Klikni →ZDE← a podívej se na mé další blogy.

Nejnovější články:




Zmírající deník

Našla jsem na gauči...

29. prosince 2016 v 19:51 | Hanyuu-hime
Většina z těch, co se chtěli pochlubit blogovému světu s tím, co jim bylo naježíno, už tak učinili dávno přede mnou. Jen já tu pořád suším už před několika dny zveřejněné psí fotky. Je tedy čas to napravit a i já přicházím s vánoční dokumentací.

A protože nemám žádnou fotku, kterou by bylo možné použít na úvod (nějak jsem letos úplně zapomněla si třeba vyfotit stromek a pod ním všechny ty dárky), musím se uchýlit k vykradení sestřina instagramu...
Většina dárků se nenacházela pod stromkem, ale jak už tomu tak každoročně bývá, válela se na gauči. V průběhu ne přibyly ještě další, takže už se ani ten můj přiživník nevešel...

Další strastiplná cesta

22. prosince 2016 v 18:37 | Hanyuu-hime
Že se zase už pěkně dlouho nechci po žádném městě tahat s obřím vánočním nákladem jsem si říkala už po úmorné cestě Prahou, která mě totálně zmohla. Na druhý den jsem byla celá rozlámaná a mrtvější než dočista mrtvá. Do života jsem se nějak probrala již během pondělí, ale známky rozlámanosti moje tělo nese v menší míře ještě pořád.
Naivně jsem si myslela, že podobnou bojovku si uštědřím zase až za rok, ale nakonec to bylo všechno jinak.

Včera jsme totiž se sestrou jely do města nakupovat poslední dárky, které ještě zbývaly. V mém případě to bylo všechno, co letos nadělím mámě, jelikož se mi za celou dobu nepoštěstilo jí něco koupit.
Ne, že by to bylo až tak složité, to vůbec ne, spíš právě naopak. Jen se mi vůbec nepodařilo k tomu dostat, a tak jsem spoléhala na poslední možné datum, které jsem nákupu dárků pro ni plánovala věnovat.

Celou předvánoční výpravu jsem si ale představovala trochu jinak.

Třetí předvánoční slet

18. prosince 2016 v 14:12 | Hanyuu-hime
Již třetím rokem jsme se s čarodějkami sešly, abychom si zase jednou mohly všechny společně popovídat, rozdat vánoční dárky, pod jejich tíhou postupně umírat a málem umřít v davech předvánoční Prahy.
Je strašně zvláštní, že už to jsou tři roky, kdy jsme se vydaly do kina na posledního Hobita... Nějak mi to k těm vánočním sletům moc nesedí. Jednak i z velké části proto, že tam snad ani nebyla Gabča? Jestli ano, tak se hluboce omlouvám, ale z toho dne si vzpomínám na to, jak jsme se Saku dlouho čekaly na opožděnou Verču, která došla jen tak tak, vyzvedávaly rezervaci do kina na její jméno a couraly po nákupáku, prolézaly hračkárnu a já kupovala Lucce Twylu. Původně to nebylo nic, co by mělo odstartovat cíleně plánovaná adventní setkání... A kde jsme teď?
Jsem za to ale ráda, protože je to strašně skvělé vytržení z obyč života s obyč lidmi, ačkoli tedy dovede člověka pořádně vyřídit. A nejen toho, letos nám do party přibyl pes.

Tak si říkám... Když loni konečně přibyla Gabča, letos Lara, příště by konečně mohla jet Lucie... a kdo ví, třeba s námi za pár let budou po kavárnách vysedávat i její kočky. :D

Letos jsme nechaly celý městský shon a adventní trhy ladem. Vydaly jsme se totiž do pražské zoo.
Místní exempláře: exot Lowrýna (exotem je myšlen papoušek, jak by vás mohlo napadat něco jiného?) a liška sakurová.

Velikonoční?

17. prosince 2016 v 6:26 | Hanyuu-hime
Podivnému vývoji předvánočního období nahrálo jako první to, když babička místo klasického adventního věnce, které dělala každý rok naprosto perfektní, vyrobila po vzoru něčeho na styl Láďa Hruška cosi připomínající velikonoční chomout pro teplouše.
A pak se počasí rozhodlo ji následovat a po krásné, přímo ukázkově zimní neděli přineslo další víkend v jarním duchu. Vánoční nálada se postupně vytrácela a následující týden na jejím utužování také moc nepracoval. Tak si dneska, těsně před naším předvánočním sletem říkám, jestli je opravdu ten den nebo jsem se přenesla v čase někam jinam.
Pravda... Momentálně je venku krásných -5, ale nevím, jestli to spíš nemám brát jako přírodní omyl, než už konečně příchod zimy.

Otvíráme okénka

3. prosince 2016 v 20:21 | Hanyuu-hime
Tak se mi, milí dospěláci, přiznejte... Kdo všechno máte adventní kalendář? Já mám letos, stejně jako v minulém roce, čajový. I když myslím, že letos by se mi nemusel tak zprotivit.
Ten minulý jsem dostala od mámy, koupila ho i sestře. Byla to značka English Tea Shop a ze začátku jsem z toho byla strašně nadšená. Čaje krásně voněly, jako by v nich bylo zabalené samotné kouzlo Vánoc, prostě paráda.
Jenže problém byl v tom, že ačkoli se nejednalo stále dokola o jeden a ten samý čaj, voněly všechny na jedno brdo, přičemž i v chuti bylo ve všech něco velice podobného. A to jsem si do té doby myslela, že v zeleném a černém čaji nenaleznete nic, co by si bylo podobné.

Letos to s chutí i vůní vypadá podstatně líp. Zatím se zdá, že bude každý čaj jiný... Druhá stránka věci je ta, že se většinou v okénku nachází nějaký úplně jiný, než uvnitř píšou... Pokud tam tedy vůbec je.
Stejný kalendář máme 4, vlastně už jen tři. Já, sestra a Verča. Měl ho ještě sestry přítel, ale když jsme první den v prvním okénku našli něco zcela jiného, než tam původně mělo být a sestra druhý den objevila dvojku pustou a prázdnou, dozvěděla jsem se dnes, že Richard ten kalendář celý rozebral. Všechno bylo jinak, tři čaje odešly na výlet a už se do zabalení asi nestihly vrátit.
No... Letošní advent asi bude napínavý. Ne v tom smyslu, co pod políčkem najdeme ukrytého, ale jestli tam vůbec něco najdeme. Ale i kdyby nakonec přece něco chybělo, je to vcelku jedno. Důležité je, že už se nám to blíží.
Sice asi každý Vánoce zrovna nemiluje, ale pro mě je důležité, že já ano a prosincové období si zkrátka strašně moc užívám.

Podzime, už táhni!

25. listopadu 2016 v 21:11 | Hanyuu-hime
Má sice obrovské kouzlo, to ano. Krása se mu také odepřít nedá... Vůně spadaného listí je jedinečná, a co teprve, když se do vzduchu vloudí kouř z jeho pálení. Nicméně... Už na to není nálada.
Blíží se nám první adventní víkend a mě na barevné listí a slábnoucí sluneční paprsky nějak přešla chuť.

Co v dešti?

19. listopadu 2016 v 20:06 | Hanyuu-hime
Když jsem ráno otevřela dveře, docela mě šokovalo počasí venku. Očividně celou noc pršelo a během chvíle začalo zas. Dnešní den se podzim projevuje v celé své upršené a blátivé kráse... Kdyby místo toho stále mrzlo, vůbec bych se nezlobila, ba naopak.
Nehodlám si stěžovat, ono ať už je jak chce, vždycky jde, aby ten den byl fajn a hezký, ne že ne. Jen se už čím dál víc těším na Vánoce a mráz se sněhem bych zkrátka uvítala. I když taková podzimní mlha je taky naprosto boží na pohled.

V noci se probudím...

18. listopadu 2016 v 19:45 | Hanyuu-hime
... je zhruba jedna ráno, vlastně nejsem úplně vzhůru, spíš tak napůl. Chci se jen otočit na druhou stranu, mám divně přeleželý krk. Zaujme mě mobil. Rozsvítil se. Vzala jsem ho do ruky, otočila směrem k sobě a nestačím zírat. Spouští se budík.
Není jedna ráno, nejsou ani tři... Je čas vstávat do práce!

Tak takhle překrásně probíhalo moje dnešní probuzení. Asi ani nemusím připomínat, jak strašně mě to otrávilo. Na druhou stranu jsem byla vděčená, že dnešní pondělí byl vlastně převlečený pátek, a tak mě nečekal dlouhý a úmorný všední týden.

Nakupování dárků

11. listopadu 2016 v 19:15 | Hanyuu-hime
Vždycky jsem byla ta, kdo měl půlku vánočních dárků nakoupených už na přelomu července a srpna. Dost mě tedy jímala hrůza, když se říjen přehoupl v listopad a já neměla téměř nic, když nepočítám pár maličkostí a kompletní vánoční nadílku pro sestry kočky...
Ale co bylo horší... Moje sestra má v listopadu narozeniny. Lépe řečeno na Martina, tedy dnes. Ještě dnes ráno jsem byla bez dárku!

Podzimní chmury a nepěkná období

27. října 2016 v 20:17 | Hanyuu-hime
Podzim je krásný, podzim je boží, a to dokonce i když je sychravo a na lítání po venku to dvakrát také není. Zavrtat se do deky s hrnkem kávy nebo čaje a nechat se obklopit pocitem nezměrného pohodlí je k nezaplacení.
Jenže letošní podzim je zvláštní. Nechci říkat, že nestojí za nic, protože to tak není. Jen se v poslední době nakupilo víc nepříjemností, špatných náhod a vzhledem k neustávajícímu stresu a nečekaným příhodám je notná část tohoto podzimu zkrátka frustrující, ačkoli se snažím jak jen jde, aby to tak nebylo...

Musím říct, že neustále mě provázející psí úsměv, hebký kožíšek a nezměrná radost ze života čišící z toho mého ušatého stvoření je to jediné, co mi vždycky dovede zvednout náladu. Vlastně můžu děkovat jen psovi, že nejsem věčně nasraná až v takové míře, jak bych v dané situaci být mohla. Protože v její přítomnosti to prostě nejde. Stačí, když vidím, jak na mě čučí a veškerá špatná nálada hned opadne.
Foto od Lucille Daryl
 
 

Reklama