Na nějaké určité téma

Jak jsem se prohubla ke zdravému životnímu stylu

31. října 2016 v 7:08 | Hanyuu-hime
Hubnutí. Alespoň jednou v životě ho řešila každá holka, a která tvrdí, že o své postavě nepřemýšlela kriticky ani na jedinou minutu, buď to neměla zapotřebí (a že každá holka má pocit, že to má zapotřebí), nebo je to mimozemšťan. Každá z nás totiž chce vypadat dobře. Nejen kvůli chlapům, ale především kvůli sobě, svému vlastnímu pocitu, a také, co si málokterá skutečně přizná, kvůli všem těm mrchám kolem.

Už jako malým holkám je nám často vštěpováno do hlav, že jíst se musí a hladovění je jenom pomalá cesta do hrobu. Přesto si pak velice často tuto hladovějící cestu vybíráme. Někdy jen tak na oko, abychom se měly o čem bavit s kamarádkami, jindy jen na pár dní, protože se to déle nedá vydržet a stejně pak někde v rohu zblajzneme tabulku čokolády, jindy si o svém hladovění vedeme blogy a dáváme to na odiv.
Všechny tyto cesty jsou vlastně neškodné, i ta poslední vypsaná. Jsem totiž přesvědčená, že i tam jde výhradně o to, aby se daná slečna vykřičela, upoutala na sebe pozornost a ve skutečnosti většinou zas tak o moc nejde a není to tak horké, jak to vypadá.
Ty nejhorší problémy se totiž netvoří před zraky všech. Ti, kdo je mají, se jimi nechlubí. Nejhorší problémy, ať už se jedná o cokoli, jsou ty, které si člověk řeší sám se sebou a nepyšní se jimi veřejně. Kolem takových nikdo neběhá a netluče jim o hlavu, že jsou blázni a měli by to dělat tak a tak. Jejich úhlavní nepřítel není vidět, je někde uvnitř v hlavě, je to z počátku tichoučký hlásek známý nám všem. Řvoucí bestie se z něj může stát ve zlomku vteřiny, nedopatřením i úplnou blbostí, jedinou větou, pohledem, čímkoli... A utišit tu potvoru, jakmile se jednou ozve v plné síle, je strašně těžké.

Můj vztah ke knihám

31. března 2014 v 16:12 | Hanyuu-hime
Říká se, že lidé nečtou... Já osobně si myslím, že v této době čte každý vůl a není pravda, že se lidé knih ani nedotknou. Hodně o tom vypovídá už jen to, že právě knihy jsou jedněmi z nejčastěji darovaných věcí, jak na Vánoce, tak třeba na narozeniny.

Přístup ke knihám máme ale každý úplně jiný. Zatímco jeden si něco na čtení raději koupí, jiný navštěvuje knihovnu a odnáší si odtamtud kvanta knih. Nechci ale mluvit o tom, zda je lepší nakupovat nebo půjčovat, já raději kupuji, o tom žádná, ale chtěla bych se tu zaměřit spíš na to, jaký k těm knihám vůbec mám vztah.

Při jednom rozhovoru doma totiž padla otázka, kterou jsem nepoložila já, ale párkrát už jsem se nad ní taky zamýšlela.

"Jak může někdo prodat své knihy?"

Sladkých šestnáct a blogování

30. listopadu 2013 v 11:45 | Hanyuu-hime
Jak se tak na blogu pohybuji už nějakou tu řádku let, sleduju nejen kolem sebe, ale i na sobě, že blogování by se dalo rozdělit do určitých etap podle toho, jak dospíváme. Nechci se teď ani zaměřovat na tu nejhororovější etapu ze všech a to - dvanáctileté blogerky ujíždějící na pixelkách, bleskovkách a přidávání obrázků jejich oblíbených kapel, třpytivých textů a obíhající SBéčka. Vlastně ani nevím, jestli se to pořád ještě dělá nebo jestli už je to pravěká záležitost. V oblasti těchto blogů se už dávno nepohybuji, tudíž pro mě jakoby přestaly existovat.

Chtěla bych něco povědět o šestnáctiletých (plus minus nějaký ten rok) blogerech, protože jsem tak nějak vypozorovala, že právě 16 let je ve světě blogů (takových, kde se nehraje na zkopírované obrázky, ale právě na vlastní texty, ať už povídkové nebo úvahové, fotky, kresby, atd.) taky takovým mezníkem - Nějakým způsobem už jsme přešli stupidní období blogových hádek s našimi SBénky, ale i tady jsou věci, které děláme... děláme je naprosto strašně, ale uvědomíme si to až po pár letech, kdy to začneme pozorovat na svém okolí a připustíme si, že jsme byli vlastně úplně stejní.
Předem už vím, že za tohle mi bude sťata hlava a nabodnuta na kůl, ale potřebovala jsem nějaký ilustrační obrázek a co lepšího je po ruce, než splašit fotku sebe, sestry a kamarádky ve věku, o kterém se tu mluví? (Fajn, ve skutečnosti je mi na té fotce 15, sestře 14... a kdo ví, kolik vlastně bylo té třetí, ale to už je jen malý detail).

Já a anime - Co jsem viděla a co na to říkám (4.část - Komedie)

12. října 2013 v 9:44 | Hanyuu-hime
A plynule pokračujeme dál... přiznám se, že už v tom trochu začínám mít bordel a ztrácím přehled o tom, co jsem kam chtěla dát, co už jsem do článku dala a co jsem odložila na jindy.
Neměla jsem se do toho pouštět, neměla... ale když už se tak teda stalo, dotáhnu to do konce.

Pro dnešní den je téma

Komedie

Někomu už to je známo, jinému je třeba ještě připomenout... libuju si v kravinách. Kdejaká (s prominutím, ale jinak to říct nejde) píčovina, která všechny pseudo-inteligenty přistupující k celému okolnímu světu s takovou hrozně trapnou vážností (protože tak by se přece vzdělanec měl chovat), kvůli které tento typ lidí tak nemám ráda, by některé kousky z těch, co tu budu publikovat a říkat o nich, že jsou super, poslal do horoucích pekel a jejich tvůrce s nimi. Jestli tedy do této sorty lidí patříte, máte smůlu, asi se neshodneme, ale je mi to fuk.
Já ptákoviny totiž ráda a stejně tak se děsně ráda řežu smíchy pod počítačovým stolem.

Je všechno, co si o sobě myslíme, pravda?

7. října 2013 v 13:32 | Hanyuu-hime
Každý o sobě máme utvořenou nějakou představu. Je to normální. Kdybychom si o sobě nemysleli vůbec nic a nechali se jen vést tím, co nám o nás napovídají druzí, mohli bychom taky skončit jako hromádka neštěstí, protože ne všichni nám vždy všechno říkají upřímně. Ti, co nás nemají rádi, vždycky vyzdvihnou to špatné, co na nás je a všechny dobré věci úplně zazdí. Pak je tu ale ještě druhá strana... a to, kdybychom se zase nechávali utvrzovat v tom jací jsme jen lidmi, kteří nás mají rádi. Ti nás nebudou každou chvíli upozorňovat na naše chyby, které jistojistě každý má... Je to přirozené, nikdo není dokonalý a nikdo nikdy ani nebude.
Ale někdy bychom na ty názory druhých - ať už jsou z jakékoli skupiny zmíněných lidí - měli dát. Když se budeme totiž řídit jen tou představou, kterou si o sobě vytvoříme sami a nebudeme vnímat to, co nám tvrdí ostatní, budeme žít v tom největším omylu.

Tenhle článek jsem napsala už včera a byla to jakási spontání reakce na dění kolem mě. Více jsem si začala uvědomovat, že se lidi často vidí úplně jinak, než jací ve skutečnosti jsou... Nebo spíš sami sobě často nalhávají, že jsou takoví, jací by chtěli být, ale nejsou.

Vzhledově je to všechno o dost jednodušší. Podíváme se do zrcadla a vidíme, jak na tom jsme. Stejně tak nás vidí i ostatní. Jestliže si stoupnu k zrcadlu a vidím se jako blondýna s dlouhými vlasy, pravděpodobně to tak i bude, pokud nejsem hráblá a nemám halucinace. Nikomu tedy nemusím dokazovat, že je to tak, jak to prostě je.
Jenže do duše žádné zrcadlo neexistuje. Tak, jak si můžeme prohlédnout náš zevnějšek, není možné nahlédnout do toho, kým opravdu jsme.

Já a anime - Co jsem viděla a co na to říkám (3.část - Ze života)

5. října 2013 v 9:54 | Hanyuu-hime
Máme za sebou romantiku, školní anime a nyní zase trochu navážeme. Nepůjdeme tedy s žánrem moc daleko ode dvou předchozích.
Prvky ze dvou předešlých témat se mohou objevit i v anime, které budu zmiňovat dnes a stejně tak naopak. Ve skutečnosti se to má tak, že štítek 'Slice of life' má skoro každé druhé, na které jsem kdy narazila. Pár takových už tu zmíněných bylo a některé ještě určitě budou, protože mi přišlo lepší, zařadit je jinam než sem...

Je jednodušší si to přiznat - se zařazováním do žánru mám občas dost problémy. Celá tahle 'dělicí šaškárna' se tu odehrává jen proto, aby to mělo nějaký řád a já to nemusela plácat všechno do jednoho článku, který by byl šíleně dlouhý, nebo dělat z toho mišmaš, ve kterém by se nikdo nevyznal.

