LIFE STYLE ← → VEGAN FOOD ← → PETS ← → BOOKS

Nesojové mléko k našelhání do kávy : OATLY barista

život ve 2018

Zprávy z očistce

Středa v 19:39 | Atheira
V pekle není zrovna hej. Záleží sice na konkrétní představě, ze které pak lze vyvodit, je-li tam odporné vedro a smrádek nebo snad nikdy nekončíci fronty, přesto je peklíčko schopné nabídnout vám stálé podmínky, byť třeba absolutně ubíjející. Časem otupíte, zblbnete a trpíte tišeji než dřív.
Očistec je jiné kafe. Tam neustále čekáte, co se zase stane, co přijde teď.

I když se mi podařilo nakonec zdrhnout, pořád dostávám aktuální zpravodajství. Někdy se nestačím smát, někdy jen kroutím hlavou.

Náušnice na tkaničkách

1. dubna 2018 v 13:16 | Atheira
Bylo to zvláštní, těžko pochopitelné v ten moment, kdy se to dělo. V podstatě jsem poslední tři měsíce byla více v pohodě než tomu bylo v průběhu minulého roku, kdy se všechno začalo dost bortit, ale ta divná věc někde v mém nitru pouštěla jed pořád. Neřekla bych, že toho času lituju, že bych vůbec litovala práce ve spořce. Mnoho mi to dalo, to bez nejmenších pochyb. Naučilo mě to řadu věcí, které mi usnadňují a ještě určitě usnadní mnoho kroků v životě, přesto si myslím, že jsem odešla až příliš pozdě.
Příliš na to, abych touto prací byla pouze obohacená. Postupně mi to totiž začalo brát víc než vracelo zpět. A to je přesně ten moment, kdy je nutné jít dál. Ode všeho. Netýká se to jen práce. Jakmile vám něco v životě více vezme než předá, už tam setrváváte moc dlouho, opustit to bylo pozdě už včera. Každý další den je zbytečné trápení navíc.

Poslední tři měsíce jsme si s M. dělaly přestávky na kafe delší a častější než by člověk, který svou práci bere vážně a zodpovědně, vůbec zkusil, i tak jsme ovšem odvedly práce víc než někteří jiní (i když posledních pár dní už pouze M. Já ne...), a proto jsme se ani necítily hloupě. Byl to čas, kdy jsem cítila jisté jemné potěšení, že už se nestane to, co minulý rok. Že bych se od jara zase více jak osm hodin denně stresovala a žila napjatá, s myšlenkou, že nevím, zda po skončení pracovní doby ten den půjdu domů či nikoli, jestli stihnu vlak, v kolik se dostanu skutečně domů, jestli jsem ve spěchu něco nepokazila, jestli...
Víkendy si ani pořádně neužila, protože by ještě nestihl opadnout ten stres dnů předchozích a já se stále točila v kruhu, ze kterého se zdánlivě nedá vymanit.

Týdenní foto-čtverce

25. března 2018 v 14:45 | Atheira
Něco na těch instagramových fotkách je... Asi to z největší části dělá ten poměr stran, uspořádání fotek, všech těch čtverečků, jednoho vedle druhého. Svou zásluhu mají i ty filtry, co vlastně nebývají zas až tak pěkné, jen některé z nich.
Prostě se mi na takových fotkách něco moc líbí, i když nejsou třeba zrovna prvotřídní.

Už delší dobu jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych nějaký časový úsek mohla převést do fotek tohoto formátu a vzezření. Na zkoušku jsem si určila tento týden.

O čtení, poznatcích (a nesmyslech, jako vždycky...)

18. března 2018 v 20:04 | Atheira
Neunavitelná a hyperaktivní mrcha z fotky má nyní velmi zaujatě v hledáčku druhý příběh Steva Rogerse, ale vypadá to, že ji soustředění moc dlouho nevydrží, poněvadž usíná. Už bylo načase, být venku v té zimě už mě netěší. Rozhodně ne takovou měrou, jakou by mě to těšilo v listopadu nebo prosinci, dokonce ani ne tak trochu, smířlivě, jak tomu bývá v druhé polovině února. Ačkoli však ledový vichr mezi poli a na jediném místním vršku hrozí, že vás unese daleko a tam spáchá nemilosrdnou, pomalou vraždu, mrcha larvovitá má energie značně víc než on, proto i tak jdu ven, i když oproti minulému týdnu zase jako méně pohyblivé eskymáčí cosi. Teď mám zase chvíli klidnou pohodu, umocněnou přicházejícím volnem a zároveň také brzkým koncem ubíjejícího utrpení. Jen škoda, že jsem se už zase stihla naladit na ty tulipány a kočičky vířící pyl a zase mi to nevyšlo.

Netuším o čem

11. března 2018 v 20:26 | Atheira
ale píšu. Jednak proto, že přišel další nedělní večer a já se za celý týden nezmohla na jediné písmenko (a to ani na bloggeru, což mě docela štve. Je to už hodně dlouho, co jsem tam něco vyplodila), ale především proto, že prostě chci...

Divnosti

4. března 2018 v 11:05 | Atheira
Přehoupli jsme se do závěru první čtvrtiny letošního roku. Zní to divně, ale takových divných věcí je v poslední době víc. Možná jich je vlastně vždycky plno, jen jim nepřikládám takovou váhu. Ať je to ale tak či onak, má blogová nečinnost zase nabrala týden a chvíli to vypadalo, že se i bude prodlužovat.
Jak nedávno v článku zmínila sestra. Taky bych blogovala, ale nechtělo se mi...
Problém bývá v tom, že jakmile takhle víc dní nic nenapíšu, ani si nijak nesesumíruji myšlenky, většinou se v tom pak ztratím, jaksi mi ujede blogový vlak a já ho naháním jen těžko. Vznikají pak paskvily a nic s extra výpovědní hodnotou. Ale na tom tu jedu už pěkně dlouho.

Paskvily by se daly nazvat i nedávné sny. Na mluvící čokoládu sovy sice mít nebudu, nicméně to, když mi na mobilu celý den zvonila melodie z budíku, kterou nebylo možné zastavit vypnutím, dokonce ani vytažením baterie z přístroje, nebylo taky zrovna příjemné.
Za všemi jsem chodila, aby mi pomohli a všem to bylo jedno. Po vytažení baterie totiž zvonila i ta... Když mi po pěti minutách zvonil budík znovu, už se mi ze spánku podařilo se probrat a hned mi bylo všechno jasné. Vstávání do práce je zážitek. Asi jako už pravidelné sesterské dýchánkování. Jen možná v trochu jiném smyslu. Jak by ale řekla Lucirä, prostě MINT fuck!
Angličtina vám zkrátka umožňuje (chtěla jsem napsat dovoluje, ale to asi není to správné slovo), objevovat výrazy jako kute nebo zcela omylem vytvořit označení pro "mentolovej šuk" ? Víte co... Nebudeme to rozvádět.

Zmrzle a zdespacitovaně

25. února 2018 v 19:59 | Atheira
Je to jen pár dní zpátky, co jsem zcela nechápavě vyprávěla, jak jsem nemohla v noci spát a při každém probuzení mi v hlavě zuřivě běžela z léta velmi známá píseň Despacito.
Bylo to o to podivnější, že jsem ji vlastně nikdy pořádně neslyšela. Věděla jsem, že to bylo populární, tušila jsem, že to bude taková ta telenovelní dupačka, jediná její podoba, kterou jsem dosud ale slyšela, byla monofoní melodie na mobilu jedné z kolegyň.
Jak se mi to tedy do té hlavy dostalo? Tady už musel šotek řádit pořádně, minimálně to musí být nějaký psychický pokémon, aby se mi takhle dostal do hlavy. Hmm... popravdě je vysvětlení někde úplně jinde a já na něj přišla až včera díky sestře, která tu projížděla youtube a proklikala se k velmi zajímavým informacím.

Srnčí pošta

18. února 2018 v 6:50 | Atheira
Včera byla kávová sobota. Pozvánku na snídani do kočičího rajónu jsme s Larou dostaly ve stylovém hrnečku s podobiznou mojí ušatice, podával se krtkův dort, který Lucirä překřtila raději předem na prasečí rytinu, jelikož netušila, jak se jí vyvede a jak dopadne výsledný tvar.
Byla to snídaně velmi dobrá, i když kafe k ní jsem si musela přinést své, v baráku se totiž kávuje jen přes sítko, a to já nerada.

Vzpoura domácích spotřebičů a jiné pohromy

3. února 2018 v 15:54 | Atheira
Ve vzduchu se vznáší cosi zvláštního. Určitě mě pronásleduje duch nebo jiná entita, těší se zlomyslností a raduje nad neúspěchy druhých. Tenhle šotek, co se na mě chytil, se specializuje na domácnost a její vybavení, které ničí v pořadí takovém, aby jedno bylo opraveno a druhé následně odešlo. Všechno naráz je moc, takhle je to prý větší sranda.
Mě to tak nepřijde.
To byl záchod, ohřívač, notebook, pak znovu ohřívač (tentokrát už nový!), pak praskla žárovka, zrovna taková, za kterou tu doma nemám koupenou náhradu a nakonec i úplně nový kávovar, který bez problémů udělal jediné kafe a pak už nešel zapnout, aniž by se po pár sekundách sám nevypínal.
Když vám už po několikáté umře elektronická čtečka, řeknete si, že máte jen debilní kus. Když dostanete ránu od domácí přenosné antény k televizi, napadne vás, shit happens... To lze vlastně aplikovat na každou tu jednu situaci. Jenže když se to stane všechno po sobě, je to pořádná halda hoven, ve kterých si hezky plavete a nevíte, jestli si vesele zpívat a představovat si, že se mácháte v čisté zátoce nebo brečet.

A k tomu všemu se mi pes dal na politiku...

Hloubání

26. ledna 2018 v 20:54 | Atheira
V hlavě i srdci se mi odehrává březen. Nemůžu se ho zbavit a i když je to pocit vesrkze hezký, snažím se ho vyhnat. Ať ještě počká...
Na začátku minulého týdne jsem nakupovala semínka kytek. Už se vidím, jak vysedávám venku. Vysévala bych semínka, sledovala růst kytky. Čekám na neděli, kdy vyrazím na tržnici pro nálož květin, těším se na den, až si ukutím plánovaný gigantický truhlík přes celý velký parapet (dlouhý přes 3m) a naplním ho krásou všech barev.
A přitom nevylezly ještě ani první sněženky. Letošní leden je prostě zvláštní. Takový pozitivní, až se mi tomu nechce věřit. Trochu mě to děsí, protože mi hlásek uvnitř říká, že to nevěstí nic dobrého, ačkoli druhá půlka mě zase věří, že ten hlásek kecá nesmysly.
 
 

Reklama