žila byla jedna blondýna

Víkend hezkých věcí

25. června 2017 v 19:52 | Atheira
Mám ráda hezké věci. Pojem hezké nebo krásné se ovšem dá vyložit velmi individuálně a každý tu krásu vidíme někde jinde. Tato má vlastnost má ale za výsledek to, že ráda aranžuju věci jen proto, aby prostě vypadaly hezky. Vlastně by mě ani nebavilo péct, kdybych výsledek nemohla mít hezký. Když už se tak stane a nepovede se, jsem z toho strašně zklamaná a dovedu si tím fakt zkazit náladu.
Z toho samého důvodu pramení má ujetost na povlečení. Minulý týden v práci na mě vyskočila reklama na toto a kdyby to nebyl ten zpropadený bonprix, kde už si objednávat po zkušenostech nechci (více v tomto článku), už bych ho určitě kufrovala do košíku jak divá.

Stejný pocit, jako výběr povlečení s úchvanými vzory, hezké moučníky, fotky přírody, vlastně obecně fotky hezkých věcí ve mně vyvolává i řada jiných věcí. Květinami a stromy počínaje přes různé papírenské zboží až po všechno z čeho dýchá dřevo. Obecně jsem zatížená spíš na přírodní motivy a zatímco i blbej dřevěnej truhlík na muškáty u mě dovede vyvolat pocit, jako bych viděla hotovou krásu světa, vůbec třeba nemusím šperky a ani do šutrů jako takových nejsem zrovna blázen. Nevyvolávají ve mně ten pocit, že jsou hezké.

A tak jsem se tento víkend věnovala jen tomu, co mi přijde hezké. Obklopovala se tím a byla spokojená.
Tady mě akorát trochu zamrzel nedostatek borůvek na ozdobení. Ale musela jsem je vyplácat všechny, aby byl krém dost fialový. Rybíz možná působí trochu nepatřičně vedle fialové a žluté, přesto to vypadá líp než bez něj, kdy mi to přišlo prostě prázné a smutné.

Šťastně smutné

23. června 2017 v 22:33 | Atheira
Podařilo se mi z přehnaně brzkého vánočního modu dostat do letního. Považuju to za úspěch, protože v té krátké, avšak velmi intenzivní předvánoční euforii, která nešla setřást prakticky žádným způsobem, se mi povedlo koupit totálně boží vánoční povlečení a začít nakupovat dárky.

Zapojila jsem všechny smysly a povedlo se mou hlavu dostat tam, kde má být. V přítomnosti, do léta. Mám i ten letně-prázdninový pocit. Ten, který se mě, nejspíš, už vůbec nemá týkat, přesto tu je. A možná je to právě důvodem mojí aktuální šťastně pošmourné nálady, o které nelze říct, jestli je dobrá nebo špatná. Je spíš taková... zvláštní. Pěkná i velmi destruktivní zároveň.

Víkend v mravenčí kolonii

18. června 2017 v 22:09 | Atheira
Navštívila jsem svět, kde země není placatá, v lesích rostou smrky, lidi mají místo psů knedlíky a civilizaci tam kolonizují mravenci. Jo... a kromě daňků se v lesích místy vyskytují i jednorožci.

Nic nemuset

12. června 2017 v 19:23 | Atheira
Uplynulá neděle byla svým jedinečným a ne zcela popsatelným způsobem fascinující. Nejen tím, jak mi přišla dlouhá, jak kdyby obsahovala víc než jeden den, ale i kouzelným, slunečným počasím s nádechem léta.

Po růžové do hrobu

26. května 2017 v 20:16 | Atheira
Týden už se zase chýlí ke konci. Nezačal zrovna slavně, spíš velmi neslavně, abych se přiznala.

Sobotní všehochuť

20. května 2017 v 21:20 | Atheira
Právě jsem se marně snažila dohledat nějakou mou dávnou (možná víc jak tři roky starou) zmínku o nějakém filmu, co má v názvu galaxie... Protože dotaz od Luz v komentářích.
Eh... Stále si myslím, že to byli ti Strážci galaxie, ale nějak už si nevzpomínám na to, čím by mi byl film schopný tak zvednout náladu, aby to stálo za poznamenání. Z toho důvodu je mi to hrozně divný. Ale kdo ví, třeba to tak vážně bylo. Jestli jsem tehdy měla fakt blbou náladu, už jsem na to nejspíš dávno zapomněla. Takový věci se zapomínaj...

Mám tu ale jednu věc, která se nezapomíná. Blbá nálada se totiž děje někdy každýmu. Ale něco někdo na vlastní oči neuvidí třeba za celý život. Už vůbec ne mimo nějakou oboru nebo zoo. Není to zaostřené správně, ale cvakala jsem to v rychlosti a pak jsme zase padali pryč.

Fialová kráska

18. května 2017 v 19:48 | Atheira
Předloni na podzim jsem si na kraji lesa nasbírala semínka měsíčnice. Byla to zvláštní shoda náhod, jelikož jsem po tom, aby mi společně se svou příbuznou, večernicí, zkrášlila záhonek, zatoužila díky tomu, že se ke mně jednou dostala semínka fialy dlouhoplátečné.
Zdá se to úplně mimo, ale má to společného mnohem víc než se zdá. Drobnokvětá záplava předloňského léta dovedla provonět noc jako nic. Když šly všechny květiny odpočívat, moje fialky se teprve probouzely a vzhledem k jejich hojnému počtu, jejich vůně se linula kolem jako sladký sen.

Fialy už nemám, nikdy víc jsem je nesehnala. Tehdy jsem je dostala jako milý dáreček od dopisovací kamarádky z Polska. Vzpomněla jsem si ale na podstatně krásnější rostlinku, která také umí vůní zkrášlit večer... Má příhodné jméno. Večernice.
A pak jsem ten podzim narazila na měsíčnici. Ségru, která sice po večerech nevoní, kvete přes den, ale není o nic méně krásná.

Různorodá zvěř pro dobrou náladu

11. května 2017 v 13:56 | Atheira
Když se poštěstí, i nějakou tu srnečku z dálky vyfotím, zatím ale nekvalitně. Jsou tu asi čtyři, které přichází pravidelně kousek za naší zahradou, ale vždycky, když jsem je potkala zblízka, dostatečně na to, aby z toho byla opravdu krásná fotka - jednou tomu dokonce i nahrávalo lesní prostředí, kde se vznášel mlžný opar krásného jarního rána, samozřejmě s sebou nemám foťák. To je vždycky snad schválně.

Úlovek, který mi udělal radost je pidi ježeček, který se nám promenádoval po zahradě před pár dny. Nebyl to žádný srágora, takže se nekonalo žádné choulení do klubíčka. V klidu si chodil kolem, ukazoval svoje vtipné dlouhé nožky a ocásek. Pak byl ale odnesen do lesa, aby se mu tady něco nestalo.

Náčur a další jarní věci

9. května 2017 v 19:40 | Atheira
Není to tak dávno, co se naše světy zmítaly poblázněním do Supernatural. Bylo to právě jarně letní období, kdy jsme se i s ostatními čarodějnicemi tak nějak časově sesynchronizovaly a ujížděly na tom komplet všechny. Ačkoli mě na to už docela chvíli před propuknutím této fáze zlanařila tehdejší kamarádka a já tak proseděla klidně i celé letní noci až do rána právě u toho seriálu. Bylo to pěkné období, na které ráda vzpomínám. Ne čistě kvůli tomu seriálu, ale je takovým prostředkem k tomu, jak si na to vždycky vzpomenout.
A pak přišlo další jaro, po dvou zhlédnutých sériích jsem si na to nějak už nedokázala najít čas, až jsme se domluvily s Luci, že na to koukneme od začátku spolu. A tehdy se odstartovalo to období báječných časů. To léto prvního a nezapomenutelného NatsuConu, kdy jsem se převlíkla za pokémona. Čas, kdy s námi Lowrýna vlastně nechtěla nic mít, i když se s náma ve skutečnosti chtěla kamarádit... A drželo se nás to ještě to léto, co u nás Kemila byla 10 dlouhých dní, ve kterých jsme se chovaly jak totální blbky, ale bylo nám fajn. Bylo to zvláštní, ale strašně pěkný.
Přijde mi to jako strašně dávno, i když to až tak moc dávno nebylo. A chybí mi to, hlavně ta bezstarostnost těch dní. Ta už nebude. Strašně rychle jsme najednou nějak zestárly. Mám chuť se tomu smát, ale nevím, jestli to spíš není k pláči. Snažím se uklidňovat tím, že dokud si nepovídáme o krabičkách na zuby, je se pořád čemu smát.

A ačkoli šla série s každým dalším dílem do pořádný prdele, ta boží a skvělá část už se nedá jen tak smazat. A tak jsme si s Luckou, částečně i jako úžasnou vzpomínku na to naše skvělý mládí, nechaly vyrobit trička. Nebo spíš... Lucka vyrobila. V práci. Zadarmo.
Nemělo být, ale to už je teď stejně promlčený.

Pampeliškově

1. května 2017 v 19:30 | Hanyuu-hime
V poslední době si víc než často přijdu jako leguán... Ne, že bych zelenala, ale sestra kdysi jednoho měla. Miloval rukolu, polníček a pampelišky. V té době jsem poprvé ochutnala lístek rukoly a zařekla se, že tohle už nikdy víc. Taková hnusná věc, fuj.
No... a nakonec se mi k ní podařilo nějak projíst. Polníček je fajn, s tím problém nemám, ale stejně je to pro mě spíš víc krmení pro leguány než pro lidi. Víc než kdy dřív teď kotlím saláty všeho druhu. Bývala jsem zvyklá jen na klasiku, salát ze zahrady, čínské zelí, ledový salát, okurku a to tak nějak střídat. Jenže oblíbila jsem si mix všech možných salátů, co potkám s citronem.
Pampelišky se do toho úplně nabízely, tak teď se cpu už i pampeliškama.

A jinak je mi tak nějak fajn, bájo a klídek.
 
 

Reklama