Z potkaního deníku

Jak mi krabice od bot změnila život

10. června 2015 v 17:00 | Hanyuu-hime
V tento den o rok zpátky bylo vedro. Ohromné. Slunce pařilo, ale městem se i tak proháněla spousta zničených lidí. Všichni jsme se tak nějak plahočili jako zombie, stín jako by ani neexistoval a kdo nikam nemusel, radši ani nevylézal ven. V doprovodu své sestry jsem v ten den vyrazila na zkoušku z public relations, na sobě černobílé šaty, ve kterých jsem se i tak pekla za živa ve vlastní šťávě. Než ale došlo na zkoušku, proběhaly jsme město, to nás samozřejmě zničilo ještě víc, ale povedlo se nám ve zdraví dorazit na univerzitu. Sice hodně brzo, ale ukrýt se v chodbě bylo v zájmu zachování našich životů to nejlepší řešení.
Ten samý nápad měly ostatně i dvě moje spolužaky, které měly zkoušku ve stejnou dobu jako já.
Byla předposlední v mém prvním a zároveň také posledním letním semestru, odcházela jsem z ní s dvojkou, tu následující jsem neměla dát, ale tehdy jsem nad tím ještě moc nepřemýšlela. Vlastně jsem tušila, že to není nic pro mě, ještě jsem to ale nikomu veřejně nepřiznala.

Nechci ale mluvit o škole a dál už se jí ani zabývat nebudu. Důležitá je přibližně stejná doba, jako je teď, akorát zpět o celý jeden rok.
To jsem seděla na obrubníku, v jediném stínu, který nabízelo parkoviště, se sestrou vedle sebe a s tmavě růžovou krabicí od bot na klíně.
"Myslela jsem, že bude větší." Řekla mi sestra a já jí musela její tvrzení odkývat. Zdál se až moc maličký. Podle všeho byl teprve mezi třetím a čtvrtým týdnem svého života.

A zase ti potkani | Zážitky 2

3. dubna 2015 v 20:56 | Hanyuu-hime
Zmiňovala jsem to už v předchozím článku na to samé téma. Moji kluci jsou skvělí kamarádi, ale taky trochu zlobidla, která neustále něco vyvádí. A že by toho na jeden článek bylo podle mě trochu moc, ten minulý jsem utla, i když ještě bylo co vyprávět. Píšu ho tedy teď... A stejně nevypíšu určitě všechno. Tak zas někdy jindy. Po mnohem delší době, ať stihneme posbírat nové příhody.
Dobrou chuť
Robin je mazlík. Víc než jeho brácha, dokonce i víc než můj nejdražší Sheldon. To je sice závisláček nejvyšší kategorie, ale rozhodně ne pusinkovací panák a plyšáček na mazlení. On přijde, když chce, oňufá mi nos, neustále mi ožužlává prsty, ale na chování není. Spíš si užívá, když se můžeme jen tak válet vedle sebe a on má hlavu položenou na mojí ruce.
Černoušek je v tomhle úplný opak. Miluje být se mnou, i kdyby měl jen sedět na rameni. Vození na člověku má ostatně rád i jeho netopýří parťák.
Oba se jednou šplhali po knihovně, tak jsem si k nim přisedla a chtěla si je na chvíli vzít. Nemusela jsem je ani moc přemlouvat, jelikož se oba ihned nalodili sami. Robin měl ale nejspíš obavy, abych na něj nezapomněla, a tak se řítil jako blázen, kormidlujíc ocáskem ze strany na stranu. Při naskakování na své člověčí vozidlo se ihned cpal z pravého ramene na levé a ocasem přitom šmrdlal skutečně všude. Šťouchl mě do oka... pak znova. Něco jsem mu na to chtěla říct, jenže v tu ránu jsem měla jeho hnusný ocas ve chřtánu.
"Fuj! Vždyť si tu hnusnou věc ani nemyješ, máš tam stoletou špínu! Seš prase!" Ohradila jsem se proti němu. To už ale spokojeně seděl na levém rameni, kam měl namířeno, ocásek si vzal s sebou. Strčil mi čumák do ucha a začal hlasitě čmuchat.

