život ve 2018

Netuším o čem

11. března 2018 v 20:26 | Atheira
ale píšu. Jednak proto, že přišel další nedělní večer a já se za celý týden nezmohla na jediné písmenko (a to ani na bloggeru, což mě docela štve. Je to už hodně dlouho, co jsem tam něco vyplodila), ale především proto, že prostě chci...

Divnosti

4. března 2018 v 11:05 | Atheira
Přehoupli jsme se do závěru první čtvrtiny letošního roku. Zní to divně, ale takových divných věcí je v poslední době víc. Možná jich je vlastně vždycky plno, jen jim nepřikládám takovou váhu. Ať je to ale tak či onak, má blogová nečinnost zase nabrala týden a chvíli to vypadalo, že se i bude prodlužovat.
Jak nedávno v článku zmínila sestra. Taky bych blogovala, ale nechtělo se mi...
Problém bývá v tom, že jakmile takhle víc dní nic nenapíšu, ani si nijak nesesumíruji myšlenky, většinou se v tom pak ztratím, jaksi mi ujede blogový vlak a já ho naháním jen těžko. Vznikají pak paskvily a nic s extra výpovědní hodnotou. Ale na tom tu jedu už pěkně dlouho.

Paskvily by se daly nazvat i nedávné sny. Na mluvící čokoládu sovy sice mít nebudu, nicméně to, když mi na mobilu celý den zvonila melodie z budíku, kterou nebylo možné zastavit vypnutím, dokonce ani vytažením baterie z přístroje, nebylo taky zrovna příjemné.
Za všemi jsem chodila, aby mi pomohli a všem to bylo jedno. Po vytažení baterie totiž zvonila i ta... Když mi po pěti minutách zvonil budík znovu, už se mi ze spánku podařilo se probrat a hned mi bylo všechno jasné. Vstávání do práce je zážitek. Asi jako už pravidelné sesterské dýchánkování. Jen možná v trochu jiném smyslu. Jak by ale řekla Lucirä, prostě MINT fuck!
Angličtina vám zkrátka umožňuje (chtěla jsem napsat dovoluje, ale to asi není to správné slovo), objevovat výrazy jako kute nebo zcela omylem vytvořit označení pro "mentolovej šuk" ? Víte co... Nebudeme to rozvádět.

Zmrzle a zdespacitovaně

25. února 2018 v 19:59 | Atheira
Je to jen pár dní zpátky, co jsem zcela nechápavě vyprávěla, jak jsem nemohla v noci spát a při každém probuzení mi v hlavě zuřivě běžela z léta velmi známá píseň Despacito.
Bylo to o to podivnější, že jsem ji vlastně nikdy pořádně neslyšela. Věděla jsem, že to bylo populární, tušila jsem, že to bude taková ta telenovelní dupačka, jediná její podoba, kterou jsem dosud ale slyšela, byla monofoní melodie na mobilu jedné z kolegyň.
Jak se mi to tedy do té hlavy dostalo? Tady už musel šotek řádit pořádně, minimálně to musí být nějaký psychický pokémon, aby se mi takhle dostal do hlavy. Hmm... popravdě je vysvětlení někde úplně jinde a já na něj přišla až včera díky sestře, která tu projížděla youtube a proklikala se k velmi zajímavým informacím.

Srnčí pošta

18. února 2018 v 6:50 | Atheira
Včera byla kávová sobota. Pozvánku na snídani do kočičího rajónu jsme s Larou dostaly ve stylovém hrnečku s podobiznou mojí ušatice, podával se krtkův dort, který Lucirä překřtila raději předem na prasečí rytinu, jelikož netušila, jak se jí vyvede a jak dopadne výsledný tvar.
Byla to snídaně velmi dobrá, i když kafe k ní jsem si musela přinést své, v baráku se totiž kávuje jen přes sítko, a to já nerada.

Vzpoura domácích spotřebičů a jiné pohromy

3. února 2018 v 15:54 | Atheira
Ve vzduchu se vznáší cosi zvláštního. Určitě mě pronásleduje duch nebo jiná entita, těší se zlomyslností a raduje nad neúspěchy druhých. Tenhle šotek, co se na mě chytil, se specializuje na domácnost a její vybavení, které ničí v pořadí takovém, aby jedno bylo opraveno a druhé následně odešlo. Všechno naráz je moc, takhle je to prý větší sranda.
Mě to tak nepřijde.
To byl záchod, ohřívač, notebook, pak znovu ohřívač (tentokrát už nový!), pak praskla žárovka, zrovna taková, za kterou tu doma nemám koupenou náhradu a nakonec i úplně nový kávovar, který bez problémů udělal jediné kafe a pak už nešel zapnout, aniž by se po pár sekundách sám nevypínal.
Když vám už po několikáté umře elektronická čtečka, řeknete si, že máte jen debilní kus. Když dostanete ránu od domácí přenosné antény k televizi, napadne vás, shit happens... To lze vlastně aplikovat na každou tu jednu situaci. Jenže když se to stane všechno po sobě, je to pořádná halda hoven, ve kterých si hezky plavete a nevíte, jestli si vesele zpívat a představovat si, že se mácháte v čisté zátoce nebo brečet.

A k tomu všemu se mi pes dal na politiku...

Hloubání

26. ledna 2018 v 20:54 | Atheira
V hlavě i srdci se mi odehrává březen. Nemůžu se ho zbavit a i když je to pocit vesrkze hezký, snažím se ho vyhnat. Ať ještě počká...
Na začátku minulého týdne jsem nakupovala semínka kytek. Už se vidím, jak vysedávám venku. Vysévala bych semínka, sledovala růst kytky. Čekám na neděli, kdy vyrazím na tržnici pro nálož květin, těším se na den, až si ukutím plánovaný gigantický truhlík přes celý velký parapet (dlouhý přes 3m) a naplním ho krásou všech barev.
A přitom nevylezly ještě ani první sněženky. Letošní leden je prostě zvláštní. Takový pozitivní, až se mi tomu nechce věřit. Trochu mě to děsí, protože mi hlásek uvnitř říká, že to nevěstí nic dobrého, ačkoli druhá půlka mě zase věří, že ten hlásek kecá nesmysly.

