Na nějaké určité téma

Nesplněná zadání a další křivdy

9. listopadu 2018 v 12:29 | Atheira
Čirou náhodou jsem narazila na článek o tom, jak malé děvče dostalo čtyřku z výtvarky. Nedalo mi to. Nějak mě napadlo, jestli je to jen ubohý výkřik hysterického rodiče flákačského dítěte nebo jen někdo už nevydržel držet hubu.
Nakonec jsem zjistila, že je to spíš ta druhá možnost. Děti totiž na dané hodině měly namalovat hada. Výtvor zmíněného děvčete je sice dost abstraktní, nicméně je vidět, že to neodflákla. Už jen z toho důvodu, že se patlala s celobarevným obrázkem. Kdyby opravdu nechtěla, nakreslí doprostřed bílého papíru pár čar a polib si, účo... Přestože tedy obrázek dodělala, vytvořila ho podle své představivosti a svého umu, dostala čtyřku. A když to vezmem kolem a kolem, namalovala hada. Přesto nedodržela zadání, dostala za čtyři.
Nemám v plánu se rozvášňovat nad tím, co dává některým lidem právo posuzovat fantazii a její zpracování ostatních, kdo jim svolil odsuzovat cizí umělecké cítění, především, jedná-li se o děti, a vlastně, kdo vůbec vymyslel, že předměty s dovětkem "výchova", které potřebují dávku nadání v člověku samotném a jehož míra je v každém nejen v jiném množství, ale především v jiném provedení, které se nutně nemusí slučovat s tím pověstným zadáním, jak tedy mohl někdo vymyslet, že tyhle výchovy se budou známkovat... V článku jsem chtěla psát o tom, co se mi v závislosti na onom textu vybavilo, tedy o vlastních zkušenostech, zážitcích. O trápení mém i mých vrstevníků, zadupané radosti a schopnostech, o neplnění zadání a v neposlední řadě taky o zlu zvaném tělesná výchova, které na naší střední škole znepříjemňoval démon tělocvikář. Zkazky o něm jdou napříč dvěma celými generacemi, jak jsem se přesvědčila v bývalém zaměstnání, kde jsme s kolegyní o dvacet let starší přišly na to, že máme prazvláštně podobné zážitky s panem tělocvikářem...K našemu údivu totiž s jedním a tím samým.

Zlo sourozenecké

18. května 2018 v 13:59 | Atheira
Mám mladší sestru. Ne o moc, role přesto byly rozdány. Někdo tím starším sourozencem být musí. A ten mladší to většinou schytá.

No dobře, není to vždycky tak, a přestože jsme si obě svého času přály mít spíš staršího bratra, vyrůstaly jsme jedna vedle druhé, jedna s druhou, s vědomím, že jedna není víc či lepší než ta druhá a díky tomu nemáme žádné velké rozepře, které lze vidět u jiných lidí. Ať už je k tomu vede cokoli.

Jenže starší sourozenec... To je post, který nemáte jen tak. Není od toho, abyste byli na všechny kolem sebe hodní. V popisu staršího sourozence trochu toho zla být musí. Když už vám neustále říkají, že když jste starší, měli byste mít více rozumu a udělat tohle, nedělat tamto a vyjít tomu malému vstříc v tomhle a tak dále, je v popisu práce staršího sourozence i trochu toho zlounství. No ne?

Papírová kouzla

21. března 2018 v 17:55 | Atheira
Kdysi pro mě dopisy bývaly záležitostí dob dávno minulých. Pohlednice z dovolených, táborů, škol v přírodě... Proč ne? Ale kdo vlastně ještě píše dopisy?

Vyrůstala jsem v době začátku snad největšího rozmachu technologií, kdy jsme jeden večer měli televizi s obřím zadkem a najednou se probudili s mobilem v ruce, abychom i ten rázem zahodili a vyměnili všechno toto za útlé destičky, které vám i poví, zda jste dost spali.
Chatovali jsme na Xchatu, který rázem převálcovali lide.cz a sociálním sítím vládlo líbko (libimseti.cz). Přišel facebook a pohřbil všechny dorozumívací internetové prostředky, které mu předcházely... Žila jsem v domnění, že klasická papírová pošta je mrtvá. Proč čekat tak dlouho na zprávu, když ji mohu mít teď hned?

V roce 2012 jsem v sobě najednou nečekaně objevila vášeň pro psané slovo, libovala jsem si v rukopisech ostatních a příchozí pošta mi dovedla rozradostanit den tak, jak to žádný email ještě nedovedl.

Kávování s De'Longhi

11. února 2018 v 10:56 | Atheira
Má obliba v kávě započala už před dávnou dobou, už tu o tom bylo psáno, vysvětlováno i rozebíráno. Začala jsem jako naprostá většina lidí, na instantní porcované kávvě 3v1 a postupně proplula až ke břehům kvalitní zrnkové kávy, změnila způsob přípravy, mnoho se naučila, mnoho se učím.
Instantním a rozpustným kávám ale nadobro odzvonilo.

Věřím ve Vánoce!

7. prosince 2017 v 18:47 | Atheira
Když jsem byla malá, chodil k nám údajně Ježíšek. Nikdo mi neřekl, jak vypadá, a tak jsem se po tom ani zvlášť nepídila. Věřila jsem spíš v nějakého ducha Vánoc, malinký shluk energie, jiskřičku přinášející štěstí. Doufala jsem, že ho někdy uvidím z okna, leč netušila jsem, co vlastně vyhlížím.
Tehdy ještě Santa do našich končin tolik nepronikl. Jeho existence mi sice známa byla, asi jsem ho ale brala prostě tak, že nosí dárky jinde. Jak by taky jen jedna bytost zvládla celý svět?

Čtečka moje poruchová

27. září 2017 v 20:23 | Atheira
Časy, kdy jsem byla zásadně proti čtečkám, jsou dávno pryč. Na knihy samozřejmě nedám dopustit, stále dovedu ocenit jejich vůni, schopnost lapání vzpomínek a pocitů, to, jak dovedou fungovat jako přenašeč v čase... Všechny ty věci, co jsou na knihác krásné, si stále plně uvědomuji. Zároveň ale také vím, že knížky zabírají místo, s mnoha z nich se dost obtížně cestuje - minimálně si kvůli nim musíte rozmyslet velikost tašky nebo batohu... nebo oželit krabičku s obědem. Když od vlaku jdete delší trasu pěšky, se tu také možnost, že vaše ramena zapláčou... No, není to vždy kniha, která vítězí na plné čáře, alespoň k tomu jsem došla já, a proto jsem předminulé Vánoce dostala čtečku Pockebook.

Proč se lidi bojí lidí?

16. dubna 2017 v 19:36 | Hanyuu-hime
Lidský svět je v mnoha ohledech poněkud absurdní. Nemluvím o dnešní době, lidstvo totiž vyhání nesmyslnost do extrémů již nějaké to století. Mluvím o tom, že lidi se bojí lidí. Většinou je to právě člověk, čeho se člověk nejvíc bojí. Prvním zlem, před kterým vás napadne, že byste se měli bránit, je člověk. Běžně vás nenapadne, že vám třeba venku spadne na hlavu strom, napadne vás v lese zvíře, spadnete ze srázu, dostanete infarkt, ne... To, co nás v každodenním životě ohrožuje viditelně nejvíc, o čemž vypovídá i to, že u sebe lidé ve velkém nosí pepřové spreje nebo paralyzéry, jsou jenom další lidi.

Jsem kafař!

1. dubna 2017 v 12:58 | Hanyuu-hime
Káva, kafe, kafíčko, nápoj od bohů, mana nebeská... Úžasně skvělá věc, bez které by se sice dalo žít, ale nač si o ni ten život ochuzovat?

Jak jsem se prohubla ke zdravému životnímu stylu

31. října 2016 v 7:08 | Hanyuu-hime
Hubnutí. Alespoň jednou v životě ho řešila každá holka, a která tvrdí, že o své postavě nepřemýšlela kriticky ani na jedinou minutu, buď to neměla zapotřebí (a že každá holka má pocit, že to má zapotřebí), nebo je to mimozemšťan. Každá z nás totiž chce vypadat dobře. Nejen kvůli chlapům, ale především kvůli sobě, svému vlastnímu pocitu, a také, co si málokterá skutečně přizná, kvůli všem těm mrchám kolem.

Už jako malým holkám je nám často vštěpováno do hlav, že jíst se musí a hladovění je jenom pomalá cesta do hrobu. Přesto si pak velice často tuto hladovějící cestu vybíráme. Někdy jen tak na oko, abychom se měly o čem bavit s kamarádkami, jindy jen na pár dní, protože se to déle nedá vydržet a stejně pak někde v rohu zblajzneme tabulku čokolády, jindy si o svém hladovění vedeme blogy a dáváme to na odiv.
Všechny tyto cesty jsou vlastně neškodné, i ta poslední vypsaná. Jsem totiž přesvědčená, že i tam jde výhradně o to, aby se daná slečna vykřičela, upoutala na sebe pozornost a ve skutečnosti většinou zas tak o moc nejde a není to tak horké, jak to vypadá.
Ty nejhorší problémy se totiž netvoří před zraky všech. Ti, kdo je mají, se jimi nechlubí. Nejhorší problémy, ať už se jedná o cokoli, jsou ty, které si člověk řeší sám se sebou a nepyšní se jimi veřejně. Kolem takových nikdo neběhá a netluče jim o hlavu, že jsou blázni a měli by to dělat tak a tak. Jejich úhlavní nepřítel není vidět, je někde uvnitř v hlavě, je to z počátku tichoučký hlásek známý nám všem. Řvoucí bestie se z něj může stát ve zlomku vteřiny, nedopatřením i úplnou blbostí, jedinou větou, pohledem, čímkoli... A utišit tu potvoru, jakmile se jednou ozve v plné síle, je strašně těžké.

Můj vztah ke knihám

31. března 2014 v 16:12 | Hanyuu-hime
Říká se, že lidé nečtou... Já osobně si myslím, že v této době čte každý vůl a není pravda, že se lidé knih ani nedotknou. Hodně o tom vypovídá už jen to, že právě knihy jsou jedněmi z nejčastěji darovaných věcí, jak na Vánoce, tak třeba na narozeniny.

Přístup ke knihám máme ale každý úplně jiný. Zatímco jeden si něco na čtení raději koupí, jiný navštěvuje knihovnu a odnáší si odtamtud kvanta knih. Nechci ale mluvit o tom, zda je lepší nakupovat nebo půjčovat, já raději kupuji, o tom žádná, ale chtěla bych se tu zaměřit spíš na to, jaký k těm knihám vůbec mám vztah.

Při jednom rozhovoru doma totiž padla otázka, kterou jsem nepoložila já, ale párkrát už jsem se nad ní taky zamýšlela.

"Jak může někdo prodat své knihy?"
 
 

Reklama




Doporučuji: