Hmyz, šnekouni a ostatní

Nové zvířecí trio

24. září 2014 v 11:52 | Hanyuu-hime
Od včerejška tu mám tři nové roztomilé kamarádky. Slůvko roztomilé je v tomto případě asi celkem dost diskutabilní, protože reakce mojí mámy, když je viděla, nebyla: "Páni, ty jsou krásné!" nýbrž "Ježíši, schovej to, ať to nevidí babička!"
Očividně na to tedy máme každý jiný názor, to nic ale nemění na tom, že pro mě jsou skvělé a jsem moc ráda, že je můžu mít.

Ze života se strašilkami

31. srpna 2014 v 10:48 | Hanyuu-hime
Člověk by řekl, že když se jedná jen o strašiláky a ještě k tomu pouhé dva, půjde automaticky i o nicnedělající, stále na listu sedící zvířátka, která jsou sice pěkná tak na jedno pokoukání, ale jinak hovno z toho. Nehrozí žádná hmyzí invaze, kterou by dokázala zařídit některá ze strašilčích slečen, schopná rozmnožit se sama... Prostě taková pohoda, klid a taky nuda. Nikomu bych to nevyvracela. Akčňáci to zrovna nejsou, takže strašilčí závody, agility a jiné pohybové aktivity nepřichází v úvahu. Chlupaté kuličky na mazlení to taky nejsou, postrádají barvičky a krásu akvarijních rybiček, nenaučí se mluvit a neoplývají ani barevným peřím, pro tenisák vám v parku nepoběží... Zato mají šest nohou, dvě srandovní kusadla a žluté pruhy na těle. Taky se zvládnou vtipně vrtět, ale jinak si o mně pravděpodobně myslí své, a to hlavně ve chvíli, kdy je chci vyndat ven nebo vyfotit.
Je to už nějaká chvíle, co jsem si domů přinesla své první zástupce hmyzí říše vůbec a získala tak nové mazlíčkovské zkušenosti. I přesto, že jsou to ale jen drobci, vypadající jako oživlá trnitá větev, už jsme spolu i něco málo zažili, proto mě napadlo, sepsat to jako článek.
Kam jinam obsáhnout ty drobnosti, které jsou samy o sobě celkem o ničem, ale dohromady jsou jakýmsi důkazem, že jsem tyhle dva krasavce někdy měla. A co si budeme povídat, věčně tady nebudou, tak až tady na to třeba jednou po čase narazím, budu vědět, že to s nima byla bžunda.

Šneček Harry

5. března 2014 v 19:37 | Hanyuu-hime
V listopadu k nám do rodiny přibyl Ron, šnečí zrůda, netvor, jak mu často přezdívá máma. Když jsem občas tak pozorovala jeho denní harmonogram - Spát v misce s vodou, probudit se, odplazit se k jídlu, najíst se, obkroužit terárko a znovu spát v misce s vodou, napadlo mě, že bych možná těch šnečků brala víc.
Bránilo mi v tom jenom jediné. Nikdo odsud malé šneky neměl a ve zverimexech po nich bylo pusto a prázdno. Až tento týden v pondělí jsem objevila jeden, kde měli malé šnečí prďoly a jednoho už trochu odrostlého... Ale ten neprošel vstupním testem roztomilosti.

Ron, nový člen rodiny

20. listopadu 2013 v 18:25 | Hanyuu-hime
Že naše rodina čítá víc zvířecích členů než těch lidsých a je to jedna velká zoo, to se ví už pěknou řádku let. K hromadě zvířat jsme proto přišli tak, že nám je někdo dal s tím, že se tu budou mít líp než u něj - už je nechtěl, přemnožili se mu, nebo jakékoli jiné důvody.
Jakékoli zvíře, které nemá kam jít, tady bez problémů najde útočiště, protože jsme zkrátka kamarádi se všemi živými tvory a neodmítneme tak poskytnout přístřeší ani pavoukovi, který se nám zabydlí na chodbě v rohu a stráví tam třeba celé léto než se zase sbalí a jde o dům dál.

Ať už to byla kočka Milka, která měla zbarvení jak kráva a jednoho dne k nám přišla z lesa, jelikož ji tam nejspíš vyhodili, Merlin, pes, co nám sousedka jen tak přinesla, poněvadž nevěděla, co s ním, Josefína, korela, která už není mezi námi a jíž jsem dostala od spolužačky v páté třídě. Už tehdy jí bylo pět let a v průběhu života se jí povedlo přijít o nohu, ale i tak žít ještě několik dalších let a vysedět rozkošná korelata... A nebo mnoho dalších živých tvorů od činčil, křečků a želv až po leguána a jiné.
 
 

Reklama