žila byla jedna blondýna

Zaseklá u televize (ne úplně dobrovolně)

Středa v 9:50 | Atheira
Můj duch by běhal, coural po lese, mrznul brzy z rána a fotil, šmajdal se psem v blátě a měl radost z podzimu, jenže jeho schránka tohle momentálně nesvede a vrchol její aktivity je čumění na televizi. A to jsem člověk, který ji je schopný nezapnout, jak je rok dlouhý. Nutno říct, že tohle neplatí o psovi, který rád sleduje i večerní zpravodajství, které ze srdce nenávidím.
Dobrá zpráva je, že včera už jsem byla aspoň na odpolední procházce. Sice jsem se ploužila jak slimejš, ale byla jsem schopná se po svých i vrátit domů!

Hranice ulítlosti

Pondělí v 7:42 | Atheira
Ještě včera večer mi pidilidi u nás v lese sbírající houby pod houbovými stromy a jezdící na pidipsech (kteří jsou ale podstatně větší než ti pidilidi) přišli jako ulítlost.
Jenže včera byl dnešek normálním pracovním dnem a od té doby se hranice toho, co je a není ujeté, trochu posunula. Večer, když jsem to posuzovala, jsem totiž neměla zkušenost s usínáním na zmraženém pečivu...

Z víkendu pracovně

Sobota v 10:18 | Atheira
Jednou jsem se takhle náhodou dozvěděla o jistém panu Chlupáči z Pičína... Smála jsem se tomu dobrých pět minut, možná ukáplo i pár slziček. A ne sama. Občas už nám v Mugglelandu nezbývá nic jiného než se smát a takovéhle případy tomu jen nahrávají.

Velký nezajímavý nic!

10. září 2017 v 17:49 | Atheira
Nechce se mi nic. Nic nic nic nic nic! Tak píšu další článek - dost pravděpodobně úplně o ničem - ale je to jediná činnost, do který se mi teď tak nějak chce...
A vlastně ještě do čaje.
Tak já jdu na ten čaj a pak se vrátím k psaní. Třeba mě do tý doby napadne, o čem vlastně chci psát. Protože dnešek se nese hodně v dost podobným duchu - moc věcí se mi vlastně nechce.

Přepadení

9. září 2017 v 19:29 | Atheira
To na mě bylo zosnováno hned dvakrát. To lepší je kreativního rázu, to druhé je podobné tomu, o čem jsem psala už minulý rok, i když mu chybí ta vtipná část... závěr stejný. Bohužel, bohudík?

Už je tady!

2. září 2017 v 16:34 | Atheira
Kdo? No přece podzim! Ten tak očekávaný, krásný, svěží, neupocený podzim v celé své kráse. Co na tom, že vlastně neustále chčí. Zatím mi to nevadí, protože to netrvá zas až tak moc dlouho. Až to bude týden v kuse, nejspíš změním názor, každopádně teď jsem z odejitého léta nadšená. A koho zajímá, že oficiálně vlastně ještě stále trvá? Pro mě už rozhodně ne!

Nabourání nálady

30. srpna 2017 v 20:42 | Atheira
Ráno začalo moc slibně. Čekala mě poslední letní služba, na kterou se přes prázdniny musím dopravovat autobusem vcelku složitě a zdlouhavě. Odchod mi ale vychází přibližně na stejný čas, jen se vydávám na druhou stranu vstříc autobusové zastávce namísto vlakové. Mám proto ráno dostatek času na to, abych se stihla vyspat i courat po venku klidně i dvě hodiny, v závislosti na tom, jak brzy vstavu, a přesto nejela do práce jako strašidlo, protože by na hřeben už nezbyl čas.

Slábnoucí paprsky

26. srpna 2017 v 20:28 | Atheira
V obálce s lapači snů laděné do modra, která mě velmi překvapila, protože přesně tu samou jsem si pro Gabču, odesílatelku, šetřila taky, mi dorazila ochutnávka ukrývající chai s čokoládovou příchutí. Voní jako perníčky a přiživuje můj stále větší podzimní pocit a radost z něj. Navozuje pohodu, útulnost a klid.
Stejně tak působí i sluneční paprsky... Je sice vedro, však je stále srpen, ale stejně jako se pomalu řítíme víc a víc do tmy, i ty paprsky hřejou méně a nějak jinak. Odpolední světlo už se barví do podzimního odstínu. Těžko vysvětlit, jak to myslím. Ale třeba to moc dobře chápete i bez toho.

Likvidace smraďochů

20. srpna 2017 v 18:16 | Atheira
"No fuj, tak teď tady fest zaválo nějaký hovno!"
Blížíme se směrem domů se psy. Vešla jsem na zahradu, blížím se ke svým dveřím a znovu prohlašuju.
"Ale tak, přiznejte se, jaký prase tady takhle smrdí." Snažím se dělat si srandu z ostatních, protože mám za to, že prostě něco smrdí ve vzduchu. Znáte to... Vůně domova na vesnici. Močůvka a hnůj... Normálka.
Ozývá se nesouhlasné brumlání, vcházím s Larou domů a zavírám dveře.

Odér hovna, značně zesílený nedostatkem venkovního vzduchu a menšího prostoru, přišel s námi...


Nebylo na botě!

Od brzkého rána

5. srpna 2017 v 21:29 | Atheira
Nelze jednotně říct, co všechna (dobrovolná) ranní ptáčata žene z postelí tak brzy, pro mnoho až vražedně brzy, já v tom mám ale jasno. Ten klid a ticho, když se vyjde ven. Je jedno jestli na vsi nebo ve městě, mezi čtvrtou a pátou ranní, o víkendu obzvlášť, je venkovní atmosféra zcela jiná než v jakoukoli odlišnou denní dobu. To ticho a klid... takový pokoj v duši budete za jiných okolností hledat nejspíš celkem těžko, brzy ráno, kdy ale řada lidí ještě spí nebo se teprve probouzí v teple svého domova, to jde ale úplně samo, lehce a nějak samozřejmě. Jako by právě to jediné, co je potřeba pro nastartování radosti a energie v žilách bylo stoupnutí bosýma nohama na orosenou trávu a pohlédnout do čerstvě se probouzejících slunečních paprsků nebo naopak v černočerné tmě vdechovat mrazivý vzduch a sledovat obláčky páry odcházející z vašich úst.
 
 

Reklama