život ve 2018

Ještě budete vzpomínat na teplo!

Včera v 17:50 | Atheira
Říkaj věčně nějací kazisvěti. A říkají to velmi často. Protože se stejnou intenzitou juchám ohledně chladného počasí a podzimu. Pořád si ale myslím, že jsem v právu já, nikoli kazisvěti, které pravidělně posílám bydlet do Afriky nebo prostě někam jinam, když se jim to tady najednou nelíbí.

Léto bylo fajn. Vystřídala se v něm hromada pocitů a období. To období, kdy bylo léto příjemné a voňavé, také ta část, kdy bylo vyloženě krásné, zábavné, pořád voňavé a pak taky ta doba, kdy bylo až moc horké. I na léto. Vonělo pořád, po slámě... Prášilo a místy jsem ho podezřívala, že voní po hořícíh stromech a lukách. To se naštěstí nestalo. Ne tedy tady. A pak už bylo horké a moc dlouhé. A už jiné nebylo. Jen horké a dlouhé, nekonečné.

Babí léto v jeho důsledku bylo už trochu otravné, přesto v důsledku jeho náplně vlastně příjemné.
Ke sklonku léta patří vůně pečení, víno naopak do jiného nádobí, do pekla za to snad nikdo nepůjde... A mně osobně letos podzim hraje v souladu hnědé a růžové, jejichž kombinace se mi nesmírně zalíbila a hodí se mi k podzimu...

Když nejde o život

11. září 2018 v 8:16 | Atheira
Jak pravila moje máma, když jsem dostala první pětku (od učitelky, která si na mě zasedla a dala mi ji jen tak, že jsem to já a přestala s tím když zjistila, že moje máma je ta sympatická prodavačka, co je na ni vždycky milá... eh... :D) a strašně kvůli ní brečela: Když nejde o život, jde o hovno.
A byť mě dovede blog rozčílit. V poslední době častěji, to je pravda, není to pro mě život, takže jde o velký hnědý.

Doba útulná

28. srpna 2018 v 8:22 | Atheira
Moc dobře si vzpomínám, jak jsme i tu na blogu v loňském roce s Luci přivolávaly podzim. Umořené z léta, počítaly jsme každý den a nakonec pak podzim začal prvního září. Nefalšovaně a nezaměnitelně, upršeně, ale byla jsem ráda.

Zprovoznění nových spotřebičů

11. června 2018 v 16:00 | Atheira
Při zprovozňování nějakého nového domácího spotřebiče či elektroniky obecně mám vždycky kopu strachu. Jedna část je o tom, že: co když to nebude fungovat?
Druhá je o tom, že: zapnu to a uteču, co kdyby to vybouchlo!

Úsměv, prosím!

3. června 2018 v 16:00 | Atheira
Nesmírně ráda fotím zvířata. Umí se tvářit, pohybovat, "zapózovat", což jim dává podstatně větší potenciál než fotografiím přírody a neživých věcí... Narozdíl od lidí ale nemají potřebu neustále kontrolovat, jestli jim někde netrčí vlas, jestli jim není vidět špek, jestli se netváří moc blbě a zkrátka postrádají vlastnost, která by jim znemožňovala být před foťákem přirozená a pokud je s foťákem přepadnete náhodně, nemají tendenci se ošívat a vymýšlet si důvody, proč zrovna dneska nemají den na focení.

Za poslední dobu jsem nasbírala nějaké fotografie zvířecích modelů (více jich je na instagramu), a protože nějak nemám potřebu dlouze blogovat a cokoli vypisovat, přináším sem právě alespoň tyto kočkopsí fotky.

Knihy v Praze a trochu Kréty

25. května 2018 v 13:05 | Atheira
Když si vzpomenu na můj úplně první Svět knihy, vybavím si trochu deštivé ráno, přesto poměrně hezký den, tašky plné knih a velké nadšení.
Při vzpomínce na ostatní veletrhy v dalších letech, vidím ty slunečné dny, sezení na trávě a fajn strávený čas. Ačkoli jsem v loňském roce nejela, stal se i přesto Svět knihy pro mě jakousi definicí té příjemné a skoro letní části jara. Je to jako když máte nějakou vůni spojenou s určitým zážitkem. Mně jarní slunce připomíná jeden knižní veletrh a příjemný čas s přáteli.

Nepracuju v lese... I když, trochu asi jo

22. května 2018 v 9:44 | Atheira
Začátkem dubna mohla zapůsobit menší matoucí informace ohledně mého cestování lesem do práce. Ne jedna osoba si pak myslela, že dělám v lese.
Jako ono to jde i po silnici a přes vesnice, ale je to tak čtyřikrát delší. Víte jak, takové ty lesní spojovačky z jedné vsi do druhé, jak v pohádkách. Občas tam někoho něco sežralo, přepadli loupežníci. Asi i proto nadřízená nechtěla, abych tamtudy chodila a raději se nabízela, že si pro mě dojede.
Ani náhodou. Vždyť je to taková paráda.
Dostala bych se tím nejspíš k úvahám, proč si každý myslí, že v lese daleko od lidí musí číhat nějaké nebezpečí, vrahouni a úchylové, když tamtudy běžně nikdo nechodí. Ale o tom to dnes není. Dneska je to o tom, že nejsem dřevorubcem, hajným ani myslivcem, nepytlačím ani se neživím sběrem borůvek. Pravda je mnohem jednodušší. Zaměstnavatel zkrátka sídlí v podobném světovém zadku, jako já a zatímco dopravou by to byl trochu voser, pěšky po silnici na víc jak hodinu, přes les se tam dostanu za půl hodiny.
A tak bych vám chtěla představit facebookový profil a web, za kterým nestojí zpropadená banka, ale společnost, jejíž podstata je mi velmi blízká, se kterou sympatizuji a taky jsem na tom odvedla kus svojí práce, tak vám to potřebuju říct, žejo. :D

Nakonec, nemusíte být žádní praštění eko-lidi, lesany či víloidi, aby vám záleželo na přírodě a na tom, jak ji ovlivňujete. A pro takové ty normální lidi, kterým to není jedno, je právě následující WEB

Nové dny

9. května 2018 v 13:23 | Atheira
Chuť do blogování občas přijde a v době, kdy je jí tak zatraceně málo, je potřeba se jí chopit, dokud ještě úplně neutekla.

Nevím

2. května 2018 v 12:36 | Atheira
Nějakou dobu jsem se tu úplně necítila. Přišlo mi, že je potřeba trochu změnit blogový vzhled. Změnila jsem ho a necítila se tu ještě víc. Ty barvy mě rušily. Tam byla zelená, kousek od ní modrá, támhle odlesk, tu zase jiný odstín modré... Vlastně i z toho důvodu se mi velmi často líbí víc fotky převedené do černobílé nebo takové, kde dominuje jedna barva... A třeba mi nebude vyhovovat ani stávající vzhled, já prostě nevím.

Stejně tak je to i s blogováním samotným.
Chvíli, na začátku roku, mě popadla nesmírná chuť do blogování. Takové to dávno ztracené nadšení, které v aktivní komunitě dřívějších dob blogu.cz pociťoval nejspíš téměř každý zdejší bloger. Jakýsi záchvěv starých časů, možná. Jenže pak přišel útlum a já nevím... Asi je to tak správně.

Zprávy z očistce

18. dubna 2018 v 19:39 | Atheira
V pekle není zrovna hej. Záleží sice na konkrétní představě, ze které pak lze vyvodit, je-li tam odporné vedro a smrádek nebo snad nikdy nekončíci fronty, přesto je peklíčko schopné nabídnout vám stálé podmínky, byť třeba absolutně ubíjející. Časem otupíte, zblbnete a trpíte tišeji než dřív.
Očistec je jiné kafe. Tam neustále čekáte, co se zase stane, co přijde teď.

I když se mi podařilo nakonec zdrhnout, pořád dostávám aktuální zpravodajství. Někdy se nestačím smát, někdy jen kroutím hlavou.
 
 

Reklama




Doporučuji: