život ve 2018

Zprovoznění nových spotřebičů

11. června 2018 v 16:00 | Atheira
Při zprovozňování nějakého nového domácího spotřebiče či elektroniky obecně mám vždycky kopu strachu. Jedna část je o tom, že: co když to nebude fungovat?
Druhá je o tom, že: zapnu to a uteču, co kdyby to vybouchlo!

Úsměv, prosím!

3. června 2018 v 16:00 | Atheira
Nesmírně ráda fotím zvířata. Umí se tvářit, pohybovat, "zapózovat", což jim dává podstatně větší potenciál než fotografiím přírody a neživých věcí... Narozdíl od lidí ale nemají potřebu neustále kontrolovat, jestli jim někde netrčí vlas, jestli jim není vidět špek, jestli se netváří moc blbě a zkrátka postrádají vlastnost, která by jim znemožňovala být před foťákem přirozená a pokud je s foťákem přepadnete náhodně, nemají tendenci se ošívat a vymýšlet si důvody, proč zrovna dneska nemají den na focení.

Za poslední dobu jsem nasbírala nějaké fotografie zvířecích modelů (více jich je na instagramu), a protože nějak nemám potřebu dlouze blogovat a cokoli vypisovat, přináším sem právě alespoň tyto kočkopsí fotky.

Knihy v Praze a trochu Kréty

25. května 2018 v 13:05 | Atheira
Když si vzpomenu na můj úplně první Svět knihy, vybavím si trochu deštivé ráno, přesto poměrně hezký den, tašky plné knih a velké nadšení.
Při vzpomínce na ostatní veletrhy v dalších letech, vidím ty slunečné dny, sezení na trávě a fajn strávený čas. Ačkoli jsem v loňském roce nejela, stal se i přesto Svět knihy pro mě jakousi definicí té příjemné a skoro letní části jara. Je to jako když máte nějakou vůni spojenou s určitým zážitkem. Mně jarní slunce připomíná jeden knižní veletrh a příjemný čas s přáteli.

Nepracuju v lese... I když, trochu asi jo

22. května 2018 v 9:44 | Atheira
Začátkem dubna mohla zapůsobit menší matoucí informace ohledně mého cestování lesem do práce. Ne jedna osoba si pak myslela, že dělám v lese.
Jako ono to jde i po silnici a přes vesnice, ale je to tak čtyřikrát delší. Víte jak, takové ty lesní spojovačky z jedné vsi do druhé, jak v pohádkách. Občas tam někoho něco sežralo, přepadli loupežníci. Asi i proto nadřízená nechtěla, abych tamtudy chodila a raději se nabízela, že si pro mě dojede.
Ani náhodou. Vždyť je to taková paráda.
Dostala bych se tím nejspíš k úvahám, proč si každý myslí, že v lese daleko od lidí musí číhat nějaké nebezpečí, vrahouni a úchylové, když tamtudy běžně nikdo nechodí. Ale o tom to dnes není. Dneska je to o tom, že nejsem dřevorubcem, hajným ani myslivcem, nepytlačím ani se neživím sběrem borůvek. Pravda je mnohem jednodušší. Zaměstnavatel zkrátka sídlí v podobném světovém zadku, jako já a zatímco dopravou by to byl trochu voser, pěšky po silnici na víc jak hodinu, přes les se tam dostanu za půl hodiny.
A tak bych vám chtěla představit facebookový profil a web, za kterým nestojí zpropadená banka, ale společnost, jejíž podstata je mi velmi blízká, se kterou sympatizuji a taky jsem na tom odvedla kus svojí práce, tak vám to potřebuju říct, žejo. :D

Nakonec, nemusíte být žádní praštění eko-lidi, lesany či víloidi, aby vám záleželo na přírodě a na tom, jak ji ovlivňujete. A pro takové ty normální lidi, kterým to není jedno, je právě následující WEB

Nové dny

9. května 2018 v 13:23 | Atheira
Chuť do blogování občas přijde a v době, kdy je jí tak zatraceně málo, je potřeba se jí chopit, dokud ještě úplně neutekla.

Nevím

2. května 2018 v 12:36 | Atheira
Nějakou dobu jsem se tu úplně necítila. Přišlo mi, že je potřeba trochu změnit blogový vzhled. Změnila jsem ho a necítila se tu ještě víc. Ty barvy mě rušily. Tam byla zelená, kousek od ní modrá, támhle odlesk, tu zase jiný odstín modré... Vlastně i z toho důvodu se mi velmi často líbí víc fotky převedené do černobílé nebo takové, kde dominuje jedna barva... A třeba mi nebude vyhovovat ani stávající vzhled, já prostě nevím.

Stejně tak je to i s blogováním samotným.
Chvíli, na začátku roku, mě popadla nesmírná chuť do blogování. Takové to dávno ztracené nadšení, které v aktivní komunitě dřívějších dob blogu.cz pociťoval nejspíš téměř každý zdejší bloger. Jakýsi záchvěv starých časů, možná. Jenže pak přišel útlum a já nevím... Asi je to tak správně.

Zprávy z očistce

18. dubna 2018 v 19:39 | Atheira
V pekle není zrovna hej. Záleží sice na konkrétní představě, ze které pak lze vyvodit, je-li tam odporné vedro a smrádek nebo snad nikdy nekončíci fronty, přesto je peklíčko schopné nabídnout vám stálé podmínky, byť třeba absolutně ubíjející. Časem otupíte, zblbnete a trpíte tišeji než dřív.
Očistec je jiné kafe. Tam neustále čekáte, co se zase stane, co přijde teď.

I když se mi podařilo nakonec zdrhnout, pořád dostávám aktuální zpravodajství. Někdy se nestačím smát, někdy jen kroutím hlavou.

Náušnice na tkaničkách

1. dubna 2018 v 13:16 | Atheira
Bylo to zvláštní, těžko pochopitelné v ten moment, kdy se to dělo. V podstatě jsem poslední tři měsíce byla více v pohodě než tomu bylo v průběhu minulého roku, kdy se všechno začalo dost bortit, ale ta divná věc někde v mém nitru pouštěla jed pořád. Neřekla bych, že toho času lituju, že bych vůbec litovala práce ve spořce. Mnoho mi to dalo, to bez nejmenších pochyb. Naučilo mě to řadu věcí, které mi usnadňují a ještě určitě usnadní mnoho kroků v životě, přesto si myslím, že jsem odešla až příliš pozdě.
Příliš na to, abych touto prací byla pouze obohacená. Postupně mi to totiž začalo brát víc než vracelo zpět. A to je přesně ten moment, kdy je nutné jít dál. Ode všeho. Netýká se to jen práce. Jakmile vám něco v životě více vezme než předá, už tam setrváváte moc dlouho, opustit to bylo pozdě už včera. Každý další den je zbytečné trápení navíc.

Poslední tři měsíce jsme si s M. dělaly přestávky na kafe delší a častější než by člověk, který svou práci bere vážně a zodpovědně, vůbec zkusil, i tak jsme ovšem odvedly práce víc než někteří jiní (i když posledních pár dní už pouze M. Já ne...), a proto jsme se ani necítily hloupě. Byl to čas, kdy jsem cítila jisté jemné potěšení, že už se nestane to, co minulý rok. Že bych se od jara zase více jak osm hodin denně stresovala a žila napjatá, s myšlenkou, že nevím, zda po skončení pracovní doby ten den půjdu domů či nikoli, jestli stihnu vlak, v kolik se dostanu skutečně domů, jestli jsem ve spěchu něco nepokazila, jestli...
Víkendy si ani pořádně neužila, protože by ještě nestihl opadnout ten stres dnů předchozích a já se stále točila v kruhu, ze kterého se zdánlivě nedá vymanit.

Týdenní foto-čtverce

25. března 2018 v 14:45 | Atheira
Něco na těch instagramových fotkách je... Asi to z největší části dělá ten poměr stran, uspořádání fotek, všech těch čtverečků, jednoho vedle druhého. Svou zásluhu mají i ty filtry, co vlastně nebývají zas až tak pěkné, jen některé z nich.
Prostě se mi na takových fotkách něco moc líbí, i když nejsou třeba zrovna prvotřídní.

Už delší dobu jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych nějaký časový úsek mohla převést do fotek tohoto formátu a vzezření. Na zkoušku jsem si určila tento týden.

O čtení, poznatcích (a nesmyslech, jako vždycky...)

18. března 2018 v 20:04 | Atheira
Neunavitelná a hyperaktivní mrcha z fotky má nyní velmi zaujatě v hledáčku druhý příběh Steva Rogerse, ale vypadá to, že ji soustředění moc dlouho nevydrží, poněvadž usíná. Už bylo načase, být venku v té zimě už mě netěší. Rozhodně ne takovou měrou, jakou by mě to těšilo v listopadu nebo prosinci, dokonce ani ne tak trochu, smířlivě, jak tomu bývá v druhé polovině února. Ačkoli však ledový vichr mezi poli a na jediném místním vršku hrozí, že vás unese daleko a tam spáchá nemilosrdnou, pomalou vraždu, mrcha larvovitá má energie značně víc než on, proto i tak jdu ven, i když oproti minulému týdnu zase jako méně pohyblivé eskymáčí cosi. Teď mám zase chvíli klidnou pohodu, umocněnou přicházejícím volnem a zároveň také brzkým koncem ubíjejícího utrpení. Jen škoda, že jsem se už zase stihla naladit na ty tulipány a kočičky vířící pyl a zase mi to nevyšlo.
 
 

Reklama




Doporučuji: