybarvovala k smrti, nebo že Cersei vystoupila z papíru a umlátila mě první věcí, co je po ruce, protože jsem jí zkurvila šaty. Ale tenhle sen fakt nepobírám. A štve mě to, že jsem kvůli tomu ráno byla úplně přejetá, protože, ačkoli jsem se probudila až díky budíku, nebyla jsem vyspalá. Vůbec. Ani trochu! A to jsem šla spát brzo.

Tři vánoční stromečky

25. prosince 2015 v 13:40 | Hanyuu-hime
Jsem blázen, co si užívá brzké vstávání. Ne to, když se musíte vyhrabat z teplého pelechu a vyrazit za povinnostmi. Miluji ten pocit, kdy vstanu šíleně brzo a mám čas na samé skvělé věci. Plány na začátek Štědrého dne tedy vypadaly všelijak. Proběhlo mi hlavou i to, jak krásně vstanu o půl páté a i kdyby měla být sebevětší zima (což v našich podmínkách letos ani omylem nehrozilo), vylezu si s hrnkem čaje nebo kávy pěkně ven a užiju si chladného vzduchu toho výjimečného dne.
Tuhle verzi jsem zavrhla během chvilky, ačkoli se mi sama o sobě dost líbila.
I tak jsem si ale naplánovala, že mě na pátou vzbudí můj milý telefon a já se po hlavě vrhnu do vánoční nálady. Ani to se ale nakonec nekonalo, jelikož jsem se vzbudila asi o půl třetí. Tlumená záře vánočních světýlek, ve mě budila ten správný vánoční pocit, kterého jsem jimi chtěla docílit, ale při pomyšlení na vstávání jsem zrovna radost neměla. Budík jsem vypnula a vstávání nechala náhodě.

Poněkud jsem se tedy zděsila, když bylo čtvrt na sedm a já se teprve hrabala z postele. Zvířena dostala snídani dřív než já, jak už tak bývá zvykem (kdybych to udělala naopak, riskuji, že sežerou mě) a Sheldon stejně nakonec přišel a ukradl kolečko banánu z mé misky. Někdy mi přijde, že ho stejně ani moc nechce, ale dělá to jen proto, abych si nemyslela, že jsem tady pánem já.

Nevánočně předvánoční

23. prosince 2015 v 19:52 | Hanyuu-hime
Malý motorový vláček brázdící místní vesnice dorazil prázdný. Nastupoval rekordní počet lidí, alespoň tedy na náš zapadákov. Svezly jsme se tři.
Na nádraží, kde jsem přestupovala, to vypadalo jako by mi můj vlak už odjel. Všichni mají dovolenou nebo prázdniny, potvory. Vlak ale neujel, to by musel jet dřív než na čas a vzhledem k tomu, že nejezdí právě ani na čas, bylo by to skutečně prapodivné. Už tak to ráno působilo zvláštně i bez toho.
Dorazil, ale opět se zpožděním, jak už je zvykem. Pomalu jsem se začínala loučit s nadějí, že bych stihla MHD, které by mě do práce dovezlo tak, abych své pracoviště mohla opustit do čtyř, ale mé obavy vůbec nebyly na místě.

Nedostatek do práce a školy spěchajících lidí způsobil to, že jsme vlakem jeli tryskem. Na zastávkách se dveře nestihly ani otevřít a už se zavíraly a dost silně pochybuji o tom, že bychom vůbec zastavili. Nazvala bych to spíš přibržděním. A pokud někdo skutečně chtěl vystupovat před městem, pravděpodobně musel skákat z oken.
Stejným způsobem se městem hnal i trolejbus, výsledkem čehož bylo, že jsem nakonec dorazila dřív, než je běžné.

Loupež v Bontonlandu

20. prosince 2015 v 8:07 | Hanyuu-hime
Včera se uskutečnil náš očekávaný předvánoční slet čarodějnic v Praze. I když mi pak po příjezdu domů přišlo, že to šíleně rychle uteklo a měla jsem ze sebe celkově takový debilní pocit - abych to vysvětlila - jaksi mě pořád stíhala myšlenka, že jsem někde něco zapomněla, že jsem někomu něco neřekla, nebo že jsem naopak řekla něco debilního a tak dále. Přesto jsem si to moc užila a doufám, že se s čarodějnicemi uvidím i příští rok před Vánocemi (a samozřejmě i ještě dřív.)

Batman dne

18. prosince 2015 v 19:52 | Hanyuu-hime
Dvacátého budeme na Zoohitu. Nic převratného se nekoná, přesto mi to udělalo radost. Před nějakou dobou jsem totiž zkusila poslat Batmanovu fotku do slosování mazlíčka dne, který se na tomto eshopu pravidelně objevuje. Zpravidla vůbec o nic nejde, nic z toho nemáte, jen prostě takový ten pěkný pocit. Jo, samozřejmě musíte odsouhlasit, že s vaší fotkou poté mohou nakládat dle svého uvážení a že se může, samozřejmě s vaším jménem, objevit v jejich magazínu a tak dále, ale abych byla upřímná, o nějaká autorská práva mi vůbec nejde. Vždyť moji chlupáči jsou boží, tak proč by je nemohlo vidět víc lidí?

Čas hloupých bot a čajů

9. prosince 2015 v 20:38 | Hanyuu-hime
Díky postcrossingu jsem se dozvěděla jednu nemilou věc. Takhle trapně neprší jen tady, ale dokonce i ve Finsku. Vždycky jsem měla za to, že když v tomhle období není sníh nikde jinde, tak že zrovna tam takovou sněhovou nouzi nemají. Nevím, jak kde, ale tam, odkud psal teprve sedmiletý Aleksi ji očividně mají.
Rozhodla jsem se situaci s počasím vzít z té lepší stránky a vzhledem k tomu, jak mi nedávný vítr zrasoval deštník (který jsem stejně moc ráda neměla), tolikrát ho obrátil, že nazpátek se obracel s podobným rizikem, jako při snaze donutit sednout Kena - tedy s tím, že pravděpodobně skončí na víc částí, až jsem došla k tomu, že si pořídím nový. Takový, který se mi bude líbit a který budu nosit ráda. Který nebude úplně nevkusný, ale zároveň veselý, aby aspoň ty upršené tmavé dny byly nějak hezčí.
Objednala jsem si průhledný s červenými puntíky, aby se mi hodil ke kabátům. Dorazil deštník s RŮŽOVÝMI puntíky. Nemusím snad ani připomínat, že růžová s červenou se spolu tlučou a snad neexistuje jediný způsob, jak je nějak normálně dát dohromady... I přes tenhle zádrhel se mi ten deštník přecijen nějakým divným způsobem líbí. Je takový roztomilý.

Momentálně se ale nacházím v předvánočním období naprostého nevkusu, takže si ani ten deštník zatím nevyčítám. Přišlo totiž na řadu období uhozených bot. Už podruhé jsem santovým elfem.

18 dní do Vánoc

6. prosince 2015 v 19:08 | Hanyuu-hime
Nedám s tím pokoj. Budu to opakovat pořád dokola. Blíží se Vánoce a jsem z toho zatraceně nadšená! Jen škoda toho počasí, které připomíná spíš jaro. Už i ti ptáci venku se z toho rozezpívalil.
Ráno je sice všude namrzlo, krásně, společně s mlhou to tvoří kouzelnou kombinaci, navíc, když se k tomu přidá vycházející slunce. Jenže to, co se děje přes den je poněkud mimo. Nehledě na to, že z toho, jak je chvíli vedro na padnutí, pak zase zima, na mě začalo něco lézt. Projevuje se to jen takovým tím nepříjemným pálením v krku na rýmičku, což se snažím zastrašit zázvorem a jsem víc než přesvědčena o tom, že se mi to povede raz dva. Jen mi jde o to, že by to vůbec nemuselo být, kdybychom, sakra, měli normální zimu a ne tohle... divný tentononc.

Nenechám si ale náladu zkazit počasím. Sice mě to mrzí, ne že ne, ale nezabrání mi to v podnikání pravidelných předvánočních aktivit. Dnešním dnem jsem zahájila předvánoční sledování Doctora. Chystám se tak nějak napřeskáčku o adventních víkendech nakoukat doctorské vánoční speciály a na Štědrý den si v takové té odpolední mezeře, kdy už je všechno připraveno a čeká se, až nadejde čas na večeři, ulít chviličku, zalézt si a zkouknout můj úplně nejoblíbenější, tedy Vánoční koledu.

Adventně podruhé

2. prosince 2015 v 19:11 | Hanyuu-hime
Hned po ránu mi hlavou blesklo, že je úterý. Naštěstí to byla myšlenka mylná a dneškem jsme se přehoupli přes půlku všedního týdne. Sice do Mugglelandu nevstávám s odporem a nemám s ním jediný problém, ale víkend je pořád víkend a musela bych být blázen, abych ho neměla radši než pracovní dny.
Už ani nevím, jak přesně jsem byla vytržena z spánku naposledy, tedy budíkem, ale přes noc jsem byla párkrát probuzena... Nejčastěji tím, že mi Sheldon z nějakého jen jemu známého důvodu olizoval nohu. A bylo to takové dost nepříjemné, protože to zatraceně lechtalo. Proti jeho ožírání jinak normálně nemívám žádné prupovídky. Přijde mi to spíš takové roztomilé a sladké.

První předvánoční

1. prosince 2015 v 20:01 | Hanyuu-hime
Advent přišel skutečně rychle. Tak trochu i nečekaně, jelikož jsem sama, ačkoli se na Vánoce strašně těším, byla překvapena adventní nedělí, která nás v tuto chvíli již před nějakou dobou minula.
Doufám, že vánoční náladu už všichni máte, že nakupujete dárky, zdobíte... Prostě si užíváte všechno to skvělé, co s sebou Vánoce přináší. Protože já si to užívám na sto procent. Správná atmosféra mě atakovala včera večer a drží se mě jako klíště. Doufám, že do Štědrého dne ani nepustí, ačkoli si myslím, že bude den ode dne pouze sílit.

A žili šťastně až do smrti

29. listopadu 2015 v 9:44 | Hanyuu-hime
Včera jsem konečně viděla poslední díl Hunger Games. Svoje pocity z toho ještě rozepíšu, ale i tak jsem ráda, že jsem to viděla a že to bylo v kině. Tam je to vždycky jaksi lepší. Z celé série jsem nebyla jen na jednom filmu, tom třetím, a bylo mi to celkem líto.
Ať už jsou THG totiž jakékoli, určitým způsobem mě v době, kdy jsem to četla (což už je nějak podezřele moc let a ani mi to nepřijde) skutečně zasáhly a pořád je, možná trochu hloupě a z nostalgie, řadím mezi své nejmilejší kousky.
 
 

Reklama