Můj hobití diář a další maličkosti

21. ledna 2018 v 17:11 | Atheira
Na včerejší den jsem si do diáře za pomoci pastelek v doprovodu zvířecích a stromových samolepek vytvořila východ slunce. Moje plány na uběhlý týden vlastně úspěšně vycházely a i když se nejednalo vlastně o nic velkého a zdánlivě ani moc důležitého, pro mě to bylo důležité moc a udělalo mi radost, že mi všechno tak hezky vycházelo. I to včerejší ráno jsem proto byla připravená vyrazit časně ven a znovu mít radost z bytí ranním ptáčetem.
Jen mi pak nějak došlo, že ty zimní východy slunce barevně neodpovídají tomu, co jsem tam vytvořila. To samozřejmě vím, už jsem jich viděla mnoho. Netuším, co mě k tomu vedlo. Možná už to jaro očekávám víc, než bych předpokládala. I tak bych totiž ještě moc ráda zakusila sněhovou nadílku, která u nás není zrovna štědrá a většinou zmizí už během dopoledne.

Pryč s divností

17. ledna 2018 v 19:34 | Atheira
Všichni kolem doufají, že rok 2018 bude spokojený a hezký. Dokonce i ti, u kterých bych něco takového vůbec nečekala. I já, přesto jsem se v posledních několika dnech nemohla vyvarovat pocitu, který se vyskytoval vedle toho těšení, dobrého pocitu a jisté juchavosti. Pojmenovala jsem to divnost, protože jsem pro to lepší výraz nenašla. Bylo to, jako když vám je něco líto, akorát já netušila, co to je. Jak kdyby se nějaký parazit ze všech sil snažil potlačit radost a vyvolat smutek.
Od včerejška mám ale pocit, že nad tím mám stále větší převahu. Do konce týdne to vypudím, ať už je to co chce.

Ale ta hudba...

12. ledna 2018 v 16:23 | Atheira
Už si přijdu vcelku živá. Bolí mě záda... Ale koho by nebolely, kdyby tolik dnů v kuse jenom ležel nebo se potácel jak smyslů zbavený a vrážel do nábytku a rohů stěn. A že moje doupě je svou velikostí k této činnosti vlastně uzpůsobeno.
Cítila bych se ale živější, kdyby se venku nevznášelo hejno mozkomorů a nevysávali radost a dobrou náladu z celé podstaty lednového bytí. Venku není jenom lezavo a deštivo, počasí venku se totiž jmenuje deprese. Pro to lepší výraz není.
Nepomáhá mi ani fakt, že všechny energické a dobronáladové písničky z youtube snad někdo schválně vymazal, protože ta přehlídka, co se mi tu nabízí, to je, vážení, taky deprese. Když to nechám dlouho běžet bez dozoru, většinou se tam po čase vecpe Peter Hollens, jehož houkání už mi taky pěkně leze na mozek. Pokaždý mu říkám, že na něj fakt nemám náladu a on stejně příště přijde nečekaně znovu. (Abyste tomu rozuměli, nechávám ty písničky hrát tak, jak se přehrávají po sobě samy, zatímco jsem vzdálená od počítače, a dokud tam nezačne halekat Taylor Swift, většinou vyčkávám s nadějí, že se tam objeví něco, co mě zaujme.)

Včera (to jsem psala včera, takže předevčírem) celý den pršelo. A protože ještě bohužel nemůžu pořádat dobrodružné výpravy a už vůbec ne běhat či jen tak energicky poletovat po lese (Ach jo, jak já mám někdy chuť rozběhnout se proti zdi a doufat, že ten náraz mě zbaví veškerého odhodlání a chuti lítat jako ďas! Potřebuju pobíhat po venku, sakra, jo!!), přičemž energie už mám dostatek, abych skutečně něco dělala, vrhla jsem se do precizního úklidu a za zvuku hudby (a Petera Hollense, kterej mi snad fantomuje v počítači nebo co) se pořádně činila.
Jako minimálně ten oblak myšiny vznášející se v myšovně (to je místnůstka, kde bydlí a kde taky počítačuju a mám knížky a tak - taková pracovna s myšima a knihovnou = myšovna) byl za tu dobu už fakt brutál.

Neslavnostní přivítání

7. ledna 2018 v 14:59 | Atheira
Když jsem 29.12.2017 měla odcházet z práce, bylo to asi deset minut před mým odchodem, zamotala se mi hlava. Nejdřív tak z lehka, když jsem si nazouvala botu. Nebylo to poprvé, co se mi něco takového stalo. Kupodivu byl den po pracovní stránce strašně klidný a prakticky nebylo co dělat, já ovšem už tak měla pravděpodobně většinu dne horečku a neudělala bych toho moc, ani kdyby bylo co.
Podstatné ovšem je, že, a už jsem to na sobě zaznamenala dříve, když konečně poleví, aspoň na chvíli, ty dny, kdy nevíte, co dřív, stranou poodejde i nesmírná buzerace, najednou má vaše tělo čas na to vypovídat službu, hroutit se a dávat najevo, že už dávno překročilo přes hranici vyčerpání. Dohromady s obyčejnou chřipkou vytvoří kombinaci, kterou už nemůžete dál přehlížet.
 
 

Reklama



Doporučuji: