žila byla jedna blondýna

PPL netuší...

19. listopadu 2017 v 11:24 | Atheira
Nenapadlo mě, že PPL dováží balíky i v sobotu. Nejspíš je drtí hrozba blížících se Vánoc... Telefonát ze včerejšího dopoledne mě ale vyvedl z omylu.
Nejsem doma, nebyl by problém, zavézt balík o dvě ulice dál do obchodu? Neměla jsem tušení, že ho povezou v sobotu... Prý nebyl, všechno v pořádku, míří tam.

Útržky a fotomomenty

16. listopadu 2017 v 21:52 | Atheira
Venku už ubývalo denního světla, když v tom se najednou zpoza okna ozve: "Vidim tvoje nohy!...
... docela úchylný, co?"
Skrze špatně natočenou spodní část žaluzií prosvítá ksicht.

Bože, lidi, tohle nedělejte, už tak jsem paranoidní až dost a ty zatemňovací závěsy na okna do silnice jsem nekupovala ani tolik kvůli slunci. :D

Aby měly kočky na čem spát

11. listopadu 2017 v 17:31 | Atheira
Šla jsem spát po půlnoci a vstávala na sedmou. Ne nuceně, sama od sebe, ale hned jsem se vrhla do odloženého dortování. Bylo potřeba ještě nazdobit. Původní plán byl 23 kočiček, ale po čtyřech vyřezaných jsem to vzdala a změnila plány.
Jak to dopadlo už jsem popsala na žrádelně v tomto článku.
Nestihla jsem ani pořádnou snídani, kafe až se zpožděním, protože bylo potřeba ještě vyvenčit Laru. Byla to jenom rychlovka, já dokonce v kraťasech - no co, otužovat se je dobrý - a zase hurá domů za tím dortem.

Z toho důvodu jsem na pořádnou procházku vylezla až po desáté dopolední s neuvěřitelně náruživým psem, který by nadšením dovedl vyvinout i takovou rychlost pro průchod červí dírou.

Střípky a momenty

4. listopadu 2017 v 20:59 | Atheira
Žije tu kocour. Zrzek, vyhnanec z mourovaté smečky plné rasistů pod krutovládou černýho satanáše. Nikdy nespí v pelechu ani v boudičce, nikdy totiž nespí na zahradě, na území toho šíleného gangu. Spí za plotem stočený do kuličky. Jednou tam najdeme zmrzlou kuličku.

Poseriálově

2. listopadu 2017 v 18:04 | Atheira
Všichni vášniví čtenáři jistě znají ten pocit, když dočtete knížku, kerá vás moc baví. Jak se ji snažíte dočíst co nejrychleji, protože vás strašně zajímá každá stránka, ale zároveň se hrozně nechcete dostat na konec, ani v nejmenším nestojíte o to, aby to skončilo. A přesně takový pocit jsem letos měla z druhé série Stranger Things.

Konec světa s vůní kávy

31. října 2017 v 18:32 | Atheira
Původně to před pár lety byl jenom nápad na jednu "akci" nevelkých rozměrů, příjemné setkání s lidmi, kteří jsou po většinu roku jenom písmenka na papíře nebo monitoru.
Ale nějak se nám to chytlo. Letos už potřetí přišel společný Halloweenský víkend... A zase úplně jinak, nově a nečekaně.

Celozrnná

27. října 2017 v 20:07 | Atheira
Zadělám si vlasy do drdolu a zaujatě čumím do počítače.
Vlasy! To je to, co jsem chtěla, umýt si je, abych zabránila mašťácké katastrofě. Další den už nevydží, i když zatím vypadají normálně. Vím to. Ale je pozdě, večer. Ani ne za půl hodiny půjdu spát...

Mám více možností. Jít na další den v umaštěném ohonu, který by šlo odpustit možná tak na smrt nemocnému nebo matce s pěti dětmi.
Umýt si hlavu a jít spát s mokrými vlasy. Fén nevlastním a ani vlastnit nechci. V noci asi zmrznu, protože většinou na na spaní topím jen, když jsou opravdu mrazy (jinak místo spánku umírám vedrem).

A tak jsem si ze zoufalství do vlasů nasypala mouku...

Štěkač a odpaďák

23. října 2017 v 19:18 | Atheira
Tyhle dvě věci spolu nemají absolutně nic společného. Nerozcupovala jsem žádnýho psa, nenacpala ho do odpadkového koše ani žádnýho štěkače nenapadlo vysypat jeho obsah a roznosit ho kolem, konkrétně tohle už máme za sebou pěkně dlouho...

Vstávám pozdě a neštve mě to

22. října 2017 v 9:21 | Atheira
Kdysi bývala pátá hodina ranní ještě temnou nocí, později se mi stala běžným ránem. Osmá bývala ráno, posléze dnem, co už toho má hodně za sebou. Tímhle zvykem jsem si nechtěně způsobila, že vstávání po šesté se mi stalo jakýmsi kazičem nálady. Prostě jsem měla pocit, že budu o něco z toho dne okradená... Ano, okradla jsem se o dobrou náladu hned z rána, a tohle už rozhodně nedovolím.
Jsem spíš ranní ptáče, baví mě to, to ovšem neznamená, že nejsou dny, jako třeba ten dnešní, kdy si vzstanu před osmou. A nebudu přemýšlet nad tím, kde jsem už dávno mohla být. K čemu to?

Zkrotit chaos

17. října 2017 v 20:40 | Atheira
Jó, tak to se mi nedaří. A to jistě víte, protože o tom nemluvím poprvé. Vždycky si myslím, že už mám na něj nějakou páku, ale pak zjistím, že to vlastně není tak úplně pravda a spadnu do něj. Zas a znova. Těžko se z něj vymanit. Jde to vůbec?

A je vůbec? Nezveličuju ho jenom svou leností zapojit se do toho, abych si ve všem už udělala pořádek?
A je ten balón maličkej nebo ten strom gigantickej? Co když je to zase jenom pidilidí vozítko?
 
 

Reklama