Potkaní rošťáci | Zážitky 1

27. března 2015 v 20:45 | Hanyuu-hime
Na internetu se dá dočíst leccos. Od toho, že správně vyrovnaný člověk má na každém rameni jednoho potkana, až po citát, že jakmile jednou poznáte potkany, vaše srdce bude už navždy běhat na malých nožičkách. Zejména to druhé je podle mě naprosto výstižné, protože když si jednou ta ušatá stvoření zamilujete, je to láska, která jen tak nepřejde.
I když mám ráda všechna svá zvířata a všechna jsou něčím zajímavá, musím prostě přiznat, že potkani si mě získali mnohem víc, než se to kdy jakému zvířeti povedlo. Oni nejsou jen velké myši, jsou to osobnosti, kterých mezi hlodavci zas až tak moc není. Myslí jim to, sakra dost a nebojí se projevit svou povahu, kterou má každý tak jinou. Jsou to takoví maličcí človíčci v mnohem rozkošnějším obalu, kteří postrádají všechny hnusné vlastnosti. Malé nesobecké kuličky se schopností vás nadevše milovat, s chutí objevovat a zkoumat, které vám, když se k nim budete dobře chovat, budou dávat najevo stejně jako pes, že jste pro ně svět.

O krmení všežravce nicnežravce

21. července 2014 v 16:59 | Hanyuu-hime
Krmení svých zvířat beru vážně. Musí mít dost, ale ne moc, musí to být čerstvé a pokud možno v pravidelných intervalech. Necpat moc kravin, aby daná potvůrka snědla i to, co sice nepatří mezi nejoblíbenější, ale je to důležité. V tomhle ohledu jsou nejlepší strašilky. Ostružina vydrží klidně měsíc krásně zelená, pokud je ve vodě a pravidelně ji ještě kropím, což moji dva strašilčí kluci stejně potřebují, jelikož mají radši zvýšenou vlhkost, údajně o něco vyšší než nejběžnější strašilky australské. Mohu jí tedy přinést opravdu hodně, udělat jim doma krásný ostružinový prales a nemusím se obávat, že bych je krmila moc jednotvárně, přehnaně nebo naopak málo... protože jinak než jednotvárně je krmit nejde a narozdíl třeba od morčat nebo jiných zvířat se necpou, dokud mají co, ale jí, když potřebují.
Stejně tak u beťáků to ještě docela jde. Střídám jim tři druhy krmení... horší už je šnek, který toho spase kvanta, ale většinou je šíleně vybíravý.

Všichni tři zmínění mazlíčci ale mají jedno společné. Rozhodně se nemusím obávat, že by mohli mít sklony k obezitě. Co je na ně moc, prostě nechají být. Tak to není u naší kočky, psa ani morčat. Ale že morčata jsou krmena hlavně horami trávy a chřástí, neustále jenom žerou, ale obézní nejsou.
To se nedá říct o kočce a psovi, o jejichž nadváze mluvím dnes a denně a upozorňuju na to, že stejně jako pro lidi, i pro ně je to nebezpečné a rozhodně to není krásné a roztomilé. Ničí to zdraví, což nikdo očividně nehodlá brát v úvahu a dál cpou psovi pytlík piškotů na posezení a kočce se i nadále dosypává plná miska granulí, když do sebe tu předchozí naláduje jako zákusek po sežrání kapsičky.

Jenže teď tu mám už nějakou dobu Sheldona, který je všežravec, stejně jako člověk. Je stejně tak zmlsaný a věřím, že by byl také schopný nacpat se kdejakou srajdou jen proto, že je dobrá. Snaha o zdravé stravování tohoto tvora je tedy někdy pěkná bojovka, protože si v mnoha věcech dokáže postavit hlavu a nedat pokoj...
 
 

Reklama