Dnes se podíváme tedy na něco málo z toho, co nese označení

ze života

Napříč školními léty

4. října 2013 v 17:58 | Hanyuu-hime
Základní škola, střední škola, jazyková škola, vysoká škola... co bude dál?
V tuto chvíli stojím na prahu vysoké, co všechno mě v životě ještě čeká? Netuším. Co přijde, to přijde a nikdo to neovlivní, ačkoli bude hodně záležet na mých budoucích rozhodnutích. Ale není už to i tak předem rozhodnuto? Kdo ví, jak to vlastně ve skutečnosti je.

Ale to, co bylo, všechna ta léta, která jsem už prožila, to nikdo nezmění. Jsou to dlouhé roky, během nichž jsem prošla mnohým. Proč si je tedy nepřipomenout?

Já a anime - Co jsem viděla a co na to říkám (2.část - Školní)

30. září 2013 v 12:00 | Hanyuu-hime
Jsem tu s pokračováním na téma 'Já a anime', kde jsem se rozhodla vypsat, co jsem viděla a k tomu přihodit nějaké menší info a můj stručný názor.
Minule jsme se podívali na nějaké ty romance a abychom neskákali od jednoho ke druhému, nepůjdeme od předchozího žánru moc daleko. I v dnešním výčtu je totiž dost možné, že se objeví něco, co by se teoreticky mohlo objevit i v článku předchozím. Možností, proč tomu tak nakonec nebylo, je víc... Ale nejpravděpodobnější je prostě to, že jsem na to zapomněla :D

Dnešním tématem jsou tedy

školní anime

pořád je tu ale možnost, že zase na něco zapomenu. Od toho tu bude někdy v budoucnu část úplně poslední (té jich bude ještě pár předcházet), kde bude od každého něco :D

Já a anime - Co jsem viděla a co na to říkám (1.část - Romantické série)

28. září 2013 v 15:35 | Hanyuu-hime
Otaku komunita je příšerný výraz. Nemám ráda označení otaku, říkají si tak převážně jen ti puberťáci a jim podobní. Já raději říkám, že prostě sleduju anime a jezdím na cony, občas udělám nějaký ten cosplay. Sice je z toho všeho největší pravda, že jezdím na cony, protože na anime se nyní podívám už jen minimálně, ale stále se považuji za fanouška, protože i to 'minimálně' je pořád něco.
Kdysi jsem na něj byla ale hodně ujetá, vydržela jsem sledovat i hodiny denně a i když můj seznam zhlédnutých nečítá zrovna mnoho sérií, něco málo se tu najde. Tak proč to nesepsat do několika článků i s mým stručným shrnutím a názorem?

Hned ze začátku tu ale mám menší problém. Anime, co jsem viděla, si nikam nezaznamenávám (házím to na facebook do viděných pořadů, ale to až teď, pořád to tedy není komplet), psaní tohoto bude tedy jedno velké hledání a vzpomínání. Zároveň nečekejte, že budu seriály řadit podle oblíbenosti nebo snad podle toho, jak jsem je viděla za sebou, to možná někdy jindy. Žebříček těch nejoblíbenějších je totiž určitě dobrý nápad, nejdřív ale musím sepsat všechno, co jsem viděla.

Pro dnešek tedy prolétneme veškeré

romantické anime série

nemyslím teď harémovky a ecchi, pro to si raději vyhradím další samostatný článek :D

Seriály mého dětství

24. září 2013 v 9:01 | Hanyuu-hime
Ve snaze najít všechny ztracené rozcestníky, které se mi někam zatoulaly při změně designu, jsem našla článek s názvem Filmy mého dětství.
Článek je to už dva roky starý a potřeboval by možná trošku doplnit. Nejspíš sepíšu Filmy mého dětství s pořadovým číslem 2. Za tu dobu jsem ale nebyla schopna sepsat i další článek, ke kterému jsem se chystala. Na mysli mám přesně ten, který píšu nyní.

Vybírat filmy, které jsem jako dítě měla nejvíce ráda a nezapomenout na žádný, který jsem tehdy milovala, avšak za tu dobu se mu povedlo vypařit z mé hlavy, bylo neskutečně těžké. Se seriály to bohužel bude ještě těžší a nejspíš se stane, že na nějakou tu srdcovku zapomenu a až se mi vybaví, bude mě mrzet, že jsem ji takhle opomenula.

I tak se dám do toho. Snad budu schopna vyjmenovat většinu.
 
 

Reklama




Wolf silhouette: cDesigned%20by%20Freepik">redit