Na nějaké určité téma

Kávování s De'Longhi

11. února 2018 v 10:56 | Atheira
Má obliba v kávě započala už před dávnou dobou, už tu o tom bylo psáno, vysvětlováno i rozebíráno. Začala jsem jako naprostá většina lidí, na instantní porcované kávvě 3v1 a postupně proplula až ke břehům kvalitní zrnkové kávy, změnila způsob přípravy, mnoho se naučila, mnoho se učím.
Instantním a rozpustným kávám ale nadobro odzvonilo.

Věřím ve Vánoce!

7. prosince 2017 v 18:47 | Atheira
Když jsem byla malá, chodil k nám údajně Ježíšek. Nikdo mi neřekl, jak vypadá, a tak jsem se po tom ani zvlášť nepídila. Věřila jsem spíš v nějakého ducha Vánoc, malinký shluk energie, jiskřičku přinášející štěstí. Doufala jsem, že ho někdy uvidím z okna, leč netušila jsem, co vlastně vyhlížím.
Tehdy ještě Santa do našich končin tolik nepronikl. Jeho existence mi sice známa byla, asi jsem ho ale brala prostě tak, že nosí dárky jinde. Jak by taky jen jedna bytost zvládla celý svět?

Čtečka moje poruchová

27. září 2017 v 20:23 | Atheira
Časy, kdy jsem byla zásadně proti čtečkám, jsou dávno pryč. Na knihy samozřejmě nedám dopustit, stále dovedu ocenit jejich vůni, schopnost lapání vzpomínek a pocitů, to, jak dovedou fungovat jako přenašeč v čase... Všechny ty věci, co jsou na knihác krásné, si stále plně uvědomuji. Zároveň ale také vím, že knížky zabírají místo, s mnoha z nich se dost obtížně cestuje - minimálně si kvůli nim musíte rozmyslet velikost tašky nebo batohu... nebo oželit krabičku s obědem. Když od vlaku jdete delší trasu pěšky, se tu také možnost, že vaše ramena zapláčou... No, není to vždy kniha, která vítězí na plné čáře, alespoň k tomu jsem došla já, a proto jsem předminulé Vánoce dostala čtečku Pockebook.

Proč se lidi bojí lidí?

16. dubna 2017 v 19:36 | Hanyuu-hime
Lidský svět je v mnoha ohledech poněkud absurdní. Nemluvím o dnešní době, lidstvo totiž vyhání nesmyslnost do extrémů již nějaké to století. Mluvím o tom, že lidi se bojí lidí. Většinou je to právě člověk, čeho se člověk nejvíc bojí. Prvním zlem, před kterým vás napadne, že byste se měli bránit, je člověk. Běžně vás nenapadne, že vám třeba venku spadne na hlavu strom, napadne vás v lese zvíře, spadnete ze srázu, dostanete infarkt, ne... To, co nás v každodenním životě ohrožuje viditelně nejvíc, o čemž vypovídá i to, že u sebe lidé ve velkém nosí pepřové spreje nebo paralyzéry, jsou jenom další lidi.

Jsem kafař!

1. dubna 2017 v 12:58 | Hanyuu-hime
Káva, kafe, kafíčko, nápoj od bohů, mana nebeská... Úžasně skvělá věc, bez které by se sice dalo žít, ale nač si o ni ten život ochuzovat?

Jak jsem se prohubla ke zdravému životnímu stylu

31. října 2016 v 7:08 | Hanyuu-hime
Hubnutí. Alespoň jednou v životě ho řešila každá holka, a která tvrdí, že o své postavě nepřemýšlela kriticky ani na jedinou minutu, buď to neměla zapotřebí (a že každá holka má pocit, že to má zapotřebí), nebo je to mimozemšťan. Každá z nás totiž chce vypadat dobře. Nejen kvůli chlapům, ale především kvůli sobě, svému vlastnímu pocitu, a také, co si málokterá skutečně přizná, kvůli všem těm mrchám kolem.

Už jako malým holkám je nám často vštěpováno do hlav, že jíst se musí a hladovění je jenom pomalá cesta do hrobu. Přesto si pak velice často tuto hladovějící cestu vybíráme. Někdy jen tak na oko, abychom se měly o čem bavit s kamarádkami, jindy jen na pár dní, protože se to déle nedá vydržet a stejně pak někde v rohu zblajzneme tabulku čokolády, jindy si o svém hladovění vedeme blogy a dáváme to na odiv.
Všechny tyto cesty jsou vlastně neškodné, i ta poslední vypsaná. Jsem totiž přesvědčená, že i tam jde výhradně o to, aby se daná slečna vykřičela, upoutala na sebe pozornost a ve skutečnosti většinou zas tak o moc nejde a není to tak horké, jak to vypadá.
Ty nejhorší problémy se totiž netvoří před zraky všech. Ti, kdo je mají, se jimi nechlubí. Nejhorší problémy, ať už se jedná o cokoli, jsou ty, které si člověk řeší sám se sebou a nepyšní se jimi veřejně. Kolem takových nikdo neběhá a netluče jim o hlavu, že jsou blázni a měli by to dělat tak a tak. Jejich úhlavní nepřítel není vidět, je někde uvnitř v hlavě, je to z počátku tichoučký hlásek známý nám všem. Řvoucí bestie se z něj může stát ve zlomku vteřiny, nedopatřením i úplnou blbostí, jedinou větou, pohledem, čímkoli... A utišit tu potvoru, jakmile se jednou ozve v plné síle, je strašně těžké.

Můj vztah ke knihám

31. března 2014 v 16:12 | Hanyuu-hime
Říká se, že lidé nečtou... Já osobně si myslím, že v této době čte každý vůl a není pravda, že se lidé knih ani nedotknou. Hodně o tom vypovídá už jen to, že právě knihy jsou jedněmi z nejčastěji darovaných věcí, jak na Vánoce, tak třeba na narozeniny.

Přístup ke knihám máme ale každý úplně jiný. Zatímco jeden si něco na čtení raději koupí, jiný navštěvuje knihovnu a odnáší si odtamtud kvanta knih. Nechci ale mluvit o tom, zda je lepší nakupovat nebo půjčovat, já raději kupuji, o tom žádná, ale chtěla bych se tu zaměřit spíš na to, jaký k těm knihám vůbec mám vztah.

Při jednom rozhovoru doma totiž padla otázka, kterou jsem nepoložila já, ale párkrát už jsem se nad ní taky zamýšlela.

"Jak může někdo prodat své knihy?"

Sladkých šestnáct a blogování

30. listopadu 2013 v 11:45 | Hanyuu-hime
Jak se tak na blogu pohybuji už nějakou tu řádku let, sleduju nejen kolem sebe, ale i na sobě, že blogování by se dalo rozdělit do určitých etap podle toho, jak dospíváme. Nechci se teď ani zaměřovat na tu nejhororovější etapu ze všech a to - dvanáctileté blogerky ujíždějící na pixelkách, bleskovkách a přidávání obrázků jejich oblíbených kapel, třpytivých textů a obíhající SBéčka. Vlastně ani nevím, jestli se to pořád ještě dělá nebo jestli už je to pravěká záležitost. V oblasti těchto blogů se už dávno nepohybuji, tudíž pro mě jakoby přestaly existovat.

Chtěla bych něco povědět o šestnáctiletých (plus minus nějaký ten rok) blogerech, protože jsem tak nějak vypozorovala, že právě 16 let je ve světě blogů (takových, kde se nehraje na zkopírované obrázky, ale právě na vlastní texty, ať už povídkové nebo úvahové, fotky, kresby, atd.) taky takovým mezníkem - Nějakým způsobem už jsme přešli stupidní období blogových hádek s našimi SBénky, ale i tady jsou věci, které děláme... děláme je naprosto strašně, ale uvědomíme si to až po pár letech, kdy to začneme pozorovat na svém okolí a připustíme si, že jsme byli vlastně úplně stejní.
Předem už vím, že za tohle mi bude sťata hlava a nabodnuta na kůl, ale potřebovala jsem nějaký ilustrační obrázek a co lepšího je po ruce, než splašit fotku sebe, sestry a kamarádky ve věku, o kterém se tu mluví? (Fajn, ve skutečnosti je mi na té fotce 15, sestře 14... a kdo ví, kolik vlastně bylo té třetí, ale to už je jen malý detail).

Já a anime - Co jsem viděla a co na to říkám (4.část - Komedie)

12. října 2013 v 9:44 | Hanyuu-hime
A plynule pokračujeme dál... přiznám se, že už v tom trochu začínám mít bordel a ztrácím přehled o tom, co jsem kam chtěla dát, co už jsem do článku dala a co jsem odložila na jindy.
Neměla jsem se do toho pouštět, neměla... ale když už se tak teda stalo, dotáhnu to do konce.

Pro dnešní den je téma

Komedie

Někomu už to je známo, jinému je třeba ještě připomenout... libuju si v kravinách. Kdejaká (s prominutím, ale jinak to říct nejde) píčovina, která všechny pseudo-inteligenty přistupující k celému okolnímu světu s takovou hrozně trapnou vážností (protože tak by se přece vzdělanec měl chovat), kvůli které tento typ lidí tak nemám ráda, by některé kousky z těch, co tu budu publikovat a říkat o nich, že jsou super, poslal do horoucích pekel a jejich tvůrce s nimi. Jestli tedy do této sorty lidí patříte, máte smůlu, asi se neshodneme, ale je mi to fuk.
Já ptákoviny totiž ráda a stejně tak se děsně ráda řežu smíchy pod počítačovým stolem.

Je všechno, co si o sobě myslíme, pravda?

7. října 2013 v 13:32 | Hanyuu-hime
Každý o sobě máme utvořenou nějakou představu. Je to normální. Kdybychom si o sobě nemysleli vůbec nic a nechali se jen vést tím, co nám o nás napovídají druzí, mohli bychom taky skončit jako hromádka neštěstí, protože ne všichni nám vždy všechno říkají upřímně. Ti, co nás nemají rádi, vždycky vyzdvihnou to špatné, co na nás je a všechny dobré věci úplně zazdí. Pak je tu ale ještě druhá strana... a to, kdybychom se zase nechávali utvrzovat v tom jací jsme jen lidmi, kteří nás mají rádi. Ti nás nebudou každou chvíli upozorňovat na naše chyby, které jistojistě každý má... Je to přirozené, nikdo není dokonalý a nikdo nikdy ani nebude.
Ale někdy bychom na ty názory druhých - ať už jsou z jakékoli skupiny zmíněných lidí - měli dát. Když se budeme totiž řídit jen tou představou, kterou si o sobě vytvoříme sami a nebudeme vnímat to, co nám tvrdí ostatní, budeme žít v tom největším omylu.

Tenhle článek jsem napsala už včera a byla to jakási spontání reakce na dění kolem mě. Více jsem si začala uvědomovat, že se lidi často vidí úplně jinak, než jací ve skutečnosti jsou... Nebo spíš sami sobě často nalhávají, že jsou takoví, jací by chtěli být, ale nejsou.

Vzhledově je to všechno o dost jednodušší. Podíváme se do zrcadla a vidíme, jak na tom jsme. Stejně tak nás vidí i ostatní. Jestliže si stoupnu k zrcadlu a vidím se jako blondýna s dlouhými vlasy, pravděpodobně to tak i bude, pokud nejsem hráblá a nemám halucinace. Nikomu tedy nemusím dokazovat, že je to tak, jak to prostě je.
Jenže do duše žádné zrcadlo neexistuje. Tak, jak si můžeme prohlédnout náš zevnějšek, není možné nahlédnout do toho, kým opravdu jsme.
 
 

Reklama